V létě roku 1965 rostly houby. Hovoří o tom krátký článek v potrhaných novinách, do nichž vrah zabalil železnou trubku, kterou roztříštil hlavu důchodce Ludvíka Slavíka. Pan Slavík byl skromný tichý člověk a houbaření byla jeho nejmilejší záliba.

"Jednou umřu v lese," vysvětloval sousedce, mysle přitom na dva prodělané infarkty. "Naposled zavřu oči někde na kousku jehličí nebo na mechu vedle šumícího potoka."

Osud rozhodl jinak. Starý pán byl umlácen v kuchyňce svého ostravského bytu na Husově náměstí číslo 3.

Jeho vrah, Jiří Sirový, měl v té době třiadvacet let. Byl považován za náramného fešáka a dívky o něj stály, i když jeho krátký životopis nevzbuzoval příliš mnoho důvěry. Jedno rozpadlé manželství, nesplácené alimenty na dítě a desetiměsíční trest odnětí svobody za podvody.

"Ten chlap mi nesmí do domu," pravil tehdy tatínek slečny Heleny Zívalové, ale zamilovaná dcera měla svou hlavu. Se všemi se pohádala, odešla z domu a našla si podnájem u pana Slavíka.

"Chtěli jsme se brát, ale rodiče byli proti tomu," řekla později při protokolované výpovědi.

Abychom pochopili smysl těch zdánlivě bezvýznamných otázek, musíme se ve vyprávění vrátit trochu zpátky, do neděle osmého srpna roku 1965. V osm hodin ráno přišla na správu VB v Ostravě zděšená dcera pana Slavíka, která při návštěvě otce našla v jeho bytě cizí dvojici, údajně podnájemníky, a když hledala nějaké stopy vysvětlující nepřítomnost starého pána, zjistila, že spíž je z neznámého důvodu zamčená. Na pomoc přišel soused se šperhákem a dveře otevřel. Uvnitř byl veliký lepenkový kufr a v něm ztuhlé a zakrvácené otcovo tělo.

"Byl to strašný pohled."

Policista přikývl a o pár minut později už byli na nohou operativci, vyšetřovatelé i technici, minulost pana Sirového a slečny Zívalové se probírala s nezměrnou pečlivostí. Přitažlivý plejboj, jehož podobu zachovala nepříliš lichotivá trojdílná policejní fotografie, byl především notorický lhář.

Říkal, že pracuje na šachtě jako technik, má střední odborné vzdělání, družstevní byt, našetřil spoustu peněz a je v pořadníku na osobní automobil. Nic z toho nebyla pravda, a když přítelkyně Helena jeden po druhém jeho výmysly odhalovala, zůstal trvat na jediném. Na úsporách uložených doma v Žatci.

"Zajedem tam a uvidíš."

"Kdy?"

"Třeba v neděli."

Kriminalisté se spojili s kolegy ve víc než čtyři sta kilometrů vzdáleném chmelařském městě, a ti se okamžitě vypravili za rodinou pana Sirového. Ukázalo se, že otec ani bratři o údajných úsporách Jiřího nikdy neslyšeli a žádné peníze mu při nedávné návštěvě nedali. Naopak, obviňovali ho ze staré rodinné krádeže, kterou se svatosvatě zavázal splácet, a přitom od něj ještě nikdo neviděl ani korunu.

Proto se právě kolem peněz točil výslech Heleny Zívalové.

Psací stroj doklepal, dívka podepsala každou stránku výpovědi a na židli v kanceláři vyšetřovatele zasedl mladík, který si nervózně hladil úzký knírek pod nosem.

Mladý muž se odmlčel a zabořil obličej do dlaní. Vyšetřovatel na něj nespěchal, jen tichým hlasem opakoval otázku, na niž nebylo snadné odpovědět. Pomalu přibývala další fakta. Krevní stopy ve švech kožené bundy, otisky prstů na kování lepenkového kufru, výpověď domovnice, která viděla obviněného odemykat dveře podobným svazkem klíčů, jaký míval starý pán...

Nakonec Jiří Sirový rezignovaně pokrčil rameny a řekl:

Po čtyřiatřiceti letech, které od našeho příběhu uplynuly, se zdá trochu malicherné přesně měřit zasutý čas, ale přesto není bez zajímavosti, že od oznámení případu, přes ohledání místa činu, zajištění podezřelých, zpracování a ověření prvních výslechů až k přiznání pachatele uběhly pouhé čtyři hodiny. Byla neděle osmého srpna 1965 a na věži nedalekého kostela odbíjely hodiny poledne.

Každá výpověď se však dá odvolat, a proto je obvinění nutno opřít o nesporná fakta. Jiří Sirový pomalu a detailně vyprávěl, co se odehrálo v ostravském bytě na Husově náměstí krátce před tím, než se se svou snoubenkou vypravil na slibovaný výlet do Žatce.

Zatímco Helena odešla do práce, zazvonil na dveře pana Slavíka s tím, že si přítelkyně zapomněla svetr. Starý pán ho pustil dovnitř, byl vlídný, ale odměřený, rozpovídal se teprve, když návštěvník převedl řeč na houby. Sáhl do kredence, vytáhl atlas, snažil se nalistovat jakousi čirůvku či zelánku, Jiří Sirový za jeho zády se rozpřáhl a kusem lešenářské trubky udeřil Slavíka do týla. Jednou, dvakrát, třikrát. Potom odtáhl tělo do komory a snažil se uklidit a omýt krevní stříkance.

"Po návratu ze Žatce jsem koupil největší kufr, jaký byl k dostání, mrtvého do něj složil a zamkl zámky. Chtěl jsem ho odvézt někam do lesa, ale to mi překazil příjezd Slavíkovy dcery.

Mladý muž vstoupil do spořitelny sebevědomě, vyhlédl si poměrně pohlednou úřednici a snažil se ji umluvit. Marně. Byl zklamán, ale vzápětí si všiml, že na kartě, kterou pokladní držela, je vedle přetisku HESLO jednička a nějaké osmičky. Blesklo mu hlavou, že Slavíkovi je podle Heleny sedmasedmdesát let. Ovšem, to je datum narození, napadlo ho, a pevnou rukou napsal číslo 1888. Klaplo to. Vybral osmnáct tisíc a spokojeně opustil halu spořitelny.

Stránka úředního protokolu je ukončena školsky vyhlížejícím podpisem. Četl a souhlasí - Jiří Sirový.

Následuje stručný záznam o prohlídce předem označených míst.

V Dlouhé ulici v Ostravě 1 byla ve skládce železného šrotu nalezena železná trubka zabalená do výtisku Rudého Práva ze dne 31.7.1965. V šatně hotelu Ostrava byla zajištěna černá diplomatka, v ní svazek klíčů, jeden obyčejný klíč zvlášť, ponožky, trenýrky a zakrvácená košile. Pod rohoží vchodu do kina Elektra byly ve spoustě cigaretových nedopalků a použitých vstupenek nalezeny dva klíčky svázané nití. V koších na odpadky u hotelu Ostrava a v odpadkovém koši u prodejny Kniha v Revoluční ulici byly nalezeny roztrhaná vkladní knížka a malý klíček. Další prověrkou bylo prokázáno, že svazek klíčů náleží ke Slavíkovu bytu, obyčejný klíč ke spíži, dva malé klíčky ke kufru s mrtvolou a další drobný klíček ke kazetě se Slavíkovými úsporami...

Konec návrhu na obžalobu a černými pentlemi převázané růžové desky archivního vyšetřovacího spisu. Starý uzavřený případ. Nájemníci z domu číslo tři si na dávnou tragédii téměř nepamatují, většina z nich se přistěhovala později. Naivní slečna Helena, která tolik věřila tomu, že svého fešáckého přítele zkrotí a převychová, je dneska žena, které táhne na šedesátku a život jí nejspíš přinesl spoustu jiných rozčarování, ale snad i radostí.

Jiří Sirový, u něhož soudní znalci nenalezli žádnou duševní poruchu, která by měla za následek zmenšení příčetnosti, byl příslušným soudem I. stupně odsouzen k trestu smrti a jeho odvolání bylo soudem II. stupně zamítnuto. Proto byl 1.7.1966, necelý rok po spáchání vraždy, popraven.

Antonín Jirotka