Klenotnický krámek v klidné vinohradské ulici zákazníci příliš nevyhledávali, ale prodavačce a vedoucí (v jedné osobě paní Heleny Kloboukové) to nikterak nevadilo. Dvakrát do měsíce pobírala řádně svůj nevysoký plat a na tržbách jí moc nezáleželo, ostatně, v létě roku osmašedesátého kolikrát ani neměla moc co prodávat, protože zlato patřilo k produktům v socialismu úzkoprofilovým, a když chtěl člověk snubní prstýnky, musel donést úřední bumážku z magistrátu, že se opravdu hodlá oženit či vdát. A tak se asi stalo, že mrtvolu zavražděné klenotnice neobjevil žádný zákazník, ale až její kamarádka Holejšovská, zástupkyně vedoucího z vedlejšího zelinářství (jež taky v letní podvečer nabízelo akorát červenou řepu, levné víno mavrud, hořčák a pár nahnilých hlávek zelí). Ženské se u oběda v rohovém bufetu domluvily, že zavřou dřív a zaskočí ještě před cestou k rodinnému krbu na dvojku červeného do nedaleké vinárny: jen tak, na kus řeči. Znaly se od školy, a když je osud svedl do sousedních kvelbů, dávné přátelství zase pookřálo.

        Paní Holejšovskou udivilo, když na vzorně vyleštěném dveřním skle klenotnictví spatřila cedulku Přejímka zboží: její úhledná písmena tvořila zadní stranu oznámení o otvírací době a vyvěšovala se, když paní Klobouková opouštěla svůj krámek v jejím průběhu - ať už z důvodů pracovních, či ryze soukromých. Paní Holejškovská zmateně stiskla kliku. Napadlo ji, že třeba Helena musela vypadnout dřív a nedala jí vědět, ale dveře se otevřely a ona tedy vešla do krámku.

        Čtvercová prodejna zela prázdnotou, vchod do zadní části, kde se nalézalo cosi mezi skladem a kanceláří, kryl modrý sametový závěs pamatující lepší časy někdejšího majitele Valenty.

        "Heleno," křikla paní Holejšovská, domnívajíc se, že kamarádka vzadu zřejmě počítá tržbu a vyplňuje lejstra a že prostě zapomněla zamknout.

        Nikdo se ale neozval a ona tedy nadzvihla pohyblivou část pultu a prošla k regálům. Pak odhrnula závěs - a strnula v hrůze, neboť jediným pohledem obsáhla celou tmavou místnost a spatřila na zádech ležící tělo.

        "Nikdy jsem neviděla mrtvého člověka, ale hned mi došlo, že Helena nemůže být živá," vypověděla později do protokolu.

        Zaječela děsem, ale pak se zachovala s vzácnou racionalitou: popadla telefonní sluchátko a zavolala na policii: komisnímu dozorčímu třaslavě vysvětlila, oč jde, a omdlela až minutu poté, co před klenotnictvím zastavilo houkající auto a vyskákali z něj chlapi v uniformách.

        Mrtvola paní Kloboukové ležela na zádech, oblečená v tmavomodré pletené blůzce, bílé podprsence a šedé sukni, pod níž měla bílé silonové kalhotky a hnědé silonové punčochy. Červený střevíc zůstal obut jen na levé noze: druhý našli při ohledání místa činu na podlaze, až v jakémsi tunýlku proraženém v nosné zdi stoletého domu a vedoucím z prodejny do zadní místnosti. Na krku měla mrtvá zlatý řetízek, na prsteníku levé ruky snubní prsten, na zápěstí pěkné hodinky a na prsteníku pravačky masivní prsten s akvamarínem. Prodavačka vyhlížela úhledně, její svršky nebyly nikterak potrhány ani pocuchány: jen neožehnutý kulatý otvor o průměru zhruba centimetrovém na přední okraji blůzy, jemuž odpovídal obdobný na pravém košíčku podprsenky, naznačil, kudy vnikla do hrudi paní Kloboukové střela, jež se jí stala osudnou. Trochu krve z rány volně vyteklo směrem ke krční jamce: nebylo jí mnoho, jak prokázala posléze pitva, bezprostřední příčinou smrti bylo totiž vnitřní krvácení do dutiny hrudní. Projektil o ráži devět milimetrů nalezl prosektor v těle mrtvé, zhruba ve výši desátého hrudního obratle. Vzhledem k tomu, že na místě činu našli kriminalisté i nábojnici, podařilo se dost rychle s jistotou určit, že vraždu spáchal člověk s automatickou pistolí, jejíž mechanismus se uzamyká poklesem hlavně. V úvahu přicházely dvě zbraně: belgická devítka FN, vzor 1935, a polská FB Radom, rovněž vzor 1935.

        Pravděpodobným se zdálo, že běží o loupežnou vraždu: divné však bylo, že vrah nechal na těle paní Kloboukové všechny šperky a že v prodejně nechybělo zboží: s výjimkou jedné podložky s tuctem pánských hodinek Poljot a Prim. A jinak jen tržba, respektive její část v nevelké výši dvou a půl tisícovek, původně uložená v zásuvce pultu. Vrah ji zřejmě vytáhl a vyprázdnil (k částce se dospělo po důkladné inventuře a větší část denní tržby, uchystaná k odeslání, ležela nedotčena i s vyplněnou poštovní poukázkou na 5200 Kčs. Lupiče a vraha zřejmě něco vyrušilo, takže uprchl dřív, než stačil prodejnu patřičně prohledat a vyplenit. Pochopitelně, že ve hře se tím pádem octla i druhá verze, podle níž vrah střílel ze msty a peníze vzal víceméně jen proto, aby policisty zmátl.

        Paní Kloubouková, jak se při vyšetřování záhy zjistilo, se totiž nedávno rozvedla a její exmanžel se nechal v hospodě slyšet, že jí tu hanbu jen tak nedaruje. Nicméně jeho prověření a posléze ani přímý výslech nepřinesly žádný výsledek: Václav Klobouk měl neprůstřelné alibi, neboť v době vraždy dlel na vojenském cvičení v prostoru Boletice, odkud se vskutku vzdálit nemohl. A nájemné vraždy se tehdá v Čechách ještě nenosily.

        Na místě činu se podařilo zajistit řadu daktyloskopických stop, z nichž ale valnou většinu v nejbližších hodinách a dnech kriminalisté vyloučili: většina otisků patřila mrtvé prodavačce, několik pak paní Holejšovské, jež ji objevila.

        Nicméně: tři stopy zůstaly neztotožněny, mohly ovšem patřit anonymním zákazníkům. Dvě sejmul technik ze skleněné desky pultu, jednu v prodejně na zamčené skříňce, v níž byly vystaveny levné stříbrné prstýnky a náušnice.

        Kriminálka prověřila řadu osob, jež se v době vraždy pohybovaly v okolí prodejny a jejichž totožnost se jí podařilo zjistit. Získala i dost podrobný popis muže, jejž nikdo z okolí neznal a jenž se údajně kolem půl páté díval se zájmem do výkladní skříně klenotnictví: nikdo jej však neviděl vejít dovnitř ani odcházet z obchodu. Jenomže plynuly dny a měnily se v týdny - a pátrání jako by uvízlo na mrtvém bodě.

        Paní Marie Šimková svého švagra nemohla vystát: jako by to ani nebyl bratr jejího muže! Desetkrát už seděl v kriminále, prvně ho zavřeli ještě jako kluka, když ukradl pár jízdních kol a prodával o pár vsí dál. Táhlo mu na padesát a odseděl si už za katrem čtyřiadvacet roků: to se pak ženská ošívá, když jí takový potetovaný jedinec zazvoní u domovní branky a hrne se do baráku. Že ho pustili z kriminálu, chce začít znovu a nemá kde bydlet - a kam by se měl vrtnout, když ne k vlastnímu bráchovi?

        Lojza, manžel paní Šimkové, nakonec pochopitelně kývnul, i když se taky netvářil dvakrát nadšeně, když Frantu uviděl na prahu. Věděl o něm svoje a nezapomněl, že při poslední vloupačce do nějakého bytu pálil po svých pronásledovatelích z pistole, kterou taky někde ukradl. Dostal tehdy paletu, a kdyby nevyhlásili v květnu osmašedesátého amnestii, seděl by v Leopoldově podnes: měl si ještě odkroutit šest roků... (Ani netušil, že v hodnocení vězeňského psychologa nedošel jeho bratr František velké cti: v posudku, jenž mu založili v trestním rejstříku, stálo, že jde o muže ctižádostivého až ješitného, zlomyslného, ziskuchtivého, sobeckého a mstivého.

        "Může spávat v podkroví, beztak k nám nikdo na návštěvu nejezdí," zabručel nakonec Lojza a jeho bratr kriminálník se nastěhoval do pokoje pro hosty.

        Moc si bydlení pochvaloval: výhled do zeleně a hlavně možnost nenápadných příchodů a odchodů venkovním točitým schodištěm. Ale když si našel v Praze zaměstnání jako skladník velkoobchodu s potravinami - ano, kozel se zřejmě zase jednou stal zahradníkem - přijížděl do vsi na noc jen občas. Tvrdil, že si našel nějakou známost, a když se mu šichta protáhne, spává u ní: nechce se mu prý už trmácet skoro hodinu vlakem až do Čerčan.

        Tehdy mu paní Šimková, uklízejíc v jeho pokoji, otevřela skříň a zjistila, že v ní visí řada nových svršků, jež si podle jejího názoru švagr z platu jistě pořídit nemohl. Bral málo a ještě platil dvě stovky bratrovi za podnájem, aby neřekla. Otevřela tedy i kufr, co měl pod postelí, a zděsila se dočista: našla v něm totiž hrozivě vyhlížející pistoli i s dvěma plnými zásobníky. Řekla o ní manželovi, a když se František objevil ve dveřích, Lojza na něj rovnou uhodil.

        "To je starej krám, snad už ani nestřílí," mávl rukou František Šimek a ani se nepohoršil nad tím, že mu v jeho nepřítomnosti švagrová prohledala věci. "Měl jsem ji u kámoše, tuhle mi ji vrátil, že ji nechce v baráku. Chtěl jsem ji zahrabat někde v lese a zapomněl jsem..."

        Nakonec se bratři dohodli, že zbraň hodí do žumpy a zapomenou, že vůbec kdy existovala.

        Jenomže tohle se stalo 19. srpna 1968: o dva dny později přijely sovětské tanky a dvaadvacátého se malá posádka okupantů uhnízdila i ve vsi. Lidi jim nadávali a taky se jich báli: zvlášť v noci, když vojáci stříleli z kulometu, jen tak, snad pro pobavení, do vzduchu. Paní Šimková dostala strach: zažila, byť ještě jako dítě školou povinné, okupaci německou, a pamatovala si, že za přechovávání zbraní býval trest smrti. Co když Rusové začnou taky prohledávat domy jako gestapo, napadlo ji...

        A tak zašla na národní výbor, tajemník zavolal na obvodní oddělení Veřejné bezpečnosti - a už to jelo. Místní okrskář moc nadával, neboť on to byl, koho páni kriminalisté z města pověřili vylovením zbraně: šufánkem míchal a vyléval, až to cinklo o beton. Zbraň umyli, vypucovali a odvezli do Prahy - do Kriminalistického ústavu. Při rutinním porovnání nábojnic a střel, získaných při zkušební střelbě, s nábojnicemi a střelami pocházejícími z míst neobjasněných trestných činů, se nade vší pochybnost zjistila naprostá shoda individuálních identifikačních znaků s nábojnicí a střelou, jež vraždily ve vinohradském klenotnictví.

        Téhož dne večer byl František Šimek zadržen a obviněn z loupeže a vraždy. Při domovní prohlídce v domě jeho bratra se našlo mnoho věcí, jež zřejmě odcizil ve skladu, kde pracoval. V jeho šatnové skříňce na pracovišti se pod starými montérkami skrýval revolver Colt s náboji: expertiza ale prokázala, že tato zbraň v žádném trestném činu ještě "neúčinkovala".

        Z dopisů, adresáře a dalších písemností, jež kriminálka u obviněného zadržela, vyšlo najevo, že se stýkal s řadou svých starých kompliců a kamarádů z "nápravných zařízení". A že spolu s nimi po nocích kradl, co se dalo.

        Nicméně obvinění z vinohradské vraždy rezolutně odmítl: tvrdil, že v oněch končinách jakživ nebyl, a když ho kriminálka konfrontovala se svědky (těmi, co viděli před klenotnictvím onoho neznámého muže), nedokázali ho s jistotou poznat.

        "Může to bejt on, ale nemusí," rozumoval jistý důchodce, jenž zprvu tvrdil, že "toho chlapa" docela jistě pozná. "Měl takovej divnej kukuč - jako Babinskej, grázlovina mu koukala z očí."

        Pan František Šimek taky rozhodně nevyhlížel jako klasický filolog, léta ve vězení se na fyziognomii člověka podepíší nesmazatelným písmem, ale marná sláva: svědkové zklamali na celé čáře. A ohledně pistole zarytě tvrdil, že do jeho majetku se vrátila až dva dny po činu: jakýsi Mirek, jenž ji měl předtím v úschově a nímž by si kriminálka moc ráda popovídala, zůstával ovšem nezvěstným. Šimek neznal jeho adresu, ale ani příjmení: jen přezdívku Chobot, podle velkého nosu. A v hospodě, kde se občas scházeli, se teď jako z udělání Mirek neobjevil.

        "Vymýšlí si," soudili kriminalisti - zvláště, když při opakované a velmi zevrubné domovní prohlídce v Šimkových věcech, jež bez vědomí bratra a jeho ženy skrýval ve sklepě jejich domku v bedně na brambory, našli také několikery hodinky pocházející z loupeže ve vinohradském klenotnictví: další z nich měl sám na ruce, jedny velkoryse věnoval švagrové, aby si ji naklonil, ale ona je beztak nenosila, a když Františka zatkli, neprodleně je odevzdala. Další z uloupených hodinek nosil vrátný velkoobchodního skladu, kde byl František Šimek zaměstnán: dostal je, aby přimhouřil oko, když si mazaný recidivista udělal v jednom zastrčeném skladovém kumbálku jakousi noclehárnu. Přespával tam, když se mu nechtělo na vlak, a odsud taky vyrážel na loupeživé výpravy Prahou, jež mu postupně prokázali: čabajky a uherák, jež dílem rozprodal a dílem si v kutlochu schoval na horší časy, pocházely z vloupání do řeznictví na Sokolovské, plato s náušnicemi získal rozbitím výkladní skříně hodinářského družstva v Holešovicích.

        Během vyšetřování František Šimek mnohokrát změnil výpověď, vymýšlel si krkolomné verze svých činů a čas od času uváděl do děje nové vybájené postavy, jež nikdo neznal, ale jež podle něho byly pravými viníky jeho trestných činů.

        Když stanul před soudem, stačily nashromážděné důkazy senátu k tomu, aby mu přiřkl patnáct let odnětí svobody. František Šimek už zpoza mříží živ nevyšel. A upřímně řečeno, nikdo toho neželel.

Slovo závěrem:

Taková stará vražda... Pachatel se nikdy nedoznal, pořád vedl svou o neznámém Mirkovi. Byla to z jeho strany lhavost takřka chorobná, k níž se dopracoval během čtvrtstoletí, prožitého v kriminálech, anebo mohl mít vzácně pravdu a v "tom vinohradským mordu nejet", jak znovu a znovu říkal v soudní síni?

Důkazy senátu stačily: ale kdo ví, jestli by tomu dnes bylo stejně. Mazaný advokát dokáže hotové divy, zvláště jsou-li jeho mluvidla patřičně promazána. Starý kriminálník ovšem měl jen obhájce ex offo, mladou dívku, jež toužila po jediném: aby kauza skončila rozsudkem a ona mohla k vodě.

Možná pro onen stín pochybnosti nevolil tehdy soud trest nejvyšší: desetkrát trestaný recidivista za loupežnou vraždu mohl klidně i viset, ale nevisel. Umřel jedenáct let po rozsudku. Hrob asi nemá: kdo by mu taky nosil kytky?

PhDr. Viktor Hrubant

psycholog