Do naší již zaběhnuté pravidelné rubriky pracovně nazývané portrét policisty jsme si tentokrát vybrali šestadvacetiletého podporučíka trutnovské kriminální policie Jiřího Blahovského. K policii nastoupil ihned po absolvování Střední průmyslové školy v Jičíně obor stojírenské konstrukce. Jistě i škola měla vliv na jeho současného koníčka, kterým je letecké modelářství. O vztahu škola-koníček bude ještě řeč.

Jiří Blahovský nastoupil k policii před šesti lety, navštěvoval pražskou školu v Hrdlořezích, a protože ji končil v době, kdy byla zrušena povinnost sloužit alespoň jeden rok v Praze, vrátil se do rodného Trutnova. První čtyři roky pracoval na nehodovce, na třetím oddělení kriminální policie pracuje dva roky jako technik. O své práci u policie nám řekl: "Líbí se mi víc práce technika už jenom proto, že je při ní nesrovnatelně méně papírování. A jsem víc v terénu, nemusím stále hlídat lhůty a starat se o spisy a být stále ve stresu, že mi něco uteklo. I tato práce je náročná, ale trochu jinak. Když jsem sloužil úplně první službu, vyjížděli jsme rovnou k vraždě do Dvora Králové, kde pachatel připravil o život ženu. Později se ukázalo, že druh zabil ze žárlivosti svoji družku. Psychicky to nezvládl a do měsíce se přihlásil sám," vypráví Jiří a vysvětluje nám také, proč byl rád, že nemusel sloužit v Praze. "Jsem takovej klídkař. Jak to chodí v Praze na policii jsem vídal, kdy jsem občas jezdil za bratrem, který tam sloužil rok po škole. Policejní povolání máme prostě v rodině. Když vidím, co to je za fušku a nervák sloužit v našem hlavním městě, jsem rád, že jsem tady, v tomto celkem poklidném kraji. Jak jsem přišel k modelařině? Vlastně brzy, jako kluk, protože se jí zabýval už můj táta a něco nás při tom naučil. Jako desetiletý jsem si stavěl různá házedla a jednoduché modýlky. Pak přišla škola, jiné zájmy a na letadýlka jsem trochu pozapomněl. Až když jsem se po policejní škole vrátil do Trutnova, jel jsem se podívat do Hradce Králové na CIAF (Czech International Aier Fest), což je mezinárodní přehlídka vojenského stíhacího letectva a vojenské techniky. Na každé takové akci nechybějí stánkaři, prodavači modelů, a tak nechyběli ani tady. A protože bylo právě po výplatě, nechal jsem ji tam. Modelařina mě opět chytla, koupil jsem si éro a začal se tomu věnovat. V té době jsem byl ještě svobodný a bydlel v pronajatém panelákovém třípokojovém bytě, který se téměř celý promněnil na dílnu. To první letadlo mi moc nelétalo. Postavil jsem ho, aniž bych o práci s leteckými modely něco věděl. Z výstavy jsem si přivezl stavebnici celkem malého letadla, ale už bylo na motorek řízený vysílačkou, a na tu nezbylo. Za to jsem měl čerstvě vyřízenou peněžní půjčku na zakoupení součástek ke starému autu, mojí osobou právě opravovanému. Půjčka padla na zakoupení vysílačky. No a už jsem mohl létat. Ale jak už jsem řekl, nelétal. Neuměl jsem to. Prostě co let, to pád, letadlo rozbité, oprava a další pokus. Začátky jsou asi vždycky těžké. Když mi to stále nešlo, zmínil jsem se v jedné modelářské prodejně v Hradci a prodavač mi poradil, ať to zkusím s větroněm. Ani to mi moc nešlo. Špatně vyvážené a špatně seřízené letadlo nelétá. Nakonec jsem se to naučil a naučil jsem se svoje letadla kompletně navrhovat i stavět. Donutilo mě to k učení o aerodynamice, vrátit se do školních let a nacpat si do hlavy to, co jsem ve škole zanedbával. Když si navrhuji letadlo, nejprve ho musím vypočítat. Určím profil modelu, profil křídel, spočítám základní rozměry.

V současnosti vyrábím letadla ve formách z laminátu, je to speciální technologie výroby, které někteří říkají kosmická. Vyrobit samotné letadlo je otázka několika dnů. Náročné je i model dobře vyvážit, vsadit motorek, usadit vrtuli. Každý můj modýlek je originál, nejsou to ani kopie konkrétních skutečných letadel, je to moje fantazie. Mám rád rychlá letadla. Chodím je zkoušet tady ve městě na louku, kde jsem se postupem doby seznámil s několika podobnými nadšenci, jako jsem já. Také jsme uvažovali o zřízení nějakého klubu, ale zatím jsme ho nezaložili. Vlastně jsem se ani nezúčastnil nějakých oficiálních závodů, je to příliš finančně náročné. Když už, tak bych chtěl létat v kategorii F 5 B, v kategorii motorových modelů. Takový model však přijde na několik desítek tisíc korun plus motor, a to je drahé. Svoje modely vyrábím doma, v rodiném domku kde bydlím s manželkou a jejími rodiči. Mám zde ve sklepě zařízenou dílnu, a to je moje království," říká pan Blahovský a vede nás do jmenované místnosti. Zvláštně to v ní voní, na policích jsou tenoučké pláty dřeva - balzy, polystyren, lahve s lepidly, barvami a spreji, několik forem, ve kterých své miláčky Jiří přivádí na svět a bůh ví co ještě.

"Na co se víc těšíte, na to, jak si budete letadýlko postupně vypiplávat, nebo jste nedočkavý, aby už vzlétlo?" ptám se mladého policisty. "Na obojí," říká, nasedá k nám do auta, bere jeden ze svých modýlků s sebou a jedeme na louku, kde nám předvádí, co jeho miláček umí. Je to opravdu velmi pěkná záliba. A kolik vlastně pan Blahovský za těch šest let letadel postavil? Sám to přesně neví, ale jistě prý jich bylo nejméně dvacet. Tak mu přejme, ať je staví dál a odreaguje se při tom od náročné a zodpovědné práce policisty, aby mohl nadále zůstat, jak o sobě sám říká, klídkař.

Dagmar Linhartová