kemp, Rychta, Malova borovina, Kout, Smrčina, Špice, Bída po spálenici, Mariánská hora, Jakubovice, Kreuz. kříž, sad, kemp
Na devátý putovní okruh vykročíme okolo rychty po silnici k Jakubovicím. Tato silnice byla postavena v roce 1906 a spojovala Čermnou s centrem krajiny, s Lanškrounem. Původní průběžná cesta vedla Čermnou po levém břehu potoka. Procházela dále od rybníka vzhledem k zamokřování a napojovala se na cestu z Obecního lesa a vedla dále ke Smrčině. Nyní pokračujeme nesjízdnou a blátivou cestou “Malovou borovinou”. V roce 1912 se tady poblíž cesty zastřelil čermenský doktor, lékař tabákové továrny v Lanškrouně, Josef Šaroch. Účastnil se protizákonné politické akce, které hrozilo prozrazení a tak Josef Šaroch raději volil smrt. Asi před 10 lety zde jeho syn Bořivoj hledal strom označený křížem, kde pravděpodobně jeho otec zemřel. Jistě nás mate označení lesíka Borovina, když tu dnes borovici sotva zahlédneme. Tento název se ujal asi před 100 lety, kdy tu ještě rostly statné borovice. Přestože zde hospodařily již tři generace Marků, stále se zde říkalo u Malů, podle koželuha Františka Malého, který zde žil s dcerou Marianou. (později ženou Josefa marka, starosty obce). Stejně je pojmenován i most přes potok. V letech 1920 – 1930 se Borovina stávala svědkem různých zábav a veselí čermenských občanů. Konaly se zde tzv. hasičské výlety. Při nich tu býval i malý kolotoč pro děti, kolo štěstí, vyhrávala tu také kapela samouků, zvaná “Haťa paťa” se zpěvem písní a kupletů. Nejvíc zábavy se užilo na prknech na rybníce, když přes ně chlapci přejížděli na kolech a spadli do vody. Dnes už vzpomínají jen ti nejstarší na prosté zábavy nedělních odpolední. tolik se tehdy všeho nedostávalo, a přece se lidé radovali a byli veselí. Za lesíkem, nedaleko rybníka, se malé vyvýšenině říká “Na kopečku”. Tam se vždy rádi koupali mladí a děti ze Smrčiny. Okrajem “Kouta” přicházíme do jedné z nejlidnatějších částí naší obce “Smrčiny”. V pozemkové knize se uvádí, že již v roce 1570 zde stály tři usedlosti. Je zde uváděno č. 83 Václava Juklíčka (dnes Vojtěch Formánek), číslo 84 Prokopa Hejného (Adolf Paichl) a číslo 99 Jiřího Šafránka (poslední majitel Komárek, dnes výstavba “Na špici”). Můžeme tedy říci, že Smrčina není mladší než jiné části obce. Jistě nás bude zajímat vznik tohoto místního jména. Ve Vašíčkově místopisu obce Dolní Čermná čteme, že když se zde v první polovině 18. století usadil Ignác Kylar, byly na Smrčině jen tři chalupy a zbytek byl z větší části smrkový les. Proto se zde začalo užívat názvu na Smrčině. V roce 1771 bylo provedeno očíslování domů a to už bylo na Smrčině 21 čísel (v obci celkem 249). V místě, kde Smrčina končí, se říká “Na špici”. Přes Smrčinu vedla jedna z hlavních cest přes Třešňovec do Lanškrouna. Už v roce 1865 tu byla vyměřena první silnice z Čermné do Lanškrouna, ale František Tschepen, zvaný “Čípa”, majitel hospody a velkoobchodník s vínem, si vymohl, aby silnice vedla kolem jeho hospody, po jeho pozemku a dál přes potok ke Krčmě. Ze Špice okolo malého lesíka a Komárkovy kapličky stoupá prudce cesta vzhůru ke kótě 449 m. Tady se říká “Na bídě”. V období, kdy lidnatost v Čermné byla největší (v r. 1876), si manželé Jan a Rozalie Andrlovi postavili chalupu z vepřovice (nevypálené cihly) a dřevěných špalíků – z tzv. “bídy”. A proto se tu začalo říkat “Na bídě”. Přestože byla v r. 1929 chalupa zbořena, dodnes se uchovalo toto pomístní jméno. U cesty nedaleko bývalé chalupy stojí kříž a socha Panny Marie v zátiší dvou starých lip. Odtud je úchvatný pohled na Dolní Čermnou. Vidíme údolí potoka Čermenky, rybník s lesknoucí se hladinou a kulisami okolních lesů (Panského i Obecního). V pozadí si jistě všimneme vrcholků – Červený vrch (528 m), Klekarova hora (519 m) a Varta (508 m). Za rybníkem se tyčí věž kostela a v pozadí vpravo vystupuje lesnatý hřeben Hůry s nejvyšším bodem 519 m. Když pohled stočíme vlevo, upoutá nás zelené moře “Panských lesů” o výměře 180 ha a jejich okraj – “Obecní les”, s výměrou 32 ha. V roce 1936, kdy byla Čermná rozdělena na Dolní a Horní, byl rozdělen i les podle daňové základy; Dolní Čermné připadlo 19 ha a Horní Čermné necelých 13 ha. Nedaleko v lese bychom našli místo, kde bývalo tzv. “mrchoviště”. Sem se zakopávala uhynulá nebo utracená zvířata – koně, hovězí dobytek, prasata, psi, kočky.Zakopávání prováděli pohodní, tzv. rasi neboli antouškové. Také zvířata utracená při kontumaci sem byla zakopána. V době války, v období bídy a hladu, byla některá zvířata vykopávána, dobře uvařena a snědena. Takto se živily početné rodiny a kupodivu není známa z této doby otrava masem. Pokračujeme cestou dlouhou asi 400 m pod Mariánskou horu. Tady se mění složení půdy, těžký jíl ustupuje písčité podzolové půdě. Během cesty sledujeme pěkný ráz krajiny v okolí Horní Čermné nad stoupající silnicí tušíme “kalhotské chalupy” a na horizontu ční Suchý vrch (994 m) a Buková hora (958 m). Dole na úpatí kopce zdraví turisty košatá staletá lípa, u které se rozdvojuje cesta. Levá cesta vede podle okraje lesa s výhledem zpátky do krajiny. Polím a lesu při cestě se často říká “Na spálenici”. Druhá vede lesem, a stejně jako levá, míří vzhůru k temeni na návrší. Počátkem minulého století,kdy zde byl zachráněn forman Keprta z Kunvaldu, byl tu postaven kamenný sloupek s obrázkem (sloupek dnes stojí u cesty do Ráje) a začali se tu scházet poutníci. Chodili pěšky až do Rakouska, do Maria – Zell.Tam a zpátky byla cesta dlouhá asi 600 km. Poutníci spali po stodolách, po hospodách, sami si vařili. Roku 1868 byla zde postavena kaple a v roce 1875 byla zvětšena. Obytné zděné přízemí bylo postaveno v roce 1872 a v roce 1876 byla povolena stavba poschodí i hostinská koncese. Křížová cesta pochází z roku 1886. Práh kostela je v nadmořské výšce 494 m, tedy o 100 m výše než práh kostela sv. Jiří v Dolní Čermné. Probíhá tu pásmo hlavního evropského rozvodí. Začíná pod Bukovou horou a jde přes Čenkovice, Výprachtice, po Haldě přes Nepomuky, nad Horní Čermnou, dále k Mariánské hoře a po hřebenu Panského lesa ke Kreuzigerovu kříži, kde končí. Voda z jižní strany hřebenu teče do Černého moře, voda ze severní strany je odváděna do Severního moře. Jistě stojí za to sejít kousek níž k “Čípovu kříži”. K jihu se nám otvírá pohled do lanškrounské kotliny s Rychnovským kopcem. Z vršku vidíme Dolní i horní Čermnou a takovýto pohled z jiných čermenských kopců neuvidíme. V květnu a v září je při dobré viditelnosti možno spatřit celé Orlické hory a někdydokonce i Sněžku v Krkonoších. Nesmíme zapomenout ani na velkou pouť, která se zde vždy kolem 8. září pořádá dodnes. Pokračujeme po rozvodí na západ, po červeně značené cestě, do Panského lesa. Ještě nedávno vedla tato cesta po vyhlídce kolem lesa s nádherným výhledem s kopce na malou vesničku Jakubovice a turisté tudy přišli okolo památné borovice do vesnice. Značená cesta okolo lesa i s lány polí zanikla, ale lesní správa vybudovala a obnovila širokou lesní cestu s příkopem. Právě po ní vede až k silnici značená turistická cesta. Celý úsek vede lesem, svažuje se k silnici, a jen v jednom bodě lze zahlédnout část Dolni Čermné. Jinak je celá trasa této turistické cesty z Mariáinské hory bez výhledu. Pokračujeme tedy po silnici do Jakubovic okolo borovice, o které nikdo neví jak je stará. V Jakubovicích před autobusovou zastávkou odbočíme doprava a něco si povíme o minulosti vesničky. Jakubovice jsou stejně jako Čermná a okolní vesnice jmenovány v roce 1304 v nadační listině krále Václava II. jako dar novému zbraslavskému klášteru. Tehdy prý pět bratrů – Jakub, Rudolf, Albrecht, Petr a Michal, jako rychtáři, založili obec Jakubovice, Rudoltice, Albrechtice, Petrovice a Ostrov (Michelsdorf). Jakubovice byly odedávna německé patřily však k faře a škole v Čermné. Podle dokumentu z roku 1719 o zajištění fary v Čermné, měly Jakubovice 170 obyvatel. Jakubovičtí docházeli do Čermné nejen do kostela, děti do školy, ale i do mlýna, na pilu a mezi jakubovickými a čermenskými občany vládla vždy shoda a spokojenost. Děti, i když chodily po roce 1873 do školy v Jakubovicích, docházely alespoň na 1 rok do měšťanky do Čermné, aby se naučily česky. Dnes je to obec pohraniční, má 105 obyvatel a jen 36 osídlených domů. Pozemky obhospodařuje Státní statek v Lanškrouně. Nejnižší místo, kde malý potůček opouští katastr, je 376 m a nejvyšší poblíž cesty ke Kreuzigerovu kříži na rozvodí moří je 505 m. Katastr obce měří 351,8 ha. Škola je z roku 1873, kostelík z roku 1850. Již dříve tu bývala dřevěná kaple a okolo hřbitůvek. Varhany v kostelíku vyrobil jakubovický truhlář Hýbl, který také zhotovil varhany na Mariánské hoře. Vyráběl také housle. Dodnes mají Jakubovice odborníky na výrobu a ladění hduebních nástrojů. Opouštíme malou vesničku po provozní cestě státního statku a ještě kus cesty jdeme po červeně značené cestě, pak odbočíme doprava na původní starou cestu do lesa ke Kreuzigerovu kříži. I tady vysoká mez při cestě, porostlá bohatým šípkovím připomíná její stáří a důležitost. Chodili tudy nejen osamělí chodci, ale i formani. Před vstupem do lesa vidíme posed, který postavili jakubovičtí myslivci. Odtud je daleký výhled do kraje, kde splývá nejvýchodnější cíp Orlických hor s lanškrounskou kotlinou. Dominuje tu Lázek (714 m) a Rychnovský kopec (586 m). Na levém křídle se táhne mohutný hřbet, lidově zvaný “Jílovice” s nejvyšším místem “Palicí” (613 m). Za nimi leží Česká Třebová a pod hřbetem v údolí ukrytá obec Ostrov. Masiv hřbetů Jílovice jsou pískovcové skály a opracované pískovcové kvádry se používaly ke stavbě budov (soklů). Odtud se vozily kvádry i od Prahy na stavbu vltavské terasy a dokonce prý i na dokončení tersa slavného Petrohradu, kam se dopravovaly železnicí z České Třebové. Jdeme dále původní cestou při okraji lesa s větvovím starých stromů široko přes cestu překlenutým. Procházíme místem hlavního evropského rozvodí, jež tu končí. V úseku, kde se cesta prudce svažuje, je vyježděná a vymletá hlubočina, dnes zarostlá. Zde odbočíme na novou provozní lesní cestu. O kus dále, v místě, kde stojí skupinka buků s označením lesního dílu č. 12, jsme zase na naší známé cestě. Je tu pracoviště lesních dělníků, jež zde třídí vytěžené dříví. A to už jsme na křižovatce cest. Rovně pokračuje po hřebeni hor přes Hůru, Kunčice, Letohrad, Žamberk k Náchodu a dále k severu. Přetíná ji cesta z Horní Dobrouče od Litomyšle a z vnitra Čech. Dolů pokračuje k rychtě, přes náměstí k Jablonnému nad Orlicí a do Kladska. Orientačním bodem byl právě Kreuzigerův kříž, který postavil roku 1784 majitel pozemku rychtář Kreuziger. Není známo, z jakých důvodů byl postaven. Čermneští zahrádkáři tu v roce 1982 zasadili 2 lípy a umístili lavičku. Než byla v roce 1887 vybudovaná silnice, byla tu křižovatka hlavních cest naší krajiny. Pod námi se sklánějí k severu zahrádkářské sady o rozloze více než 11 ha, založené v roce 1951. Než tu byly sady, byl z míst podle cesty pěkný výhled k obzoru Orlických hor. zahrádkáři tu vybudovali i množství rekreačních chat. Při cestě vpravo v lese, už skoro při úpatí kopce, se můžeme občerstvit vodou ze známé a vyhledávané studánky “V crku”. Voda, která pramení z lesní studánky pod břehem je téměř bez dusičnanů. I zde zahrádkáři prostranství upravili a opatřili lavičkami. Opustili jsme prostor sadů a po rovinaté cestě sejdeme k Myslivecké chatě. Vlevo před lesíkem se nám ukáže vrchol kopce, zvaný (od nedávna) “Červeňák” s lyžařským vlekem pro začátečníky. Po druhé straně cesty lesem vedla jiná cesta souběžná s Horní Dobroučí, zvaná “Hornodobroučská úmrlčí cesta”. Po ní nosili nebo vozili až do 2. pol. minulého století hornodobroučtí osadníci své mrtvé na čermenský hřbitov. Nedaleko odtud vpravo, na pozemku Emila Cejnara, bylo ve 30. letech dočasně povoleno hrát fotbal. Zde se hrálo až do 2. světové války. A to už se vracíme zpět do kempu. Tato stezka byla jedna z nejdelších a měřila okolo 10 km. Prameny: Místopis obce Čermné |