Železná opona se svými zátarasy z ostnatých drátů a strážními věžemi už dávno patří minulosti, ochrana státních hranic však nikoliv. Mohutný proud uprchlíků směřujících z východu na západ a z jihu na sever stále sílí a připomíná novodobé stěhování národů. Jednotlivé státy se nezvládnutelnému přílivu lidí brání. Podle mínění některých politologů jde o jeden z nejvážnějších problémů budoucích let, podle jiných se České republiky, jakožto země tranzitní, celá záležitost nijak zvlášť netýká. Vox populi, vox Dei, říkávají latiníci, a proto jsme i o imigrantech zašli popovídat s náhodně vybranými chodci do pražských ulic.

Petr Hejtman - student: Myslím, že si většina lidí ještě vůbec nedovede představit, co to znamená. Pár uprchlíků táhnoucích za štěstím, říkají si. To si možná Indiáni, když na obzoru spatřili první křehkou plachetnici, mysleli taky. Jenže dnešní svět už nedělí jen ideologie, ale především chudoba a bohatství. A jestli se v dohledné době nepodaří zbavit miliardy lidí hladu, tak zažijeme konflikt, o jakém se generálům z časů studené války ani nesnilo. Těm, co to přežijí, zbude možná nějaká zastrčená špinavá rezervace, kde budou tiše vzpomínat na krásnou, ale navždycky ztracenou minulost.

Alena Ovsová - kadeřnice: No, příjemný mi to není, fakt ne. Kdyby aspoň přijížděli nějaký pořádný lidi. Ale podívejte na ně, jen se mezi sebou okrádají a mordujou. Já bych sem nikoho nepouštěla a bylo by. Karel Chvojka - lékař: Není to tak dávno, co i naši občané klepali na dveře nejrůznějších přistěhovaleckých úřadů. Poúnorová emigrace, posrpnová, a potom neustávající příliv dalších utečenců z beznaděje sedmdesátých a osmdesátých let. Většinou byli přijati vlídně a podařilo se jim v nových domovech zakotvit. Myslím, že je to takový dluh. Minimálně stejně laskavě, jako se kdysi svět choval k nám, bychom měli přistupovat k problémům lidí z Balkánu, bývalého Sovětského svazu nebo Vietnamu.

Ivana Lapšová - úřednice: Mám strach. Kousek od našeho domu jsou ubytovny, kde dřív žili Vietnamci. To to ještě šlo. Jenže pak to obsadili Rumuni a Ukrajinci, každou chvilku se tam semele nějaká bitka, policajti zasahujou obden. A okolo těch baráků mi choděj děti do školy. I v zimě, když je ráno a odpoledne tma. Na nějaké bodyguardy nemáme, takže se bojím. Jistě, zatím se nic nestalo. Jen v okolí byly vyloupený dva obchody a jedna benzinová pumpa. Lupiče se chytit nepodařilo, mohl to být kdokoliv. Třeba těm cizincům křivdím. Ale to můj strach nijak nezmenšuje.

Karel Bartoš - zedník: Koukněte, já trochu vím, jak se s nima jedná. Třeba tyhle Ukrajinci. Makaj za peníze, za jaký by žádnej domorodec nehnul prstem, nikdo za ně neplatí daně ani nemocenskou, vlastní mafiáni jim ještě seberou nejmíň třetinu vejdělku. A oni to tiše snášej a špórujou, aby mohli něco poslat domů nebo si zaplatit cestu do Německa, kde je budou taky všichni okrádat, ale v tvrdší měně. Jejich děti maj doma hlad a my nevíme co s vepřovým, brambory zavoráváme a úrodný pole zarůstaj bodlákama. A přitom furt kňouráme, jaká je bída. Dřívějc se jezdily do Ruska sbírat zkušenosti, ne? Tak já bych v tom pokračoval. Každýho, kdo brečí, že se místo forda musí spokojit s blbou škodovkou, bych poslal tak na půl roku nebo na rok dělat do vopravdový ukrajinský vesnice. Když by se pak vrátil, byl by vděčnej i za obyčejnej trakař.

Prostě ten recept na přistěhovalce vidím jednoduše. Chudáky bych nechal na pokoji, ale ty, kdo chtějí na jejich trablech sprostě vydělávat, bych zavřel, až zčernaj.

Šimon Lada - nástrojař: Když není dost práce pro vlastní lidi, tak se nemůže rozdávat cizím. Zavřel bych hranice, zrušil bezvízovej styk, omezil pracovní povolení. Každýho, kdo je tu načerno, bych šupem vrátil domů. A bylo by vymalováno.

Jarmila Kotková - učitelka: Slova jsou slova, fakta jsou fakta. Kolik krásných vět už bylo proneseno. O zářící gloriole světoobčanství, o neupiratelném právu každého člověka na svobodné zvolení země, kde chce žít a pracovat. Takové deklarace připomínají dětinské zápisky v holčičím památníku. Horoucí srdce, navždy tvůj a podobné fráze. Když dojde na lámání chleba je všechno jinak. Ekonomických uprchlíků se bojí všechny státy na světě a milý světoobčan se zaručeným právem na osobní svobodu je eskortován jako balík zpátky do země, odkud přišel. Jen pro ilustraci si například všimněte, jak se všechny ty kolébky demokracií zděsily, když statisticky zanedbatelná skupina Romů z České republiky přišla s nápadem, že by se do takových svobodných krajů přestěhovala. Hned byl oheň na střeše a cizinečtí policisté z Kanady, Spojených států i Británie si tiše opakovali slavné

Ne, nechci se jen posmívat, vím, že nejde o žádný jednoduchý problém. Jenom mi vadí ty řeči okolo. O lidských právech a svobodách. Zkrátka, jak jsem říkala na začátku. Slova jsou slova, fakta jsou fakta.

Robert Lípa - řidič: Co je mi sakra do toho? To je věc parlamentu, senátu, policie a ministerstva zahraničí. Tam všude seděj zatraceně dobře placený frajeři, tak ať něco vymyslej. A jestli na to nemaj, ať jdou od válu!

Rudolf Hajna - hudebník: Koukněte, lidé si mají pomáhat, já sám se snažím. Například po povodních jsem na Moravu poslal dost slušnou peněžní částku. Pomáhat ano, ale ne ze sebe dělat vola. Představte si dva hospodáře. Jeden je pilný, pracovitý a šetrný, nakonec se mu vede docela slušně, třeba si postaví i vlastní dům. Druhý je flink, který všechno, co měl do začátku, postupně utratí a propije. Když je mu pak ouvej, jde klepat tomu prvnímu na dveře. Chce se nastěhovat do cizího hezkého domu, tvrdí, že má právo být podporován a pro ostatní je to prý dokonce povinnost. Ano, bylo by to tak, kdyby vyhořel, onemocněl nebo mu střechu nad hlavou sebrala vichřice. Prostě pokud by měl nezaviněnou smůlu. Jenže on je jenom docela obyčejný flákač. Když takový přijde, tak hůl do ruky.

S těmi uprchlíky je to podobné. Jestli přepadne nějaký stát cizí vetřelec, když přijde morová epidemie, katastrofální neúroda nebo něco podobného, prosím, rozdělíme se o chleba, to se sluší. Ale ono to tak většinou není. Podívejte třeba na bývalou Jugoslávii. Taková krásná země, hory, moře, jenom turistický ruch by místní obyvatele docela dobře uživil. Jenže oni se radši vraždí. Dlouho jsem se v tom příšerném kolotoči krevní msty snažil najít nějakého viníka, ale to snad ani nejde, celý svět je z toho bezradný. Ze sbírek na humanitární pomoc se nekupují léky a potraviny, ale zbraně na další a další zabíjení.

Nebo Ukrajina, země tak úrodná, že se Němcům za války vyplatilo odvážet ornici v náklaďácích. Obilnice Evropy, říkalo se. A teď tam mají bídu. Proč? To už přece není náš problém, vážení. Před takovými uprchlíky je nejlepší zamknout na dva západy a odvázat psa ze řetězu.

Jindřich Datel - grafik: Zase se stavějí ploty, nic se nezměnilo. Běžte s tím už jednou do háje a přestaňte cpát lidi do chlívků. Ať si každej jde, kam chce.

Iveta Kalousová - v domácnosti: Nejhorší je, že to stojí hrůzu peněz. Kde na to máme brát?

Martin Houdek - obchodník: Docela nejlepší by bylo, kdyby Slovensko vstoupilo do Evropský unie současně s náma. Pak by východní hranici společenství měli na starost oni - a my, jako vnitřní stát, bysme se mohli na nějaký hlídkování na čáře vykašlat.

Jiří Králík - podnikatel: Svět bez hranic, to byl kdysi můj sen. Strašlivě jsem záviděl strejdovi, kterej za první republiky jako tramp s báglem na zádech procestoval celou Evropu. Cejtil jsem se zavřenej jako pták v kleci, ani prázdniny v Jugoslávii mi soudruzi nepovolili. Dusilo mě to, a tak mě snad nebude nikdo podezřívat, že bych nějakejm drátům na čáře fandil. Jenže pak přišly i jiný zkušenosti. Kamaráda, se kterým jsme založili firmu, zastřelili přímo ve kšeftě kvůli pár tisícovkám tržby. Prej mluvili polsky. Mě se zase pokoušeli vydírat nějaký kmotři z Ruska. Chtěli platit za ochranu, raketýrink nebo jak se tomu říká. Nic jsem jim nedal a ohlásil to na policii. Zatím je klid, jenže taky nikoho nedostali. Možná tu zkusej znovu. Třeba mě zabijou, unesou mi dítě, vyhoděj do povětří obchod. Kdo ví? Já rozhodně ne. Stejně jako si už nejsem jistej, jestli přeci jen nebylo lepší, když sem žádnej z těch grázlů nemohl tak snadno přijet.

* * *

Zatím je klid, řekl náš poslední respondent a tato stručná věta plná optimismu i nejistoty snad nejlépe vystihuje obecné názory na uprchlický problém. Ano, dnes máme ještě řadu důležitějších starostí. Ale co zítra?

Připravil: jr  
Foto Václav Šebek