POLICISTA  7/1998

Z POLICEJNÍCH ARCHIVŮ

Škrtl zapalovačem a přiblížil ho k jejímu obličeji...

NOC
v předpeklí

Okázalé řeči o majestátu smrti jsou povětšinou dobré leda tak pro romantické básníky: policisté, zvláště pak ti od kriminálky, si o smrti myslí svoje a nebývá to nic lichotivého. Smrt je vždycky šeredná, říkají bez servítku.

Ale smrt Mileny Carbanové byla i na lecčemu uvyklé chlapy z výjezdovky trochu silnou kávou. Už na první pohled - a což teprve na pohledy další, jež nutně následovaly.

Milena Carbanová prožila nehezký život, jaký by jí nikdo nezáviděl, ale jaký si víceméně sama vybrala: ale její umírání a smrt patřily k tomu nejděsivějšímu, co může potkat lidskou bytost z vůle bytosti jiné, podle všech příznaků rovněž - snad - lidské...

Mrtvolu našli výrostci prolézající v neděli odpoledne vystěhovaný a nezajištěný čtyřpatrový činžák od půdy po sklepy: dílem z touhy po dobrodružství, dílem v naději, že najdou něco, co by se dalo odnést a zpeněžit. Tělo objevili ve špinavé sklepní místnosti, bez dveří a s vyraženým oknem: leželo uprostřed, na betonové podlaze, v jakési dřevěné ohrádce, jež původně sloužila nějakému záhadnému účelu. Na první pohled bylo zřejmé, že jde o ženu, neboť mrtvola byla zcela nahá. Ale dlužno říci, že její objevitelé nález dlouho nezkoumali: děsivost scenérie i na otrlé puberťáky zapůsobila takovou silou, že zdrhli všichni tři a z blízké telefonní budky zavolali o svém nálezu na tísňovou linku. Za dvacet minut dorazila policejní výjezdovka a místo zajistila.

Tělo zemřelé ženy zčásti kryly různé oděvní svršky, jimiž bylo zaházeno zřejmě v rychlosti, ve snaze je ukrýt, ale příliš se nezdržet. Na krku se nedaly přehlédnout četné řezné rány různé hloubky a délky, pod hlavou se rozlévala kaluž sražené krve. Obličej, ale také trup mrtvé, kolem břicha, pánve a genitálií, nesl zřetelné známky spálenin, ohoření a dokonce zuhelnatění. Soudní lékař, jenž přijel tělo ohledat, zjistil, že v análním otvoru má mrtvá žena zaražené hrdlo láhve od ředidla.

Ostatně, podobných lahví se po sklepě válela spousta: vedle papírů, plechovat, nevratných lahví od alkoholu a cigaretových nedopalků. Dům i jeho okolí patřily totiž podle policejních poznatků mezi místa, kde se s oblibou scházeli a často i nocovali narkomani a opilci: při stanovení vyšetřovacích verzí tedy kriminalisté věnovali zvláštní pozornost téhle sortě lidí. Během tří následujících dnů hovořili policisté s řadou z nich: někteří mluvit nechtěli, někteří zřejmě opravdu nic nevěděli. Ale každopádně se během výslechů podařilo zjistit, kdo je ona zavražděná. Ano, zavražděná: v té chvíli bylo už totiž jisté, že mrtvá z feťáckého sklepení zemřela násilnou smrtí, že aspoň část jejích zranění vznikla ještě na živém těle, třebaže skoro tři promile alkoholu v její krvi nasvědčovaly faktu, že se v době smrti nacházela ve stadiu těžké otravy alkoholem a také koncentrace toluenu v jejím žaludku a plicích byla smrtící. Bez pomoci by asi stejně, i bez dalších zranění, zemřela.

Doklady se na místě vraždy nenašly žádné, stejně jako osobní předměty, jež by k identifikaci mohly dopomoci: a ze stavu pozůstatků se zdálo zřejmé, že se vrah - či vrazi - snažil policistům zjištění totožnosti své oběti co nejvíce ztížit. Nicméně nepomyslel na tetování, jež měla mrtvá na vnitřní straně levé ruky a jež si někteří z místních feťáků a alkoholiků pamatovali: díky němu kriminální policie už druhého dne po hrůzném nálezu věděla nade vší pochybnost, že se jedná o devětatřicetiletou Milenu Carbanovou, bez stálého bydliště a zaměstnání, alkoholičku, živící se příležitostnou prostitucí nejnižší cenové kategorie, sběrem papíru a drobnými krádežemi i žebrotou.

Za nepříliš nadšené pomoci podivných existencí, k jejichž společnosti Carbanová patřívala, se podařilo sestavit časový snímek jejích posledních hodin (pitevní protokol stanovil termín smrti poměrně přesně, v rozmezí čtyř hodin kolem

sobotní půlnoci, tedy pouhých dvanáct až šestnáct hodin před děsivým nálezem mrtvého těla). Nejpodstatnějšími se z hlediska vyšetřování jevily sobotní odpoledne a večer, jež podle výpovědi několika svědků trávila Milena Carbanová ve dvou oblíbených nálevnách, které navštěvovala nejdevastovanější spodina městské periférie. Napřed seděla kandidátka vraždy v putyce zvané Peklo, aby se před soumrakem přesunula jen asi o dvě stě metrů dál, do knajpy zvané oficiálně Jitřenka a mezi štamgasty, bůhvíproč, řečené U Marenga: snad podle slavné bitvy...

Návštěvníci a hlavně personál obou hospod Carbanovou dobře znali: a pamatovali si, že sobotního večera seděla s řadou známých, ale víceméně trvale se po jejím boku vyskytoval jen jistý Tomáš Patýrek, policii dobře známá firma již od dětských let. (Patýrek od patnácti patřil k toxikomanům: zprvu čichal toluen a aceton, ale už asi o rok později přešel na nitrožilní aplikaci drog. Zprvu si píchal "jen" roztok alnagonu", později začal užívat i pervitin a perorálně pak také bromadryl, dexfenmetrazin a další medikamenty, jež kombinoval s alkoholem. V době činu mu bylo šestadvacet, nikdy delší dobu nepracoval, dvakrát seděl ve vězení za majetkovou trestnou činnost.)

Pátrání po něm proběhlo rychle a úspěšně: našli ho v dost zbědovaném stavu v další z místních putyk, zvané dosti příznačně U Mrtvoly. Když byl převezen na policejní ředitelství a poněkud vystřízlivěl, vcelku spontánně se k vraždě Mileny Carbanové doznal. Ba co víc, vyslýchající měli pocit, že se jim jí vlastně chtěl pochlubit. Později, už před vyšetřovatelem a obhájcem dodaným ex offo, výpověď potvrdil a vylepšil detaily, které mohl znát jen vrah, a jež kriminalisty ubezpečily v tom, že nejde o nějaký opilecký či narkomanský blud.

V pátek se vydal Tomáš Patýrek na pivo a postupně prý v různých hospodách vypil sedm či osm dvanáctek: každou z nich ovšem vylepšil jednou odlivkou rumu. Měl peníze, o jejichž původu se nehodlal šířit a vyšetřovatelé po něm nepátrali. Cerbanovou potkal asi na třetí štaci, a protože projevil ochotu platit i za ni, držela se ho jako klíště: vždycky měla hluboko na kapsy a onoho dne zvláště, což se jí stalo osudným. Asi dvakrát během společného popíjení odešel na záchod a tam si "šlehnul": injekční stříkačkou si do žíly vpravil roztok z patnácti tablet alnagonu. Někdy kolem deváté večerní ho napadlo, že by se mohl s Carbanovou vyspat: v té chvíli mu zdaleka nepřipadala tak odpudivá, jak se běžně jevila svému okolí. A ona ochotně souhlasila: beztak neměla kde spát. Navrhl, že stráví spolu noc na starých matracích v kočárkárně domu, kde bydlel. Domů si Milenu vzít nechtěl, žil sice sám a v dost nuzných poměrech, ale pořád se snažil zachovávat jistou úroveň.

Dopili tedy a vydali se od Marenga k Patýrkovu bydlišti: cestou měl s Carbanovou problémy, několikrát totiž upadla, blábolila a povykovala na kolemjdoucí, čímž svého galána popouzela. Ještě více ho ale naštvalo, když zjistil, že kočárkárna je zamčená, neboť si do ní řemeslníci, opravující střechu, uskladnili nářadí a materiál.

Už už chtěl zavést Carbanovou přece jen domů, když si náhle vzpomněl na takřečené Áčko, populární útočiště místních feťáků: sklep v opuštěném činžáku jen o dva bloky dál...

Carbanovou musel vést, ne-li vléci: zmocňovala se ho zuřivost, ale současně dostával neodbytnou chuť na sex: hodně divoký a perverzní...

Po příchodu do sklepa nalil toluen do dvou igelitových sáčků, aby se s Milenou mohli před souloží nafetovat. Nezištně poučil šetřovatele, jak se takový "čichačský fet" připravuje: do ředidla nutno prý vložit kus hadru, aby z ředidla vytáhl olej. Pak není toluen z uživatele cítit: lepší je však ještě přidat kousek česneku...

Milena Carbanová se ochotně svlékla, na zem prostřela svůj kožíšek: Patýrek s ní souložil až do orgasmu, pak se chtěl věnovat zase ředidlu. Jenže partnerka do něj nechtíc vrazila, on sáček upustil a rozlil - a tekutina se jí rozlila na obličej a zasáhla oči.

"Začala řvát a lítat po sklepě," řekl, "tak jsem ji dvakrát praštil pěstí, aby neblbla."

Carbanová upadla na beton a nehýbala se - a Patýrek se chtěl podívat, jestli není zraněná. Škrtl zapalovačem a přiblížil ho k jejímu obličeji...

V té chvíli vzplály vlasy Mileny Carbanové a vzápětí hořela plamenem celá horní půle jejího těla, včetně obličeje. Hrůzná scéna trvala asi tři minuty, Patýrek se oheň ani nesnažil udusit. Usoudil, že Carbanová je beztak mrtvá, že se asi zabila při pádu. Když oheň uhasl, rozbil láhev a mrtvou pořezal na krku: domníval se, že tím zmate policii, a připadal si velmi mazaný. Pak vylezl sklepním okénkem a odešel domů.

Do sklepa se však vrátil. Nazítří pozval několik kumpánů, jimž slíbil předvést mrtvolu. A také jim ji ukázal, jenže oni si, vzhledem k barvitým fantasmagorickým historkám, jež jindy pod vlivem alkoholu a drog vykládal, mysleli, že jde jen o figurínu. Patýrek je opakovaně přesvědčoval, že mrtvola je pravá, sázel se, že si s ní zasouloží, a nakonec tělo polil opět ředidlem a zapálil. Vyprázdněnou láhev předtím mrtvé vrazil mezi stehna...

Rekonstrukce, jež se konala po obsáhlém výslechu a se souhlasem obviněného, potvrdila do detailu jeho výpověď. Později však začal Patýrek mluvit jinak: tvrdil, že byl k doznání donucen a vymlouval se na neznámého člověka, jenž se ve sklepě náhle objevil, omráčil ho a všechno spáchal. A začalo tudíž zdlouhavé a obtížné dokazování...

Soudní pitva rozdělila zranění Mileny Carbanové do čtyř skupin: především tu byly zlomené nosní kůstky a řada zhmožděnin v obličeji, jež vznikly údery pěstí či kopanci nohy, obuté do měkké, gumové boty. Řezné rány na krku tvořily druhou skupinu: způsobil je ostrý nástroj s rovnou hranou, třeba střep skla. Jeden řez proťal krční tepnu a stal se bezprostřední příčinou smrti. Třetí skupinou poranění byly popáleniny druhého a třetího stupně na obličeji, hrudníku a krku: jevily zřetelnou vitální reakci, ale podle vyjádření lékařů by na ně Carbanová zemřela během několika dní i v případě, že by jí ihned byla poskytnuta špičková lékařské péče. Čtvrtá skupina poranění - zuhelnatění v podbřišku, na rodidlech, hýždích, pravém boku a stehnech - vznikla nepochybně až po smrti zavražděné.

Na šňůrce botasek, jež měl Tomáš Patýrek při zadržení na nohou, se podařilo prokázat stopu krve, jež patřila zavražděné, na zakrváceném střepu láhve od toluenu, nalezeném poblíž mrtvoly, odhalil daktyloskop nepochybný Patýrkův otisk. Vrahovi přátelé potvrdili společnou návštěvu sklepa, existenci "figuríny" i jeho manipulaci s ní - a její následné zapálení.

Psychiatři podrobili Tomáše Patýrka pečlivému zkoumání, jímž prokázali, že netrpí duševní nemocí, nýbrž poruchou osobnosti: sociální psychopatií s dominujícími rysy nezdrženlivosti a agresivity. Zjistili závislost na alkoholu, těkavých látkách a lécích. Sexuologové přidali k nálezu i nebezpečnou polymorfní sexuální deviaci, sadismus a fetišistické rysy pyrofilie a nekrofilie.

Soud si kladl otázku pachatelovy příčetnosti a dospěl k názoru, že vlivem intoxikace alkoholu, toluenu a prášků došlo k podstatnému snížení rozpoznávacích schopností a vymizení schopností ovládacích. Neshledal také provedení trestného činu zvláště trýznivým, neboť podle mínění znalců v době, kdy zasazoval vrah umírající řezné rány, ztratila už vědomí a nacházela se pod značným vlivem alkoholu i smrtící dávky toluenu, jež vnímanou bolest nepochybně zmírňovaly.

Senát pak nekvalifikoval Patýrkův skutek jako vraždu, nýbrž jako trestný čin opilství, při němž se pachatel přivedl úmyslně alkoholem a návykovou látkou do stavu nepříčetnosti, a v něm se dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu vraždy. Nakonec soudci vyměřili Tomáši Patýrkovi trest odnětí svobody na šest let a šest měsíců a současně mu uložili ochranné protialkoholní léčení a speciální léčení psychiatricko-sexuologické...

Pozitivní závěr? Starý dům na předměstí, v jehož sklepě k vraždě došlo, nedlouho nato zbourali a na jeho místě dneska stojí moderní nákupní středisko...

Jan J. Vaněk