Pan Walter byl smolař. Původně soustružník, později řidič n.p. Stavby silnic a železnic, člověk laskavý a ohleduplný, tiše tesknil po dětech, které po rozpadu manželství vychovávala bývalá žena. Jednou za čtrnáct dní měl nárok na krátkou návštěvu, o prázdninách na týden společné dovolené. "Vyrazíme si autem, kam budete chtít," řekl otec svým potomkům, ale nebylo čím vyrazit, léto utíkalo a Antonín Walter se usilovně snažil svůj slib dodržet. Začátkem srpna uveřejnil v informační službě v pasáži Lucerna inzerát: Koupím oktávii nebo moskviče za hotové. K tomu adresa, telefon a poznámka, že k zastižení je nejčastěji pozdě odpoledne nebo večer.

Den co den telefonoval do informační služby, ale žádná nabídka nepřicházela. Teprve týden před koncem školních prázdnin přišel pan Walter ráno do práce celý rozradostněný a žádal svého šéfa o dva dny volna, neboť se mu podařilo koupit automobil Moskvič za dvaačtyřicet tisíc korun. Majitel prý prodává skoro nový vůz, protože s těžkým ischiasem leží v Rumburku v nemocnici. Záležitost za něj vyřizuje jeho bratr, sympatický a důvěryhodný chlapík. "Blahopřeju," řekl vedoucí a později do protokolu uvedl větu, která mu pevně uvízla v paměti.

"Konečně," prohlásil tehdy pan Walter, "konečně jsem protrhl tu zatracenou životní smůlu."

Bylo 23. srpna roku 1962 a Antonínu Walterovi zbývalo necelých deset hodin života.

Jmenoval se Jaroslav Novák a jednotlivé výpovědi jej charakterizují jako bezstarostného veselého člověka, který nikdy nezkazil žádnou legraci. Rád si vymýšlel a vyprávěl neskutečné leč zábavné historky, snadno si dokázal získat přízeň žen. Pan Novák byl podvodník. V době, o které vyprávíme, měl za sebou už několik trestů a nebýt rodičů, kteří poškozeným sporné částky rychle vraceli, odseděl by si zřejmě víc než v rejstříku uvedené tři roky.

Měl ženu, děti, ale i družku, před kterou vystupoval ve vymyšlené roli policejního kapitána. Nedokázal odolat žádné rozevláté sukni, miloval nákladné zábavy a pitky, ale permanentně mu chyběly peníze.

Dvaadvacátého srpna oznámil manželce, že si jede do Prahy vyzvednout peníze, které má na kontě uloženy ještě z doby výkonu trestu (dávno tam neměl ani haléř), a vydal se vyzkoušet své štěstí. Ve vývěskové službě v pasáži Lucerna našel Walterův inzerát a zavolal na uvedené číslo. Ještě ten večer se oba pánové sešli v restauraci Hlavovka na Vinohradech.

"Ano," vypověděl později číšník, "seděli u stolu pod oknem a povídali cosi o autech. Vydrželi tu asi dvě hodiny. Normální, slušní hosté..."

Neexistující bratr v rumburské nemocnici, pouhých sedm tisíc kilometrů na tachometru, báječný stav pečlivě garážovaného vozu. Novák dělal co mohl, aby vyloudil zálohu, ale pan Walter byl bohužel příliš opatrný, proto se nakonec dohodli, že druhý den pojedou pro auto spolu.

"Ale platit budete v hotovosti..." "Spolehněte se," řekl Antonín Walter. Zapili obchod gruzínským koňakem, byla už tma, když se rozcházeli. Jaroslav Novák nasedl do první kolemjedoucí otevřené tramvaje, ta zatahovala do motolské vozovny, kus ještě pokračoval pěšky a nakonec zalehl na lavičku v parčíku krematoria. Byla poměrně teplá letní noc a vyspal se dobře. Druhý den ráno si v Kovomatu na Václavském náměstí koupil malou sekeru, přesně tak dlouhou, aby se vešla do aktovky. Potom znovu zasedl do restaurace Hlavovka, kam kolem poledne přišel Antonín Walter, uhoněný, ale spokojený, že se mu podařilo příslušné peníze sehnat."Odešli společně, jako nejlepší kamarádi," vzpomínal číšník. U pokladny nádraží Praha-Těšnov koupil Novák dva lístky na osobní vlak mířící přes Bakov a Svor u České Lípy do Rumburku.

Během vyšetřování se podařilo zmapovat prakticky všechny cestující z příslušného vagonu, podle výpovědí působili oba muži sedící ve třetím kupé u okna pohodově a klidně. Walter zpočátku vyprávěl o tetě, která mu slíbila půjčit nějaké peníze, jenže byla v zaměstnání, vkladní knížku měla doma, navíc vinkulovanou heslem, cestu mezi Modřanami, Lahovicemi a smíchovskou spořitelnou absolvoval uhoněný synovec třikrát,

"Hlavně, že se to povedlo," poznamenal Novák a usmál se. Potom se povídalo a autech, a když se přibližně po hodině cesty objevila v chodbičce u otevřeného okna pohledná tmavovláska, Novák vyrazil za ní, po chvíli flirtování získal adresu a smluvil si schůzku.

"Byl to moc milej pán," nadiktovala slečna do protokolu. "Říkal, že pracuje v zahraničí jako montér a chtěl, abych s ním šla v neděli na večeři. Jenže na to rande nakonec nepřišel..."

Když se souprava blížila ke Svoru, Novák se vrátil do kupé a znovu se zmínil o Jiřetíně.

"Tam se nevyplatí jezdit před Rumburk," ozval se jeden ze spolucestujících. "Jestli vystoupíte ve Svoru a dáte se zkratkou přes les, budete tam mnohem dřív." Walter neměl námitek a Novákovi změna cestovního plánu velmi vyhovovala.

Když opustili malé nádraží a zabočili na cestu vedoucí k lesu, bylo již šero. Přibližně po čtvrt hodině začal Novák tvrdit, že zabloudili, dezorientovaný Walter navrhl návrat a ve chvíli, kdy se otočil, udeřil ho společník zezadu sekerou. Rána minula lebku a dopadla na krk, Walter začal křičet, dal se do běhu, ale zakopl a upadl. Novák se na ležícího vrhnul, popadl jej rukama za krk a škrtil tak dlouho, dokud cítil nějaký odpor. Potom mu kolem krku utáhl šátek a zavázal na dva uzly, aby měl jistotu, že je Walter skutečně mrtev. Nakonec sesbíral roztroušené věci a s uspokojením si ověřil, že v nešťastníkově aktovce je skutečně spousta peněz v balíčcích přelepených bankovními páskami. Vyšel z lesa na státní silnici a máváním zastavil projíždějící autobus. Šlo a výletníky vracející se ze zájezdu, Novák se k nim připojil, vesele se bavil a společně s ostatními zpíval. Vystoupil na křižovatce v Jiřetíně, řidiči dal třicet korun zpropitného a do obce Studánka, kde bydlela jeho družka, došel pěšky.

27. srpna roku 1962 oznámil na oddělení VB v Praze 6 vedoucí stavební správy n.p. Stavby silnic a železnic, že je pohřešován řidič podniku, Antonín Walter, který si vyžádal dva dny dovolené na zakoupení auta a dosud se nevrátil. Údajně jel do Rumburka, kde měl být majitel vozu hospitalizován v nemocnici a při cestě ho zřejmě provázel bratr prodávajícího.

Ihned bylo zahájeno aktivní pátrání a ukázalo se, že na Dopravním inspektorátu OVB v Děčíně k žádnému převodu vozidla typu Moskvič nedošlo a v nemocnici v Rumburku žádný pacient, který by prodával podobný vůz, neleží. To posílilo podezření, že se Walter stal obětí trestného činu. Po pohřešovaném bylo s negativním výsledkem pátráno po všech jeho příbuzných, byly prověřeny severočeské hotely, ubytovny i nemocnice, ale nenašel se žádný záznam o jeho přítomnosti. Posledního srpna bylo vyhlášeno pátrání celostátní a jedenáctého září byla v lese, v katastru obce Svor, nalezena Walterova mrtvola. Soudní pitva jednoznačně určila jako příčinu smrti vraždu.

Pátráním po možném pachateli se nezabývala jen operativní skupina, ale zapojeni byli všichni pracovníci VB v Rumburku a okolních okresech a jedním z uložených úkolů bylo zaměření pozornosti na osoby, které při sobě mají nebo utrácejí větší částky peněz.

Hned třetí den po nálezu mrtvoly oznámil podpraporčík z místního oddělení ve Varnsdorfu, že se do obvodu v obci Studánka před nedávnem nastěhoval jistý Jaroslav Novák s družkou, v hostinci utrácí velmi vysoké částky a pořádá divoké domácí pitky. Vykládá o sobě, že je kapitánem bezpečnosti.

Na základě této informace byla vyslechnuta žena, u níž falešný policista bydlel, potom její bratr a oba shodně uvedli, že třiadvacátého srpna přišel Novák domů přibližně hodinu před půlnocí a přinesl větší tmavou aktovku, ve které měl spoustu peněz ve stokorunových bankovkách, cizí pyžamo, košile a ponožky. Při příchodu byl unavený a zpocený, měl zamazané boty a kalhoty, což vysvětloval tím, že cestou po silnici z Varnsdorfu do Studánky spadl do příkopu. Ještě v noci poslal do místní hospody pro víno, pivo i nějaké párky a uspořádal malou hostinu. Sedm tisíc korun dal své družce a druhý den ráno odjel údajně do Broumova, kde prý má být služebně zařazen a sám nemá tušení, kdy se vrátí.

Když svědci příslušnou aktovku jednoznačně identifikovali jako Walterův majetek a skvrny na špinavých kalhotách a na košili jevily stejné skupinové vlastnosti jako krev zavražděného, byl Jaroslav Novák zadržen a předán do vyšetřovací vazby.

"Ne, to je nesmysl, o žádném Walterovi jsem nikdy neslyšel." Předložili mu aktovku a posudky z biologické laboratoře. Maličko ustoupil. Povídal, že při procházce lesem narazil na tělo ležícího muže, pokoušel se ho oživit, ale marně. Když nakoukl do tašky, která ležela poblíž, neodolal a peníze si nechal.

Následovalo svědectví personálu Hlavovky a rekognice, při níž číšník bezpečně poznal muže, se kterým nebožtík seděl. Novák tedy přišel s další legendou, vystupoval v ní třetí neznámý muž, pravý to zločinec a vrah.