Po tomto nutném představení přecházím k věci. Dnes, dne 8. 7. ukradnu autobus a plnou rychlostí vjedu do davu lidí. Stane se to pravděpodobně v Praze 7 u PKOJF. Oprava: vůz bude služební 706R cisterna, místo libovolné a datum též.

Zaviním smrt x lidí. Budu souzena a potrestána. A toto je má zpověď.

Do třinácti let vyrůstám v pařátech tzv. dobré rodiny. Jsem bita a týrána - hračka dospělých a oběť školních dětí (a navždy už outsider mezi vrstevníky). Moji trapiči jsou nemilosrdní. Jsem zrůdný člen stáda a černá ovce rodiny. Pokud má paměť sahá, jsem osamělá. Nemám přátele a nikdy mít nebudu. Upadám v zoufalství a výsledek: útěky. Útěky ze školy, z domova, ze života (1x). Potom opět zařazena (13 let) do nesnesitelného života plného ponižování, výsměchů a křivd. V dětské léčebně v Opařanech poznávám nevědomost a zbytečnost (pro mě) psychiatrické vědy. Končím školní docházku. Po dobu učení rasismus polevuje, ale jako řidička z povolání opět bojuji (předsudky atd.).

Na podzim 1971 odcházím bydlet do chaty, kterou jsem postavila téměř sama za své peníze. Za rok a půl na to, na pokraji svých sil, odcházím bydlet do podnikové ubytovny, penzionu, který se ukáže být nestvůrným babylonem.

Jsem zubožená jako poslední narkoman. Ano. Ale kde jsou mé drogy? Kde? Kde je to, co mě drží nad vodou? Veškeré city na pokraji vyčerpání i naděje už na dně. A nalomený anděl nezlomen.

Jsem v horším postavení než americký černoch. Proč? Protože jsem sama. Tisíckrát jsem byla lynčována. Uvedu příklady:

Bilance osobní: Jsem sexuální mrzák. Neschopma navázat a vytvořit kloudný lidský vztah. Jsem zničený člověk. Člověk zničený lidmi. Mám tedy na vybranou: zabít sebe, nebo zabít druhé. A rozhoduji se takto: OPLATIT SVÝM NENÁVISTNÍKŮM. Můj rozsudek zní: Já, Olga Hepnarová, oběť vaší bestiality, odsuzuji vás k trestu smrti přejetím a prohlašuji, že za můj život je x lidí málo.

Děkuji.   

V Praze... 7. 73 Olga Hepnarová"   

Za normálních okolností by v redakcích dopisy odložili jako blábol pomatence, nejspíš nějakého neurotika s paranoidními sklony. Jenže pošta chodila pomalu a mezitím už udeřilo. Bylo to v úterý 10. července 1973 odpoledne ve tři čtvrti na dvě, když Olga Hepnarová splnila svou těžko uvěřitelnou hrozbu a během několika sekund se tak stala nejmasovějším vrahem v novodobých mírových dějinách naší kriminalistiky. Na rozdíl od původního plánu si sice vzala náklaďák z půjčovny - byla to pragovka RN s číslem AB 19-95 - ale to je jenom detail ve srovnání s hrůzným masakrem, ke kterému tehdy došlo na chodníku u tramvajové zastávky na třídě Obránců míru v Praze 7 (dnes Milady Horákové).

Místo činu si Hepnarová nevybrala náhodně a teprve při druhém průjezdu klesající ulicí se jí situace zdála příhodnou. "Těsně před činem jsem mohla jet rychlostí 60 nebo 70 kilometrů v hodině. Když jsem se přibližovala k místu, zjistila jsem, že mi situace vyhovuje, že lidi jsou soustředěni na jednom místě na stanici," zapsal potom vyšetřovatel její výpověď. "Nepřekážely zde žádná auta ani tramvaje, cesta byla zkrátka volná. V tom okamžiku jsem se rozhodla, že právě teď to provedu. Strhla jsem řízení doprava na chodník, zde jsem řízení vyrovnala a jela jsem po chodníku, vjela jsem do hloučku lidí a přejížděla je. Vozidlo bylo stále ovladatelné. Já jsem nebrzdila... Směr vozidla po chodníku jsem stále udržovala až do konce, když jsem už všechny lidi přejela a přede mnou bylo volno. Pak jsem narazila do sloupku s dopravní značkou."

Následky v houfu nic netušících lidí, kteří zde poklidně čekali na tramvaj, byly tragické. Na místě zůstala tři devastovaná těla, další tři osoby podlehly těžkým zraněním téhož dne v pražských nemocnicích a dvě zemřely na následky zranění s delším odstupem. Celkem osm mrtvých ve věku od 60 do 79 let. K tomu připočtěme šest postižených s mnohočetnými těžkými zraněními a šest lehce zraněných. Dvacet zcela nahodilých obětí, převážně žen, ve vztahu k vražedkyni bez jakékoliv, byť hypotetické viny. Žádný z nich neměl s Hepnarovou nic společného, ani nevěděl o její existenci a s největší pravděpodobností se s ní nikdy nesetkal.

O vině Olgy Hepnarové nebylo žádných pochybností. "Udělala jsem to z principu. Chtěla jsem zabít co nejvíc lidí," prohlásila Hepnarová ještě na místě masakru a setrvala na tom až do své smrti. Vyšetřovat zdánlivě nebylo co, ale přesto se vyšetřování táhlo řadu měsíců a spis nakonec obsahoval přes sedm set stran.

Hlavním problémem zůstával motiv šíleného činu. Hepnarová v podstatě až do konce opakovala to, co napsala v dopisech redakcím. Pod tlakem otázek vyšetřovatele přidala navíc ještě několik případů a podrobností k zacházení, jež prý musela vytrpět a které pociťovala jako bezdůvodné, trýznivé a nesnesitelné týrání. O dalších s zmínila v dlouhém motáku, který se jí podařilo propašovat z Pankrácké věznice. Ale každý, kdo s Hepnarovou přišel do styku, jenom nevěřícně kroutil hlavou: vždyť i vyšetřování prokázalo, že se jí nikdy nestalo nic tak zvláštního, co by ve větší či menší míře nepotkávalo v životě každého z nás. I když je jasné, že každý to jinak snáší, jednání Hepnarové stejně nikdo nemohl pochopit.

Do vyšetřování se zapojila i Státní bezpečnost, která se podle svých zvyklostí snažila stůj co stůj prokázat politické pozadí činu a rejdy sil nepřátelských režimu. Bezvýsledně, a tak nakonec Hepnarovou předhodili psychiatrům. Ani to nemohlo skončit jinak. Olga Hepnarová nepochybně spáchala mnohonásobnou vraždu a mnohonásobný pokus vraždy. Nejvyšší soud sice nakonec čin překvalifikoval na obecné ohrožení, ale tím se mnoho nezměnilo, neboť za oba skutky bylo tehdy možno uložit trest smrti. A "lidový cit pro spravedlnost" si ho nepochybně žádal. Jednání pachatelky však na druhé straně vzbuzovalo některé pochybnosti o jejím duševním zdraví. Byli to tedy soudní znalci z oboru psychiatrie, kteří v podstatě museli rozhodnout, zda je Hepnarová duševně zdravá a bude tedy nakonec s největší pravděpodobností předána katovi, nebo zda ji dlouhodobě zavřou do léčebny. Rozhodování jim určitě nikdo nezáviděl.

Jen původní znalecký posudek má 78 stran, a pak byl ještě doplňován. MUDr. S. D., doc. MUDr. V. Š. a PhDr. F. M. však zůstali u původních závěrů, jimiž - určitě v nejlepším přesvědčení - vyhověli pudové lidské touze po odplatě: "Obviněná Olga Hepnarová netrpí žádnou duševní chorobou, která by měla vliv na její rozpoznávací a ovládací schopnost ve vztahu k (tomuto) trestnému činu. Jsou u ní patrny pouze povahové odchylky, odchylná skladba osobnosti, ve směru psychopatické osobnosti se schizoidními, hysterickými a agresivními i anetickými rysy a pohlavně deviantními tendencemi... Trestný čin provedla po dlouhodobé úvaze a cílevědomé přípravě, s plným vědomím jeho následků."

V následujícím soudním řízení Hepnarová ani nebojovala o svůj život. Zůstala u toho, že čin spáchala úmyslně, ze svého hlediska jako spravedlivou odplatu vůči nepřátelské společnosti. Proti trestu smrti se neodvolala, teprve úplně nakonec souhlasila s odvoláním, které podala její matka. Na věci to stejně nic nezměnilo a Olga Hepnarová byla 12. března 1975 na Pankráci oběšena.

Přemysl LIŠKA