Most, o němž je řeč, se pyšně klene nad hluboce zaříznutým korytem malebné řeky Lužnice a město na jeho březích se noří z ranního mlžného oparu, půvabné a vlídné. Bechyně má dozajista mnoho starších a významnějších dominant, ale most z roku 1928 je pro její siluetu neodmyslitelný: nejen pro svůj vznosný oblouk z předpjatého betonu, ale taky proto, že se na něm musí porovnat pěší, auta - i vlak. Když se od Tábora do Bechyně zvolna k bechyňským branám blíží Křižíkova eletrička, rozbliká se na silnici červená a řidiči musí počkat: po vozovce se velebně sune elektrický vláček kolejáček. Když dohrká na druhou stranu, varovná světla pohasnou a až do dalšího osobáčku patří zase most autům. Nezvyklé, ale praktické. A všichni si dávno zvykli.

Ze století do století

Poučeni dějepravci soudí Čechové jaksi obecně, že král Jan Lucemburský pro národ moc neudělal, pomineme-li ovšem fakt, že zplodil Otce vlasti Karla. Jinak se potloukal hlavně po Evropě a vedl války, což v oněch rytířských časech činívali ještě panovníci vpravdě osobně a v první linii. Na kterýžto nerozum posléze udatný král Jan šeredně doplatil u Kresčaku - ale ještě předtím, při jedné z návštěv svého těžce zkoušeného a nepříliš pohostinného království, založil a nechal opevnit nové město u starého hradu na ostrohu nad Lužnicí, pojmenované Bechyně. Stalo se tak roku 1323.

Sto a jedenáct roků poté jistý Jan z Lažan stvrdil a rozmnožil bechyňské městské privileje: například tím, že v okruhu jedné míle nesměl nikdo krom měšťanů vařit ani šenkovat pivo (už tehdy však mělo každé pravidlo svou výjimku: v tomto případě jí byly panská a farářova krčma v Sudoměřicích a další pajzlík v Netěchovicích)...

Za svá práva museli Bechyňští naoplátku udržovat v pořádku most přes Lužnici - avšak taky nevystavět žádný další (ejhle, monopoly byly zřejmě výhodné už několik set let před Dybou).

Přemyslovský hrad, jenž dal Bechyni jméno, se z rukou královských záhy dostal do držení pražských biskupů a pak české šlechty, přičemž prošel pochopitelně mnoha přestavbami: po pánech z Bechyně získali panství Šterberkové, Lažanští, Švamberkové, ale i rožmberský Petr Vok; po Bílé hoře se tu usadili páni z Bubna a nakonec sňatkem získali Bechyni Paarové, kteří ji drželi až do roku 1948. V letech padesátých se zámek stal oblíbeným a pohodlným rekreačním sídlem Akademie věd...

Od šestnáctého století je Bechyně známa léčivými prameny: a třebaže lázně dodnes nepatří k největším, ti, kdož tu zkusili najít ztracené zdraví, nedají prý na zdejší vodu a rašelinu dopustit.

Místní průmysl, textilní, konfekční a keramický, v posledních letech bohužel skomírá: ale který a kde nikoli?

Bechyně v chladném prosincové mlze připomíná krasavici, jež ve spánku čeká na svého prince. Ale na zdejším obvodním policejním oddělení jsou pochopitelně velice vzhůru: a třebaže zrovna v knize služeb nepřibyl žádný čerstvý záznam, práce mají dost a dost.

S Lužnicí na dohled

Podle tabulek má bechyňský policejní šéf na povel šestnáct lidí (včetně svého zástupce), ale realita je kapánek jiná, protože čtyři z jeho podřízených toho času dosud získávají potřebné vzdělání v policejních školách.

"Dva nastoupí už v březnu a zbylí o pár měsíců později, takže to už zase bude při sestavování plánu služeb snazší," těší se major JUDr. Predrag Kohoutek předem.

Dát plán dohromady není nikdy snadné: lidí má tak akorát, když se přidá nemoc nebo dovolená, jsou to šachy. A to ještě musí brát v úvahu, že část jeho podřízených dojíždí - někteří z okolních městeček, ale jiní až z Tábora, pětadvacet kilometrů, a to je dneska problém.

"Když já dojížděl na kriminálku do Tábora, zaplatil jsem za autobusovou týdenku jednadvacet korun a spojení zpátky do osmi večer jsem měl každou hodinu. Dneska jede poslední linka ve dvě odpoledne - a zpáteční lístek přijde na padesát korun. Pravda, jezdí vlak: ale ten je hrozně pomalý... Takže se Táboráci skládají a jezdí společně autem, přijde je to levněji - ale já s tím musím při sestavování služeb počítat," suše konstatuje major Kohoutek.

Kdyby měli v Bechyni víc policejních bytů, problém by asi odpadl: jenže nové byty město nestaví, některé z těch starých se časem "poztrácely" - a tak tři zbylé musí vedoucí hlídat jako oko v hlavě.

"Nájemní smlouvu s každým podepisujeme jenom na rok, ne, že bych chtěl být na lidi pes, ale prostě nemohu riskovat, že někdo přijde, podepíše služební poměr, dostane klíče od bytu - a za čtrnáct dní si vzpomene, že ho to u policie už netěší. A tradá, dneska je odejít snadné, jako odevšad - za dva měsíce jste v civilu. A já bych pak nemusel mít střechu na hlavou pro někoho, kdo přijde po něm a bude chtít sloužit opravdu!"

Dlužno ovšem říci, že podobné vykutálence v Bechyni nemají: parta je tu mladá, ale solidní a ustálená. A rychle do ní musí zapadnout i nováčci, kteří přijdou ze školy, protože obvod je velký, takových dvě stě čtverečních kilometrů, a práce pořád dost.

"Kluci, co přicházejí ze školy, mi připadají spíš jako polotovar než hotoví policisti," usmívá se vedoucí bechyňského oddělení. "Vždycky mě pobaví, když se mi třeba snaží namluvit, že tohle nebrali a tamhleto taky ne... Ale fakt je, že já se třeba v základních policejních kurzech naučil docela solidně fotografovat - a oni to dneska neumějí! Nevím proč, když fotografování je pro policistu nutná a základní dovednost: máme sice automat, ale ani na něm se nedá jen mačkat spoušť, chce to i trochu umět."

Nicméně, jak major smířlivě říká, většina "školáků" se v praxi rychle zaběhne a navíc stále platí, že chybami se člověk učí: když začátečník něco zvrtá a chyba se mu rázně vytkne, zapamatuje si správný postup vlastně nejlíp.

"Průšvih by byl, kdyby hodlal stejnou chybu opakovat víckrát," usměje se major Kohoutek, "ale to se často nestává."

Chleba o dvou kůrkách

Chlebíček policisty obvodního oddělení je vcelku prostý a zdánlivě jednotvárný: dohlížet na veřejný pořádek, starat se o kázeň v dopravě, vyhledávat a postihovat přestupky a drobnou kriminalitu. Což na Bechyňsku především obnáší vykradená auta (ale i jejich odcizení), vloupání do chat a chalup, ukradená jízdní kola, sem tam nějakou výtržnost či pranici, výjimečně krádež. Na loupežné přepadení se dlouho vzpomíná. "Šlo o vietnamskou obchodnici, které pachatel vytrhl tašku s penězi - mimochodem, nebylo jich málo - a dal se na útěk.

Její i naše štěstí a pachatelova smůla tkvěly v tom, že nám svědek mobilem okamžitě zavolal, dal poměrně slušný popis lupiče a všiml si i směru, kterým utíkal. Takže jsme tam poslali vůz a hlídka počkala v místě, kam dotyčný s největším pravděpodobností musel dorazit. No: předpoklad vyšel, tašku s penězi hoch měl při sobě, takže zapírat nemělo smysl..." skromně říkají Bechyňští.

I druhý z jejich malých velkých případů má šťastný konec: jedná se v něm o platební karty a nepoučitelnost lidskou, jež velí jejich opatrným a zapomnětlivým majitelům, aby si bezpečnostní kód PIN hezky pro jistotu písemně poznamenali a nosili - nejlíp pěkně pohromadě s kartou. Pak jim někdo šlohne doklady se vším všudy a oni se nestačí divit, kterak rychle jejich úspory pod rukou přičinlivého zloděje tají a kolik se při troše úsilí dá vybrat z bankomatů a utratit u pump a v obchodech za pouhých čtyřiadvacet či dokonce osmačtyřicet hodin, než banka kartu zablokuje...

"Měli jsme tu případ na ubytovně: nějaký Moravák přišel o bankomatku, kód měl u ní. Podezřívali jsme jeho spolubydlícího, který ovšem zatloukal. Jenže my si pak dali dohromady čas výběrů z bankomatů: jeden byl v Bechyni, deset minut před odjezdem autobusu do Prahy, druhý v Praze, čtvrt hodiny potom, co autobuse dorazil na Florenc. A třetí výběr znovu v Praze, chvíli předtím, než odjížděl spoj, kterým se náš chlápek do Bechyně zase vrátil... No, uhodili jsme na něj, a protože na to, že do té Prahy jel, jsme měli svědka, nakonec se přiznal. Většinu peněz vrátil, zbytek uhradil poškozenému pachatelův otec. Chudák okradený Mravák nám děkoval se slzami v očích, protože nebýt rychlé akce, neměl by ani na cestu domů - a těch dvacet tisíc pro něj představovalo ohromné peníze, ženu má v invalidním důchodu a do kapsy hluboko.. Prostě: měli jsme radost," rád přiznává major Kohoutek.

A do třetice ještě jeden příběh, tentokráte ovšem krvavý. Na bechyňském policejním oddělení zazvonil telefon: vyděšená žena sdělovala, že doma našla manžela samou krev: že leží v posteli, ale nejspíš bude mrtvý, zavražděný...

"Na místě jsme shledali, že situace opravdu vypadá ošklivě: muž sice dýchal, ale byl v hlubokém bezvědomí a samá krev, a spousty krve všude, po podlaze, v pokoji, v kuchyni... Volali jsme záchranku a krajský výjezd, mysleli jsme na nejhorší," vzpomíná major.

A výsledek? Nakonec se ukázalo, že chudáka chlapíka stihla, když zůstal doma sám, mrtvička: jak podťatý padl na kamna, zranil se, krev z něj jen lila a on se z posledních sil, podvědomě, snažil doplazit do postele. Jak se vlekl bytem, nechával krvavou stopu, nakonec se skutečně na lůžko vydrápal a omdlel... Zkrátka, žádná vražda se tenkrát na Bechyňsku nekonala. Naštěstí. "Ale násilná trestná činnost je pro nás vůbec dost vzácná," říká major Kohoutek a nezdá se, že by mu chyběla. "Občas se někde chlapi poperou v hospodě, ale to si vyřídí mezi sebou. Jednou jsem ale zasahoval při pranici, kdy se dostalo do sebe osm vojáků z brigády rychlého nasazení, co teď sídlí na zdejším letišti, s partou civilů. Vlítl jsem neuváženě mezi ně a dost dlouho jsem pak myslel, že to nepřežiju: rvali se jak v akčním filmu a trvalo snad hodinu, než se mi podařilo obě party nějak oddělit. A pak už si vojáci dali říct..."

Okno na křižovatku

Táborský okresní policejní ředitel podplukovník JUDr. Petr Hasík má kancelář v posledním patře osamělé moderní budovy, jež před deseti lety vyrostla v polích mezi Táborem a Sezimovým Ústím: smělé představy tehdejších plánovačů sem narýsovaly příští centrum velkého souměstí, jež zůstalo snem. Ale teď má aspoň ředitel přímo pod okny zřejmě nejneuralgičtější dopravní problém svého okresu: nový kruhový objezd na místě někdejší rušné křižovatky sice situaci vylepšil, ale zázrak neudělal. Dopravní problémy trvají. Když se prostě na jediném místě střetnou všechna auta, jež jedou z Prahy na Budějovice, ať už to berou přes Tábor, anebo nedokončeným městským obchvatem, trable jsou nasnadě.

"Jinudy prostě jet nejde," krčí rameny doktor Hasík. "Kdy se dostaví obchvat, nevíme: jednak je to otázka peněz, jednak vůbec koncepce dopravy na jih Čech."

Někdo musí zkrátka definitivně rozhodnout, kudy příští kapacitní silnice či dálnice povede, jestli kolem Tábora, nebo kolem Písku, nebo třetí trasou někde uprostřed... Každý den odkladu zkomplikuje život nejen Táborákům, protože zatím se jim víkendová plechová vlna tsunami valí nezadržitelně pod okny - od jara do podzimu, v pátek tam a v neděli nazpátek...

"Dopravní zácpy nemůžeme ale svádět jen na přespolní, dělal jsem si takový soukromý průzkum podle espézetek a shledal, že osmdesát procent aut v ulicích města patří lidem z okresu," přiznává ředitel. "Tábor je prostě dlouhý, vlastně stojí kolem silnice z Budějovic na Prahu, všude máme daleko a městská doprava lidem připadá drahá. Takže radši jedou autem, je aspoň pohodlnější..."

Což nutně ovšem přináší nepříjemnosti, které jsou jinak spíše vlastní sídlům mnohem lidnatějším (Tábor sám má asi šestatřicet tisíc obyvatel, s přilehlým Sezimovým Ústím a Planou nad Lužnicí, jež s ním tvoří neoficiální městskou aglomeraci, vyšplhá počet k padesát tisícům): ve špičce, jež ovšem už trvá víceméně od rána do večera, se jezdí krokem, v centru nezaparkujete, hasiči, policisté a záchranky se na místo zásahu prodírají s potížemi...

"Ale okres není jen město Tábor a jeho starosti," připomíná podplukovník Hasík, "máme osm obvodů, vrátili jsme se - snad s jedinou výjimkou - tam, kde neuvážená redislovace v osmdesátých letech oddělení zrušila. Do Veselí, což je velké město a navíc významný přestupní železniční uzel, do Chýnova, protože sloučení s mladovožickým obvodem se neosvědčilo. V zimě kolikrát jsme kolikrát měli problém tam přes "opičí hory" vůbec dojet... A znovu jsme i v Jistebnici: z Tábora jsme tam měli daleko a navíc - z ročního nápadu 2600 trestných činů je jich polovina spáchána v okresním městě. Proto potřebuju zdejší policisty v ulicích města a ne aby museli sednout do auta a jeli pětadvacet kilometrů po rozbitých okreskách, když zavolá nějaká babka ze vsi, že se jí ztratili králíci. Tím její trápení nezlehčuju, ale od toho musím mít prostě své lidi někde poblíž..."

S výjimkou táborského oddělení, jež sídlí v rekonstruované budově poblíž historického náměstí a čítá přes padesát policistů, jde vesměs o oddělení třetího typu, tedy nejmenší: ale mezi nimi je zhruba polovina trochu větších - Sezimovo Ústí, Soběslav, Veselí a Bechyně - a zbytek opravdu malých. Co do tabulek má Tábor naplněný stav: skutečnost je ovšem jiná, dost lidí ještě studuje na školách, ale i oni už brzy nastoupí do služby. Ovšem: i pak by pár míst navíc táborský policejní ředitel neodmítl...

"Zvlášť bych potřeboval posílit hospodářskou kriminálku, kde slouží stejný počet lidí jako před dvaceti lety a práce neuvěřitelně přibylo. Mnohdy přitom jde o úplně nové trestné činy, jaké jsme dřív neznali a které se velmi těžko vyhledávají a ještě hůř prokazují," vysvětluje ředitel.

Navíc se šíří jakási nová "móda": někteří podnikatelé si začali své eventuální obchodní partnery "prověřovat" podivuhodnou formou předběžného trestního oznámení. Policie odmítnout nemůže, byť většinou tuší, oč jde, protože dostane spis ze státního zastupitelství. A její pracovníci stráví spoustu času činností, jež jim vlastně nepřísluší - a nakonec věc povětšinou odloží. Nicméně mazaný podnikatel je spokojen: ví své a ušetřil...

"Táborský okres je v jižních Čechách druhý, za Budějovicemi: co do počtu obyvatel i v nápadu kriminality," říká podplukovník Hasík. "Osmdesát procent pachatelů, které chytíme, nejsou ovšem místní, ani Jihočeši: s oblibou k nám najíždějí Příbramáci, ale spanilé jízdy konají na jih třeba i Severočeši." Největší bolest? Vloupání do vozidel. Někdy brutální, za pomoci cihly či dklažební kostky, ale povětšinou vysoce profesionální: zručný pachatel otevře většinu aut za pár vteřin, popadne, co má cenu, a mizí. Otisky nezanechá, má přece rukavice - a navíc, nač sáhne, to šlohne. Doslova. "Lidé jsou ovšem nepoučitelní," vzdychne ředitel Hasík, "snažíme se jim v okresních novinách připomínat, aby nenechávali ve vozech cenné věci viditelně, na sedadlech, ale jako byste házeli hrách na stěnu."

Rádia, kožené bundy, mobily, kabelky, náprsní tašky, kufříky s hotovostí, nad níž se protáčejí panenky - to je ovšem jen drobná kriminalita, jež otravuje drobné lidi. Vedle toho "jede" velký, organizovaný zločin, jenž klidně vytěží na holinu kus cizího lesa a odveze neznámo kam. Anebo "vybílí" skládku dřeva, již v potu tváře pokácel majitel. (Ještě nedávno měli takovou haldu kulatiny na dvoře okresního ředitelství, když kamion s kradeným dřevem zadrželi a hledal se pravý vlastník.)

Krade se prostě hodně, krade se kdeco, krade se drze a beostyšně. Táborsko v tom ohledu není výjimkou: ba spíš naopak, mezi okresy náleží k těm "poctivějším". Snad i proto, že objasněnost se tu pohybuje okolo šedesáti procent a místní majitelé dlouhých prstů přece jen radši zamíří do "bezpečnějších" oblastí? Těžko říci.

Idyla se nekoná

Bechyně je poklidné městečko a zvláště od té doby, co armáda pod tlakem místních obyvatel začátkem let devadesátých zrušila zdejší letiště - údajně nejmodernější v celém tehdejším Československu - panuje tu ticho skoro hrobové. Lidé teprve opožděně shledávají, že letiště sice dělalo kravál, ale přinášelo taky do města peníze a život. Díky armádě se postavil stadion, kulturák, opravily silnice. Dnes je na všechno město samo, podnikatelé naříkají, že nemají kšefty, pracovních míst ubylo, protože na letišti dělali i civilové a protože teď i keramička propouští: dodávala hodně do Ruska a co tamní hospodářství kleklo, má potíže.

"Zvláštní je, že se prý dneska neví, kdo vlastně letiště zrušil, protože písemný rozkaz se na ministerstvu údajně nenašel," usmívá se bechyňský policejní šéf major Kohoutek. "Víte, já jsem zdejší rodák a letadla už jsem ani nevnímal. Jenom když jsem slyšel nezvyklý zvuk, říkal jsem si: sakra, co je to za novou mašinu? Anebo, když dva dny panovalo ticho, věděli jsme, že letci mají smutek, že něco spadlo a vyhlásili zákaz startů..."

Z okna oddělení je historické bechyňské náměstí jako na dlani: klid a ticho, nikde skoro živáčka. Ale ledva se nad tou idylkou začneme rozplývat, zabzučí u služby telefon a vzápětí už kluše hlídka k autu: havárka někde u

Sudoměřic, kdosi nejspíš zapomněl, že asfalt v zimě klouže... Loučíme se a vedoucí se vrací k plánu služeb: do jara je daleko a jeho "školáci" zatím ještě ve škamnách...

Jan J. Vaněk  
Foto Václav Šebek  

Důležitá telefonní čísla
Předvolba	0361
Okresní ředitelství Policie ČR Tábor	488111
Obvodní oddělení Policie ČR Bechyně	811014
Městský úřad Bechyně	811012
Česká spořitelna	961617
Nádraží ČD	811019
Autobusové nádraží	961464
Lékárna	951230
Lékařská služba první pomoci	811048
Autoopravna	961595
Hotel Jupiter	962131