POČÁTKY MĚSTA A PŮVOD JEHO NÁZVU

 Pohraniční prales v naší oblasti patřil v 10. století Slavníkovcům, později Vršovcům, Hrabišicům a pánům ze Švábenic. Krajinu tehdy protínaly staré stezky. Nejvýznamnější z nich vedla z Moravy, procházela prostorem dnešního jablonského náměstí, pokračovala brodem přes Orlici v Lubníku, odkud potom směřovala přes Zlatník na Žamberk a dále do českého vnitrozemí. Od ní odbočovala jiná k Bystrci a do Lanškrouna, další přetínala potok Orličku a údolím Tiché Orlice mířila do Kladska. Dnes více jak 700 let starý dub, stojící pod novou školou při silnici na Jamné a Těchonín, sloužil pocestným jako orientační bod.
 Kolonizaci našeho regionu prováděl za vlády Přemysla Otakara II. ve druhé polovině 13. století rod Drslaviců. Zmínky v pramenech označují Jablonné v této době jako trhový městec /villa forensis/. Z toho lze usuzovat, že lokalita prošla již určitým vývojem a že počátky našeho města sahají hlouběji do minulosti.
 Původ názvu našeho města neznáme. Jablonský rodák, obrozenecký kněz a buditel F. A. Vacek, jej ve svém „Místopise a Hystoryi Městyse Gabloného nad Orličkou“, vydaném roku 1831 vysvětluje takto: „Za šerého věku v podměstí, kde nyní domek č. 40, stála krčma vedle cesty, kteráž až podnes z hor německých do kraje českého vede a vedle krčmy vysoká jabloň, táhnouc se v výšku ve dvě veliké větve tak, že způsobu vidliček měly. Tuť vozkové čeští jezdíce cestau tau, říkali: že v Gabloně, němečtí ale, že „bei der Gabel“ státi budou, kteráž jména v obau řečích prý místu tomu, ano pak sídlem více obyvatelů a posléze městysem se stalo, jsou zachována. Takť hlásá tam pověst“.
 Tento výklad dal zřejmě podnět k tomu, že na zachovaných městských pečetích jsou uprostřed znaky stromů se dvěma mohutnými větvemi.
 Historicky podloženější je závěr, k němuž dospěl prof. Dominik Filip ve své „Krátké kronice města Jablonného nad Orlicí“ z roku 1940. Poukazuje na to, že na důležitých stezkách se ve středověku stavěly celnice, kde se vybíraly poplatky za přepravovanou sůl. Nazývaly se gablony a poplatek byl znám jako gabela. Snad takováto celnice existovala i u křižovatky stezek na území dnešního Jablonného. Ostatně v nejstarších listinách se místo uvádí vždy jako Gablona..
 Klášter na Zbraslavi z odlehlého lanšperského panství mnoho užitku neměl, proto je roku 1358 prodal litomyšlskému biskupovi Janu II. On i jeho nástupci okrajové části svého zboží podle potřeby zastavovali bohatým šlechticům. Tak vzniklo malé zástavní panství jablonské, jehož existence je doložena od roku 1409 do roku 1453. Tvořily je vedle Jablonného vsi Jamné, Výprachtice, Dolní a Horní Heřmanice, jakož i v té době pusté Čenkovice a Orličky.
 Tehdy nastupující husitské revoluční hnutí se dotklo i našeho kraje. Historicky je prokázáno, že v roce 1425 a opětovně o čtyři roky později sirotčí oddíly dobyly hrad Lanšperk. O dalších událostech tohoto bouřlivého období vyprávějí pověsti.
 Během husitských válek litomyšlské biskupství zaniklo. Značnou část jeho statků, včetně lanšperského panství, získal roku 1453 rod Kostků z Postupic. Zdeněk Kostka z Postupic vyplatil poslední držitelce jablonského panství Markétě ze Zásady zástavní obnos a připojil je zpět ke svému lanšperskému zboží.
 Roku 1507 se pány na Lanšperku stali mocní držitelé Pardubic - Pernštejnové. Ze záznamů v urbáři z roku 1508 je zřejmé, že v Jablonném, povýšeném na městec /městečko - městys/, žili tehdy řemeslníci, kteří byli současně drobnými rolníky zatíženými nevelkou robotní povinností. „Prodejním listem svobodného pána Vojtěcha z Pernštejna a na Pardubicích na pivovar v městečku Jablonném dne 6. ledna 1523“ získali jablonští do dědičného užívání panský pivovar.
 Jan z Pernštejna, který po smrti svého bratra Vojtěcha, převzal rodinné statky do svých rukou, odprodal lanšperskou část roku 1544 rytíři Petrovi Bohdaneckému z Hodkova. Jeho syn a nástupce však zemřel už roku 1563 a v příštím roce pozůstalost koupil Vratislav z Pernštejna. Tato druhá vláda Pernštejnů nad lanšperským panstvím trvala pouze do roku 1588.
 V roce 1567 věnoval Vratislav Jablonnému právo odúmrtí, takže napříště majetek poddaných, kteří zemřeli bez přímých potomků, nepropadal vrchnosti, ale obdrželi ho dědici uvedení v závěti. Současně jablonským potvrdil i výsadu vařit pivo. Platnost obou výsad stvrdil svým listem sám císař Maxmilián II.
 Značný hospodářský význam měla listina, kterou Vratislav z Pernštejna vymohl roku 1580 na císaři Rudolfu II., neboť městečku zajišťovala právo konat vedle týdenního čtvrtečního trhu i dva jarmarky v roce, dále pak vybírati mýto na opravu cest a mostu.
 Vratislav, který vedl nákladný život, zemřel roku 1582. O šest let později jeho dva synové prodali zadlužené lanšperské panství Adamu Hřánovi z Harasova a na Skalce. V té době byl hrad Lanšperk již opuštěn, panství bylo spojeno s lanškrounským a Hřánové se usídlili v lanškrounském zámku.
 Lanškrounské panství drželi Hřánové do roku 1622, kdy je prodali za 18 300 kop grošů míšenských Karlu z Lichtenštejna, přísnému katolíkovi a místodržiteli království Českého po Bílé hoře. V této funkci a navíc jako rádce císaře Ferdinanda II. měl značný podíl odpovědnosti na krutých represáliích, které v našich zemích předznamenaly období temna. Bezohledně vystupoval i vůči vlastním poddaným. V roce 1624 bylo jablonským odňato právo prodávat víno a vařit pivo, což znamenalo zánik místního pivovaru.
 Těžké časy přinesla jablonským třicetiletá válka. V letech 1633 a 1648 procházela krajem švédská a císařská vojska. Ve snaze ztížit Švédům zásobování vypálili císařští roku 1643 na lanškrounském panství 17 obcí. Jablonné tehdy zůstalo ušetřeno, avšak o pět let později je postihl požár způsobený zřejmě neopatrností některého občana. Vyhořely všechny domy na náměstí včetně radnice. Tak byly zničeny i důležité listiny, jež by nám mohly podrobněji osvětlit nejstarší historii města.
 Ze soupisu obyvatel pořízeného roku 1651 vyplývá, že po třicetileté válce bylo v Jablonném pouze 35 usedlostí, v nichž žilo 139 lidí, kromě dětí do 10 let, které se neuváděly. Obdobná situace byla i v dalších částech lichtenštejnského lanškrounského panství. Jeho správa se proto ze všech sil snažila získat další usedlíky. Nastala nová vlna kolonizace znamenající posílení německého živlu, který se tu potom udržel až do konce druhé světové války.
 V době vlády Marie Terezie /1740 - 1780/ nastaly pro Jablonné znovu těžké časy. Žádná z početných bitev svedených za válek o dědictví rakouské se sice v našem kraji neodehrála, avšak obyvatelstvo bylo zatěžováno vysokou kontribucí, živením procházejících vojsk, dopravou zásob pro ně a dalšími povinnostmi. Kromě hladu se objevily i nakažlivé nemoci. Bída přetrvávala i po válkách a vyvrcholila v roce 1772, kdy více lidí zemřelo hladem.
 Napoleónské války na konci 18. a na počátku 19. století se našeho kraje přímo nedotkly. Po Napoleonově porážce v Rusku však tudy procházela ruská vojska. Konkrétní údaje z Jablonného o tom chybějí.
 Válečné výdaje způsobily, že v roce 1811 byl v habsburské monarchii vyhlášen státní bankrot. Úsilí státu o rozvoj obchodu se mimo jiné projevilo i výstavbou silniční sítě, která nahrazovala dosavadní neudržované cesty. Takováto cesta z Moravy sledovala trasu staré stezky a vedla nynější ulicí Českých bratří kolem drogerie na náměstí, odtud směřovala strmě vedle spořitelny k brodu přes Tichou Orlici do Lubníka, dále přes Zlatník do Špice a na Žamberk. Dne 1. března 1838 byla přes Jablonné vyměřena trasa nová, tzv. moravsko - haličské silnice /dnešní silnice č. 11/. Úsek byl kolaudován 3. prosince téhož roku. V souvislosti s výstavbou nové komunikace byl tok Tiché Orlice překlenut kamenným mostem, jehož slavnostní otevření se konalo 25. března 1843.
 Zprávy o ohlasu revolučních událostí roku 1848 v Jablonném se nezachovaly. Svědectvím o zrušení poddanství je zápis z roku 1850, v němž se uvádí, že od tohoto roku jsou jablonští zbaveni všech povinností vůči své bývalé lichtenštejnské vrchnosti. O rok později byla vyvazována i břemena farní.
 Patrimoniální správu nahradila správa státní, představovaná na nejnižších stupních obcemi a okresy. V obcích byla zavedena samospráva a v jejich čele stanul volený starosta. Skončila tak éra dřívějších konšelů a purkmistrů.
 Do celkem poklidného života jablonských občanů velmi bouřlivě zasáhly události prusko - rakouské války v roce 1866. Už 15. května přišel do Jablonného pěší batalion určený k ochraně nedaleké státní hranice. Zcela mimořádné zatížení pro jablonské znamenal průchod silných rakouských útvarů přesunujících se od 17. června z místa soustředění u Olomouce do Východních Čech. Lidé byli mobilizováni k pracím na cestách, k zesilování mostů, vyprošťování děl a vozů, museli poskytovat ubytování a stravu velkému množství vojáků, jakož i krmení tisícům koní. Obec byla nucena zřídit na vlastní náklady špitál. Značné škody způsobilo vojsko na dozrávající úrodě.
 Průběh krvavé bitvy u Hradce Králové dne 3. července sledovali jablonští podle intenzity dělostřelecké palby, jejíž dunění bylo dobře slyšitelné. Rakouská armáda ustupující po porážce z východních  Čech sice Jablonné minula, avšak 11. července dorazily do městečka vozy vezoucí raněné do olomoucké pevnosti. Příští den zasáhl pruský oddíl, který další raněné rakouské vojáky zajímal a posílal do pevnosti v Kladsku. Pruské velení potom používalo silnice vedoucí městečkem pro přísun velkého množství zásob koňskými potahy z Kladska do Ústí nad Orlicí, odkud byly dopravovány po železnici za pruskou armádou operující na Moravě.
 Okupační síly, tvořené pruskou zeměbranou, se na obsazeném území chovaly zcela bezohledně. Rekvírovaly na vlastní pěst vše, co jim přišlo pod ruku - kromě potravin, dobytka, koní i kuřivo, látky, železářské zboží. Okrádání obyvatelstva nabylo takovému rozsahu, že velitel pruské 12. divize v Pardubicích musel vydat rozkaz zakazující pod přísnými tresty veškeré rekvizice, které nepovolilo příslušné etapní velitelství
 Rakouské úřady, ve snaze upoutat na obsazeném území co nejvíce nepřátelských sil, vydaly výzvu k organizování útvarů zemské hotovosti složených z dobrovolníků.
 Jediný pokus o vytvoření záškodnického oddílu v týlu nepřítele podnikl rakouský setník Alfréd z Vivenotů. Opustil josefovskou pevnost a vydal bombastické provolání „Lidu v Čechách, na Moravě a v Slezsku! Ku zbraním!“, v němž vyzval k všeobecnému boji proti okupačním oddílům. Podařilo se mu kolem sebe shromáždit malou jednotku o síle 38 mužů. Byli to však jen vojáci, většinou čeští poddůstojníci z rozbitých rakouských útvarů. S nimi přepadl a zajal 21. 7. v Žamberku pruskou hlídku eskortující zajatého rakouského důstojníka, přerušil pruskou telegrafní linku Ústí nad Orlicí - Kladsko a v Jablonném rozbil dvě menší skupiny pruských vozů se zásobami.
 V městečku se mu podařilo získat místní občany i lidi z okolních vesnic k útoku na pruskou zásobovací kolonu skládající se ze 200 vozů a vojenského doprovodu. Přepad byl uskutečněn k ránu v neděli 22. července asi 1,5 km od městečka směrem na Červenou vodu, v místě, kde stojí pomník připomínající tuto událost. Bylo zničeno asi 50 předních vozů, zbytek se obrátil a ujel. Při útoku padli dva občané, jedna žena zemřela na následky zranění později. Prusové utrpěli překvapujícím přepadem nejen velké materiální ztráty, ale i oběti na životech - údajně 13 mrtvých.
 Vivenot se svým oddílem odešel na severní Moravu, jablonský starosta Václav Vacek uprchl do lesů. Pruský trestní oddíl dorazil do města ještě v neděli dopoledne. Vojáci obstoupili kostel, muže přítomné na mši vyváděli po dvou ven a s pomocí vozků identifikovali účastníky přepadu. Některým viníkům se podařilo přeskočit hřbitovní zeď a utéci. Zadržení z kostela byli i lidé, u nich byli při domovních prohlídkách nalezeny pruské věci, byli shromážděni na náměstí, spoutáni a biti. Dvanáct jich bylo nakonec odvezeno do kladské pevnosti. Nic horšího se nestalo jedině proto, že se podařilo pruského velitele přesvědčit o tom, že hlavní vinu na přepadu mají rakouští vojáci setkání Vivenota. Po třech dnech oddíl odtáhl, když ještě vybral pokutu 1000 zl, která musela být složena během jedné hodiny. Místní krámy byly vyrabovány.
 Po uzavření příměří 26. července se chování okupantů zlepšilo. Jejich odchod se uskutečnil během dvou týdnů po podepsání mírové smlouvy v Praze 23. srpna.
 Na jaře 1867 se začaly vyplácet peněžité náhrady za škody způsobené válkou. Podle dochovaných protokolů jablonští občané dostali od rakouských a částečně i pruských úřadů úhradu i za drobné služby poskytnuté vojskům a slušné částky byly vyplaceny jako náhrada za materiální škody. Jablonné i osada Lubník navíc obdržely od císaře „Pochvalný list za chrabré chování v minulém období.“
 Vybudování železnice v roce 1873 - 1874 se stalo důležitým impulsem pro další hospodářský rozvoj Jablonného nad Orlicí. V souvislosti s tím obecní zastupitelstvo podalo v roce 1898 žádost o přiznání statutu města. Avšak teprve 24. listopadu 1906 císař této žádosti vyhověl a povýšil městys Jablonné nad Orlicí na město s právem užívat městský znak.
 Negativní vliv první světové války se v životě města projevil především opakovanými odvody branců. První odvod se konal ve Vysokém Mýtě 14. října 1914, dalších 13 potom v Žamberku - poslední 27. května 1917. Celkem byli odvedeni 203 muži. Většinou nastoupili vojenskou službu, část však byla přidělena na významné stavební práce nebo do válečně důležité výroby.
 Osm válečných půjček, vyhlášených vládou, vyneslo v Jablonném nad Orlicí 1,5 mil. korun. Pouze nepatrný úspěch měly ve městě sbírky předmětů z barevných kovů. Koncem roku 1916 jim však padly za oběť tři kostelní zvony.
 S velkou nedočkavostí a obavami očekávaly rodiny vojáků zprávy o svých drahých. Byly často nespolehlivé a teprve po válce bylo možno ověřit skutečný stav. Ukázalo se, že první světová válka si vyžádala mezi jablonskými občany 31 obětí. O státním převratu a o utvoření Československé republiky se jablonští občané dozvěděli z telegramu, který přišel na zdejší železniční stanice 28. října 1918 odpoledne.
 Příští den se konala mimořádná schůze obecního zastupitelstva, na níž bylo rozhodnuto uspořádat oficiální oslavu dosažení státní samostatnosti 4. listopadu. Ten den se na náměstí shromáždilo více než 3 000 lidí z města i okolí.

 V období mezi dvěma světovými válkami se v Jablonném rychle rozvíjela průmyslová výroba. Byla postavena továrna na klih Ursus a Isolit na lisování bakelitového zboží. Již dříve vznikla firma Automat, která roku 1919 vyrobila první telefonní přístroj pro čs. ministerstvo pošt. Od roku 1913 existující elektrárna byla rozšířena, bývalá tírna lnu se změnila na truhlárnu, cihelna přešla na strojní výrobu, podstatně se rozšířila výroba kroužků a nitěných knoflíků, byla zřízena farma na chov stříbrných lišek. Zásobování města i okolních obcí pitnou vodou zajistil skupinový vodovod, regulací Tiché Orlice skončilo nebezpečí katastrofálních povodní. Silniční síť byla rozšířena vybudováním spojů do okolních obcí.
 Bez vlivu na život města nezůstala stavba údolní přehrady v Pastvinách v letech 1932 - 34 a především budování pohraničních opevnění, zahájené v roce 1936. Řada občanů byla při těchto pracích zaměstnána.
 Díky struktuře a charakteru místní ekonomiky, současně však i v důsledku zmíněné rozsáhlé stavební činnosti ve městě i v okolí, nezaměstnanost v krizových letech nedosáhla v Jablonném abnormálního rozsahu.
 Dne 30. září 1938 československá vláda přijala mnichovský diktát a armádní velení vydalo rozkaz k vyklizení pohraničních opevnění a do záboru spadajícího území. V prvních říjnových dnech procházeli městem neporažení, avšak zrazení obránci hranic včetně posádky těchonínských kasáren.
 Město brzy zaplnily české rodiny, které uprchly z pohraničních obcí před henleinovským terorem. Jejich skrovný majetek byl dočasně uložen ve školní tělocvičně, ve stodolách a kůlnách.
 Ačkoliv Německu odevzdané pohraniční území mělo zahrnovat pouze obce obývané občany německé národnosti a takové, kde Němci tvořili většinu obyvatel, říšskoněmečtí představitelé prosadili i zábor ryze českých obcí. V okolí našeho města se jednalo o Jamné nad Orlicí, Bystřec a Výprachtice. Dokonce osud samotného Jablonného byl na vážkách. Německé úřady usilovaly o začlenění města do tzv. Sudet. Zprávy o tom vyvolaly v Jablonném zděšení a paniku. Závody Telegrafia a Isolit začaly evakuovat strojové zařízení a sklady do vnitrozemí, stejně si počínali i majitelé některých menších výroben. Na odchod přemýšlela i řada rodin.
 Ve dnech 16. a 17. listopadu 1938 představitelé města odeslali celkem šest telegramů obsahující žádosti o intervenci. Byly adresovány signatářům mnichovského diktátu. Žádný z adresátů na telegramy nereagoval a ve městě nadále vládla nejistota. Pominula až koncem listopadu, kdy se začala za účasti československých a německých zástupců vytyčovat demarkační čára představující současně novou státní hranici. Jablonné se stalo pohraničním městem. Na železniční stanici byla zřízena celnice, střežené pohraniční přechody se závorami začaly fungovat. Část jablonského katastru, včetně celých Hradisk, se tedy ocitla na území sousedního státu. Majitelé polí ležících za hranicí měli na ně přístup pouze na propustky.
 Někteří uprchlíci z odstoupeného pohraničí se ve městě trvale usadili, takže počet jeho obyvatel přesáhl 2100.
 Válka podstatně změnila život ve městě. Vstoupila v platnost nová nařízení - o zatemnění, byl zaveden přídělový systém, rolníkům předepsány dodávky, místní závody začaly plnit vojenské dodávky.
 V září 1940 byl v Jablonném umístěn oddíl hitlerjugend ubytovaný jednak v penzionu Filipinum, jednak v bývalém hotelu na náměstí. Ve školní budově se české děti musely spokojit s odpoledním vyučováním. Odbojová činnost ve městě a okolí měla za následek řadu zatčených a umučených občanů.
 Vyvrcholením boje proti okupantům se stalo Květnové povstání, které mělo v našem městě dramatický průběh. O povstáním v našem městě přinesl večer 5. května zprávu německý rozhlas. uvedl, že „v Protektorátě Čechy a Morava je celkem klid, až na povstání v Praze, Holicích v Čechách a v Jablonném nad Orlicí, malém horském městečku , která byla potlačena“ - což v době vysílání zpráv neodpovídalo pravdě.
 V poválečném vývoji bylo do roku 1951 dokončeno znárodnění všech místních závodů a provozoven. I nadále zůstalo město průmyslovým střediskem a závody Tesla, Isolit, Dřevotvar, Vč. průmysl masný, Vč. vodovody a kanalizace, Spojené kartáčovny, Dřevotex, Vkus, Charita a Čs. automobilové opravny zaměstnávaly občany z Jablonného a širokého okolí.
 Rychlý rozvoj měl za následek zvýšení počtu obyvatel, což vyvolalo potřebu bytové výstavby. Vyrostla nová sídliště a rozsáhlá družstevní bytová výstavba.
 Po roce 1989 se vrátily závody a provozovny do soukromých rukou. Město dostává nový vzhled a stává se vyhledávaným střediskem v cestovním ruchu.



 

ZNAK A PRAPOR MĚSTA

 Za krále Václava II. bylo Jablonné součástí panství lanšperského, které mladý král roku 1285 daroval svému otčímu Závišovi z Falkenštejna. Po třech letech mu je však opět odňal a roku 1290 jej dal pro podezření, že se chce zmocnit vlády v zemi, popravit. Aby uklidnil své svědomí a odčinil bolest způsobenou matce, věnoval lanšperské panství klášteru zbraslavskému. Jeho „Základní a nadační list opatství zbraslavského, vydaný českým králem Václavem II. dne 21. máje 1304“ je nejstarší listinou, v níž je zmínka o Gabloně, Villa forensis /trhový městec/. Soupis obcí zahrnutý do tohoto dokumentu je však starší, pochází z roku 1285.
 Život poddaných lanšperského panství za nové vrchnosti nebyl snadný. Klášter od nich požadoval vysoké platy a navíc trpěli nájezdy loupeživých rytířů. Tyto poměry se odrážejí v pověsti o původu městského znaku.
 Vždy na podzim, po ukončení sklizně, lanšperský purkrabí posílal do obcí vozy a ozbrojenou čeleď, která měla za úkol vybrat naturální dávky zahrnující obilí, maso drůbež, ryby, máslo, med, len, dřevěné uhlí a další věci požadované zbraslavskými mnichy.
 Někdy se stávalo, že skutečné výběrčí předešli falešní, kteří vybírali do vlastní kapsy. Aby tomu zabránil, purkrabí posílal s čeledí mnicha, jindy jí k prokázání totožnosti půjčil alespoň berlu.
 Pověst říká, že když se jednou blížil po lesní cestě k Jablonnému vůz naložený naturáliemi shromážděnými v okolních vesnicích, vůně medu přivábila medvěda. Vystrašený doprovod se rozutekl a zvíře potom snadno vylezlo za pochoutkou na vůz. Koně je však ucítili a dali se do zběsilého běhu. Medvěd proto nemohl seskočit a před pádem z prudce nadskakujícího provozu se snažil zachránit tím, že se předními tlapami opřel o berlu. Tak vjel na jablonské náměstí, kde se mu konečně podařilo vůz opustit a zmizet v lese v místech, kde dnes stojí kostel. Jablonští potom spřežení chytili a koně uklidnili. Teprve po dlouhé době se objevila zbabělá zámecká čeleď.
 Na Lanšperku i ve zbraslavském klášteře z toho bylo hodně smíchu a opat svolil, aby Jablonné dostalo na paměť této události do znaku medvěda s berlou.
 Zobrazení tohoto znaku se objevuje na nejstarších užívaných pečetích.
 V současné době má město i svůj prapor. Heraldická komise při poslanecké sněmovně vypracovala několik návrhů a jeden z nich byl schválen městským zastupitelstvem. 1. února 1994 byl oficielně předán předsedou Poslanecké sněmovny Českého parlamentu zástupcům našeho města. Prapor je v rozměrech 3 : 2, 1,8 šířky. Ve středu praporu je zobrazen medvěd s berlou otočený hlavou k žerdi, převzatý z městského znaku.

POPULAČNÍ A HOSPODÁŘSKÝ VÝVOJ

 Nejstarší údaj o počtu lidí žijících v Jablonném pochází z roku 1651, kdy se v Čechách uskutečnil soupis obyvatel podle víry sloužící k protireformačním opatřením. V 35 usedlostech tehdy žilo 139 lidí. K tomu je nutné přičíst děti do 10 let, které se v soupisu neuváděly. Vzhledem k útrapám způsobeným třicetiletou válkou jich však zřejmě bylo málo.
 Berní rula, pořízená o tři roky později, uvádí již 43 usedlostí, z nichž 17 drželi majetnější sousedi, 9 jich náleželo chalupníkům a zbývající usedlosti vlastnili drobní držitelé půdy zvaní zahradníci.
 O jedno století později, podle tereziánského katastru z roku 1774, mělo Jablonné 51 popisných čísel. K významnému růstu městečka došlo v následujících letech, neboť údaje z roku 1789 mluví už o 90 staveních. Možno soudit, že v nich žilo na 500 lidí. Změny v počtu obyvatel úzce souvisely s hospodářským vývojem. Od 15. do počátku 17. století městečko prožívalo období rozkvětu.
 Vrchnost měla zájem na rozvoji řemesel a obchodu, o čemž svědčí jednak listina Vratislava z Pernštejna z roku 1580 zaručující jablonským konání dvou ročních trhů a týdenních trhů každý čtvrtek, jakož i list držitele panství z května 1619 vyzývající jablonské představené, aby „dobrými řemeslníky město osazovali“. Vratislavova listina navíc přiznala městečku vybírat mýto na opravu cest a mostu.
 Stejně jako v celé zemi i v Jablonném zasáhla do hospodářských poměrů velmi nepříznivě třicetiletá válka. Na rozdíl od jiných míst si však městečko uchovalo poměrně značný obecní majetek, což umožnilo již tři desetiletí po válce vybudovat nákladné stavby.
 Až do poloviny 19. století mělo Jablonné ráz malého poddanského městečka. Většinu jeho obyvatel tvořili drobní řemeslníci, kteří současně hospodařili na nevelké výměře půdy. Postupně se osídlovala i bažinatá část u Orličkovského potoka, která dostala název „Benátky“.
 Jablonští řemeslníci se sdružovali v cechy. Z období 1650 až 1700 se zachovaly pečeti čtyř cechů.
 Velmi dobrou pověst měli zvláště jablonští ševci. Jejich kvalitní boty byly vyhledávaným zbožím na jarmarcích po širokém okolí, až do první světové války. Kůži jim dodávali místní koželuhové, kteří při jejím vydělávání používali tříslo získávané drcením smrkové kůry ve valchách.
 Jako v celé oblasti i v našem městě bylo dříve rozšířeno domácí tkalcovství. Kolem roku 1831 se v Jablonném a širokém okolí pěstovalo mnoho lnu. Tato textilní surovina se upravovala v pazderně. Po úpadku lnářství byl objekt v roce 1908 zlikvidován. Nástup tovární textilní výroby ve 2. polovině 19. století znamenal konec domácího tkalcovství. Na přelomu 19. a 20. století došlo za podpory vlády k pokusům oživit pěstování a zpracování lnu. Pokus o vzkříšení lnářství neuspěl.
 Koncem 90. let minulého století se tu rozvíjí klihařství, kartáčnictví, knoflíkářství a výroba paramentů.

Klihařství
Výrobu klihu zavedl v Jablonném nad Orlicí už v roce 1810 jirchář a koželuh Čemr, který se přistěhoval ze Zábřehu. V zimě se věnoval svému původnímu řemeslu, v létě vařil se svými šesti dětmi klih, který potom sušil na slunci. Ve větším množství se začal klih vyrábět od roku 1860 a od 90. let bylo v městečku v provozu několik továrniček a drobných výroben. Toto výrobní odvětví v Jablonném zaniklo po druhé světové válce.

Kartáčnictví
Vznik kartáčnictví úzce souvisel s domácím tkalcovstvím. Šlichtování osnov se provádělo s pomocí šlichtovaček opatřených dlouhými kartáči ze zesmolených štětin ve faktorství v Červené Vodě. Drahé kartáče byly dodávány až z Vídně. Jamenský chalupník a tkadlec Dominik Filip se v roce 1844 při odvádění zboží v Karlově naučil u jednoho smolaře opravovat opotřebené šlichtovací kartáče. Začal je potom opravovat i jamenským tkalcům, když si pořídili vlastní šlichtovačky. Potřebné štětiny i smolu kupoval od ševců a vypadané „štětinové panenky“ znovu zasmoloval. Nakonec se s úspěchem pokusil sám vyrobit celou šlichtovačku. Kartáče se naučili zhotovovat i další vesničané, a tak se v Jamném nad Orlicí i okolí začalo rozvíjet kartáčnictví.
Syn Dominika Filipa, František, najal v Jablonném dvě chalupy, v nichž začal vyrábět kartáče a různé druhy štětek. Od roku 1866 byla část výrobků expedována do zahraničí. Produkce dále rostla a v Jablonném tak vznikla první továrna na kartáčnické zboží v tehdejším Rakousko - Uhersku. Obživu lidem poskytovalo i domácké natahování kartáčů.

Knoflikářství
Výroba nitěných knoflíků a pro ně potřebných kroužků se v našem městě datuje již od poloviny 19. století. Kroužky se původně zhotovovaly z mosazných drátků, které se spojovaly letováním. Strojní výroba knoflíků byla zavedena před první světovou válkou. Nadále však zůstala značně rozšířena i domácká výroba, přesto, že poskytovala velmi skromný výdělek.

Výroba parametrů
Poměrně starou tradici má v Jablonném zhotovování parametrů. Zasloužila se o to rodina Neškudlova mající úzký vztah k místnímu kostelu. Vlastnila dům č. 86. Jeho majitel ve 2. polovině 17. století byl zádušníkem, další podle zápisu k roku 1706 krejčím a současně i kostelníkem. Začal opravovat bohoslužebná roucha a později získal před první světovou válkou titul „c. k. dodavatel kostelních parametrů“. Další paramentářský  závod náležející Ignáci V. Neškudlovi existoval v domě č. 89. Měl obchodní spojení s několika zeměmi.   

SILNICE

 V roce 1838 - 30. dubna byla inženýrem Josefem Bachem vyměřována přes Jablonné nad Orlicí moravsko - haličská silnice. Propachtování parcel začalo 1. března a 3. prosince 1838 byl tento úsek silnice kolaudován. Mýto se vybíralo při vjezdu na náměstí. V roce 1886 bylo městskou radou usneseno, že vybírání silničního mýta bude přeloženo k mostu. Ten byl dokončen v roce 1841 a slavnostně otevřen v roce 1843.

ŽELEZNICE

 Prusko - rakouská mírová smlouva předpokládala i rozšíření vzájemných hospodářských styků. K nim mělo přispět vybudování železniční tratě Hradec Králové - Lichkov - Hanušovice - Šumperk s odbočkou do Kladska. Trať vedoucí přes Jablonné se začala stavět 10. března 1872. Stavbu prováděla firma bratří Jungů z Württemberska.
 Mírná zima 1872 - 1873 umožnila pokračovat v práci bez přerušení, a tak první vlak na jablonské nádraží přijel z Dolní Lipky už 19. prosince 1873 ve 13. hodin. Pokračoval v jízdě na Kyšperk /nyní Letohrad/, Žamberk, Hradec Králové a do Prahy. Slavnostní otevření tratě se uskutečnil 10. ledna 1874.



ROZVOJ KULTURNÍHO ŽIVOTA

  Jablonné nad Orlicí žilo odedávna bohatým kulturním životem. Záznamy mluví o literátském bratrstvu již v 17. stol., o pěveckém sboru v roce 1865 a založení zpěváckého spolku "Orlice" v roce 1868. Dechová hudba je doložena k roku 1874 a ochotníci hráli divadelní představení dlouho před rokem 1890.
 Na bohatou kulturní činností - i meziválečnou - navázalo období poválečné.
 Divadelní ochotníci pokračovali v tradičním uvádění operet a činoher až do roku 1964, kdy tato činnost ustala a nebyla již obnovena. V té době zanikl také po válce vytvořený folklorní soubor a pěvecký sbor "Orličan".
 Dětský sborový zpěv má v našem městě rovněž svou tradici. První písemná zmínka je z roku 1890, kdy školní sbor zpíval při pokládání základního kamene pro stavbu školy.
 Kvalitní sbor také účinkoval ve válečných letech 1941-1945. Vedl jej učitel Josef Hubálek.
 V roce 1946 založil učitel Josef Stránský dětský pěvecký sbor, který od té doby pod názvem Podorlický pěvecký sbor za vedení učitele Jaroslava Keprty je trvalou součástí kulturního života ve městě. Během padesátileté činnosti prošlo sborem na 1400 zpěváků, zazpívalo na 800 skladeb, sborů, písní a větších děl ve více než 100 místech v naší republice i zahraničí, v rozhlase i televizi. Sbor získal řadu cen na celostátních a krajských soutěžích, vyznamenání okresu, okraje i ministra kultury.
 Neodmyslitelná pro naše město je dechová hudba. I přes celkově nepříznivé podmínky v tomto žánru působí v našem městě dlouhou dobu dechová hudba složená z jablonských muzikantů.
 Vzácným jevem je čtyřicetičlenná Mládežnická dechová hudba založená v roce 1973