JOSEF I.

*26.7.1678, Vídeň, V17.4.1711, Vídeň; římský císař, český a uherský král

Nejstarší syn císaře Leopolda I. a jeho třetí manželky Eleonory Magdalény byl od narození předurčen za otcova následníka a Leopold mu proto ještě za svého života zajistil nástupnictví v monarchii i na císařském trůnu. Uherská korunovace devítiletého Josefa se konala 9.12.1687, jako jedenáctiletý byl 24.1.1690 zvolen a o dva dny později korunován v Augsburku římským králem. Oproti tomu jeho česká korunovace se nikdy neuskutečnila. Inteligentní a schopný mladík prošel náročnou výchovou budoucího panovníka, vyznačoval se především jazykovým nadáním a zájmem o hudbu, kterou po vzoru otce provozoval i komponoval. Za stinnou stránku jeho osobnosti byl považován značný zájem o ženy, který projevoval od svého mládí. Aféry a skandály, vyplývající z jeho vztahů, čeřily poklidné ovzduší vídeňského dvora, kde v době Leopolda I. vládla mravopočestná atmosféra. Velké naděje kladené v tomto směru do Josefova sňatku s Amálií Vilemínou (konal se 24.2.1699) se v podstatě nesplnily, Josef nezůstal své ženě věrný a s nejvyšší pravděpodobností ji po několika letech manželství nakazil pohlavní chorobou, která měla za následek její neplodnost. Do té doby se jim narodily tři děti, Marie Josefa (*1699-V1757), Leopold Josef (*1700-V1701) a Marie Amálie (*1701-V1756).
Roku 1705 zemřel císař Leopold I. a Josef nastoupil samostatnou vládu. Směr, kterým se tato vláda bude ubírat, naznačovaly ještě za Leopoldova života jeho reformní postoje a střety s otcovými osvědčenými státníky. Po nástupu do čela monarchie se Josef I. obklopil pragmatickými politiky a diplomaty, s jejichž pomocí pak usiloval o správní a finanční reformy monarchie a o upevnění svého postavení jako císaře v Římsko-německé říši. Posiloval úlohu centrálně řízené státní byrokracie, uvažoval však i o systémových změnách v postavení jednotlivých zemí (došlo kupř. k pokusu o revizi českého Obnoveného zřízení zemského, vyskytly se návrhy na vytvoření generálního sněmu všech zemí monarchie). Reformy započaly i v oblasti berního systému a Josefův stát také začal intenzivněji zasahovat do ekonomiky jednotlivých zemí v duchu zásad merkantilismu.
Josef I. zdědil po otci otevřený válečný konflikt, válku o dědictví španělské. Habsburská monarchie v ní spolu s Anglií, Nizozemím a dalšími evropskými státy bojovala proti Francii ve snaze prosadit Josefova mladšího bratra Karla na španělský trůn. Kromě této války, v níž monarchie zaznamenala (především zásluhou anglických spojenců a vojenských schopností Evžena Savojského) za Josefovy vlády řadu úspěchů, musel se Josef I. vyrovnat s tlakem švédského krále Karla XII. a s povstáním Františka Rákocziho II. v Uhrách. Ze strany švédského krále, který roku 1706 vpadl do Slezska a poté do Saska, hrozilo nebezpečí, že se spojí proti císaři s Francií. Josef I. uzavřel altranstädtskou konvenci, na jejímž základě se Karel XII. vzdal za značné ústupky (mj. i za zvětšení náboženských svobod nekatolíkům ve Slezsku) účasti na západoevropském mocenském boji. Rovněž v Uhrách, kde jej roku 1707 vzbouřenecký sněm (tzv. sněm onódský) sesadil z trůnu, podařilo se císaři Josefovi I. získat převahu a rozvinout mírová jednání. Nedožil se konečného vyřešení situace v Uhrách ani ve válce o dědictví španělské, protože neočekávaně zemřel v necelých 33 letech. Jeho smrt přerušila i reformní proces, jenž v habsburské monarchii musel počkat až na vládu Josefovy neteře Marie Terezie a především na jeho prasynovce a jmenovce Josefa II.Císař Josef I. byl pohřben v rodové hrobce Habsburků pod klášterem vídeňských kapucínů.