| Kyšperk - Letohrad se rozprostírá na
pravém břehu Tiché Orlice v nadmořské výšce asi
365 m. Má ve znaku jelena na červeném štítu,
kráčejícího po zeleném trávníku. První zmínka o Kyšperku je z roku 1308. Hrad toho jména na kopci Hradisku jižně od Kopečka vešel tehdy do historie jako lupičské hnízdo, odkud Jeniš z Kyšperka spolu s jinými loupeživými sousedy napadal poddanské vsi lanšperského panství, jež tehdy patřily klášteru zbraslavskému. Zbraslavský opat na vlastní oči shlédl vypleněné dědiny, slyšel nářek chudých, viděl kolem pobíhat ženy a panny ze šatů svlečené a plačící. Ani výkupné 310 hřiven, které klášter vyplatil loupeživým rytířům, moc nepomohlo. Od lidí tak málo své cti dbalých lze těžko očekávat, že svůj závazek dodrží. Mezi loupeživými sousedy je jmenován i Petr ze Žampachu. O půl století později seděl na Žampachu jiný loupeživý rytíř, Jan ze Smojna, seděním na , zatímco z Potštejna vyjížděl na lup rytíř Mikuláš z Potštejna. Ale to jsme na štěstí už měli panovníka moudrého a svých povinností dbalého, a tak oba urození loupežníci skončili, jak si zasloužili. Janu ze Smojna nepomohla ani udatnost, s jakou kdysi bránil císaře, a za kterou dostal zlatý řetěz. „Co císař dal, to již nevzal. Přidal však oprátku k tomu.“ I v současné době nezkušenost a nerozhodnost vlády i korupce na úřadech i ministerstvech, v řadách armády a policie umožnila, aby novodobí loupežníci, někteří také z řad nedávno ještě privilegovaných, svým způsobem „urozených“, si pomáhali k miliónům „tunelováním“ bank a podniků, daňovými podvody a podobně. Už je také na čase, aby se vláda a poslanci poučili ze svých chyb a rázně poslali i tyto novodobé loupežníky tam, kam bezpochyby patří. To by ovšem sami naši poslanečtí bumbrlíčkové museli jít nejprve národu příkladem svou vlastní skromností. Bylo už navrženo, že přistoupí na desetiprocentní snížení svých příjmů, ale nějak se k tomu nemají, a to bez rozdílu stranické příslušnosti. Když však „vodu káží a víno pijí“, ať se nediví, že jim lidé přestávají věřit. Poslední zmínka o hradu Kyšperk je z roku 1419. Lze se domnívat, že padl za oběť řádění Slezáků v našem kraji v době husitské. O městečku samém je první zmínka z roku 1513, ale má se za to, že vzniklo jako podhradí už ve 13. století v době kolonizace podobně jako okolní vesnice. Nedostatek zpráv o Kyšperku před rokem 1513 si vysvětlujeme tím, že bylo po celou předchozí dobu v držení rodu Žampachů z Potštejna a nebylo ani prodáváno ani zastavováno. Orlice bylo původně jméno starodávné tvrze, kterou na místě nynějšího dvora založili vladykové orličtí. Vesnice sama se jmenovala Louka, latinsky Pratum, a teprve od roku 1406 přijala jméno Orlice. Už za Karla IV. byla v obci fara, jež se roku 1467 stala farou bratrskou. Za protireformace byla zrušena a přenesena do Lukavice. Dnes je na jejím místě hostinec U Svobodů, bývalá vrchnostenská hospoda. Proti faře u kostela stávala škola pro Orlici, Kunčice, Mistrovice a Šedivec. Nyní je z ní obytné stavení. Obec Kunčice patřívala vladykům orlickým. Vedla tudy živá obchodní stezka. Tzv. „královská silnice /cesta/“ vedla z Kladska přes Bystřici a Mezilesí do Mladkova a dále údolím Tiché Orlice přes dnešní Bořitavu a Bredůvku k orlické Masnici, prostředkem Orlice na kunčický brod /most/ a kolem později zřízené zájezdní hospody čp. 48, kde se dávaly přípřeže k Ovčínu, přes Vaňkovské sedlo k Šejvu /dvoru/ a dále k Ústí, Vysokému Mýtu a Praze. Cesta se vyhýbala bažinám kolem Kyšperka. tuto cestu hojně používali i kyšperští občané, poněvadž silnice do Ústí byla vystavěna až roku 1820 hrabětem Marcolinim. Po vybudování železnice význam této cesty úplně zanikl. V lese nad Kunčicemi vyvěrají dva vydatné prameny, Vaňkovka a Vápenka. Proslulý Priessnitz u nich původně chtěl vybudovat vodoléčebný ústav, který později, roku 1832, založil v Gräfenbergu, nynějším Jeseníku. Obec Červená, dříve Rotnek, má jméno po červených permských pískovcích. O 60 m vysoké skále nad mostem přes Tichou Orlici, vedoucím do Červené, se vypráví stará pověst. Prý se z ní při honu na jelena zřítil i s koněm jeden z držitelů kyšperského panství. Kůň se zabil, ale šlechtici se nic nestalo. Viděl v tom zázrak a dal proto na poděkování postavit na skále dřevěný kříž. O zdejších poddaných se dovídáme podrobnosti díky tomu, že roku 1568 došlo k rozdělení panství žampašského. V dílčím listu tehdy nově utvořeného panství kyšperského jsou uvedeni poddaní a jejich povinnosti. V městečku Kyšperku bylo tehdy celkem 14 poddaných, kteří byli povinni robotovat. Na lukách robotovali spolu s lukavickými. Značná část dnešního Letohradu patřila tehdy k Lukavici. Na polích robotovali kyšperští společně s rotneckými. Rotnek měl tehdy celkem 16 poddaných, Lukavice celkem 39, Nekoř 48 poddaných. V dílčím listu jsou vypsány roboty a povinnosti jednotlivých poddaných. Mlátit cepy byli povinni jeden den, sekat dříví po dvou dnech, na zajíce chodit /nadhánět/ dva dny. Ostatní polní a luční roboty (setí, plení, orání, vláčení, sekání/ nebyly stanoveny počtem dní. Muselo se robotovat, dokud nebyly práce skončeny. Dále museli platit poddanský úrok vždy na podzim na sv. Havla a na jaře na sv. Jiří. K tomu odvádět obilí, slepice, vejce aj. Např. Jiřík, kovář z Kyšperka platil na sv. Jiří a na sv. Havla po í groších, k tomu 3 slepice a 9 vajec. Matěj Štětina z Lukavice měl asi větší výměru, neboť platil po 40 groších. Matěj Hrdina z Nekoře platil po 15 groších a odváděl 3 věrtele žita, 3 věrtele ječmene, 7 korců ovsa, 6 slepic a 20 vajec. Tehdejší groš mohl snad odpovídat dnešním 100 Kč, ale je to odhad velmi nejistý. Zemědělské výrobky byly tehdy velmi levné, výrobky městských řemeslníků poměrně velmi drahé. Už tehdy mělo městečko pivovar se sladovnou a kvasírnou, kde se vařilo pivo pro celé rozsáhlé panství žampašské. Samozřejmě tu byl i šenk. Městečko mělo i svého rychtáře a smělo konat dva jarmarky /výroční trhy/ i týdenní trhy. Obdrželo i právo útrpné a hrdelní. Zachovala se řada ortelů smrti. Místo popravní se nacházelo u cesty do Písečné za Mechnáčem u opukového lomu. Katovna bývala nad Podměstím na svahu pod Kopečkem v nynějším čp. 104. Od roku 1615 se uvádí v Kyšperku také škola. Vrchnost pro ni darovala kyšperským chalupu u mostu přes Lukavický potok v místech, kde se říká Na štěpnici. V době pobělohorské byla v roce 1680 hrabětem Vitanovským přestavěna tvrz na zámek. Vedle zámku byla postavena barokní zámecká kaples bohatou štukovou výzdobou stropu. Samotná štuková výzdoba prý stála tolik co celá stavba kostela. Byla dílem milánského mistra G. Maderny, od něhož je i štuková výzdoba Černínského paláce v Praze, nynějšího ministerstva zahraničí. Zámecký kostel se stal farním od roku 1726, kdy byla lukavická fara přeložena do Kyšperka. Stalo se to tak, že když božítělový průvod došel na kraj Lukavice, usedl lukavický farář i s monstrancí do čekajícího kočáru a odjel do Kyšperka. Ve zlaté monstranci byla posvěcená hostie, oplatka z nekvašeného chleba, o níž katoličtí křesťané věří, že ji kněz při mši proměnil v živé tělo Božího syna, Krista. A tak od té doby Lukavičtí vyčítali kyšperským, že jim „ukradli pánaboha“. Do srdcí kyšperských sousedů se hrabě Vitanovský zapsal tím, že je za náhradu 40 zlatých rýnských ročně zprostil roboty. Založil také špitál pro 10 zchudlých a zestárlých měšťanů v nynější Komenského, dříve Lukavické ulici, který v 19. století sloužil jako škola. Je to budova za poštou na rohu Nového města. Dodnes je po hraběti Vitanovském pojmenována ulička z náměstí k zámeckému parku, v níž bývala lékárna. Vitanovského portrét od Karla Škréty patří k nejvzácnějším skvostům českého barokního malířství a byl vystaven v Praze jak u příležitosti výstavy korunovačních klenotů, tak při výstavě „Doba Karla IV.“. Nachází se v rychnovském zámku, kam jej odvezla vdova po hraběti Vitanovském, když se provdala za hraběte z Kolovratů. V době morové epidemie roku 1713 střežili kyšperští pečlivě brány města, zejména ve dnech trhů. Morová nákaza sed městu vyhnula a zbožní měšťané spolu s vrchností postavili na poděkování „morový“ mariánský sloup na náměstí. Za rok po morové epidemii se začalo se stavbou svatojánské kapličky na Kopečku, kterou o dvacet let později nahradila nynější kaple s ambity. Kámen na stavbu se prý vozil z rozvalin původního hradu na Hradisku a kyšperští sousedé prý při stavbě „láskovali“ t.j. pracovali i s povozy zdarma. Slavné kopečkové poutě se pro svůj hospodářský význam udržely i za vlády komunismu a konají se dodnes. Poslední poprava rozsudkem hrdelního soudu na panství Kyšperk byla vykonána dne 18. 2. 1766 na Jos. Hanikovi z Klášterce nad Orlicí pro krádež. Když se sem z Drážďan přiženil saský hrabě Marcolini, dal na zámek přivézt také saně, na kterých Napoleon přijel z Ruska do Drážďan. V Drážďanech se totiž ubytoval v paláci hrabat Marcolini a saně u nich zůstaly na půdě paláce. Nyní se Napoleonovy saně nacházejí v Městském muzeu. Osvícený šlechtic Marcolini se také postaral o spojení Kyšperka s okolními městy. Zejména za jarního tání a na podzim činily močálovité louky pod městečkem Kyšperk téměř nepřístupným. V dobách válek to bývalo i výhodou, ale hospodářský rozkvět není myslitelný bez spojení s okolním světem. Víme, jak třeba Litomyšl doplatila na to, že se „ubránila“ stavbě železnice. Stavbou silnic si hrabě Marcolini zasloužil nehynoucí památku v mysli obyvatel Letohradu. Roku 1818 dal vyměřit nynější silnici k Lukavici. Stará „příčnice“ se postupně přestala používat. Roku 1820 se stavěla silnice přes Podměstí s mostem v Jankovicích. Z Jankovic vedla odbočka k někdejší panské cihelně. Silnice k Šedivci vedla podle tamního dvora. Cesta k Žampachu byla opravena městem roku 1833 na příkaz krajského úřadu v Hradci Králové. V letech 1839 - 1840 se stavěla státní silnice přes Šedivec k Jablonnému a dál na Moravu. Původní panskou zahradu hrabě Marcolini rozšířil, vysadil v ní zdaleka přivezené vzácné stromy i květiny a vystavěl v ní empírový pavilon a umělou jeskyni, německy Grotte, zkomolením vzniklo místní pojmenování „krotna“. Jeho zásluhou tedy máme krásný a rozsáhlý zámecký park, chloubu našeho města. I řada dalších měst, např. Žamberk, Kostelec nad Orlicí, Častolovice vděčí šlechtě za krásné zámecké parky. Kapitalističtí podnikatelé by si zejména v počátcích kapitalismu nebyli mohli dovolit nechat ležet „ladem“ tolik pozemků a snad jim i chyběla kultivovanost a velkorysost aristokracie. Marcolinimu konečně vděčíme i za krásné lesy Jablonský a Špitálský. Ve Špitálském lese pod Šedivským lomem si naši biatlonici vybudovali areál zdraví. Dříve tu bylo mnohem méně lesů. Mnohé pozemky byly využívány jen jako pastviny a četné jalové stráně nedávaly vůbec žádný užitek. Roku 1824 zničil rozsáhlý požár téměř všechny domy na náměstí a v nynější Komenského ulici, celkem 76 čísel. Nové domy byly pak stavěny už z kamene. Požárů zažilo město víc. Poslední větší požár, který zničil těsně před první světovou válkou 11 stodol pod městem, umožnil zřízení náměstí Svobody. V minulém století si v Kyšperku mnoho rodin přivydělávalo, zejména ženy a děti, domáckou výrobou kartáčů a šitím knoflíků. Nejvíce se tu však v první polovině 19. století rozmohla domácí výroba fosforových sirek. Zaměstnání „sirkař“ je tu doloženo tři roky dříve než začala výroba sirek v Sušici. Výrobou sirek se tu živilo několik set lidí. Proto se Kyšperku říkalo „sirkový“ a dodnes jedna ulička nese jméno sirková. V Komenského ulici čp. 212 bylo původně vystavěno roku 1840 snad jako První privilegovaná továrna na sirky v Českém království. Její majitelé prý tak zbohatli, že by byli mohli penězi vydláždit náměstí. Pověst jistě hodně přehání, ale dokud poptávka silně převyšovala nabídku, dalo se na sirkách vydělat. Zato ale byla výroba fosforových sirek zdraví velice škodlivá. Lidem vypadávaly zuby, v noci prý oni i jejich šaty světélkovali. Fosfor byl nebezpečný i tím, že se snadno vznítil i pouhým třením. S výrobou fosforových sirek bylo tedy spojeno mnoho požárů a nebezpečných popálenin. zmíněná továrna vyhořela roku 1862. Poškozenou budovu koupil děkan Antonín Buchtel a daroval městu na zřízení chudobince, „domu chudých“. Před časem byl dům přestavěn na bytové jednotky. Sirky se vyráběly také v továrně Fr. Kryštofka v čp. 256 u lukavické silnice. Dům je charakteristický skleněnou kopulí slunečních lázní a říkalo se mu zámeček. Výroba sirek tam přestala na začátku století. Jednak vláda zakázala výrobu zdraví škodlivých fosforových sirek, jedna se na výrobu sirek vrhlo mnoho nových podnikatelů, konkurence snižovala ceny a výroba sirek přestala být výnosnou. Reineltova továrna na sirky v Kunčicích se sice přizpůsobila novým předpisům a přešla na bezpečné švédské zápalky, ale i tam tvrdá konkurence vedla k ukončení výroby. Majitel p. Reinelt pak přešel na vedoucí místo v továrně na sirky v Sušicích. Výborně zpracovanou expozici zdejšího sirkařství je možno vidět v městském muzeu. Po prusko-rakouské válce roku 1866, kdy „kanonýr Jabůrek tam u Královýho Hradce u kanonu stál a pořád ládoval“, ale porážce nezabránil, se poražené Rakousko uvolilo podle mírové smlouvy postavit železniční trať z tehdejšího Mittelwalde, nynějšího polského Miedzylesie, přes Kyšperk do Ústí nad Orlicí. Zároveň bylo rozhodnuto o stavbě dráhy od Chlumce nad Cidlinou přes Hradec Králové do Kyšperka. Její provoz byl zahájen v lednu 1874. Kyšperk tak získal velké nádraží s výtopnou a mnoho pracovních příležitostí. Z hraběcího velkostatku v Novém dvoře tehdy utekli ke dráze všichni zemědělští dělníci, „deputátníci“, protože dráha platila podstatně lépe. Hrabě pak musel pozemky propachtovat místním zemědělcům. V době světové hospodářské krize se zaměstnání na dráze obzvláště cenilo, protože železničáři jakožto státní zaměstnanci měli na rozdíl od dělníků „definitivu“ čili, jak se tehdy říkalo, „má svý jistý a je pod penzí“. Tu existenční jistotu jim tehdy záviděl i nejeden drobný obchodník či řemeslník. Roku 1982 byla trať z Ústí nad Orlicí do Letohradu elektrifikována. V roce 1893 byla postavena mechanická tkalcovna Louis- Weis na Orlici, po znárodnění Hedva. Díky prozíravému převedení na zpracování hedvábí místo bavlny nebyla za světové hospodářské krize tak těžce postižena jako textilky v jiných městech. (Nyní UNIWEB) V roce 1901 začala vyrábět přímo v Kyšperku Fischlova tkalcovna Fischl-Engel, po znárodnění Orban, později Perla. Také ta přežila krizi lehčeji než jiné textilky v okolí, prý díky tomu, že mladý Fischl za své praxe v USA navázal užitečné kontakty a známosti a díky jim sem tam nějakou objednávku sehnal. První světová válka násilně přerušila hospodářský a kulturní rozvoj města a vyžádala si jen z vlastního Kyšperka 43 oběti. Po válce začal stavební ruch. Byla postavena železničářská Kolonie u nádraží na pozemcích, zkonfiskovaných hraběcí rodině v rámci poválečné pozemkové reformy. Stát poskytl na stavbu Kolonie štědrou subvenci. Postupně přibyla řada nových ulic i čtvrtí. Ve městě bylo zavedeno elektrické osvětlení, byl vybudován moderní vodovod, využívající pramene pod skálou v Ústecké ulici, odkud byla voda vytlačována čerpadlem do vodojemu na Kopečku. Ulice se dláždily. Obětavostí občanů a divadelního spolku Kolár byla vybudována „Dvorana“, divadelní budova jakou se tehdy nemohla pochlubit ani města o mnoho větší. Po přestavbě slouží nyní jako moderní tělocvična. Kyšperk se nemusel stydět ani za svůj vztah ke vzdělání. K nové obecné škole byla roku 1904 přistavěna škola měšťanská s prostornou tělocvičnou. V roce 1932 přibyla moderní novostavba živnostenské pokračovací školy, nynější střední průmyslové školy. Světová hospodářská krize postihla Letohrad o něco méně než okolní města, ale i tak okusili zdejší občané hořkost nezaměstnanosti a bídy. I mnohý drobný živnostník se těžce bránil úpadku a majitel továrničky na nábytek Matouš neviděl po bankrotu své firmy jiné východisko než sebevraždu. Exekuce pro nezaplacené daně a dluhy byly i v sousedních vesnicích. /Exekucí byl zabaven majetek dlužníka nebo jeho část a prodán v dražbě/ A sotva začala krize třicátých let pomalu ustupovat, přišla okupace a druhá světová válka. Z nacistických koncentračních táborů se nevrátilo 13 občanů, zatčených vesměs pro odbojovou činnost. Dalších 24 spoluobčanů bylo umučeno pro svůj židovský původ. Mají symbolické hroby a pamětní desku v urnovém háji na hřbitově. Čtyři ruští vojáci, padlí při osvobozování Letohradu, mají pamětní desku před stadionem, blízko místa, kde padli. NÁZEV MĚSTA DŮLEŽITÁ DATA V HISTORII MĚSTA
Některé údaje nelze přesně ověřit !
|