POLICISTA  6/1998

ARCHIV  POLICEJNÍHO  MUZEA

„Zkusíme ještě jednou hospodu, trochu to tam znám. Personál vypadá pěkně natvrdlý, tak by to mohlo vyjít,“ dostal Petr povzbuzen právě nabytým úspěchem chuť na další obchod.

"Máma má nového přítele. Je to Němec, a tak budu mít hadry, o jakých se ti vůbec nezdá," házel Roman do tašky své svršky a Tomáš jen závistivě polykal.

"Bez tebe to tady bude strašná nuda," skoro natahoval moldánky desetiletý kamarád, kterého tady čeká ještě pěkných pár let drezury.

"Neboj se, jen co se zabydlím, budeš k nám jezdit o každém volnu," sliboval Roman a co chvíli se otáčel k oknu, jestli už náhodou nečeká na dvoře mámino auto.

x x x

Mít na krku dítě si přála Marcela Šulcová ve svých sedmnácti ze všeho nejmíň. Inu stalo se. Dlouho ale hru na maminku nepředstírala, sotva byl klukovi rok, strčila ho do kojeňáku a svět byl zase o moc veselejší. Byla pravda období, kdy se jí nevedlo zrovna nejlíp, ale jen co se našel nějaký majetnější přítel, všechno se rázem otočilo. Tenhle Němec je ze všech nejlepší: marek má jak šlupek a dokonce mu ani nevadí, že se jí vrací domů dospělý klacek. Marcela se tak zamyslela, že jí cesta k dětskému domovu uběhla daleko rychleji než jindy.

"Ahoj, ukaž se! Ty ale vypadáš jako opravdový mužský," zhodnotila dlouhým pohledem Romanův pokus o chlapácký knír. "Walter už je na tebe zvědavý, za týden přijede a pojedeme na fajnový výlet," slibovala a rovnala do kufru auta skrovnou Romanovu výbavu.

Doma čekalo na ztraceného syna skvělé přivítání. Máma měla dokonce uvařeno, a sotva se chlapec trochu rozhlédl, někdo zazvonil.

"To bude Julka, pozvala jsem ji s jejím Petrem na oběd," odběhla ke dveřím a Roman byl zvědavý, jestli svou sestru vůbec pozná.

"Tak tady nás máš," objala ho drobná sedmnáctka a představila mu Petra Svojského, se kterým momentálně bydlela.

Týden uběhl jako nic a slibovaný výlet byl na spadnutí. Walter Klein vypadal jako skutečný zápaďák: kvádro, kravata, jemná kolínská. Docela jim to s mámou sluší, pomyslel si Roman a dychtivě čekal na život na úrovni.

Výlet, a pak další, do toho nějaká ta večeře v prima podniku, tomuhle Roman rozuměl. Jen kdyby se s Walterem uměl domluvit. Říkat mu o každou hloupost přes mámu bylo občas protivné.

"Walter s sebou přivezl nějaké marky navíc, ale je potřeba je vyměnit. Do směnárny se všema nepůjdeme, vyčenžujeme je jinak," oznámila Marcela Šulcová svému synovi a jen tak mimochodem utrousila, že jim Julčin Petr taky pomůže.

Roman byl doma sotva měsíc, a tak mu každá změna připomněla, jak nudně trávil svůj dosavadní život. Rodinka nasedla do auta, Walter za volant a vyrazili. První zastávka byla v Týně. Jen co zaparkovali v ulici nedaleko náměstí, svěřila Marcela balíček zbrusu nových stomarkovek Petrovi, prý že je z obou rozumnější, a poradila, že nejlíp by bylo vyměnit v několika krámech jen malé množství západních bankovek, aby nebyli zbytečně nápadní.

V obchodě s obuví moc neuspěli. Vedoucí se tvářil jako divous a spustil, že marky jsou falešný.

"Jsou opravdu falešný?" zeptal se Petra Roman, který měl mizivé zkušenosti i s obyčejnými českými bankovkami.

"Možná jo, ale co je nám po tom? Svůj díl dostaneme, tak co," mávl rukou Petr a nasměroval tohle nemehlo k nedalekému baru.

"Máme marky a pro vás je necháme lacino. Třeba po dvanácti kačkách, co říkáte?" oslovil nohatou servírku Petr.

"Tyhle ani za děravou grešli," otáčela bankovku v ruce číšnice. "Je falešná. Vypadněte odtud, než zavolám policajty," vrazila Romanovi bankovku do ruky a zdálo se, že vůbec nežertuje.

"Tak tohle moc nevyšlo," ohodnotil nevydařený obchod Petr a už si to štrádoval k bistru na druhé straně náměstí odhodlán nedat se jen tak odbýt.

Smlouvání s majitelkou podniku připomínalo perský trh. Oba mladíci poněkud odkvetlé ženě lichotili, chválili podnik, který zel v tuto denní dobu prázdnotou a slibovali, že do něj přivedou pár známých, ze kterých se tady určitě brzy stanou štamgasti. Marka po patnácti, zněla konečná domluva a prvních patnáct stovek za stomarkovku bylo v kapse.

"Zkusíme ještě jednu hospodu, trochu to tam znám. Personál vypadá pěkně natvrdlý, tak by to mohlo vyjít," dostal Petr povzbuzen právě nabytým úspěchem chuť na další obchod. V odhadu osazenstva hotelu se ale pořádně zmýlil.

"Vypadněte odtud," hnal je číšník, jen co zjistil, že se jeho kolegyně zajímá o marky v kurzu, jaký je na černém trhu víc než neobvyklý.

"Už toho mám dost. Dvě hodiny pryč, hlad mám jako herec a všude nás stejně vyženou. Šel bych radši do směnárny a byl by pokoj. Máma s Walterem by se to vůbec nemuseli dozvědět," brblal Roman a namířil si to zpátky k autu.

"Zbláznil jsi se, co když nás chytnou? Jestli chceš jít do báně, tak klidně. Já ale rozhodně ne," rozčílil se Petr a na usmířenou rebelovi slíbil panáka fernetu v nedalekém baru. "A vida! Kromě lahodného pití tady mají i docela milou barmanku," zaradoval se Petr, když začal v kostech cítit, že tady by to mohlo vyjít. A také vyšlo: stomarkovka za našich patnáct stovek byl ucházející úlovek.

"S tímhle městem končíme," rozhodla Marcela, když viděla hubený výsledek téměř celodopoledního snažení. "Jedeme dál," oznámila rezolutně a Walterovi přeložila pokyn do němčiny.

"A půjdeme do směnárny!" poručil parťákovi Roman povzbuzený fernetem, jen co vysedli v dalším městě.

"S tímhle raplem se hádat nebudu," pomyslel si Petr a souhlasně přikývl. Směnárna je v každém větším hotelu usoudili oba mladíci shodně a v recepci toho nejhonosnějšího, co v tomhle městě mají, suverénně vytáhli dvě neohmatané stomarkovky k výměně. Když recepční začal sázet na pultík tři tisícikoruny a navrch přidal tři stovky a ještě dvacku, sotva zakryli svůj šok z hladké směny. Zdvořile poděkovali a důstojně odkráčeli ke dveřím. Teprve na rohu hotelu se rozeběhli, jako by jim hořelo za patama. K autu ale ještě nepůjdou, rozhodli se a udělali dobře. Od servírky v restauraci narvané hladovými hosty dostali za německou bankovku dalších patnáct stovek. Aniž by ji prohlížela, vysázela kačky na dřevo a pádila do kuchyně, odkud na ní už kuchař pokřikoval, že si má svou zábavu nechat až na odpoledne, kdy se v podniku přestane vařit.

Na tomhle výletě bylo chvílemi na Romanovy nervy dobrodružství až moc, a tak si oddychl, když po pár dalších obchodech, zdařilých jen zčásti, zamířili domů.

Za dva dny ale matka rozhodla, že si ještě jednou vyjedou. To nedopadne dobře, cítil v kostech Roman, ale odmlouvat se nedalo. Jeho chmury zmizely ve chvíli, kdy hned v první restauraci dostali od číšníka za dvě podivné stomarkovky víc než tři tisícovky poctivé české měny.

"Půjdeme ještě jednou do tý směnárny, kde to minule vyšlo," rozhodl přes Romanovy protesty Petr, ale Marcele s Walterem cíl své cesty raději neprozradil.

S jídlem roste chuť, a tak tentokrát předložila podivná dvojka ke směně stomarkovek rovnou šest. Recepční se chvíli prohraboval v šuplíku, a pak se omluvil, že tolik peněz nemá a musí pro ně do trezoru. O poznání bystřejší Petr poznal dříve, že se děje něco levého: "Zdrháme!" poručil Romanovi a byl pryč. Než se jeho společník stačil zorientovat, kde je vlastně východ, už ho měli...

"Co se stalo?" zeptala se nervózně Helena, jen co Petr dorazil do auta.

"Jedeme! Toho cvoka chytli," vysypal ze sebe. "Igelitku se zbylýma prachama jsem schoval v parku. Bylo to o hubu, zdrhat s nima," oznámil oběma vyděšeným milencům a víc už celou cestu nepromluvil.

Petra sebrali hned druhý den. Usoudil, že bude nejlepší nic nezatloukat a řekl všechno, co věděl, i úkryt tašky prozradil. Taky Roman přiznal do puntíku všechno. Helena s Walterem byli zkušenější. Zatloukali, měnili výpovědi a v konečné fázi vyšetřování stáli dokonce proti sobě. Jeden svaloval vinu na druhého, lítost nad nedorozuměním - co jiného by to mohlo být, když jsou oba nevinní - předstírali převelikou.

x x x

Ve vazbě je dorozumívání přetěžké. Marcela Šulcová se však jednoho dne začala hájit tvrzením, že s falešnými stomarkovkami nemá opravdu nic společného a má na to dokonce důkaz. Ve věznici prý dostala od Waltera moták, že další balík stomarkovek je zakopaný na zahradě jejího domu. Záhadný dopis sice zničila, zato může vyšetřovateli namalovat plánek, který si z motáku dobře pamatuje.

Při prohlídce zahrady u domku Šulcové se igelitová taška se štůskem falešných bankovek zabalených do novinového papíru skutečně našla. Kdo ji tam však zakopal, není jisté - milenci házeli tuhle zahradní práci jeden na druhého. Fakt, že oba o nepravosti bankovek věděli, se prokázat podařilo. Stejně tak se podařilo vyvrátit změněné výpovědi obou mladíků, kteří během vyšetřování začali tvrdit, že byli přesvědčeni o tom, že bankovky, které nabízeli k výměně, byly pravé.

I když se proti rozsudku krajského soudu všichni obžalovaní odvolali, vrchní soud rozhodl s konečnou platností takto:

Za padělání a pozměňování peněz ve spolupachatelství byl Walter Klein odsouzen k pěti a půl letům nepodmíněného vězení a zároveň k vyhoštění z republiky, Marcela Šulcová a Petr Svojský byli odsouzeni taktéž k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti a půl let a Romana Klatovského, jehož polehčující okolností byl věk právním řádem hodnocený jako věk blízký mladistvým, čeká nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu dvou a půl roku. Jestli všechno, tak takhle si svůj život bez děcáku rozhodně nepředstavoval, litoval Roman svého návratu domů, když vyslechl konečný rozsudek.

Radvana Červená  
redakce@mvcr.cz