Z náměstí pokračujeme silnicí a před bývalou Vaškovou hospodou odbočíme. Necelých 100 m po levé straně cesty stála první dřevěná škola, postavená v roce 1666. V místopisu obce Dolní Čermné čteme, že škola byla roku 1799 prodána učiteli Josefu Markovi. Není známo, zda děti učil dále ve své chalupě, nebo kde jinde se v této době v Čermné učilo.

Pokračujeme cestou až k rozcestí do “Ráje”, kde stojí kamenný sloupek s obrázkem, jež od r. 1814 stál na Mariánské hoře. U něj se každoročně scházeli poutníci před dlouhou poutí do Maria-Zell v Rakousku. Cesta do Ráje i s loukami je rozorána a dnes se tu pěstuje obilí. Odtud se díváme do rozkošné kotlinky, kde v polovině minulého století byla postavena čísla 516, 540, 549, ale ještě do roku 1945 byla všechna zbořena.

Nad údolíčkem trůní 2 prosýchající, více než stoleté, stromy, klen a lípa. Stojí tu jako němí svědkové té doby vedle bývalé Suchomelovy chalupy číslo 516.

V jedné z chalup, nějaký Šilar, zvaný “kocourek”, vyučený sirkář vyráběl se svou ženou a s tovaryšem koncem minulého století podomácku sirky. Chasník se od fosforu otrávil, ale výroba zastavena nebyla. Když se pracovalo naplno, bylo i s roznáškou zaměstnáno pět lidí. Zde se takto sirky vyráběly až do doby, kdy začala výroba sirek v továrně v Sušici. Do té doby se podomácku v okolí, (zejména na Kunčicích) denně vyrábělo na 4 mil. sirek.

V blízkosti lesíka za Rájem se před více než 50 lety hrálo výpravné divadlo v přírodě, hra zvaná “Poslední poprava kyšperecka”, jehož autor i režisér byl bývalý ředitel školy Vilém Malý.

Při pohledu z vršku mohou naše oči postřehnout blízký pahrbek “Roháč” s několika chalupami při průběžné cestě přes Blahotinec, Veselý kopeček a dále. Do nedávna ukazatel oznamoval, že je to “Cesta českých bratří” z Kunvaldu na Moravu.

Dnes jsou na Roháči jen 3 chalupy, ostatní jsou již zbořené. Ještě koncem minulého století ve stavení č. 39 (dnes již zbořeném) bývala pašerácká hospůdka. Pašoval se šňupavý tabák, cukerin, arsen pro koně aj Za Roháčem v údolíčku při potoku zvaném “Čermenka” se skrývá “Blahotinec” a nad ním majestátně vévodí “Hůra”.

Nedaleko v olších se ukrývá starý “Podhorní mlýn” uváděný v pozemkových knihách už od roku 1568. Kolem dokola se rozprostírají lány luk a polí a na kótě 444 m je možné spatřit “Jansovu kapličku”, postavenou kolem roku 1720. Za ní k obzoru se pne kopec “Varta” s výškou 508 m, dnes zalesněná. Donedávna tu les nebyl, vrchol byl holý a v dávných dobách plnil strážný úkol. Kdysi se tu zapalovaly ohně, později odtud byly vystřelovány barevné rakety. Zvláště úchvatný je pohled z Varty na všechny strany. Vedle se táhne zalesněný hřeben hor s “Klekarovou horou” (519 m). Vpravo vedle Hůry je možné za dobré viditelnosti zahlédnout přes Kunčice a Orlici i letohradský zámek.

Pozemky na Roháči, v Ráji a dále ke kravínu a po Saharu jsou těžký jíl s výskytem kamení, studené, málo úrodné, jakoby “plané”. Proto také dostal chalupník Pecháček na Roháči, vlastník malého hospodářství přezdívku “Pláňava”.

Snad stojí za zmínku, že koncem 19. století sedlák Jansa si prostřednictvím lanškrounského lékárníka Erxlebena pozval důlního inženýra z Hanoveru a vrtal do hloubky 65 m. Na uhlí však nenarazil, do dneška však zůstaly na svahu nad obalovnou v zemi jen železné roury.

Projdeme zoranou cestou “Rájem”, dále travnatou cestou na “Roháči” a sejdeme na rozcestí silnic do Petrovic a do Letohradu. V roce 1906 byla postavena silnice do Petrovic a do té doby se dřevěné mosty přes potok Čermenku a potok petrovický nazývaly “Ovčí mosty”. Dříve tudy honili panští ovčáci ovce na pastvu na čermenské úhory.

Nedaleko, kde Čermenka opouští katastr, je nejnižší místo v obci (380 m). Nejvyšším bodem je Červený vrch (528 m).

Oba potoky se klikatily a zamokřovaly půdu a v čase dešťů nebo jarních tání se lidé tudy brouzdali, plahočili. Název “Blahotinec” tedy nepochází od blahobytu, toho tu asi nikdy nebylo mnoho, ale od plahočení cestou. Stály tu 4 chalupy, z nichž jedna byla nedávno zbořena. Osada patří k Petrovicím.

Dolní cestou na Blahotinci se dostaneme k “Podhornímu mlýnu”, (kde se nedaleko vlévá Čermenka do Tiché Orlice), dále pod příkrým srázem Hůry přes “Veselý kopeček” do Kunčic.

Horní cestou vybudovanou někdy začátkem 20. stol. majitelem panství, knížetem Lichtensteinem, vkročíme do “Hůry”. Celý komplex Hůry (polesí) patří těmto obcím: Petrovicím /85 ha/, Kunčicím a Dolní Dobrouči. Je složení vápencového (opuka) s nejvyšším bodem 519 m v místech nad “Adamovým jezerem”. Hůra jako lokalita naší krajiny má mnoho zajímavostí, je opředena pověstmi, má svoji historii, své rostlinstvo.

Petrovice byly (stejně jako Čermná) jmenovány již v roce 1304. Svého rychtáře měly však až od roku 1700, do té doby patřily pod správu v Čermné.

Nejstarší majitelé tvrze, která stála u Petrovic, jsou dnes neznámí. Před rokem 1540 ji zakoupil Jan Strachota z Kralovic. Od r. 1558 je majitelem Hynek Blížejovský z Blíživa, který zde roku 1585 zemřel. Jeho syn Adam umírá 1597 a tvrz získává Vratislav Václav Licek z Rýzmburka. Ten umírá v Petrovicích r. 1619. Pro dluhy rodu Licků jsou Petrovice r. 1624 prodány Karlovi z Lichtenštejna. Opuštěná tvrz byla v 30. leté válce vypálena. Stála pravděpodobně nad jezerem, které bylo v pozdější době zaveženo. Dnes z tvrze nenajdeme pozůstatky.

Všude kolem vykvétají vzácné a chráněné rostliny, např. mařinka vonná, vraní oko, medvědí česnek aj. Půda zde příznivě působí na růst stromů. Vidíme tu smrky, rovné jako svéce, hladké a urostlé buky, jedle s hladkou světlou kůrou, dnes již velmi vzácné.

Po pravé straně cesty sejdeme do údolíčka, kde bylo upraveno prostranství a vybudovány lavičky k posezení, v příjemném lesním zákoutí. Ze břehu vytéká pramínek studené vody, prý léčivé, téměř bez dusičnanů. Je zde křížová cesta a obraz z let 1866, který namaloval malíř Neškudla z Jablonného nad Orlicí. Tehdy skupina lidí přepadla pruský zásobovací oddíl, vojáky přemohla a obilí vysypala do Tiché Orlice. Bylo ho tolik, že zastavilo mlýn. Jeden z této skupiny se zde ukrýval, když jej hledali, pil vodu z pramene a živili jej domácí z Podhorního mlýna a z vděčnosti za záchranu prý nechal obraz namalovat.

Vrátíme se na lesní cestu a stoupáme vzhůru. Po pravé straně je ostrý hluboký žlab, zvaný “Pekelnice” nebo také “Čertova brázda”. Vyúsťuje pod někdejším Adamovým jezerem a sestupuje kolmo na vrstevnice v Hůře. Lidová pověst k ní vypráví: Verměřovičtí sousedé Nastoupil a Pomikálek chodívali do Hůry krást dříví. Panský hajný je nemohl přistihnout. Upsal se čertovi a ten slíbil, že udělá nápravu. Vzal Pomikálkovi pluh a Nastoupilovi kozu a šel do Hůry orat. za pekelného rámusu vyoral tuto hlubokou brázdu.

Nad hlubokým výmolem ve výšce okolo 490 m bývalo jezero zvané “Adamovo”. Přilehlá louka byla na katastru obce Kunčice a vlastnil ji sedlák Adam Motyčka.

Učitel Kněžek z Kunčic uvádí, že cesta okolo jezera byla často podmáčená a formani, kteří tudy jezdili, zažili zde mnoho starostí a jezero nazývali též “Čertovo”.

Marně bychom zde dnes hledali jezero, vše je zarostlé rákosem a sítinou, avšak voda se zde ani za největšího sucha neztrácí.

Toto jezero na vrcholku Hůry, snad jako “mořská oka” na Slovensku, bývalo hluboké a jak petrovičtí občané pověstí dochovali, v létě vycházely odtud škodlivé bouřky s krupobitím. V létě za parných dnů, když v jezeře vířila voda a vysupovaly z něho sloupce páry, věděli, že přijde zlá bouřka. Jednou po zlém krupobití, jež postihlo Lanškrounsko, Žamberecko i Králicko (tehdy okresy), dala vrchnost robotníkům rozkaz jezero na Hůře zavézt. Do jezera navozili nejen pokácené stromy, kameny a zeminu, ale i zbytky základů z tvrze. Lahodná studená voda, jež vyvěrá “u obrázku”, vytéká jistě z míst bývalého Adamova jezera.

K Hůře se vypráví mnoho pověstí. Jedna je o dráteníkovi, který v parném létě u Adamova jezera odpočíval. Svlékl si halenu, pověsil ji na strom a usnul. Probudil se, až když prudký vichr ohýbal okolní stromy a nad hlavou bil hrom. Honem vstal a hledal halenu, ale nikde ji nenašel. Promoklý utíkal do Petrovic, kde přespal. Druhý den šel přes Čermnou a Mariánskou horu – Vrcha (tak se tenkrát toto místo nazývalo) do Horního třešňovce, kde v hostinci “U bílého koníčka” mínil přenocovat. Zde na neveliké švestce visela jeho pohřešovaná halena.

Je i několik pověstí o pokladu, o čarování, o bludičkách a jiné. Existuje také pověst o “sedmi bratrech”. V blízkosti Adamova jezera rostla skupina buků, k nimž se zachovala pověst, že sedm bratrů odcházelo do války a zasadilo sedm buků. Nikdo dnes nemůže potvrdit pravdivost této pověsti.

Dále jdeme po staré cestě z Kunčic, která přetíná u kříže silnici k Dobrouči a pokračuje, jak petrovičtí a čermenští říkají, po “cestě na horách” (Tuto cestu, po níž i vojenské oddíly už v husitských válkách a v třicetileté válce táhly, dokazuje nález hliněné nádoby pod pařezem nedaleko cesty v Kunčicích se 400 husitskými denárky a českými groši z doby Karla IV.).

Pod námi v hlubokém žlebu leží obec Petrovice s kostelíkem z roku 1889. I s Hůrou mají Petrovice jen 155 ha. Více se o Petrovicích dozvíme, až tudy půjdeme procházkou po stezce č. 2. Z cesty se díváme do hlubokých žlabů s pastvinami a lesíkem, nazvaných přiléhavě “V Korejtkách”. Voda zde není a musí se na pastviny pro dobytek dovážet. A to už přicházíme na katastr Dolní Čermné. Terén je zde stejně jako v Petrovicích velmi kopcovitý a divoký a není divu, že se k němu vypráví mnoho pověstí a událostí.

Po levé straně se objeví zalesněný vrchol “Varty”. Před více než 90 lety čermenští i petrovičtí občané hledali na různých místech uhlí a zde také majitel pozemku Andrle kopal a hledal zlato. Pluhem totiž vyoral kousky kyzu železného a v domnění, že našel zlato, pustil se do marného podnikání. Pomáhal mu chudý chalupník Jansa. Zlato nikdy nenašli, ale dostali přezdívku “zlatokopové”.

Tehdy také, kdy silnice po Čermné nebyla, se tudy chodilo a to i v noci. Za podzimních mlh měli poutníci všelijaké halucinace, zážitky a příhody, jež se pak v zimě na besedách s oblibou vyprávěly. Josef Vacek ve své kronice několik pověstí udává, např. “Pověst o vílím kole”. Za Vartou se táhne pole až k cestě “Příčnici”. V dřívějších dobách tam byl les a uprostřed malý palouček. Mezi nejstaršími lidmi byla rozšířena pověst, že tam za měsíční noci tancují lesní víly. Běda bylo každému, kdo sem zabloudil a za jejich tancem a zpěvem šel. Toho prý utancovaly k smrti.

Pověst “O bludičkách”. Na návrší pod Vartou je stará “Jansova kaplička” (444 m) a u ní 3 lípy (dnes již jen 2). Jednou byla v Petrovicích taneční zábava a na ní hráli hudebníci z Horní Čermné a z Výprachtic. Po půlnoci zábava skončila a všichni šli po cestě přes Blahotinec. Jeden hudebník z Výprachtic, který hrál na basu, šel však cestou k Jansově kapličce, aby si zkrátil cestu. Za těch časů zde byly močály a zamokřené louky. Náhle se před ním objevilo velké množství světýlek – bludiček, které tancovaly, rejdily a skákaly kolem něho, že mu vlasy hrůzou vstávaly na halvě. Nevěděl, co má dělat a nakonec začal hrát na basu. Černou tmou se rozléhaly hlasy: “Však kdybys nehrál, zle vy se ti vedlo”. Pak vše utichlo, chytil basu a utíkal, co mu nohy stačily.

Nikomu neunikne, že všude kolem je červená půda – permský útvar. Dosahuje v Petrovicích po Hůru, kde pak už je vápencový útvar – opuka a odtud dále ke Kunčicím.

Kousek odtud, po pravé straně, tu lidé podle vyprávění Josefa Vacka chytali vlky do hlubokých vlčích jam na různé návnady. Pověst vypráví: “Jednou v zimě šel starý Mačát dlouho po půlnoci s harfou z Dolní Dobrouče od muziky a byl jako pořádný muzikant řádně napitý. Ztratil ve sněhu stopu a náhle spadl do vlčí jámy. Hned vystřízlivěl, když zjistil, že v jámě je již chycený vlk. Hrůza ho pojala a ze strachu začal na harfu brnkat, čímž vlka uklidnil. Ráno, když lidé přišli prohlížet jámu, uslyšeli volání o pomoc a jaké bylo jejich překvapení, když spolu s vlkem nalezli v jámě i starého Mačáta. Vlka zastřelili a Mačáta i s harfou vytáhli. Byla to jeho poslední muzika.

Pokračujeme cestou k “Čihadlu”, které bylo vybudováno v padesátých letech a dodnes myslivcům slouží, protože je odtud výborný výhled na všechny strany.

Odtud cestou nad sadem s nádherným výhledem z “Červeňáku” přehlížíme v zorném úhlu často obec a na obzoru nejvýchodnější cíp Orlických hor se Suchým vrchem (994 m) a Bukovou horou (958 m). Červeňák je nový název, jen několik málo roků užívaný. Dříve se jmenoval “Cejnarův kopec” po jeho majiteli Emilu Cejnarovi. Patří k pozemkům bývalé čermenské rychty.

Tato procházka byla okolo 7 km.
 

Prameny: Vincenc Vašíček – Místopis obce Čermné
Půdní mapa obce Čermné
Obecní kronika čermenská
Obecní kronika petrovická
Jansova kronika
Paměti čermenských a petrovických občanů
Paměti Josefa Vacka
Kronika uč. Ant. Kněžka z Kunčic
 

Zpracoval: Jan Šilar