Autoři: JUDr. Eva Koubová a JUDr. Zdeněk Sovák

  Přijetí částí veřejnosti dlouho očekávaného zákona o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů (č. 209/97 Sb.) lze jednoznačně přivítat. Zákon zakotvuje podmínky, za kterých stát poskytne oběti, která v důsledku trestného činu utrpěla škodu na zdraví nebo smrt, peněžitou pomoc v určitém rozsahu. Smyslem zákona je poskytnutí rychlé a neformální pomoci, tj. v době krátce po spáchání trestného činu, kdy oběť potřebuje překlenout tíživou sociální situaci. Česká republika tím učinila další z kroků vedoucích ke sladění své legislativy s mnohými státy Evropské unie, kde jsou již dlouhá léta podobné zákony součástí právního řádu, a vyjádřila tím určitý respekt k doporučení Rady Evropy a Evropské úmluvě o odškodnění obětí násilných trestných činů z roku 1993, která principy odškodnění zakotvila. Schválení tohoto zákona představuje významný moment trestní politiky státu, který tím dává najevo, že si uvědomuje svoji spoluzodpovědnost za ochranu občanů před trestnou činností a je v případě selhání připraven podílet se na zmírnění či nápravě škod způsobených obětem trestných činů.

  Návrh zákona o peněžité pomoci obětem trestné činnosti v naší zemi byl připravován na základě věcného záměru, který vláda schválila 24. 4. 1996, a k připomínkovému řízení byl předložen v říjnu 1996. Největší polemiky se vedly ohledně samotné povahy peněžité pomoci a od ní se odvíjející otázky řízení o žádosti o takovou pomoc. Dle důvodové zprávy, pokud by se o peněžité pomoci rozhodovalo podle právního řádu, celé řízení by se patrně příliš zformalizovalo a výrazně prodloužilo. Zvítězila varianta druhá, podle níž stát vystupuje v roli občanskoprávního vztahu, umožňující, aby na základě důvodové žádosti stát poskytl plnění ihned, a vyloučil tak složité řízení a žádosti.

  Návrh zákona byl projednán v Legislativní radě vlády a její připomínky se zaměřily toliko na dílčí úpravy, jejichž smyslem bylo návrh zpřesnit a učinit jej přehlednějším. To může jeden z autorů tohoto článku jako člen a účastník jednání legislativní rady povrdit, byť některé uplatněné připomínky byly zásadnějšího rázu, včetně námitky, že původní návrh postrádal vyjádření překladatele o slučitelnosti připravované právní úpravy s právem Evropských společenství, požadované usnesením vlády číslo 396/199 1.

  Zejména ovšem považujeme za vhodné poznamenat, že po seznámení členů legislativní rady s některými zahraničními úpravami, které článku poskytl z podkladů Bílého kruhu bezpečí, byly jednomyslně projeveny rozpaky nad nevalným kvantitativním rozsahem poskytované peněžité pomoci a stejně tak nad rozsahem omezujících podmínek, které vytvářejí z halasně poskytované sociální pomoci obětem trestné činnosti téměř charitativní záležitost. Do věcného řešení této problematiky ovšem nemohla legislativní rada zasahovat a shodla se na tom, že jde alespoň o první krok či krůček správným směrem.

  Ministerstvo spravedlnosti sice kladně reagovalo na předchozí připomínky k prvnímu návrhu tohoto zákona a cudně se přestalo zmiňovat v názvu zákona o finanční podobě odškodnění, ale naproti tomu názvem zakrylo poněkud pokrytecky skutečnost, že jde toliko o odškodnění částečné a navíc pouze některých obětí trestné činnosti. Na tomto místě nelze nepřipomenout, že odškodňování bolesti a ztíženého společenského uplatnění se doposud v ČR řídí pouze vyhláškou. Cena lidské bolesti je velmi nízká, může čini t nejvíce 36 000 Kč. Také odškodnění za ztížení společenského uplatnění je zarážející. S bolestným může činit nejvýše částku 120 000 Kč. Zákonodárce neuznal za vhodné upravit tyto velmi závažné věci zákonem a především přehodnotit cenu bolestného a doživotního handicapu. Nabízí se rovněž aktuálnost valorizace bodu, který má hodnotu 30 Kč (valorizace z roku 1993), takže například roztržení nebo rozdrcení ledviny s nucenou operací je dle vyhlášky ohodnoceno 60 body, což představuje maximální výši odš kodnění bolesti 1 800 Kč. Zlomenina jednoho žebra je ohodnocena 25 body (tj. 750 Kč). Pro srovnání je poslední uvedené zranění v Británii odškodňováno částkou 1 000 liber (CICA, 1995).

  Z ryze právnického hlediska za nepříliš šťastnou považujeme jistou autonomii tohoto zákona s ohledem na trestní zákon a trestní řád a v nich používané pojmy. Příkladem je koncipování "zvláštní" definice trestného činu pro účely tohoto zákona obsažené v § 2 odst. 4, které zcela pomíjí materiální stránku trestného činu a nebezpečnost činu pro společnost. Pokud touto definicí mělo být sděleno to, že nebudou při posuzování podmínek peněžité pomoci brány v úvahu podmínky trestní odpovědnosti (např. věk, příčetnost pachatele) obsažené v obecné části zákona, mohlo to být provedeno jiným legislativně technickým způsobem.

  Zákon poprvé v našem právním řádu zakotvuje pojem "oběť trestné činnosti". V § 2 odst. 1) zákon definuje, že se jí rozumí fyzická osoba, které v důsledku trestného činu vznikla újma na zdraví. Zákonodárce nevěnoval této definici dostatečnou pozornost a ponechal nevyužitou příležitost k vyčerpávající definici nového pojmu. Inspiraci bylo možné hledat jak v trestním řádu, tak v kriminologickém či viktimologickém pojmosloví. Z definice uvedené v novém zákonu vyplývá, že z pojmu oběť jsou zcela vyřazeny ty oběti, kterým byla trestným činem způsobena majetková, morální nebo jiná škoda. Pokud chtěl zákonodárce tímto ne zcela vhodným způsobem vyjádřit to, že peněžitá pomoc bude poskytnuta jen obětem škod na zdraví, mohl použít alespoň obvyklé "se pro účely tohoto zákona rozumí", nebo tuto skutečnost vyjádřit na zcela jiném místě, nabízí se např. v § 4 zákona. Ustanovení § 8 zákona dává možnost nepřiznat nebo snížit poskytovanou pomoc mimo jiné s přihlédnutím k tomu, do jaké míry oběť "spoluzavinila" v znik škody. Tento pojem je v souvislosti s obětí trestného činu opět pojmem zcela novým, bez bližšího vysvětlení či odkazu na trestní řád. Pokud by jeho interpretace (prováděná pravděpodobně příslušnými úředníky) nebyla důvodem restrikce peněžité pomoci oběti, mohli bychom konstatovat, že výklad je problematický a je námětem mnoha viktimologických studií. Takto však má spolu s vágní formulací "s přihlédnutím k sociální situaci oběti" velmi praktické důsledky, a tudíž by toto ustanovení samo o sobě mohlo být velmi diskriminační a představovat vážný problém při poskytování peněžité pomoci.

  Tím nezpochybňujeme zájem státu neposkytovat finanční pomoc někomu, kdo je účastník nebo spoluobviněný na trestném činu, kdo se dostatečně aktivně nepodílí na vyšetřování a vymáhání škody na pachateli. Tento princip však již je, dle našeho názoru, vyjádřen v § 6 zákona.

  Lze uvést i další část právních připomínek, které souvisejí s právním vztahem oběti trestné činnosti dle tohoto zákona a státu jako poskytovatele peněžité pomoci. V § 13 zákona je stanoveno, že se tyto vztahy řídí občanským zákoníkem, jedná se tedy o vztah dvou rovnoprávných subjektů. Stát zde nevystupuje jako správní orgán, kterýby o žádosti rozhodoval ve správním řízení a dal tudíž oběti možnost se proti rozhodnutí ohradit či bránit zákonnými prostředky (odvolání, stížnost). Dle § 8 odst. 3 stát buď pomoc poskytne nebo sdělí pouze důvody, pro které pomoc neposkytne. Občanskoprávní princip však do jisté míry ovlivnil i rozsah povinností kladených na oběť, pokud má být její žádost kladně vyřízena, je povinna sama vlastními silami opatřovat údaje o trestném činu, pachateli a výši škody, jakož i obstarávat od státu rozhodnutí ve věci, aby je státu na jiném místě opět předložila. Vzhledem ke zcela nedostatečným právům oběti v oblasti "informovanosti" o průběhu vyšetřování "svého" trestného činu a vzhledem ke známé neochotě a špatné praxi policejních a ostatních orgánů tam, kde tato práva výjimečně zakotvena jsou, jeví se tyto požadavky zákona již nyní jako zdroj dalšího zatížení a psychického poškození oběti sekundární viktimizace.

  Se vztahem státu a oběti souvisí i základní princip tohoto zákona, mimochodem rozdílný od většiny evropských právních úprav, a sice, že stát poskytnutím pomoci oběti nevstupuje do práv oběti vůči pachateli. Zůstává tedy na oběti, aby vlastními silami a vynaložením nemalých finančních prostředků uplatňovala sama proti pachateli právo na náhradu škody, ať už v adhezním řízení nebo občanskoprávní cestou, a v případě uhrazení škody vrátila poskytnuté finanční prostředky státu. O tom, že stát jako nositel státní moci a monopolu násilí ve společnosti má ve srovnání s obětí jiné pravomoci a informace k získání finančních prostředků od pachatele a je mu v tomto důstojnějším "soupeřem", není jistě třeba vést diskusi.

  V zákoně se také zakotvuje významné právo pověřených zaměstnanců státu, a to právo nahlížet při rozhodování o žádosti pro kontrolu do trestních spisů a právo od orgánů činných v trestním řízení požadovat potřebné údaje. V rámci těchto pravomocí by pro ně nemělo být problémem obstarat si veškeré informace pro poskytnutí pomoci. Z druhé strany nahlíženo, při současně přijatém principu ukládajícím rozsáhlé povinnosti oběti a při všeobecném trendu vzrůstající ochrany údajů vysoce osobní povahy, by bylo jistě účelné postupovat s udělováním práv přístupu k trestním spisům velmi obezřetně (minimálně v konkrétních případech vyžadovat svolení oběti při podání žádosti).

  Teprve aplikace zákona v praxi ukáže, zda je právní úprava dostačující a dostatečně efektivní. I s přihlédnutím k výše uvedeným připomínkám je nanejvýš chvályhodné přijetí doprovodného vnitřního usnesení, kterým ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu zavázal Ministerstvo spravedlnosti, aby do jednoho roku od nabytí účinnosti této právní úpravy provedlo její vyhodnocení a s tímto vyhodnocením byl ústavně právní výbor seznámen.