Tam je ten kout, kde moudrost starých lip
je roznášena včelami -
kde hrušně voní po štědrosti sadů,
kde jeřabiny propalují zářivou mlhu -
Tam je ten kout, kde lásky nekončí,
leč s každým jarem vzlínají z kořenů,
do veršů básníkům a palet malířům,
i do šepotu milencům, když oddalují
loučení
Tam je ten kout, kde země tolikrát pokořená
zahleděná do temných lesů a modravých hor
rozdává marnotratně svou krásu beze zbytku
...
(Josef Matouš - Kout země)
| Vesnička Kameničná,
s chalupami a usedlostmi rozprchlými podél potoka,
se ukryla za stráně, kopce a zalesněné vrchy
Orlických hor. Do svého znaku na staré obecní pečeti si dala staroslovanský strom lípu, která vyrůstá z hromady kamení. Vždyť v Kameničné, starodávné Kamenici kamení jenom “prší” a “roste”, jak lidé žertovně říkají. Již v minulých letech měli zemědělci v celém okolí pověst dobrých hospodářů. Jen oni věděli, že jim kamenitá políčka zadarmo nic nedají, že dobrou úrodu musí z té kamenité země pracně vykoupit, že je třeba poctivé a svědomité práce, že je potřebí mozolů, rozumu i srdce, aby byla lepší a bohatší úroda. O původu obce Kameničné není žádných historických zpráv. V knize “Paměti žamberské” od Dr. E. Alberta a P. Chotovského je vyslovena domněnka, že Kameničná, jakož i řada okolních obcí, je původu slovanského, podle svého názvu. Vznikla asi ještě dříve, než-li byl zdejší kraj osazován za posledních Přemyslovců německými kolonisty. Podle téhož pramene je nejstarší zprávou o držitelích této vesnice latinská listina z roku 1365, jež je uložena ve dvorním archivu vídeňském. Podle ní patřila Kamenice (Kameničná) spolu s polovinou městečka Žamberka, vesničkami Helvíkovice, Záchlumí, polovinou Sopotnice a Brné, s lesy Lysek, Suchá, Opočen, Mníšek a Kletná pánům z Litic. S panstvím litickým přicházela do rukou rázných držitelů. Například roku 1341 vymínil si ji spolu s jinými vesnicemi král Jan Lucemburský, když pokořil loupeživého rytíře Mikuláše z Potštejna. Později v letech 1367 až 1450 patřila se zbožím litickým pánům z Kunštátu. Po roce 1450 byla dokonce majetkem krále Jiřího z Poděbrad. Po něm se opět vystřídala řada majitelů, mezi nimi i dobří hospodáři, páni z Pernštýna. V roce 1563 koupil panství litické i s Kameničnou Mikuláš z Bubna. Hlavním sídlem rodu bubnovského stal se potom Žamberk a tak se Kameničná dostala pod panství žamberské. Poslední z pánů z Bubna byl František Adam, který roku 1809 prodal žamberecké panství hraběti Windischgrätzovi a roku 1815 koupil panství bohatý Irčan, svobodný pán Jan Parish za jeden milion zlatých. Jeho rod byl v Žamberku až do roku 1948. Stopy nejstaršího osídlení jeví se v Suché tam, kde se dodnes říká “na hradě”. Stával prý zde kdysi staroslovanský hrad, který měl chránit kostelecko-kladskou cestu, která vedla podél řeky Zdobnice, přes les Suchou, dále přes Kunvald do Kladska. Však ještě nyní se této cestě říká “královská cesta”. Hrad byl vybudován nejspíše ze dřeva v době, kdy východní Čechy a přilehlé Kladsko patřily staroslovanskému kmenu Slavníkovců. Zánik hradu líčí pověst otištěná ve Sborníčku kunvaldském: Hrad v Suché patřil sličné sirotě po chudém rytíři Kunovi, který prý založil osadu Kunačice. Ten zahynul při loupežném přepadu na mimojdoucí kupce z Rychnova. Dcera jeho, zakládající si na své kráse, zamilovala se v Praze do královského panoše, který ji však pro její chudobu odmítl. Aby získala majetku, štvala Kuna pacholky ze svého hradu na všechny pocestné, hlavně kupce, kteří se lesem Suchá stezkou ubírali. Naloupené cenné předměty a peníze ukládala na hradě do kovaných truhel. Loupeže trvaly tak dlouho, až pak pražský panovník na žaloby z okolí hrad nechal zbořit, při čemž Kuna uhořela. Snad z této skazky se tradují ty hezké pověsti o zakleté princezně a ukrytých pokladech. Na Velký pátek svítí tam prý modravý plamének a zakletá princezna roní slzy, které pramení v studánce pod hradem, kterou dodnes lidé nazývají “U princezny”. Našli se i lidé, kteří tam šli v dřívějších dobách tyto poklady hledat. O tom vyprávěl dědeček Kotyza z Doleček, který jako truhlářský tovaryš při tom pomáhal, ale protože se při tom moc smál, když jeho mistr předčítal ze starých čarodějných knih, pokladu nikdy nenašli. Pod hradem teče Teplice a dále pak Rokytenka, která byla proslulá již v dávných dobách množstvím výborných pstruhů. Podle vyprávění provádělo se “odemykání a zamykání” Rokytenky počátkem a na zakončení rybolovu již v prastarých dobách, kdy ještě zdejší pralesy patřily královské komoře. Ryby byly odváženy do Prahy pro panovníkovu kuchyň. Tento zvyk byl obnoven za pánů z Bubna, kdy dal hrabě Jindřich Jan roku 1650 klíč zhotoviti a odevzdal jej porybnému, který vždycky, kdykoliv se lovilo, klíčem symbolicky řeku otevřel a po ukončení lovu zase zavřel. Kdo by tohoto zákazu nešetřil, vystavoval se velkým trestům. Toto se udržovalo až do r. 1785. Klíč tento je v originále vystaven v městském muzeu v Žamberku a je na něm vyryto: A.1650.GIHZB. Obcí Kameničná protéká malý potok. Pramení u Pěčína, v místech, odkud byl veden dřívější obecní vodovod. Ačkoliv potočiště kamenského potoka bývá v létě pravidelně vyschlé, přece dosti často, zvláště za jarního tání sněhu a průtrží mračen zatopil potok níže položená stavení. Poslední velké přívaly vody byly za průtrží mračen a krupobití v r. 1928 a později v r. 1953. V důsledku těchto záplav byla provedena regulace potoka po celé délce přes vesnici a nad obcí vybudována retenční nádrž k zachycování přívalové vody a pravidelnému dalšímu odtoku. V letních měsících je vhodně využívána i ke koupání, neboť o vodu v Kameničné byla vždy veliká nouze. Jen v málokterých letech nebylo zapotřebí, při stále se opakujících přísušcích, vodu pro dobytek dovážeti ve voznicích. A bylo to zdaleka, z údolí Rokytenky, Zdobnice nebo z Divoké Orlice. Však také les nad vesnicí se výstižně odpradávna jmenuje Suchá. Již před 140 lety si zavedli hospodáři na horním konci obce, kde byla nouze o pitnou vodu největší, vlastní vodovod, zhotovený z provrtaných borových kmenů, které se spojovaly železnou nábou. Voda z “Mazurovy studánky”, kde je dnes retenční nádrž, samospádem přitékala do pískovcové kašínky, které se říkalo “stírka” a odtud si celé okolí docházelo pro pitnou vodu. Ke konci devatenáctého století se o vybudování celoobecního vodovodu již zajímala celá obec. V záznamech obecní kroniky čteme zápisy z roku 1887, kdy obec dostala povolení, aby se vybírala přirážka, ve prospěch zřízení vodovodu a sice z 1 litru piva 1 krejcar, z litru vína 2 krejcary a z litru kořalky 4 krejcary. V roce 1891 již z tohoto výtěžku byl obnos 154 zlatých a byla zakoupena studna na prameništi potoka, v údolí u Pěčína. Tím byl dán základ k projektování a postupnému vybudování prvního vodovodu na vesnici v království českém v roce 1895, jak hlásá odlitá deska. Rok 1892 byl poznamenán velikým suchem. Kronika poznamenává, že od poloviny července do konce října celá obec dovážela vodu. V té době se také objevilo onemocnění cholerou a tyfem, které bylo zapříčiněno používáním závadné vody. Bylo to zásluhou tehdejšího pokrokového hospodáře, starosty obce, Václava Hovada, který dokázal prosaditi u tehdejších úřadů a za podpory výboru Zemědělské rady pro Království české uskutečnění tohoto záměru. Projektování vodovodu a jeho zaměření provedl ing. J. Staněk. Zhotovil plán a rozpočet s úhrnným nákladem 10. 288 zlatých. S jakým nadšením a chutí do práce se v září 1895 občané pustili, svědčí skutečnost, že již v polovině listopadu je kolaudace části vodovodu od sběrací studny, až po stavení Klementa Cimra. Druhým rokem byla stavba dokončena. Postaveny byly dvě kašny, jedna před kaplí a druhá u hostince A. Kotyzové čp. 6. V této době byl také v obci založen Sbor dobrovolných hasičů, kterému předsedal tehdejší řídící učitel, Václav Ježek. Na zaplacení zakoupených 200 m hadic a proudnic si musel sbor vypůjčit, ale nadšení dobrovolných hasičů bylo veliké, když při zkouškách z nového vodovodu dokázala voda vystříknout až na vrch hřebene okolních stavení. Slavnostního odevzdání vodovodu, které se uskutečnilo v neděli 25. října 1896 za krásného počasí, se zúčastnilo na 2 500 účastníků z širého okolí. Na pořadu slavnosti byl průvod ke sběrací studni a zpět ke staré škole, kde po pěkných a vřelých proslovech a předvedení vodovodu k účelům hasičským byla slavnost zakončena taneční zábavou v hostinci Ferdinanda Veverky. Uvážíme-li, že v této době nesčetná města neměla žádný veřejný vodovod, pak jistě vybudování prvního vodovodu na vesnici v celém království českém bylo dílem opravdu průkopnickým a pokrokovým. V roce 1933 bylo pracováno na posílení vodovodu zbudováním dalších jímačů a pramenišť nad Pěčínem a vybudování reservátoru. Ale spotřeba vody neustále stoupala a prameniště dávaly stále méně vody. Docházelo k tomu, že vodovod musel být uzavírán a voda vypouštěna jen v určitých hodinách. Roku 1954 se začalo s hlubinným vrtem nejprve u staré studny prameniště, později i v Dolích pod Kameničnou, ale tyto vrty nepřinesly žádné podstatné zlepšení. Až teprve vrt u bažantnice v Helvíkovicích, který na základě geologického průzkumu doporučil dr. Soukup, přinesl překvapivý výsledek. Z hloubky 177 m přetlak artézké bezvadné vody čtyř vteřinových litrů. Nastalo dlouhé a vyčerpávající jednání o prosazení nového projektu k vybudování skupinového vodovodu, který by zásoboval pitnou vodou obce Helvíkovice, Kameničnou a Slatinu nad Zdobnicí, jehož rozpočet obnášel 5 milionů korun. V roce 1959 byl vypracován projekt, provedeno zaměření a započalo se se stavbou pomocí mohutného rýhovače. Délka nového potrubí měří 9 312 m, hlavní objekt čerpací stanice s akumulační nádrží na 150 m3 , vodojem nad Helvíkovicemi s další přečerpávající stanicí 150 m3 a vodojem nad Kameničnou o objemu 150 m3. Rok 1960 byl naplněn pilnou prací na stavbě vodovodu. I když výkopové práce byly převážně mechanizovány, přece zůstalo dosti dokopů ve skále na ruční dodělávku, která byla pro všechny muže rozdělena. Celá obec s živelným nadšením sledovala postup prací a pomáhala všude, kde jen to bylo zapotřebí. Starý vodovod byl odpojen a ponechán na dožití. Na projekt a trasu nového skupinového vodovodu se později zapojila i celá sousední obec Slatina nad Zdobnicí. Vybudování tohoto mohutného díla - nového vodovodu, udělalo poslední tečku v odvěké nouzi o doboru pitnou vodu v Kameničné. POMNÍK Morový sloup Poblíž vesnice, za školní budovou, stojí v upraveném parčíku pískovcový morový sloup. Kamenný sloup stojí v místě, kde odpočívají v roce 1681 morem zemřelí místní občané. Pamětní kniha zaznamenává, že tehdy si přivezl jeden zdejší občan šaty, které zdědil na Moravě po zemřelém příbuzném. Tím se tato strašná nemoc, které se báli chudí i bohatí, rozšířila na celou vesnici. Kolem obce byly postaveny stráže a potřebné potraviny byly donášeny na určené místo na Vimperku. Na paměť toho, že morová pohroma nerozšířila do okolních obcí a Žamberka, postavili na vrchu nad Žamberkem kapli, která byla určena pěti patronům morové nákazy. Od této doby se tradují kapelské pouti v Žamberku.
|
|||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||||