| POLICISTA 7/1998 | REPORTÁŽ |
Viděl jsem nejlepší |
Cesta zpátky Cesta zpátky Cesta zpátky Cesta zpátky Cesta zpátky |
V jedné beatnické básni je svět drog popisován jako nádherná barevná zahrada, do níž se vchází široce otevřenou branou. Návštěvník však časem zjistí, že květy jsou jedovaté a v malebných zákoutích číhají šklebivé lebky kostlivců. Zděsí se, chce se vrátit, jenže místo brány naráží všude na neprostupnou zeď, a i když snad nějaká malá dvířka někde existují, nikdo přesně neví kde.
Policisté vyšetřující trestné činy narkomanů, jejich rodiče či příbuzní a ve vzácných chvílích abstinence i samotní pachatelé tvoří zvláštní společnost. Místo obvyklého protikladu viny a trestu se všichni snaží najít tu ztracenou cestu zpátky.
* * *
"Skoro se zdá, že názor na novelizaci paragrafu 187 rozdělil národ na dva nesmiřitelné tábory, jako kdysi za časů husitských. Proto dřív, než vylezeme na vozové hradby, nabízím pár poznámek z obyčejné policejní praxe," řekl kapitán Jan Mudroň z obvodního úřadu vyšetřování Prahy 1. "Obrázek stavějící do protikladu mladíčka, který si ze zvědavosti koupil první dávku drogy a bude pykat za zlého dealera, je velmi falešný. Snad to tak mohlo vypadat pár prvních týdnu či měsíců, ale závislost se vytváří velice rychle, a pak už je hra o něčem jiném. Cena vzrůstajících dávek je tak vysoká, že ji nikdo nemůže platit z příjmů nebo úspor, takže narkoman zpravidla nejdřív ždímá vlastní rodinu, a když to dál nejde, začne buď krást, nebo se sám stává distributorem. Takovým nejtypičtějším projevem jsou například opakované krádeže v obchodních domech. Jednotlivě nejde o příliš drahé věci, teprve jejich součet dokáže vynést deset patnáct tisíc za úspěšný den, za rok třeba půl druhého milionu korun.
Člověk propadlý drogám je stínem toho, co kdysi býval. Ztrácí přirozený strach o život nebo o zdraví, z budoucnosti ho nezajímá víc než příštích pár hodin, vše se smrskne na jednotvárné kolečko. Píchnout si dávku, sehnat peníze na novou a zase si píchnout. Nerozlišuje roční období, den nebo noc, nepotřebuje spát, jíst, prostě nic... Takové umírání je velmi pochmurné a vyšetřovací vazba v něm může představovat pokus o záchranu. Většinou marný pokus, ale aspoň něco.
Myslím, že není správné tvrdit, že důsledky novelizace zákona na konzumenty drog nedopadnou. Dopadnou a tvrdě třeba už jen tím, že cena pravděpodobně vzroste. Já však nevidím jiné řešení, sankce uvalené na současnou generaci narkomanů jsou podle mého názoru ochranou a prevencí pro generace budoucí."
* * *
Případ? Jistě, ve vyšetřovacích spisech jsou jich desítky. Všechny se vzájemně podobají jako vejce vejci. Novotný, Červenová, Tománek... Každý z těch příběhů by stačil na román.
Takže Tománek. Na začátku je krásná holka jménem Helena, jiskřící voda plaveckého bazénu a sportovní fotografové snažící se zachytit usměvavou dívčí tvář pro titulní stránku. Starty v reprezentaci, potlesk diváků a pocit, že všechno je na dosah, stačí jen vztáhnout ruku.
Sňatek, to je druhá kapitola. Manžel, Václav Tománek, byl přímo studnicí životního optimismu, svět se zdál malý pro všechny plány, které měl. Dvě děti, Roman a David, znamenaly konec sportovní kariéry, všichni společně zkusili štěstí ve světě. Německo, Spojené státy, Rakousko... Zázraky se sice nekonaly, ale rozhodně to nebyla prohra.
Tománek sbíral zkušenosti a pevně věřil, že jeho čas teprve přijde, Helena byla čím dál tím otrávenější a ohýnky v očích jí pohasínaly.
Následoval návrat do Prahy, pokus vrátit vztah tam, kde začínal, jenže do stejné řeky a zřejmě ani do stejného bazénu se dvakrát nevstupuje. Na staré oslavné články v novinách se dávno zapomnělo, Helena nespokojeně vystřídala dvě tři místa a nakonec se rozhodla pracovat v Německu a pravidelně dojíždět, což byla poslední rána rozpadajícímu se vztahu.
"Chci se rozvést."
Pokrčil rameny, stejně takovou větu dávno čekal.
Soud svěřil dospívající chlapce do péče matky, ta však byla věčně pryč, babička občas chodívala uklidit a uvařit, ale jinak Roman s Davidem vyrůstali prakticky sami.
"Vždyť je to docela prima, ne? Už jste velký kluci."
Nebyli velcí. Znalosti jazyků, výborné známky ze základních tříd, to všechno se rychle rozplynulo, otec první přišel s podezřením, že děti berou drogy.
"Nesmysl," odbyla záležitost matka.
Lékařská prohlídka z popudu učitelů, jednoznačná diagnóza a první pobyt v bohnické psychiatrické léčebně. Starší Roman absolvoval léčebnou kúru se zaťatými zuby, ale vydržel to a nakonec se do školy vrátil. David se několikrát pokusil utéct, a když se konečně dostal ven, zapadl zpátky do narkomanské party.
"To nic," tvrdila stále ještě pohledná matka Helena, "to jsou běžné potíže dospívání, až dostane rozum, tak ho to přejde."
Václav Tománek neměl právo rozhodovat o osudu svých dětí a stálo ho velké úsilí, než mu bývalá žena dovolila, aby se směl starat.
"Pojedeme na Šumavu," rozhodl. "Začneme všechno znova. Jako farmáři v Arizoně..."
Roman se docela těšil, David poslouchal nadšeně hovořícího tatíka s těžko skrývaným despektem.
Tománek se usadil v chátrajícím podhorském motorestu, koupil koně, psa, pronajal pozemky a pustil se do hospodaření. Měl velké plány. U kraje okresní silnice si představoval benzinovou pumpu a malý hotel s výhledem na panorama hor. A spoustu spokojených turistů. Nač jezdit do drahé ciziny, když je doma tak krásně. Romantické projížďky na koních, rybaření, koupání v teplé vodě nedalekého rybníka. Jistě, začátek nebude snadný, neboť konkurence je veliká, ale Václav se nebál podnikatelských soupeřů, myslel si, že umí odhadnout přijatelné riziko. Jenže neznal heroin.
Po krátkém pobytu ukradl David peníze připravené na pravidelnou splátku bance a na zaplacení budovy u silnice a odjel. O čtrnáct dní později byl bez koruny a v hlubokém bezvědomí nalezen na lavičce Riegrových sadů v Praze. Resuscitace, detoxikace, umístění v léčebně. Bílá Voda, Červený Dvůr, Jemniště... Nikde nevydržel, buď utekl, nebo byl propuštěn pro nedodržení zdravotního režimu. Aby sehnal peníze na drogu, tak kradl v obchodních domech, opakovaně byl zadržen, trestní řízení však bylo pro duševní poruchu zastaveno.
"Je to všechno jenom komedie," tvrdila matka a odmítla se o synově problému dál bavit.
Otec jednal s kriminalisty, právníky, lékaři i psychology a soudní rozhodnutí o umístění Davida v Diagnostickém ústavu mládeže přivítal s ulehčením. Smířil se s krachem šumavského podniku, byl plný nových nadějí, měl radost z toho, že se alespoň Roman drží a obchodní akademii určitě dodělá.
"Je to tu docela fajn, už se na vás těším," napsal David v nezvykle srozumitelném dopise, "a na Donu taky."
Dona byla přítulná fenka dobrmana, jediné, co zbylo z bývalého zvěřince.
David Tománek nastoupil do Diagnostického ústavu v polovině ledna 1997, formálně se přizpůsobil ústavním podmínkám, ale už prvního února na společné vycházce utekl.
"Bylo to jak blesk," vzpomínal vychovatel, "šli jsme okolo pasáže, myslel jsem, že chce jen nakouknout dovnitř, ale prodral se mezi lidmi a zmizel."
Za čtyři dny byl nalezen na ulici v bezvědomí, které vyvolala kombinace heroinu s rohypnolem. Záchranka, detoxikace, návrat do ústavu. A vzápětí, jedenáctého února, během cesty ze školního pracoviště do hlavní budovvy, nový útěk. Následující den jej opět těžce nadopovaného zadržela policie a vrátila do zařízení.
Případ byl řešen ve spolupráci se zdravotním odborem pátého pražského obvodu a bylo vydáno rozhodnutí o dlouhodobé nedobrovolné ústavní léčbě s okamžitým nástupem. David Tománek byl převezen do bohnické léčebny vedené doktorem Nešporem, otec s úředním nařízením souhlasil, matka protestovala.
"Stejně uteču," tvrdil David.
Neutekl a poprvé po tolika marných pokusech se začalo všechno obracet k lepšímu. Po šestiměsíčním pobytu se vrátila řada starých vlastností a zájmů, chlapce začaly bavit vycházky, dokázal zase číst knížky, jezdil na kole a především byl ochoten spolupracovat s lékařem. Žil u otce, abstinoval a za okny zvolna plynulo léto. Červenec, srpen, září...
Václav Tománek si v životě moc úspěchu neužil, rozpadlo se mu manželství, zhroutilo podnikání, přesto však poklepával kotníkem na dřevo a tvrdil, že jestli se podaří vytáhnout oba kluky z hrůz drogového obluzení, bude se považovat za nejšťastnějšího člověka na světě.
V polovině září nastal zlom. David nepřišel domů jednu noc, pak druhou, u kluka, kterému je osmnáct pryč, by taková věc nepředstavovala nic zvláštního, ale Tománek otec se zděsil. Marně obcházel místa, kde se shlukují narkomani, syna nenašel, toho opět přímo z ulice a v komatu sebrala přivolaná sanitka. Vyšetření v Motolské nemocnici vedle těžké intoxikace heroinem odhalilo silně poškozená játra, po vyloučení infekční žloutenky byl pacient předán na protitoxikomanické oddělení psychiatrické léčebny v Bohnicích.
Deprese střídané nadějí na uzdravení, útěk, zoufalé shánění drog, nemocnice a další deprese. Jednotlivá stadia se točila čím dál tím rychleji, otec příliš zasahovat nemohl, od září byl syn plnoletý. Pokusil se ho zbavit svéprávnosti a bojoval s formální složitostí takového rozhodnutí.
"Neříkejte mi, proč to nejde, ale poraďte, jak se to udělat dá."
Návrh soudního opatření, důvody, posudky znalců, pořadové číslo příslušného spisu. Čas letěl.
V polovině května letošního roku ležel David Tománek půl dne vedle cestičky parku před Hlavním nádražím. Lidé ho štítivě obcházeli, opilců vyspávajících na jarním sluníčku kocovinu tu bývá dost. Teprve po pořádně dlouhé době si jeden z kolemjdoucích všiml pěny u pootevřených úst, pokusil se nahmatat tep a zavolal záchranku. Resuscitace byla obtížná, když se Davidovi vrátilo vědomí, ukázalo se, že na část těla ochrnul.
"Zlepší se to?"
"To se ještě nedá odhadnout," řekl neurolog neutrálně.
Václav Tománek navštívil lékaře zabývající se toxikomanií a předběžně vyjednával synův nástup na dlouhodobou léčbu. Argumentoval přitom šestiměsíčním pobytem v Bohnicích, který měl, alespoň přechodně, tak příznivý efekt.
"Uvidíme..."
Běh osudu byl však už zřejmě rozhodnut předem. V pátek třicátého května se David Tománek, kterého neposlouchala levá ruka a noha, pracně vyškrábal do šestého patra nemocnice, rozbil okno a skočil dolů na betonový dvůr. Bylo mu necelých devatenáct let.
* * *
"Bohužel, většina těchto historií končí špatně," řekl kapitán Mudroň. "Ze spousty vyšetřovaných případů můžu na prstech spočítat delikventy, kterým se podařilo z drogového kolotoče vystoupit. Nejdepresivnější je myslím srovnání člověka před tím, než se na drogy dal, s jeho zdevastovanou pozdější podobou. Nedávno jeden takový nešťastník doslova prosil, ať ho pošleme do vazby, protože jinak určitě umře. Mluvil trhaně jako imbecil, nemohl si vzpomenut na nejběžnější slova. Kolegyně se ho ptala, jestli vůbec někdy chodil do školy a kolik má tříd, a vylezlo z něj, že absolvoval techniku a je inženýr. Kdysi velice úspěšný inženýr. Měl spokojenou rodinu, vilku, krásnou sbírku obrazů. Zůstalo mu z toho jen pár ušmudlaných fotografií, všechno ostatní sežraly drogy.
Takových tragédií je spousta. Holka jako obrázek, která je ve vleku tvrdých narkomanů, a i když je obviněná ze spoluúčasti na dvou ozbrojených vloupáních, tak se bojí promluvit, kluk zavražděný proto, že částku vybranou za drogy nepředal svým šéfům, nebo dealeři, co přimíchávají do psaníček cukr, křídu, vápno, prostě cokoliv, jen aby vydělali víc peněz. Narkomani sice poznají, že to není čisté, ale přesto to berou, samozřejmě ve zvýšeném množství, a když náhodou narazí na čistou drogu, může je předávkování stát život. Stejně ohrožený je cukrovkář, který zkolabuje, když si do žíly píchne kokain smíchaný s glukózou. Zkrátka, tohle povídání by mohlo trvat hodiny a vyjma těch několika málo narkomanů, kteří už řadu měsíců nebo let abstinují, bychom v něm nenašli nic povzbudivého.
Ne, nedá se říct, že před otevřením hranic se tu nefetovalo, pervitin je například světově úspěšný československý vynález té doby, ale jednotlivé skupiny narkomanů byly méně na očích a neměly tendenci se příliš rozrůstat. Zpravidla tak deset patnáct lidí se točilo kolem jednoho vařiče, žili si svým vlastním způsobem, jezdili do přírody, ve vnitřním městě nebyl zdrogovaný člověk k vidění. Příliv nového a zpočátku laciného zboží ze zahraničí všechno změnil a soudím, že vrchol téhle záplavy nás ještě čeká."
* * *
Kdo drogu nezkusil, neví o čem mluví - snaží se narkomani vysvětlit svou závislost. Možná mají pravdu, třeba jde skutečně o jakousi zářivě krásnou zahradu. Lidé propadlí drogám jsou ovšem svým způsobem nemocní a i ten, kdo nemoc neprodělal, může léčit. Může se snažit pomáhat s hledáním téměř ztracené cesty ze smrtelně nebezpečného sadu.
Antonín JIROTKA