| POLICISTA | PORTRÉT |
Ráno kimono, večer frak Ve volných chvílích rozloží učitel ve své kanceláři noty, vezme trumpetu nebo malé piano a připravuje se na večerní vystoupení, Policista č. 5/1998, str. 26 a 27
Šaty dělaj člověka, vložil do textu známého songu věky prověřenou pravdu pan Werich. Když se člověk převlékne z manšestráků do parádního obleku s vestou, cítí, že se najednou pohybuje docela jinak, jaksi svátečněji a důstojněji, když si zuje naleštěné polobotky a navlékne tenisky nebo sandály, jsou jeho pohyby rázem ležérnější až ledabylé. Kolik převleků vystřídáš, tolikrát tě lidé vnímají jinak, byť mluvíš stále stejným jazykem a o světě jim říkáš pořád totéž. Nadporučík Mgr. Jiří Štancl vyráží rá no zpravidla v džínách, v práci obléká zápasnické kimono či policejní uniformu a večer na něj čeká divadelní kostým nebo frak. Učitel speciální tělesné přípravy na Střední policejní škole MV ČR v Brně má několik koníčků, jeho velikou láskou je však hudba. Zpívá tak dobře, že o jeho bas stojí operní sbor Janáčkova divadla, sbor Státní filharmonie Brno a když zbude čas, zazpívá si i s cimbálkou.
KIMONO
Areál brněnské střední policejní školy je pro výuku sportovních disciplin skvěle vybaven. Studenti, kteří sem přicházejí, však bývají často s fyzickou kondicí na štíru. "Při prvním hodnocení mívají naši žáci problémy, i když doma tělesnými prověrkami prošli," říká zástupce ředitele školy pplk. JUDr. Jiří Musil a učitel speciální tělesné přípravy npor. Mgr. Jiří Štancl souhlasně přikyvuje. Tento předmět je však pro praxi velice důležitý _ policista nikdy neví, co ho při službě může potkat. Někteří f rekventanti SPŠ však mají o sport opravdový zájem a do tělocvičny chodí i mimo vyučování. Někteří z nich si vybrali za svého trenéra právě Jiřího Štancla a v kroužku plnokontaktního karate a v průpravě pro thajský box se pod jeho vedením očividně zdokonalují. "Dej tu nohu vejš, aby měla razanci," nese se nad žíněnkami učitelův hlas.
Jiří Štancl byl původně učitelem s aprobací ruský jazyk a tělesná výchova. Po vojně v pražském Ausu se stal z učitele na devět let pěvec operního sboru Janáčkova divadla v Brně.
"Co vás přivedlo k policejní práci?" zajímá nás jeho převlek do uniformy.
"Byly to úpolové sporty, hlavně karate a sebeobrana," svěřuje se J. Štancl. "Věnoval jsem se jim dlouhá léta a už při divadle jsem pracoval jako ochranka u bezpečnostní služby, proto jsem zvolil tuhle práci. V policejní škole učím karate, judo, část aikida a profesní sebeobranu. V našem areálu jsou výborné podmínky pro udržování fyzičky: máme tady dobře vybavenou tělocvičnu, posilovnu, saunu, okolní kopce jsou výborné pro kondiční běh."
Ve volných chvílích mezi výukou rozloží učitel ve své kanceláři noty, vezme trumpetu nebo malé elektronické piano a připravuje se na večerní zkoušky a vystoupení v divadle nebo filharmonickém sboru. Dneska svlékne v pět odpoledne zápasnické kimono a v půl sedmé oblékne v divadelní šatně kostým sboristy Verdiho Aidy.
FRAK
Talent se prý dědívá, říká se. Něco pravdy na tom určitě je, tatínek Jiřího Štancla hrával v ochotnickém divadle prvního milovníka a maminka měla jako učitelka k hudbě velice blízko. Kterou hudbu má zpívající učitel nejraději?
"Kromě lidových písniček, které občas zpívám s brněnskou cimbálovou muzikou Litava, mám rád tak zvanou vážnou hudbu. Rodiče mě k ní vždycky vedli, takže jsem od druhé třídy chodil zpívat do přípravky na Lidovou školu umění, o rok později jsem se začal učit hrát na klavír a později i na trumpetu," vzpomíná. Na otázku, zda se dá všechno stihnout, s úsměvem odpovídá, že je život alespoň pestřejší.
Kromě rolí ve sboru Janáčkova divadla si zkusil Jiří Štancl i sólový zpěv v Brněnské komorní opeře. "Nejradši jsem tam dělal Figarovu svatbu. Zpíval jsem knížete Gremina, Escamilia z Carmen a jiné role," vzpomíná.
"Která z nich byla na nastudování nejtěžší?" vyzvídáme.
"To je těžké říct, protože když se má role dobře zazpívat, nedá se moc vybírat. I když jsou některé části těžší a jiné lehčí, v globále to vyjde stejně a přípravě se musí věnovat potřebný čas. Role zpívané v cizích jazycích se studují hůř, i když je mezi nimi rozdíl: v němčině se učí ztěžka, protože je to tvrdý jazyk, italština jde naopak hrozně rychle, muzika věty přímo nese," vypráví.
"Zpíval jste i jinde než u nás?"
"Evropu mám s divadlem proježděnou v podstatě celou. Mým posledním divadelním zájezdem bylo italské Palermo."
"Musel jste policejní profesi v divadle něco obětovat?" ptáme se, aniž tušíme, jak aktuální tato otázka za pár hodin bude. Jiří Štancl po chvíli přemýšlení odpovídá:
"Tím, že pracuji ve škole, nemůžu dělat všechno jako dřív, i když mi tady fandí. Když potřebuji volno na nějaký zájezd, nemám s vedoucím žádné problémy, ale všechny opery, které sbor zpívá, časově nestíhám, protože některé zkoušky jsou tam i dopoledne, kdy ještě učím. Z oper mi tak zbyly Aida a Nabucco od Giuseppe Verdiho a Smetanova Prodaná nevěsta. Začal jsem také spolupráci se souborem Českého filharmonického sboru Brno, kde se věnuji koncertnímu zpívání. Zhruba třikrát týdně máme tříhodinové zkoušky, které začínají až navečer, takže je stíhám v pohodě," vypráví.
Komorní sbor České filharmonie Brno vystupuje stejně jako Janáčkovo divadlo po celé republice i v zahraničí. Práce sboristy je tam podobná, snad jen s tím rozdílem, že zatímco v divadle je třeba naučit se role zpaměti, při koncertním vystoupení se zpívá z not a na zkoušení repertoáru je méně času, dozvěděli jsme se.
"Stačí ke zpívání mezi profesionály jen talent od přírody a kopec vlastní píle?" ptáme se.
"To rozhodně ne, pořád ještě chodím za svým učitelem Pavlem Kamasem. Je to jeden z našich nejlepších barytonistů, a pokud má čas, pomáhá mi s přípravou na sólová vystoupení. Naposledy to byla Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby, kde jsem zpíval v Českém filharmonickém sboru Brno basové sólo."
"Jak si rozmazlujete svůj hlas?"
"Moc příjemný na něj nejsem. Když člověk celý den mluví a večer ještě zpívá, musí během dne určité technické fígle používat, ale rozmazlování se tomu rozhodně říkat nedá," usmívá se.
"To asi nemůžete jít s kamarády na pivo?" zajímáme se.
"To se dá, ale nesmí jich být moc, protože druhý den je to hned znát. Když jsem zpíval s cimbálkou, pilo se pochopitelně víno a hlas to rychle odrazil _ víno ho posune malino výš, zatímco po pivu je trochu nižší. Alkohol hlasivky překrvuje a se zpíváním to potom není ono," dělí se Jiří Štancl o zkušenosti.
DIVADLO BEZ KOSTÝMU
Blížil se večer, kdy jsme byli pozváni na Verdiho Aidu. Těšili jsme se, že mezi sboristy uslyšíme i bas Jiřího Štancla. Když jsme přijížděli k divadlu, začínali přicházet diváci, kteří doufali, že se jim podaří získat vstupenku na vyprodané představení. Jen jsme prošli zadními dveřmi pro personál, začal se učitel Štancl zdravit snad s každým, koho jsme potkali. Šatna byla ještě prázdná, na stojanu čekaly kostýmy pro dnešní sborové role. V Aidě převléká nadporučík několik kostýmů, ale ani jeden z ni ch nebyl toho večera připraven. Kolegové ze sboru se začali chystat do maskérny, když si dal sbormistr Jiřího Štancla zavolat do své pracovny.
"V divadle jsem skončil," řekl nám, když se vrátil. Za sboristu na smlouvu přijali nového, stálého člena souboru. "Lepší vrabec v hrsti, než holub na střeše," řekl pěvci bez kostýmu sbormistr, i když se údajně nerad loučil s hlasem, kterého nový sborista nepředčil. Přepadl nás neodbytný pocit, že jsme někomu přinesli smůlu. Dvanáct let v divadle se nedá jen tak škrtnout, a tak jsme se rychle rozloučili a domluvili si schůzku na další den.
Jiří Štancl se s nepříjemnou realitou vyrovnal rychle, alespoň se tak při dalším setkání zdálo.
"Moc mi pomáhá sport, z těla se odplaví všechno zlé," řekl nám. "Karate je pak spolu s dalšími bojovými sporty daleko víc, je to životní cesta. Nejvyšším cílem cvičení není někoho zmlátit, ale zdokonalovat sebe sama a vítězit ne nad soupeřem, ale sám nad sebou. Nejvyšší mistr těchto bojových umění má bílý pásek stejně jako začátečník _ žák se nepere, protože to ještě neumí, a ten druhý už to umí tak, že kolem sebe dokáže šířit jakousi auru neútočení. Násilníka by měla přejít chuť rvát se, raději by si s mistrem chtěl jen povídat. Myslím, že tato škola zdokonalování sebe sama se dá převést i do běžného života," loučí se s námi Jiří Štancl a zve nás na zkoušku pěveckého sboru Státní filharmonie Brno.
Radvana ČERVENÁ
redakce@mvcr.cz