JIŘÍ Z PODĚBRAD

*23.4.1420, Poděbrady, V22.3.1471, Praha; český král

Jiří byl nemanželským synem Viktorina z Poděbrad. Jeho otec zemřel již roku 1427, ustanovený poručník pan Boček z Kunštátu a na Poděbradech o tři roky později. Desetiletý sirotek putoval na Moravu, kde se jeho novým poručníkem stal vzdálený strýc Haralt z Kunštátu. Právě s ním Jiřík jako čtrnáctiletý chlapec patrně bojoval na straně vítězů v bitvě u Lipan. V sedmnácti letech začal být politicky činný. Patřil ke straně Hynce Ptáčka z Pirkenštejna, v jehož blízkosti pobýval až do roku 1444, kdy Hynce zemřel. Poté se stal vůdcem skupiny šlechticů, která se později nazývala poděbradskou stranou. Roku 1445 podpořila jeho ambice královna-vdova Barbora Celská. V roce 1448 obsadila poděbradská strana pod vedením Jiřího Prahu. Od tohoto okamžiku až do smrti byl pak Jiří prakticky vládcem Čech. Vedl si však velmi obezřetně a umírněně, v komplikovaných náboženských otázkách s patřičnou tolerancí.
V roce 1452 byl Jiří zvolen zemským správcem. Ujal se správy korunních důchodů, obsadil zemské úřady. I jeho hlavní odpůrce v zemi - Oldřich z Rožmberka ? ho musel, po tažení Jiřího do Jižních Čech, uznat v úřadě. Jiří jednal i s poručníkem mladého Ladislava Pohrobka, že bude-li přijat za českého krále, zůstane Jiří zemským správcem. Ladislav se ujal vlády v Čechách až na podzim roku 1457, zanedlouho nato zemřel.
Dne 2.3.1458 byl Jiří z Poděbrad zvolen na Staroměstské radnici českým králem. V květnu byl korunován. Spolu s manželkou slíbili uherským biskupům, kteří měli korunovaci provést, přestup ke katolicismu. Jiří chápal svůj závazek pouze jako potvrzení, že bude vladařem ,,obojího lidu". Slovo kacíř pro něj neznamenalo to, co pro katolické preláty. Jinak by musel toto označení užít i pro sebe sama. Zvolení Jiřího z Poděbrad českým králem nebylo všeobecně přijato. Některá moravská města, Slezsko či Lužice ho nechtěly uznat. Jiří vynaložil značné diplomatické úsilí doplňované aktivní sňatkovou politikou, kterou mu umožňovalo jeho početné potomstvo, aby byl uznáván českým panovníkem jak v zahraničí, tak doma. Úplně se mu to ovšem nikdy nepodařilo. Za papeže Pia II. a římského krále Fridricha III. mu velmi pomáhala neurovnaná politická situace střední Evropy, kde české vnitřní záležitosti, zastíněné uherskými událostmi, poněkud ustupovaly do pozadí. Kolem roku 1462 byl Jiří na vrcholu moci.
Papež očekával, že český král dostojí svému slibu a přestoupí ke katolicismu. Domácí panstvo, za dlouhá leta bezvládí zvyklé prakticky neomezené moci, v zemi jen nerado snášelo panovníka (vzešlého navíc z jejich řad!), který nechtěl být pouhým nástrojem jejich politických ambicí, cílů a snah. V této konstelaci byla samozřejmě zahraniční i vnitřní rovnováha velmi křehká a její porušení mohlo vést k závažným následkům pro pojetí panovnické moci prosazované Jiřím z Poděbrad. Velmi výrazným signálem bylo zrušení kompaktát (dohoda mezi sněmem Českého království a zástupci basilejského koncilu o podmínkách smíru mezi husity a katolickou církví) papežem v roce 1462. Stalo se to v okamžiku, kdy český král poslal do Říma poselstvo, které mělo dosáhnout pravého opaku, potvrzení kompaktát. Proto musel papežův krok odmítnout. Tak vzplanul boj s kurií. A nebyla to záležitost pouze politická, papežští legáti přímo vyzívali Slezsko a Lužici k odboji v podobě křižácké výpravy. Tyto akce kurie nalezly odezvu u českých katolíků, kteří pod vedením Zdeňka ze Šternberka vytvořili v roce 1465 jednotu zelenohorskou.
Přes některé pozoruhodné snahy v zahraniční politice, z nichž nejvýznamnější byl pokus o vytvoření všeobecné mírové unie v roce 1464, musel se Jiří po roce 1462 bránit řadě útoků. Nejvážnějším byla válka s uherským králem Matyášem Korvínem. V ní sice český panovník zvítězil, ale nemohl zabránit tomu, aby se Matyáš s podporou jednoty zelenohorské nechal zvolit roku 1469 v Olomouci českým králem. Jiří musel opustit myšlenku, že by českou korunu mohl zdědit některý z jeho synů. Podařilo se mu však vytvořit podmínky pro přijetí Vladislava Jagellonského za českého krále. Ve složité situaci domácí i zahraniční, Jiří roku 1471 zemřel. Jeho ostatky byly uloženy v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.
Jiří z Poděbrad byl vynikající diplomat, rozený politik, méně již válečník. Ač se mu dostalo jen velmi malého vzdělání (uměl jen trochu německy), vypracoval se mezi nejschopnější šlechtice. Nakonec byl i ozdoben jako jediný z tohoto sociálního prostředí královskou hodností. Vynikal svéráznými tělesnými proporcemi malou a tlustou postavou. Tloušťka mu až znemožňovala pohyb.
Jiří z Poděbrad byl dvakrát ženat. S první manželkou Kunhutou ze Šternberka (*18.11.1423-V19.11.1449) měl sedm dětí: neznámá dcera (*1441-V?), Boček (*15.7.1442-V28.9.1496), Viktorin (*29.5.1443-V15.8.1500), Barbora (*1444/47-V?), Jindřich (*15.5.1448-V24.6.1498) a dvojčata Kateřina (*11.11.1449-Vv únoru 1464) a Zdeňka (*11.11.1449-V1.2.1510, po jejichž porodu Kunhuta zemřela. V roce 1450 se Jiří oženil s Johanou z Rožmitálu (*?-V12.11.1475). Děti: Jindřich mladší, známý jako Hynek (*17.5.1452-V10.7.1492), Anežka (*1453-V?) a Ludmila (*16.10.1456-V20.1.1503).