| POLICISTA 7/1998 | ANKETA |
|
MOR
Jako středověká epidemie táhne světem osudová závislost na krátkých chvilkách chemického štěstí. Nepomáhá holandská benevolence ani orientálně kruté tresty zemí asijských. Lidé nakažení drogou umírají před očima a nikdo jim nedokáže pomoci. Procento zachráněných je hrozivě nízké, statistiky hovoří o dvou či třech případech ze sta. Hledá se lék. V laboratořích, v zákonodárných sborech, na vědeckých konferencích i v soukromých debatách. |
Ivan Poustka - chemik:
V souvislosti s novelizací zákona dnes mluví o drogách prakticky každý, ale jen málokdo ví, o co vlastně jde. Já to zažil, sousedova dcerka do toho spadla, a taková to byla příjemná a hezká holka. Feťáci za ní táhli jako psi, často až do chodby našeho domu, polehávali po schodech a zůstávaly po nich fleky od krve a prázdné injekční stříkačky. Víte, to že si ničí sami život, je možná jejich věc. Jenže oni mají strašnou tendenci stahovat k sobě lidi kolem, jako ty vesmírné černé díry, co v nich všechno mizí do nenávratna. Když se z toho ta dívka chtěla dostat, byla v léčebně a víc než půl roku sekala dobrotu, přijeli za ní a přivezli novou dávku. To je zločin. Když si chce někdo mermomocí píchat do žíly jed, dobrá, pomoz mu pánbu. Ale jestli zničí někoho jiného nebo jestli stáhne zpátky do bahna kamaráda, který se zoufale pokoušel vyškrábat, pak mi žádný trest nepřipadá dost přísný.
Jana Hlávková - grafička:
Ona je to taková móda, víte? Teď je na tapetě každý, kdo si občas zapálí marijánku, ale hospody plné opilců nikomu nevadí. Někdy mám dojem, že už si život bez kampaní ani nedovedeme představit. Jednou bojujeme proti mandelince, podruhé proti kulakům, a teď halt došlo na narkomany. Čím víc se bude mluvit o nich, tím míň si lidi všimnou, že zase někde zmizelo pár miliard.
Petr Suchyňa - klempíř:
My už si tu pro samou demokracii jednou všichni podřežeme krky. Jasně, že bych věděl, jak na to, i když budou všichni křičet, že jsem fašista. Narkomany bych šupem poslal do přísně střeženejch pracovních táborů, ono by je to časem přešlo. A mafiánskejm dealerům bych zboží nacpal do kufrů a s příslušným vysvětlením je poslal zpátky do domovskejch zemí, ať si je tam popravěj sami.
Zdá se to drsný, jenže jinak to asi nejde. Když v nějaký oblasti vypukne cholera, tak se okolo vybuduje sanitární kordon, ven se nedostane ani myš a každej, kdy by chtěl utýct, je zastřelenej. To není útok na lidský práva, ale ochrana takovejch práv. Každej rozumnej člověk na světě snad ví, že když je někdo nakaženej skvrnitým tyfem, tak nemůže dělat šéfkuchaře závodní jídelny, protože by tu chorobu šířil. Narkomani šířej drogy, žloutenku, AIDS a všichni se můžou zbláznit obavama, aby jim nějakej zákon neublížil. Prostě mám dojem, že by páni demokrati mohli taky jednou myslet na normální, slušný lidi, a ne jen na zločince a cvoky.
* * *
Jana Salmová - prodavačka: Hele, já to zkoušela několikrát. Taková senzace to zase není. Když bez toho ale někdo nemůže bejt, tak mu to neberte, každej má právo naložit se svým životem, jak chce.
Jiří Cejpek - architekt: Upřímně řečeno, mám pocit, že jsme si spoustu věcí zavinili sami. Já třeba patřil ke generaci okouzlené Kerouakem a Ginsbergem, a když jsem si po letech přečetl jejich knížky znova, byl jsem až zděšen, jaká je to ohromná propagace drog. Lidé snadno podléhají módám a bez velkého přemýšlení uctívají své idoly. Hippiové, volná láska, kopretiny v hlavních pušek a LSD. Formanův film Hair byl bezpochyby výborný, jenže já v něm vidím vedle protiválečného poslání, zpěvu a tance na prostřených měšťáckých stolech taky fet. Každý mladý člověk by rád napodobil imponující hrdiny. Jenže v čem? Do Vietnamu se už nerukuje, dlouhé vlasy vyšly z módy, a tak zůstaly drogy. Cenzura je v dnešní době slovo prokleté a tabuizované, jenže někdy bych se za ni přimlouval. Nemyslím tu stupidní, politickou, ale jakousi dohodu tvůrců, že budou dodržovat obecně prospěšná pravidla. Například v amerických filmech a seriálech posledních let přestali hrdinové kouřit. Nemyslím, že by proto byly jednotlivé příběhy horší. Přitom počet kuřáků ve Spojených státech poklesl víc, než se bojovníci proti nikotinu vůbec pokoušeli doufat.
Milan Svoboda - instalatér: Když si někdo dobrovolně huntuje zdraví, je to jeho problém. Jenom nechápu, proč by na to měli doplácet ostatní. Nejsou prachy na léčení slušnejch lidí, co maj tu smůlu, že onemocněli, tak proč vyhazovat statisíce na léčení feťáka nebo notorika, kterej se stejně uzdravit nechce?
Jaroslav Břenda - student: Mám dojem, že bych dokázal jednoznačně formulovat trestnost držení drogy a skoro mě udivuje, že to ještě nikoho nenapadlo. K čemu spory o to, jak velká má být tolerovaná dávka, když by znění příslušného paragrafu mohlo být přibližně následující. Drogu mít můžeš, ale ve chvíli, kdy jediný gram prodáš nebo nabídneš někomu jinému, budeš tvrdě a nemilosrdně potrestán. Konec, tečka, hotovo. Nešťastný závislák se tak vyhne kriminálu a dealer skončí za mřížemi, ať už obchoduje s metrákem herionu, nebo s krabičkou marihuanových cigaret.
Igor Klement - hudebník: Pokud vím, narkomanský mafiáni se k nám stahujou, protože jsou tu nízý tresty. Podívejte na ty kluky v Thajsku. Padesát let, a to ještě z protekce. Tenhle českej humanismus už trochu leze na nervy. Až bude prvních deset nebo dvacet překupníku viset, tak si každej rozmyslí, aby prodával herák nebo perník na diskotékách.
Robert Dvořák - řidič: Nikdo mě nepřesvědčí, že tenhle kšeft nemá podporu na nejvyšších místech. Jde o velký prachy, a to musí všecko stranou. Jak jinak by bylo možný, aby obchodníci s drogama kšeftovali v Praze prakticky nerušeně, jednou na Václaváku, jindy na náměstí Republiky, v poslední době zase ve Spálence za Májem. A když se někdy s velkou slávou nějakej zátah koná, buď se nic nenajde, nebo následujou symbolický tresty. Koukněte třeba jen na nóbl hospody, kam nechodějí hosti, a přesto prosperujou. Jaký evidentnější pračky na špinavý peníze byste chtěli? A nikdo nezakročí, všechno je v pořádku. V Hlavě XXII má seržant Milo takový heslo: Každej má svůj podíl. Nepřipomíná vám to něco?
Irena Vávrová - v domácnosti: Mám děti ještě malé, ale už dobře vím, jaký o ně budu mít strach, až se dostanou do nebezpečného věku. Slyšela jsem o lidech, co rozdávají drogy před školou, jen aby získali budoucí zákazníky. Za něco takového je trest smrti málo.
Jan Horvát - psycholog: Zůstanu trochu u svého oboru. To zlo není v samotné marihuaně ani v heroinu a léčba snažící se odstranit pouze fyzickou závislost je k ničemu. Problém leží v psychice, narkoman svým útěkem ke drogám vlastně prchá sám před sebou. Žádné prohibiční zákony duši neuzdraví, to se ostatně už mnohokrát ukázalo v praxi.
Leoš Kettner - důchodce: Když se dneska řeší nějaký závažný společenský problém, ustanoví se komise z příslušných odborníků, ti situaci rozeberou, sepíšou pozoruhodnou spoustu vědecky vyhlížejících elaborátů, proběhnou nějaká oponentní řízení, získají se granty, zpracují další studie a hotovo. Zůstanou stohy potištěného papíru s texty, které téměř nikdo nečetl a číst nebude, prakticky se však nezmění vůbec nic. Mám dojem, že vím, co by se místo toho mělo dělat. Ale není to žádný jednoduchý recept. Jsou například lidé milující sport. Ale ne ten profesionální, myslím sportování pro radost, trenéry, kteří věnují čas obyčejným klukům a holkám, co nikdy nic velkého nevyhrají, stojí je to stovky hodin času a většinou jim nikdo ani nepoděkuje. To jsou nejlepší bojovníci proti zmaru a drogám. Stejně jako učitelé, co dovedou žáky nadchnout pro svůj obor, vedoucí prázdninových táborů, skauti, modeláři, šachisté, filatelisté, prostě každý, kdo umí čas mladých lidí nějak zajímavě naplnit. Jsem přesvědčen, že třeba pan Foglar udělal pro drogovou a kriminální prevenci víc než všechna ministerstva dohromady.
* * *
Různost názorů naznačuje, že drogová lavina šířící se světem nenechává nikoho lhostejným. Ohnivá voda kdysi pomohla zdecimovat svobodné indiánské kmeny v Americe, kokain staré Evropě tenhle jedovatý útok vrací. Nezbývá než doufat, že následky nebudou tak osudové.
jr