POLICISTA  8/1998

Z POLICEJNÍCH ARCHIVŮ

Popis podezřelého muže se hodil na kdekoho...

BLUDNÝ

KRUH

Srpnové jitro jiskřilo modře a zlatě a Petr Someš s bratrem Pavlem vyrazili už za rozbřesku: každý na svém obstarožním, ale vypulírovaném motocyklu. Těšili se na houby, jeli ale pomalu a vychutnávali požitek z jízdy i krásného letního rána. Motocyklista v černé kožené bundě a bílé přilbě kolem nich kousek za městem profrčel nejmíň stovkou a zmizel za zatáčkou. Chvíli se za jízdy dohadovali, jestli měl hondu, nebo kawasaki: pak na něj zapomněli. Když ale vyjeli z táhlé lesní zatáčky, uviděli motorku, ležící na pravém boku, a vedle ní tělo - zřejmě onoho spěchajícího jezdce. U hlavy ležícího se skláněl nějaký muž: zavolal na ně nervózně, aby honem jeli k nejbližšímu telefonu: zavolat záchranku... Poslechli jako ve snu: Pavlovi minulo nedávno osmnáct, Petr byl o dva roky starší, ale tak ošklivou havárii viděli oba prvně. Přidali plyn a uháněli zpátky do města: zabušili na vrátnici místní pily a přiměli nerudného strážného, aby zatelefonoval pro sanitku a policii.

Sami se urychleně vrátili k místu nehody, jenže neznámý, který je poslal k telefonu, zatím zmizel - a s ním i ten parádní motocykl, jehož výrobní značky si ani nestačili všimnout. Muž v černé bundě ležel zato stále na asfaltu, jen louže krve pod jeho tělem se zvětšila. A když se bojácně dotkli jeho ruky a zkusili nahmatat pulz, zjistili, že je nejspíš mrtev. A zrovna vedli vzrušenou debatu, jestli by nebylo lepší se potichu vypařit, když se ze zatáčky s houkáním vyřítil policejní forman a na zmizení po anglicku tím pádem bylo pozdě.

*  *  *

Mrtvý, asi třicetiletý muž vyšší silnější postavy, ležel napříč vozovky, na očích měl brýle s vyraženým levým sklem a rozbitou obroučkou. Krev na jeho obličeji zřejmě vytekla ze střelné rány pod levou očnicí: krom toho měl nebožtík v těle ještě dva zásahy - v hrudníku. Vrah patrně střílel z příkopu: zhruba sedm metrů od mrtvého se našly v trávě dvě nábojnice ráže 7,62 mm. Žádné zřetelné šlápoty, zem byla udusaná a suchá, dlouho už nepršelo.

Motocyklista byl oblečen v zánovní koženou černou bundu a černé manšestráky, přes které si - zřejmě kvůli rannímu chladu - navlékl ještě tmavé montérky. Přilba, které si Petr a Pavel Somešovi všimli, když je rychle jedoucí motocyklista předjížděl, teď chyběla: zřejmě ji odcizil i s motocyklem onen neznámý, jenž se vyskytoval na místě činu a zmizel jako pára. Šlo o vraha? Proč si počkal v tak časnou hodinu právě na neznámého jezdce na motocyklu? Šlo mu konkrétně o jeho život - anebo spíš o dopravní prostředek, a byl by se pokusil zabít kohokoli projíždějícího kolem, aby jej získal? Mimochodem, ani peníze a doklady se v kapsách mrtvého nenašly. Měl je nejspíš v brašně motocyklu - odvezl je neznámý muž mimoděk, anebo je ukradl vědomě a byly hlavním motivem činu?

Spousta otázek, odpovědi žádné. Bratry Somešovy policie důkladně vyslechla, ale nijak z jejich vzpomínek nezmoudřela a pustila je domů. Na houby už ale Petr s Pavlem nešli, měli po náladě. Ostatně, kriminalisté jakbysmet.

*  *  *

Bezprostřední příčinou smrti neznámého muže bylo krvácení do hrudní dutiny, vyvolané čistým průstřelem srdce: jedna kulka proletěla jeho levou komoru, druhá prošla játry. Třetí zasáhla motocyklistu do levé tváře pod vnitřním koutkem levé očnice, roztříštila spodní čelist a pod kůží krku pronikla až ke klíční kosti, kde ji patolog při pitvě nalezl - kousek od jejího skloubení s kostí hrudní. I ona měla stejnou ráži a vyšla ze stejné hlavně, na rozdíl ode dvou, jež zasáhly hrudník, ji však vrah vypálil z bezprostřední blízkosti: zřejmě aby se ujistil, že oběť nepřežije.

Popis podezřelého muže, jak jej udali bratři Somešovi, se hodil na kdekoho: asi třicátník střední postavy, ramenatý, opálený, s černými, dozadu sčesanými vlasy, oblečený v čemsi neurčitém, snad nazelenale zbarveném.

Policistům začala mravenčí práce: vyptávání, hledání svědků, kteří si všimli třeba nepatrného detailu. Traktorista Huml, jenž předchozího odpoledne oral na nedalekém poli, vypověděl, že mu kdosi ukradl plátěnou khaki bundu, kterou si odložil i se svačinou na mezi pod keř.

"Sváču mi šlohnul taky, i lahváče," hudroval.

Vzpomněl si, že někdy kolem třetí odpoledne viděl u lesa nějakého chlápka: docela mladého, v košili a zelených kahotách, snad prý hodně sepraných montérkách.

Tou dobou už policisté také věděli, že asi v půl třetí ráno oné neděle kdosi přepadl dvě dívky z Lužné, jež se vracely z tancovačky domů - samotné, bez galánů. Namířil na ně prý pistoli a chtěl peníze, jenže vyšel naprázdno: děvčata neměla ani korunu. Nevěřil jim, tak je prohledal: napřed probral kabelky, pak je přinutil, aby se svlékly donaha. Jestli prý nemají něco pod šaty...

Neměly. Tak té mladší a ošklivější dal pár facek a zahnal ji, zatímco druhou zdržel na místě - a neprodleně znásilnil. Uspokojen, vydal jí svršky a plačící poslal domů: s tím, že ji odpráskne, když něco poví. Takže než si dodala odvahy, bylo už odpoledne.

Pokud prý dívky mohly v noci posoudit - svítil jim jen měsíček v první půli - odpovídal jejich chlápek popisu muže, o němž mluvili bratři Somešovi i traktorista Huml. Navíc si ale všimly, že násilník měl na nohou vojenské boty - kanady. Nemohly se mýlit, kluk té starší sloužil na vojně a jí neušlo, v čem chodí, když za ním jela na přísahu.

"Že by voják, sakra?" napadlo šéfa mordparty.

Obtelefonovat vojenské útvary v okolí nedalo moc práce: a za chvíli kriminalisté věděli, že podbořanští kanonýři už třetí den postrádají vojína Jaromíra Pecku. Popís odpovídal: Pecka navíc před vojnou seděl napřed rok a pak pět let za loupežná přepadení a vypadal tím pádem starší než ostatní záklaďáci. Na vojně ale zprvu sekal dobrotu a jeho velitel si už v duchu natřásal peříčka, kterak svým výchovným působením napravil jednoho darebáka.

"Bohužel," lezlo to z něj jak z chlupaté deky, "ve čtvrtek si Pecka po zaměstnání vyžádal od dozorčího pistoli, že ji musí vyčistit. Už ji nevrátil. Večer šel do stráže, a když ho měl další voják vystřídat, nenašel ho na stanovišti. Velitel stráže myslel, že si prý Pecka jenom někam odskočil: podle předpisů měl věc okamžitě hlásit, ale udělal to až ráno. Nechtěl udělat Peckovi průšvih - a teď má o to větší sám..."

"A pročpak jste hned ráno nehlásili dezerci vy, jako útvar?" optal se šéf kriminalistů.

Major mlčel. Teď si to vyčítal taky - ale kdo má rád mimořádky?

*  *  *

V pondělí ráno pátrání poskočilo kupředu, když se podařilo zjistit totožnost zastřeleného motocyklisty: na televizní vysílání mimořádné pátrací relace, v němž ukázali fotografii mrtvého muže, se přihlásili tři lidé, kteří v něm poznali Václava Boudníka, zaměstnance kladenské mlékárny: jeho bývalá manželka, bratr a kolega ze zaměstnání.

Na straně druhé obě přepadené dívky, jimž policisté ukázali fotku vojína Pecky, získanou od armády, řekly jednoznačně: to je on, ten chlap, co na nás v lese vybafl a namířil pistoli... Jenže vzdor všem hlídkám v uniformě i v civilu, jež pilně pročesávaly kraj, jako kdyby se nad podezřelým Peckou zem slehla.

Až ve středu se na policii dostavily dvě vyděšené ženy, jež na lesní cestě k zastávce vlaku v Kamenných Žehrovicích rázně zastavil zarostlý mužský s pistolí. Odvedl je do lesa, prohledal jim tašky, sebral jídlo a peníze: pak tu starší zahnal a mladší odvlékl ještě hlouběji do mlází a poručil jí, aby se svlékla.

"Já... poslechla jsem. Povídal pak... Povídal, že má sto chutí mi udělat do těla ještě jednu dírku - tady," ukazovala si na čelo. "Prý - jako tomu chlápkovi u Rakovníka. Ale když viděl, že jsem nahá, zasmál se a řek°, že se spokojí s těma hotovejma... Co já teď řeknu doma?"

Ujistili ji, že ji chápou, ale že udělala dobře, když se nebránila. Že si svou povolností nejspíš zachránila život. Protože znásilnění je sice zlé, ale smrt horší.

Ukázali pak oběma ženám fotografii dezertéra Pecky: třebaže ji zamíchali do štůsku jiných kriminálnických tváří, vybraly ji zcela jednoznačně a bez zaváhání.

"Já toho hajzla mizernýho dostanu," hulákal šéf morparty.

Ostatní si mysleli totéž a zatínali pěsti.

*  *  *

Nazítři nenadále spadla klec: ve vodochodské hospodě U vrtule se objevil chlápek, kterého nikdo z místních neznal a jenž vypadal jako vandrák. Poručil si večeři a pivo, a protože vyhlížel jako somrák, nechal si vrchní zaplatit předem: nerudný host mu napřed vynadal, ale pak poslušně vytáhl peněženku - dámskou, což přišlo číšníkovi podivné. A všiml si taky, že neholený a nemytý návštěvník má za pasem nepořádně zapnuté bundy cosi náramně připomínajícího pistoli. Donesl tedy tryskem požadovaný guláš se šesti a zatímco muž hltavě polykal knedlíky bez kousání, zatelefonoval na policii.

Hlídka dorazila právě včas: hladovec už zaplatil a chystal se vypařit. Zadržení se odbylo rychle a bez úrazu: vojín

Jaromír Pecka nestačil pistoli ani vytáhnout, než cvakla na jeho zápěstích pouta. Oba mladí policisté naštěstí věděli, o koho se může jednat, a situaci nepodcenili. Když pak zadrženého prohledali, dodatečně se jim rozklepala kolena. Jeho vojenská pistole byla ostře nabitá, natažená a odjištěná, s plným zásobníkem.

Podezřelý z vraždy se octl pod zámkem. A kriminalistům zbývala zdánlivě maličkost: prokázat mu jeho zločiny...

*  *  *

Pecka zatloukal: zběhnutí pochopitelně nepopíral, ale k oběma znásilněním a loupežným přepadením se nechtěl znát, o vraždě ani nemluvě. Jenomže důkazy proti němu mluvily jednoznačně: expertiza pistole, kterou u něj zajistili, jednoznačně prokázala, že vražedné střely vyjmuté z těla mrtvého Václava Boudníka opustily nepochybně její hlaveň. Odpovídaly i dvě nábojnice nalezené v příkopu: třetí zřejmě vrah sebral a zahodil někde jinde.

Všechny čtyři ženy, jež na své pouti středočeskými lesy Jaromír Pecka potkal, ho při rekognici poznaly a vybraly z řady dalších mužů. A pod tlakem faktů se postarší vojín postupně rozpovídal.

Když vyšel z kriminálu, chtěl odjet do ciziny a začít znovu: tvrdil, že na člověka, který prošel vězením, se u nás vždycky budou lidi koukat skrz prsty. Jenže povolávací rozkaz mu přišel dřív, než si stačil vyřídit pas - a tak narukoval. O cizině, kde létají pečení holubi přímo do úst, ale snít nepřestával. Sekal dobrotu, aby si získal důvěru svých velitelů - a čekal na vhodnou šanci. Když mu dozorčí neprozřetelně vydal ze skladu pistoli, situace dozrála. Při denním rozkazu se dozvěděl, že je určen do stráže. Vyfasoval samopal a střelivo do něj: uvažoval, že ho vezme s sebou, ale nekonec ho nechal v křoví i se zásobníky. Pistole, již nevrátil do skladu a do níž ukradl náboje při ostrých střelbách, mu připadala nenápadnější. Hodlal se vytratit potichu, někde stopnout auto a odjet na Šumavu.

Přejít hranici už bude snadné, říkal si, ale v nejhorším byl odhodlán i střílet. Vytratil se ze stanoviště, přelézt plot střeženého muničního skladu bylo pro něj hračka. Do rána si schrupnul v seníku, tam taky zahrabal uniformu: montérky ukradl ze šňůry na jedné samotě, pak své odění vylepšil o bundu onoho traktoristy: v noci mu bylo chladno. Jen boty si nechal: kanady měl dobře rozšlápnuté a v terénu se hodily.

S pistolí za pasem čekal za úsvitu na auto, ale jako z udělání nic nejezdilo - a když, tak řidič radši přidal plyn. Ze vzteku zastavil Pecka dívky jdoucí z tancovačky. Znásilnění ovšem popíral: tvrdil, že mu dívka dala dobrovolně.

"Ta paní u Žehrovic taky?" houkli na něj.

"Jasně," šklebil se drze, "já mám pro ženský kouzlo..."

Lhal, pochopitelně: ale zatím ho nechali být. Vražda byla přednější. Václav Boudník byl první, kdo v nedělním ránu Peckovi, stopujícímu pokorně u pankejtu, zastavil: netuše, že si tak podepisuje ortel smrti. Zeptal se ještě, kam chce časný stopař svézt. Dezertér mávl rukou kamsi kupředu - a pak pravou vytáhl zpod bundy pistoli a dvakrát střelil svého dobrodince do hrudi. Motocyklista padl na asfalt, motorka na něho: ale ještě chrčel a hýbal se. Pecka přistoupil blíž a shýbl se, aby ho dorazil. Jenže uslyšel vysoký zvuk dvou malých motocyklů. Schoval pistoli a úspěšně sehrál pro bratry Somešovy komedii o nehodě.

Když odjeli, vystřelil zblízka do obličeje umírajícího, a ujel. Poblíž Kladna měl u kamaráda nějaké peníze a chtěl si je vyzvednout před cestou na Šumavu. Nevěděl, jak dlouho bude hledat vhodné místo k přechodu hranice, a krást nechtěl, aby na sebe darmo neupozornil policii. Jenže píchl zadní pneumatiku. Schoval tedy motorku v křoví a dál šel pěšky: kamaráda na Kladně nenašel, ale spočítal si, že už po něm vyhlásili pátrání, a držel se pak radši vskrytu. Potloukal se v lesích, v naději, že pátrání za pár dnů poleví, a pak si stopne auto anebo pojede načerno vlakem do Železné Rudy.

Měl ale hlad: a tak zastavil ony ženy u Kamenných Žehrovic.

Kruh se kolem něj stahoval, ale jíst se musí: bloudil, neměl mapu a krajinu kolem Prahy neznal. Udivilo ho, že se dostal až do Vodochod, ale uviděl otevřenou hospodu a neodolal...

*  *  *

Dezertér, lupič, násilník a vrah vypovídal cynicky a chvílemi se zdálo, že je na sebe docela pyšný: skoro týden přece zaměstnával desítky, ne-li stovky policistů... Doznání podepsal v plném rozsahu, ani u soudu se je nesnažil zpochybnit nebo hledat polehčující okolnosti. Obhájce s ním měl těžkou práci. A trest odpovídal: osmnáct let odnětí svobody ve věznici se zvýšenou ostrahou.

Jan J. Vaněk