Psa by nevyhnal, ale člověk musí, zvláště když se živí jako obchodní zástupce. Cesťák, říkal s jistým opovržením Bedřich Klouček o chlápcích objíždějících republikou a vnucujících zákazníkům své zboží. Až mu nezbylo nic jiného, než se taky vydat na cesty - podnik, v němž čtvrt století pracoval, restituent obratem prodal a nový majitel promptně přivedl ke krachu. Takže mu už mockrát přirazili dveře před nosem, a když ho jen slušně vypoklonkovali ze dveří, říkal si vždycky jak ve starém vtipu o chlápkovi padajícím z mrakodrapu - ještě je to dobrý, ještě je to dobrý.

Na jaře se na dlouhých jízdách republikou daly najít i hezké momenty: osení se zelenalo a stromy kvetly. Ale v listopadu... Okna felicie pokrýval našedlý povlak špíny a napůl rozteklé sněhové břečky, kolemjedoucí náklaďáky rozstřikovaly gejzíry ledové vody a dívka schoulená u příkopu vyhlížela tak zoufale a bezbranně, že Bedřich Klouček šlápl na plyn dočista automaticky. Jako člověk podá ruku tonoucímu - tedy, když kvůli tomu sám nemusí do divokých vln.

Vzápětí už litoval: stopařky nevozil ze zásady a dívčino odění spíš než studentku, jež zmeškala autobus do školy, připomínalo slečny houfně svými tělesnými schránkami lemující výpadovky k hraničním přechodům s Německem.

"Že by už i tady? V tomhle Zapadákově?" stačil si obchodní cestující polekaně pomyslet.

Noha podvědomě od brzdy přešlápla k plynu a ruka sáhla na šaltpáku: ale dívka byla rychlejší. Vklouzla dovnitř jako myška a teprve na předním sedadle ji patřičně roztřásla zima.

"Vezměte mě na policii," vyjektala.
Což by Bedřich Klouček od prostitutky, na niž vypadala - pravda, hezké a mlaďoučké prostitutky, jak jeho chlapskému oku neušlo - rozhodně nečekal. Ale tím pádem ani neviděl nižádný důvod, proč zmrzlé pasažérce nevyhovět.

Monika Pecková zdrhla z pasťáku na jaře. Duben je dobrý měsíc, když se chce holka zdejchnout, poučily ji zkušenější, co měly už pár útěků za sebou: už je docela teplo, v nejhorším se dá přespat někde v seníku. Nádražním čekárnám je naopak lepší se zdaleko vyhnout: pořád tam brousí hlídky v uniformách, malinko schrupneš a vzbudíš se na vachcimře, říkaly. Ale když budeš chytrá, čapneš nějakýho chlápka, co tě nakrmí i ubytuje, pochechtávaly se. Akorát si nesmíš moc vybírat...

O útěku přemýšlela dlouho, ale neplánovala ho: přísně vzato, neměla kam utéct. Máma jí umřela, tátu nepoznala, příbuzní nejevili o ni pražádný zájem. Proto ji ouřad taky šoupnul do Domova. Bylo jí čtrnáct pryč, někdo se o ni starat musel, a když nechtěl nikdo z rodiny, vzal to na sebe stát. Docela dobře se učila. Ale prostředí Domova ji šokovalo. Zvykala si pomalu a bolestně. Po nocích brečela do polštářů. Měla pocit, že se octla ve vlčí smečce. Kdo s koho, tak zněl zákon, ledva zapadly dveře za vychovatelkou. A Monika začínala úplně dole, na nejspodnější příčce žebříčku. Jedinou kámošku měla v Margitě. Malé, drobné, snědé: s krásnýma čokoládovýma očima a bezelstným sladkým úsměvem.

"Až odsud vypadneme, vezmu tě bydlet k nám," slibovala. Margitka měla rodinu v Praze. Početnou rodinu: někdy se ani bratří a sester nedokázala dopočítat, zvlášť když se jí nějak připletli do počtů i bratránci a tety. Jeden krk navíc nebude prý problém, tvrdila velkoryse.

Do pasťáku se dostala za krádeže: tatík ji posílal na čórku po tramvajích, musela se učit a jednu akci zpackala. Chytli ji a odvezli - aby na ni prostředí nemělo špatný vliv.
"U nás byl dobrý vliv," plivala Margitka vztekle, když se vychovatelka otočila zády.

Moniku měla ráda: snad že si ještě živě pamatovala, jak se cítila ona, když byla taky nejnezkušenější. Z pasťáku se utéct vlastně nedalo, ale utíkalo se pořád. Leckdy dost krkolomně: po prostěradlech a tak. Ale Monika zdrhla neuvěřitelně snadno. Prostě šla do přízemí a vrata zela dokořán, protože v Domově pracovali řemeslníci a tahali zrovna nějaký materiál. A vrátný Markvart, důležitý stařík v zasklené kukani - "důležitej jako hovno," říkala o něm Margitka - si odskočil se svou prostatou. Brána dokořán, venku jaro, slunce, svoboda. A Monika vyšla ven, udělal první krok, druhý a pak spoustu dalších...
Pokyn osudu, řekla by si Monika, být chytřejší. Ale neřekla si nic a rozběhla se po silnici, dál, pryč...
Být chytřejší, otočila by se na patě a vrátila se honem zpátky, říkala si pak mockrát.

Obchodní cestující zavezl dívku v kraťoučké mini a kožené bundičce před policejní oddělení, a když vystoupila, vteřinu se díval, jak opatrně našlapuje na příliš vysokých podpatcích svých lodiček. Něco zmateného mu cestou mezi jektáním zubů vykládala, ale on nechtěl poslouchat. Zvlášť když nabyl dojmu, že mercedes, který se objevil ve zpětném zrcátku, ho nechce předjet. Když zrychlil, zrychlí taky, a když se táhl jako šnek, přizpůsobil se. Naštěstí neměli před sebou žádný lesní úsek a do nejbližšího městečka zbývalo jenom sedm kilometrů. Pasáci dovedou být tvrdí, četl v novinách.

Otřel si pot z čela a rozjel se: pryč odsud, říkal si. Mercedes stál opodál s nastartovaným motorem. Dovnitř neviděl: skla byla tmavá, neprůhledná.

Bedřich Klouček si umiňoval, jak večer o svém dobrodružství poví ženě. Ale nakonec neřekl nic: i tak má strachu dost, dneska se na silnicích dějí věci... Policistu ve službě lehce šokovalo, když se před ním objevila dívka v úboru tak jednoznačném: hranice nebyly daleko a nadpraporčík dobře věděl, čeho se od podobných stvoření může nadít. Jenže tohle se mu vrhlo kolem krku a rozbrečelo se.

"Slečno, uklidněte se," mumlal rozpačitě a když se mu dívku podařilo poněkud zpacifikovat, uvařil jí čaj a vysílačkou přivolal vedoucího, jenž zrovna na druhém konci rajonu pomáhal zajistit jakousi autohavárku. Iniciativně brnknul taky na okres pro kriminálku, dobře tuše, že jí nejspíš bude záhy zapotřebí.

Do Prahy se Monika dostala stopem: s prvním náklaďákem, jenž jí zastavil. Kluk za volantem s ní laškoval, ale nic si nedovolil. Vysadil ji na magistrále kousek od Muzea a zmizel v ruchu velkoměsta. Namluvila mu, že má v Praze známé. Ale jak se blížil večer, docházelo jí, že v tomhle mraveništi osamělá holka velké štěstí neudělá. A vzpomněla si na Margitku a její rodinu.
"Až přijedeš do Prahy, jeď rovnou na Žižkov," opakovala jí kamarádka tolikrát, že jí adresa utkvěla v hlavě.

Popojela pár stanic tramvají, ochotná babka jí vysvětlila, kde vystoupit. Příkrou ulicí vyšla do kopce, otřískaný činžák měl číslo, jež hledala. A smečka dětí před vchodem ji ujistila, že došla na správné místo.

Uvítal ji Margitčin otec: tlustý a zpocený, s pivem stále po ruce. Netvářil se nadšeně, ale nechal donést guláš a chleba. A postel na spaní se taky našla. Problém spočíval v tom, že do ní o půlnoci rázně přilehl Margitčin strýček. Napřed soudili, že pošlou holku šlapat do Perlovky, ale když zjistili, že jí ještě nebylo patnáct a je pod zákonem, polekali se. Tou dobou jí už Gábor - to byl onen strýček - týden noc co noc dával školu a všichni se báli, že kdyby ji teď vyhnali na ulici, chytnou ji razdva policajti a ona všechno vyslepičí. A Gábor už jednou za zneužití seděl, takže tohle by bylo na dlouho...

"Znám jednoho chlápka," vylezlo z něj pomalu. "Je to Bulhar, Simeon mu říkají... Má styky..."

Simeonovy styky spočívaly v čilém kontaktu s bulharskou partou pasáků, sídlících v jednom útulném penzionu na severu Čech. V penzionu s dívčí obsluhou. Moniku si přišel okouknout a hotově za ni vysolil deset tisíc. Že je moc mladá mu nevadilo: až vyjde příště zas mezi lidi, už jí bude akorát, zubil se. Moniku na cestu uspal nějakým prevítem, který jí namíchal do limonády.
"Pojedeš jak princezna," sliboval jí, když ji odnášel do mercedesu a ona se trochu probrala.

Na zadní sedadlo ji ale hodil jako pytel cementu, a pak ji přikryl dekou. Nikoli snad proto, aby neprochladla. Prostě aby ji nebylo vidět.

Když se probrala, ležela v malém pokojíku bez oken a neměla nic na sobě. Vzápětí přišli dovnitř dva chlapi a zatímco jeden se na ni beze slova vrhl, druhý si sedl do křesla a kouřil cigaretu. Když dokouřil, vystřídali se.
"Vydrželi to tak dělat hrozně dlouho," vypověděla o řadu měsíců později. "Pak už mi bylo všechno jedno."

Nazítří jí dali sexy prádlo a posadili ji k baru. Do penzionu chodili stálí zákazníci a pořád vyhlíželi nový přísun masa. Monika se jim líbila: nejmíň pět šest chlapů za den si ji vybralo a ona si zvykala, že musí dělat, co si poručí.
"Roztáhla jsem nohy nebo otevřela pusu, podle toho, co kdo chtěl," říkala věcně do protokolu.

Jenže někteří chtěli i jiné věci, které Moniku děsily. Bránila se - a tak byla bita. Tak dlouho, dokud neřekla, že udělá cokoli, zač zákazník zaplatí. Ale příště se zase vzpírala, když jí plešatý tlusťoch z Drážďan začal močit na obličej.

"Zbili mě do krve," vypověděla. "Zase jsem nakonec přísahala, že už budu hodná. Ale od holek jsem slyšela, že mě chtějí prodat. Jednomu Turkovi - už prý propašoval v kamionu tři jiný holky. Někam daleko. Do Asie. Chodil do podniku jednou měsíčně a holky říkaly, že není normální. Bály se ho jako čerta. Tu, kterou si vybral, mučil úplně doopravdy. Ne jako v porňáči, chápete. Jedna prý při tom ve sklepě umřela, tak něco připlatil a postaral se o tělo..." O svých patnáctých narozeninách Monika pochopila, že jí jde doslova o život. A když měli nazítří málo holek na službu u silnice a poslali i ji, pochopila to jako životní šanci.

"Hlídali nás, každou chvíli kolem projeli autem, jestli se někde nezašíváme," říkala policistům. "A jestli nezkusíme zdrhnout."

Jenže pak padla mlha a jí se podařilo stopnout pekařský vůz: slíbila šoférovi, že mu dá zadarmo, když ji odveze někam daleko. Ale jel jenom do okresního města a na předměstí ji vysadil. Asi se bál.

Chtěla na policii, ale nějak ve strachu zabloudila a místo do města zamířila zpátky na výpadovku: Bedřicha Kloučka měla za spasitelea nejspíš jím opravdu byl, ač se to nikdy nedozvěděl.

Díky jejímu svědectví se rozběhla rozsáhlá pátrací akce, jenže jenom najít správný penzion trvalo dost dlouho. Ale nakonec putovala parta pasáků za mříže a tucet jejich oveček na svobodu..

Jenže, jaká svoboda: tři dny po propuštění už postávaly kolem výpadovky zas. Jen ochránce mají teď jiné: prý trochu laskavější...

Jan J. Vaněk  
Ilustrační foto Václav ŠEBEK