Slova kronikáře Josefa Páchy (rok 1978)
Slova kronikáře
Josefa Páchy (rok 1978)
| Již
téměř 40 let minulo od té doby, co voda Divoké
Orlice naplnila nádrž přehrady, ale mně připadá,
jako by to bylo teprve včera. Vidím stále před sebou
to údolí s chalupami rozhozenými po stráni mnohde
zimomřivě přitisknutými k sobě a ke břehu nebo
ojediněle stojící, nízké, ale do široka
rozložené, naši školu do čtverce stavěnou, se
špičatou střechou a s okny dívajícími se na
všechny strany, železný most rozkročený přes řeku
a namířený rovnou k hasičské zbrojnici a ke
kříži, nověji postavené obchody,
zájezdní hospodu u Wagnerů i rozsáhlé budovy
Vašíčkova mlýna. A všechno to jakoby protkané
úzkou silnicí, křivolakými cestami, nespočetnými
stezkami a stezičkami a napříč po celé délce
klikatící se modravou stuhou řeky, olemovanou vrbovím a olšemi. Byla krásná ta naše řeka. Na slunci měla lesk jasného stříbra a ve stínu měnila barvu brčálově zelenou na temně modrou a tak čistá, že se v ní celé okolí zhlíželo jak v zrcadle. Přiběhla od Klášterce, na pohled mírná a tichá, ale sotva se spojila s rozpustilou “Bublačkou” začali s ní čerti šít. Hned pod Frankovými začala skákat přes kameny, obtékajíc velikým obloukem “Stavákovu olšinu”, podplula pod úzkou lávku, zrobenou ze dvou mostin a opatřenou mádlem a spěchala dál, aby o trochu níže u splavu pod cihelnou se rozdělila na dva proudy. Jeden rozveselený skokem ze splavu oběhl “Vejdovu stráň” a druhý vběhl povinně do mlýnské strouhy, aby zatočil ohromným dřevěným kolem Vašíčkova mlýna. Pod Dolečkovými se oba proudy zase spojily a spokojeně bublající řeka pospíchala dál. Po levé straně minula Jírovu chaloupku přitisknutou ke stráni, nověji postavený obchod u Hovadů, výměnek a hospodu u Wágnerů. Mezi křížem a Mlynářovými přibrala sestersky malý potůček pospíchající údolím pod “Vyšehradem”, políbila pilíře železného mostu a po pravé straně opláchla úbočí louky zvané “Krbelec”, svažující se od kovárny až k řece. Zleva pohlédla na sluneční hodiny, umístěné na přední straně školy a na několik těsně k sobě přistavených chalup v místě zvaném “Na obci”. U krajkářské školy zahnula trochu doprava, aby na louce pod “Augustýnovými” a “Rychtářovými” přibrala k sobě potok z “Mlejnice”, přiběhlý až někde od Vítanova a malý bublající potok z “Korejtek”. Z pravé strany prosvítaly skrze stráň porostlou olšemi obrysy chalup u Tesařů, Jirešů, Poláčků, Žabků a Kopecků a trochu doleji ji přivítaly chalupy u Páchů, Dolečků, Venclů a Rousů, seřazené při cestě pod “Kamenčákovými”. U Malových z kanálu pod cestou k ní přiskočil potok “Báborka” pramenící až někde pod “Heleňákovými” podplula úzkou, při přechodu se chvějící “Bábinu lajc”, přivázanou na řetěze, zatočila se jako baletka ve víru pod skalou, nechávaje za sebou po levé straně chalupu u Mlynářů a u Sokolů a tlačila se co nejúžeji k Luxově stráni tak, jakoby z obavy nebo ze studu, vyhnout se chtěla chalupě u Nekovářů, kam se někdy při velkých povodních podívala až do světnice. Pod “Obžárem” u Vašíčkových ztáčela se velikým obloukem kolem “Kuchařovy olšiny” doprava a šplouchala hlasitě o balvany, ohlašujíc tak svůj příchod u Hrabařů, neboť věděla, že občas si přiběhnou nabrat čerstvé vody. Shora stráně se na ní dívaly chalupy “ Na podměstí”, přes louku zvanou “Obecnicí” a doprovázely ji pohledem, jak ubíhá kolem skály “Matějky”, špalírem olší do míst “V zátiší”, nejhezčího to koutu z celých Pastvin. Po pravé straně s jednopatrovou hospodou a obchodem u Frimlů, za ní krčící se malou kovárnou u Trojanů a chaloupkou u Štěpánů. Od “Pustiny” přitékal hlubokým úžlabím k řece potok s pitnou vodou. Na druhé straně v husté spleti plotů, jako tři mouchy zachycené v síti pavouka, stály poslední tři pastvinské chalupy u Vodičků, Mikulů a Kuchařů. Obě strany spojovala široká lávka pro pěší a vedle přes řeku mělký brod pro povozy. Celou tuto kotlinu uzavíral z obou stran smíšený porost lesa. Nežli se řeka vzdálila, odložila na místě sem tam porostlém vrbami všechen písek a oblázky, které cestou nabrala, proplula blízkou “Kuchařovou tůní”, pootočila se trochu zpět jakoby se chtěla ještě ohlédnout na krásné to údolí, které právě opouštěla, přibrala vodu ze Studeneckého potoka a potom již viděla kolem sebe jenom luka a lesy z obojí strany. Z pravé “Vejronskou stráň” s krkolomnou stezkou při okraji skály a z levé “Novotnovu stráň” se skálou zvanou “Hastrmanice”. Netušila, že o něco níže na hranici obce Nekoř, v soutězce vysokých žlutých skal bude někdy spoutána mohutnou hrází z dioritového kamene, aby bylo využito její síly a učiněna přítrž všem škodám, které tropívala zvláště z jara, v době tání, kdy kalná voda z hor přinášela s sebou uvolněné kusy ledu, tu nestačilo koryto, které si sama vyhloubila, rozlévala se do šíře a vzdouvala do výše a brala vše na co dosáhla a co se dalo. Tuto dobu lidé bydlící v chalupách u vody nespali. Napolo ustrojeni bděli při rozžatých petrolejovkách, obávajíce se toho nejhoršího. A když voda opadla, ležely dlouho na přilehlých lukách v záplavě smetí a všelijakého nánosu veliké kvádry ledu, než si teplé jarní sluníčko s nimi poradilo. Ale my starší, kteří jsme se ještě jako děti v krátkých košilkách brodily a koupaly v její vodě, na ni nikdy nezapomeneme, snad proto, že ve všech těch vzpomínkách je zakleto nenávratně i kus našeho mládí a bezstarostného dětství. Dne 13. června 1932 byl za přítomnosti pana ministra veřejných prací Ing. Dostálka a dalších účastníků položen základní kámen ke stavbě viaduktu přes údolí řeky Divoké Orlice v Pastvinách, jako první krok k uskutečnění stavby projektované údolní přehrady. Tímto dnem se uzavírají osudy prosté horské obce a nastává nové období v její historii. Po uložení základního kamene byla ihned zahájena stavba viaduktu firmou J. Velflík Praha. Do písčitého dna řeky a luk byly zatlučeny piloty a po složité stavbě dřevěné kostry, na kterou bylo spotřebováno 1500 m3 různého řeziva a prken, bylo betonováno. V létě roku 1934 byla tato stavba skončena a po předchozích zkouškách byla dána do provozu dne 23. července 1936. Vyžádala si nákladu 2 000 000,-- Kč. Zároveň byly postaveny části silnic, které na viadukt navazují. V roce 1935 a 1936 se stavěly silnice ze středu obce (křižovatky) přes příští staveniště Nových Pastvin až do Klášterce - Lhotky, kde navazovaly na silnici starou. Nad potok Bublačku byl přenesen železný most, spojující od roku 1905 silnici Pastviny - Nekoř, místo dřívějšího mostu dřevěného. Zároveň s touto stavbou začali předběžné práce na staveništi hráze údolní přehrady. Po odkrývce země byly do méně tvrdých hornin dávány betonové injekce. Nad bývalým splavem Vašíčkova mlýna byl na pozemku Josefa Pšondra - “Staváka” otevřen lom na stavební kámen diorit, odkud byl polní dráhou dopravován k hrázi. Stavba hráze byla prováděna firmou p. Pažout - byla započata 10. července 1933 a trvala do roku 1938. Stavba této hráze si vyžádala nákladu 21 000 000,-- Kč. Ještě v roce dostavění na podzim roku 1938 byla za velkých povodní přehrada naplněna a dokonce se značná část vody řítila přes přepady hráze. Při stavbě viaduktu, náhradních cest a hráze našlo práci mnoho nezaměstnaných lidí zdejších i přespolních. Zároveň se stavbou viaduktu, silnic a hráze údolní přehrady byl prováděn výkup stavení a pozemků, které se měly zatopit. Celkem mělo být vytopeno 63 obytných budov. Kromě budovy školy, která byla přestavěna v roce 1880, mlýna a továrny na nábytek, 2 domů bývalých obchodů, 2 hostinců a 2 novějších budov to byly všechno již staré stavby, většinou dřevěné chalupy, některé již dosti sešlé. Někteří majitelé těchto stavení si po výkupu postavili nové domky nebo hospodářství na svých pozemcích, které nebyly zatopeny. Výstavba nových domků a hospodářských budov byla prováděna v letech 1935 až 1937 za dosti výhodných podmínek. Byl dostatek stavebního materiálu i pracovníků. Ale každý stavebník musel z části pokrýt náklad výpůjčkou, která byla splacena teprve v dalších letech. VEJDOVY LÍPY Mezi nejstarší
stromy na Žambersku a okolí patří “Vejdovy lípy”
v Pastvinách. Tito němí svědkové minulosti stály tu
jíž při zrodu vesnice, neboť první historická
zmínka o Pastvinách se datuje teprve od roku 1513 a
stáří lip se odhaduje odborníky i podle starých
záznamů na 700 - 800 let. Již po roce 1200 měli
pasáci vrchností ze Žampachu na místě nynější
usedlosti čp. 21 srub z neotesaných klád a zmíněné
lípy označují prý dva rohy ohrady, do které na noc
dobytek zaháněli. Třetí roh ohrady značí prý
skupina tří lip Bouchalových při cestě k
lesu “Sekýři”, které prý vyrostli z kořene lípy
původní. Někteří odborní znalci však tuto
domněnku odmítají proto, že půdorys všech lip
tvoří pravidelný trojúhelník. O čtvrté lípě a o
čtvrtém rohu ohrady se neví. Lípa z doby založení českého státu. František Palacký: “Kdykoli jsme vítězili, dálo se to pokaždé více převahou ducha nežli moci fysickou. A kdykoli jsme podlehli, býval tím vinen vždy nedostatek duchovní činnosti, mravní statečnosti a odvahy.”
O této lípě
bylo psáno v mnoha časopisech a vědeckých
publikacích. byla často malována a bývalý spolek
divadelních ochotníků “Chaloupka” v Pastvinách
prodával pohlednice, kresby akad. malíře K. Rubeše.
Od J. Krčmářové je výstižný dřevoryt ve
vlastivědném popisu “Žambersko” od
J. Štěcha z r. 1933.
MARIÁNSKÁ KAPLE NA VITANOVĚ Byla postavena nákladem občanů Vítanovských roku 1874 - 1875. Nejvíce na stavbu přispěl a stavbu vedl Štěpán Štambaský z čp. 88, jehož portrét je umístěn na čestném místě kaple. Stavbu prováděl mistr zednický Antonín Jedlička ze Lhotky čp. 31. Dne 8. srpna 1875 byla kaple slavnostně vysvěcena Františkem Chaloupkou, oblíbeným vlasteneckým knězem a vynikajícím hudebníkem z Klášterce nad Orlicí. Od této doby, vždy na druhou srpnovou neděli, oslavují občané z Vítanova svojí pouť a ještě v době před druhou světovou válkou tam býval alespoň jeden krámek s cukrárnou a hračkami. Od roku 1939, kdy se začalo pochovávat na místní hřbitov se zde konají i smuteční obřady.
|
||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||