Z dopisu adresovanému snaše, z listu, který už nestačila odeslat, je zřejmé, že se paní Anna Zemánková nesnažila vlastního syna nijak rodičovsky omlouvat.

...já mu už nevěřím ani pozdravení, u nás má nadosmrti konec. Já už ani pro něho nemám jména, toho nejhoršího na světě! Táta tam na něj chtěl před týdnem, v sobotu, k vám jet, jenže byla taková hrozná ledovka a pršelo, že se nechtělo ani psovi od baráku. Jano, píšeš, že si od tebe vypůjčil 100 Kčs a že nebyl zase doma a do práce nechodí, tak se seber, běž na esenbé, a oni si s ním poraděj, jináč si bude s tebou dělat, co sám bude chtít. Je to sprosťák, že se to nedá ani povídat jakej, peníze ti stejně nedává, eště abys ho živila ze svého, tak ho vypráskej a budeš mít klid a malá holka taky.

Už ho mám navždycky dost, lháře, lumpa, lotra, lenocha, vochlastu, vyžeň ho a budeš mít pokoj...

V době, kdy Anna Zemánková založila nedopsaný list do kredence, seděl mladý Miloš Zemánek v Liberci v nádražní restauraci, pil pivo a přemlouval kamaráda Štěpána Tukaše, aby prodal svou zánovní bundu a koupil dva lístky na vlak do Dvora Králové nad Labem.

"Od našich prachy dostanu, jasný? A ty z toho budeš mít nejmíň dva tácy." Byl březen roku 1971, vlezlá zima, o níž se matka zmiňovala v dopise, se lámala a vzduch voněl jarem.

* * *

Tenkrát, téměř před osmadvaceti lety, se otec Zemánek vrátil ze zaměstnání kolem třetí hodiny odpoledne a k jistému překvapení našel svůj venkovský domek zamčený. Pomocí žebříku tedy vlezl dovnitř přes půdu, v kuchyni si všiml pozotvíraných zásuvek a napadlo ho, že tu řádil zloděj. Rezervní klíče visely na věšáku v předsíni. Otevřel, prohlédl dvůr a v nedávno přistavené garáži spatřil svou manželku ležet na zemi ve veliké louži krve.

Na místo dorazili pracovníci OO VB, krátce po nich vyšetřovatelé a kriminalisté z okresu. Obvodní lékař odhadl dobu smrti na sedmou hodinu ranní, operativci pečlivě ohledali místo činu a na základě předběžných výslechů se sestavovaly první vyšetřovací verze. Podle jedné z nich mohl vraždu spáchat i nezdárný potomek manželů Zemánkových, syn Miloš, žijící v Liberci. "To je nesmysl," stojí v zaprotokolované výpovědi, "z města jsem se ani nehnul." "Byl jste doma?"

"To zrovna ne. S manželkou v poslední době moc nevycházím, tak jsem přespal v čekárně na nádraží."

Liberecké železniční oddělení bezpečnosti však něco takového popíralo, mezi půlnocí a čtvrtou hodinou ranní byla prý nádražní čekárna prázdná. Kriminalistům se podařilo najít a vyzpovídat některé hospodské kumpány Miloše Zemánka a jeden z nich, jistý Štěpán Tuček, se zmínil o společné cestě do obce nedaleko Dvora Králové.

"Míla sliboval velký prachy, ale nakonec mi dal jen sto padesát korun."

* * *

"Do Dvora jsme přijeli v noci," vypovídal Tuček, "a do tý jeho rodný vsi jsme šlapali pěšky. Míla sice párkrát mávl na kolemjedoucí auto, ale nikdo nám nezastavil. Když jsme dorazili na místo, chalupa byla temná, všichni už spali. Zavedl mě do stodoly, že tam jako budeme nocovat. Dost jsem se bál zimy, jenže na vodru byla spousta sena, a tak to docela šlo. Ráno, ještě za tmy, odešel do práce Zemánkův fotřík a asi hodinu po něm sedla na kolo matka a odjela taky. A Míla že jako na to jde. Nechtělo se mi trčet ve stodole, tam to bylo jako v pasti, proto jsem vypadl ven a čekal před stavením. Tam se couralo dost lidí, proto jsem přešel na autobusovou zastávku, a když se Zemánek furt neobjevoval, pomalu jsem se vydal do Dvora Králové. Myslel jsem, že mě musí každou chvíli dohnat, ale on se objevil až kolem osmý, přijel na starým kole a na hlavě měl ženskej klobouk. Byl celej nervózní a uspěchanej. Povídal, že zpátky do Liberce pojedeme autostopem. To už mi bylo jasný, že se asi žádný slibovaný peníze nekonaj...

Cestou na křižovatku hodil kolo ze srázu do Labe s tím, že si máma stejně chce koupit nový. Ten pitomej klobouk putoval za ním a uvízl v nějakým trní. Miloš se vůbec choval trochu jako cvok. Porád lezl do příkopu, kde nabíral zbytky sněhu a tím si čistil kalhoty a bundu. Prej se mu spustila krev z nosu a zaschlý fleky jdou mizerně vyprat.

Potom nám zastavil náklaďák a s tím jsem dojeli do Hořic, odsaď jsme pokračovali do Turnova a nakonec vlakem do Liberce, kam jsme dorazili kolem pátý odpoledne. Na nádraží jsme se rozešli a od tý doby jsem Zemánka neviděl."

Kriminalisté výpověď pečlivě prověřili a nenarazili přitom na žádné význačné nesrovnalosti. Našli se svědci, kteří si všimli, jak Tuček postává před chalupou, nudí se na autobusové zastávce, a potom loudavým krokem kráčí po silnici, ulamuje větvičky z bezlisté třešňové aleje a hází je na zvlhlý asfalt. To všechno před tím, než se paní Zemánková vrátila domů, vlastně se docela dobře mohli na silnici potkat.
"Myslel jsem si, že ta ženská na bicyklu je Mílova máma a napadlo mě, že to je teda malér."

Podařilo se i vypátrat řidiče náklaďáku, který oba mladé muže kus cesty svezl.
"Mluvili spolu o penězích, ten černej se zlobil, že to všecko nestálo za to. Ale co, to neříkal."

Z uvedeného úseku Labe bylo skutečně vyloveno staré dámské kolo a o pár desítek metrů dál byl v šípkovém keři objeven pomuchlaný klobouk, v němž pan Zemánek jednoznačně poznal majetek své manželky.

* * *

Miloš Zemánek byl zadržen a předán do vyšetřovací vazby. Při následné domovní prohlídce byly zajištěny boty s podrážkami odpovídajícími otiskům na zabláceném dvorku v domě vraždy a špatně vyprané oděvní svršky se stopami krve. Bohužel, Miloš i jeho matka měli stejnou krevní skupinu a o nějaké individuální analýze pomocí DNA nemohli kriminalisté před osmadvaceti lety ani snít. "Praštil jsem se do nosu," tvrdil mladý muž.

Nepřímých důkazů přibývalo. V domě bylo hledáno pouze na místech, kam si manželé ukládali peníze, ostatní zásuvky zůstaly netknuty. Nikdo ze sousedů neslyšel štěkat psa, ačkoliv byl Zemánkův německý ovčák považován za velmi ostrého hlídače. Částka, která zmizela z kuchyňské kredence, odpovídala hodnotě bankovek, o které se Miloš se svým druhem rozdělil. Šlo o pouhých tři sta korun. Soudní lékař, jenž obviněného bezprostředně po zadržení prohlédl, nenašel žádné známky údajného zranění nosu. Šlápoty na dvorku a na zahradě vůbec neodpovídaly verzi, kterou Zemánek vyšetřovatelům nabídl. Tvrdil, že z domu odešel ještě před návratem matky a v nesčetných náznacích se snažil svalit podezření na kamaráda. To bylo ovšem v jasném rozporu s tvrzením svědků.

Miloš Zemánek měnil a upravoval své výpovědi s lehkomyslností patologického lháře a dál popíral i do očí bijící fakta. Když však zjistil, že bude s největší pravděpodobností obviněn z vraždy i bez přiznání, odhodlal se k riskantnímu kroku.
"Chci říct, jak to doopravdy bylo."

Místností zazněl klapot psacího stroje a mladý muž se pustil do vyprávění.
"Máma přijela dřív, proto jsem vyskočil oknem do zahrady. Normálně bych zdrhal pryč, jenže jsem si vzpomněl, že ve stodole čeká Štěpán. Nebyl tam, nakoukl jsem ještě do garáže, ale to už se objevila matka. Byla hrozně rozzlobená a začala mě škrtit. Před očima se mi udělalo černo, bylo mi jasný, že je to konec. Z posledních sil jsem nahmátl na ponku zlomenou hokejku a udeřil jsem. Je hrozný, co se stalo, je mi to líto, ale byla to sebeobrana..."

Kriminalisté výpověď nekomentovali, i když mladý muž neměl na krku sebemenší stopy po nějakém škrcení a podle pitevního posudku byla paní Zemánková zabita ne jednou, nýbrž devíti jednotlivými ranami, z nichž každá byla sama o sobě smrtelná. Navíc, posledních pět úderů bylo zasazeno už v době, kdy oběť ležela na zemi s hlavou na tvrdé podložce. O sebeobraně nemohlo tedy být ani řeči, důležité však bylo, že Miloš Zemánek mluvil o zlomené hokejce. Vyšetřovatelé se totiž dosud o vražedném předmětu nezmínili, byla to záležitost, kterou mohl znát jedině pachatel.

Krajský soud v Hradci Králové shledal obviněného vinným z trestného činu vraždy a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na patnáct let, Nejvyšší soud v odvolacím řízení rozsudek potvrdil. Mladý Zemánek tedy putoval do věznice a na svobodu měl být propuštěn až v roce 1986. Toho se však nedočkal, neboť tři roky před tím zemřel ve věznici na následky pracovního úrazu. V té době už nežil ani Zemánkův otec, bývalá manželka se znovu a lépe provdala a parta starých hospodských kamarádů se dávno rozpadla. Zprávu o úmrtí nebylo komu poslat.

Venkovská tragédie stará dvacet osm roků. Doličné předměty, mezi něž patřil i obnošený dámský klobouk, byly po skončení procesu zničeny, ve spisech zůstal založen jen dopis, v němž matka s pozoruhodnou jasnozřivostí odhaduje běh věcí příštích.

...On nebude mít kam jít, já ho nechci ani vidět, lumpa, lháře. Pro něho už jinde místo nebude nežli jenom v base a tam ten svůj život dokončí a nebude to dlouho trvat...

Antonín JIROTKA  
Ilustrační foto Václav ŠEBEK