Měla to být opravdu hezká noc, aspoň podle plánu inženýra Koláře: plánoval ji dlouho a s rozmyslem a její průběh si načrtl v mysli s detaily, za něž by se nemusel stydět náčelník štábu plánující manévry. Služební cesty patřily k páně inženýrovým povinnostem zcela běžně, ale tentokrát ho při ní měla doprovázet kolegyně Talašová, řečená v podniku sladká Sue. Dvacítka s plavou kšticí spadající na ramena, milým úsměvem a překrásnýma nohama, jež štědře odhalovaly její minisukně. Mezi muže vnesla Zuzana Talašová ducha soutěživosti, takže o sebe začali více dbát, jejich manželky musely nažehlit uválená saka a kalhoty neurčité barvy putovaly do čistíren, mnozí si uvázali i kravaty a do šerých kacelářských jizeb se navrátilo bujaré žertování a galantní rytířskost. Pánové dávali Zuzance přednost u výtahu a snili o tom, jak vypadne proud a oni s ní v šeré kabince stráví vášnivé dopoledne...
Inženýr Kolář mezi snílky nikdy nepatřil: choval se korektně a jako pavouk snoval své sítě. Až plán dozrál, muška uvázla a cesta do Brna se nedala odložit.
„A vem s sebou Talašovou, ať se holka učí, časem to po tobě převezme, až povýšíš,“ řekl inženýrovi nejvyšší šéf, přesně, jak plánováno.
Takže sladká Sue dostala služebku hezky příkazem a pranic netušíc, vyrazila do světa s dvorným, leč seriózním pětatřicetiletým inženýrem. Jeli referentskou škodovkou, již Kolář šoféroval: nabízeného řidiče odmítl, k čemu svědkové, i tak o téhle cestě povedou určitě závistivci řeči, ale na inženýrovi si vezmou houbeles, byl rozvedený a pověst sukničkáře ho netížila, naopak, vylepšovala mu firmu.
Jeho plán byl v jádru prostý: jednání, při němž zazáří coby mistr své branže před zraky novicky. Pak procházka městem, pozvání na večeři, malý flám, možná i taneček... A někdy v noci pěkně v hotelu padne sladká Sue jako dozrálá hruštička do lože zkušeného milovníka...
Ale dopadlo to jinak.
Obchodní jednání, procházka, večeře v rázovité brněnské vinárničce a pak sklenka za sklenkou - vše klapalo jedna radost. Inženýra poněkud rozladilo, že sladká Sue se ukázala podivuhodně rezistentní vůči alkoholu a účet podivuhodně narostl, zvláště když jí před půlnocí zachutnalo šampaňské, a třebaže inženýr povolil jen Bohemii, rozhodla se u ní už setrvat.
„Měli bychom jít do postele,“ zkoušel to už zcela bez obalu, ale Zuzanka se smála a tahala ho na malý parket.
Slibně se k inženýrovi tiskla, dokonce mu špitla cosi o tom, kterak se na něj těší: ale zatím se jí líbilo flámovat. A když je konečně vinárník vystrkal zpod rolety na vzduch, rázně odmítla vnucujícího se taxikáře a rozhodla se pro pěší procházku nočním městem, přes park, jenž nehýřil osvětlením a kam se inženýrovi dvakrát nechtělo. Jenže pak ho napadlo, že holka je možná romantička a potrpí si na muchlování při měsíčku: pro začátek jedno číslo na lavičce, říkal si pobaveně v duchu, proč ne, koneckonců?
Taky nebyl nejstřízlivější a zrovna se dobýval Sue do kalhotek, když se z houští vynořil zarostlý chlap a zamířil k nim.
„Šmíráku zatracenej, táhni odsud,“ houkl inženýr Kolář s nadějí, že to zabere a že navíc taková ukázka jeho mužné rezolutnosti zaplaší zbytek Zuzančiných zábran - pokud ještě nějaké zbyly...
Jenže chlap se rozběhl, jeho ruka pozvedla mohutný klacek a inženýr jím dostal do hlavy. Zatmělo se mu před očima a sesunul se z lavičky na špinavý asfalt parkové stezky. Jak dlouho pobyl v mrákotách, nevěděl: ale když se poněkud probral, zaznamenal, že násilník napůl táhne a napůl odnáší zuřivě se bránící Zuzanu směrem k houští. Na vteřinu ho napadlo, že by se jí měl vydat na pomoc, ale pak se obrátil opačným směrem a se srdcem bušícím až vysoko v krku se rozběhl ven z parku, tam, kde tušil nedaleký hotel.
Z recepce, to mu přičtěme ke cti, přivolal policii. Hlídkový vůz dorazil asi za pět minut, nalodil inženýra a rozjel se k parku - na místo, kde došlo k přepadení.
Na lavičce tam seděla Zuzana Talašová, vyhlížela pocuchaně, ale nepochybně byla živá a víceméně zdravá.
„Podařilo se mi ho kopnout mezi nohy,“ vysvětlila policistům pomstychtivě. „A když už ležel, tak jsem to zreprizovala, aby ho příště přešla chuť na holky!“1
Pochválili ji a odvezli napřed k lékaři, aby jí ošetřil utrpěné šrámy, a pak na stanici, aby sepsali protokol. Na inženýra Koláře, jenž ji věrně následoval, se ani nepodívala.
„Srabe,“ ucedila mezi zuby. když se jí pokusil něžně pohladit odřené kolínko. „Pracky pryč!“
A svůdce pochopil, že v tomto případě zřejmě definitivně prohrál.

Vyšetřování začalo souběžně: zatímco na oddělení sepisovala služba protokol s poškozenou, do parku vyrazila skupina se psem. Bohužel, mezitím začalo hustě pršet a slibná stopa, po níž se německý ovčák Argo nadšeně vydal, vzala zasvé na přestupní stanici nočních tramvajových linek, asi kilometr vzdálené. Mezitím ovšem Zuzana Talašová i inženýr Kolář při prohlídce policejní sbírky fotografií násilníků a sexuálních delikventů nezávisle na sobě vybrali svorně dva snímky podobných mužů: jistého Jiřího Němce z Blanska a Štěpána Kišíka z Brna-Lesné. Zvláště druhý ze jmenovaných patřil mezi známé firmy, a protože bydlel blíž, pátrání po něm se rozběhlo přednostně.
Doma ho ovšem nenašli, nespal ani u svých přátel, jež měla policie taky v merku: asi o šesté hodině ranní ho policisté objevili v bohunickém rodinném domku jeho matky Eleonory Soumarové (po rozvodu s Kišíkovým otcem se znovu provdala). Kišík sladce spal, anebo hluboký spánek předstíral. Tvrdil, že z večera pobyl v hospodě a pak několik hodin v bytě své přítelkyně: asi v pět ráno se nepohodli a on se tedy na zbytek noci přesunul do matčina domku, protože to k ní měl blíž než do garsonky v Lesné.
Hlídka zajistila jeho nepříliš čisté svršky a boty, jež měl v noci na sobě, a Kišíka samého odvezla na oddělení k sepsání protokolu a případné konfrontaci. Po krátkém výslechu vyšetřovatel zjistil, že Kišík je dosud opilý a navíc má po těle čerstvé krvavé šrámy. Nechal jej proto neprodleně převézt do nemocnice, kde lékař zjistil, že recidivista má v krvi 2,1 promile alkoholu a jeho krev je skupiny A. Ohledně svých zranění - rozličné oděrky a škrábance - vypověděl Kišík, že mu je způsobila jeho přítelkyně při milování: její totožnost však odmítl prozradit, neboť jde prý o vdanou ženu a populární umělkyni.

Policisté z obvodního oddělení v Blansku mezitím nade vší pochybnost zjsitili, že druhý podezřelý na místě činu řádit nemohl: ležel totiž v nemocnici s nohou nadvakrát zlomenou, zdrátovanou a zavěšenou na extenzích. Když ale Brněnští Zuzaně Talašové a inženýru Kolářovi ukázali pootevřenými dveřmi z vedlejší kanceláře Kišíka, rozpačitě zavrtěli oba hlavou: ne, tohle asi není on. Stoprocentně jistí si sice nebyli, ale tenhle jim připadal menší a subtilnější.
„Z toho chlapa v noci šel větší strach,“ vyjádřil to Kolář za oba - ale pak připustil, že do mužovy tváře moc neviděl a že člověk s napřaženou holí nutně budí větší obavy než zkroušený jedinec v policejné úřadovně.
Proto také kriminálka nepustila Kišíka domů a dál prověřovala jeho noční putování. Ukázalo se, že večer trávil ve stejné vinárně jako Talašová s Kolářem: oni o něm neměli ovšem ponětí, zatímco on o nich možná ano. Personál, který znal Kišíka coby štamgasta, vypověděl, že odešel někdy kolem jedné po půlnoci.
„Měl dost,“ řekl vrchní jednoznačně, „motal se a já byl rád, že vypadne. Protože jak se namete, obtěžuje ženské a s mužskými se chce prát!“
„Měl jsem veselou noc,“ vykládal rozverně Kišík a vyžádal si už třetí sklenici vody, neboť v kocovině trpěl ukrutnou žízní. „Trošku jsem si vypil, a pak jsem zašel za tou svou - byla sama doma, trošku jsme se kočkovali a jí se to přestalo líbit - tak jsem zase odkráčel domů!“
Ráno, když se rozednilo, se přes prudký předjitřní déšť podařilo na místě činu zajistit několik stop, jež odpovídaly podrážce bot zajištěných v bytě Kišíkovy matky. A také rozbor sražené krve, již našli pod nehty Zuzany Talašové, ukázal, že jde o skupinu A: tedy Kišíkovu. Náhoda?
„Možná, že jsem šel přes park,“ připustil velkoryse opilec, „koneckonců, k té mojí to je tudy nejblíž.“
Nakonec se nechal přesvědčit a prozradil její adresu a příjmení: nešlo o žádnou umělkyni, ale o dosti známou prostitutku Melanii Zaňákovou, jež po probuzení připustila, že Štěpána Kišíka zná a že u ní uplynulé noci pobýval. Ohledně času si ale jistá nebyla: měla prý vypito a moc si nepamatuje...

Zatímco policisté vedli pátrání a mluvili s řadou svědků, činili se i technici. Na nohavici kalhot, jež měl dle vlastního přiznání Kišík osudné noci na sobě, našli blátivý otisk podrážky, jež odpovídala lodičce Zuzany Talašové. A také rozbor zeminy, uvíznuvší na podrážce Kišíkových bot, se přesně shodoval se vzorky bláta z místa činu...
Zajeli tedy znovu za Melanií Zaňákovou, a když jí vysvětlili, oč jde, spontánně přiznala, že Kišík se u ní stavil jen na pár minut a požádal ji o dosvědčení alibi: neřekl ovšem, oč jde, myslela prý, že o nějakou zlodějničku, a kývla. Jenže pokud se jedná o znásilnění a pokus vraždy - tak hodlal vyšetřovatel napadení Talašové a Koláře kvalifikovat - nehodlá si pálit prsty...
Pod tlakem důkazů se nakonec rozpovídal i Kišík: Zuzany Talašové si všiml ve vinárně. Zdálo se mu, že ten inkoust s kravatou, co do ní hučel u stolu, ji moc nezajímá, a usoudil, že taková holka zaslouží onačejšího chlapa. Když vypadl z vinárny, počkal chvíli v průjezdu, dobře věda, že se už beztak bude zavírat. A pak zpovzdálí sledoval dvojici s nadějí, že se rozdělí - ale když se tak nestalo, rozhodl se k akci... V parku ulomil z lavičky bytelnou dřevěnou tyč, a když pořádnou ranou vyřadil předem soka z boje, zmlátil dívku, aby eliminoval její odpor, a pak se ji pokusil znásilnit. Jenže se bránila víc, než čekal, anebo on byl opilejší, než předpokládal? Tak či onak, zasadila mu bolestivý úder, díky němuž ho choutky přešly a poněkud vystřízlivěl. Zmocnila se ho panika: než byl schopen pohybu, dívka utekla, pronásledovat ji nemělo smysl: nevěděl, kam šla. A tak se vypravil k Zaňákové, jež zrovna vyprovodila posledního kunčofta, slíbil jí něco na revanš a odešel k matce. Klíče měl, ani se nevzbudila, když přišel.
Svršky a boty hodlal zlikvidovat, ale nechal to na ráno: byl utahaný a chtělo se mu spát. A že ho tak rychle vyhmátnou, si nepomyslel ani náhodou...

Jan J. Vaněk