| kemp, hráz rybníka, Hrdinova cesta,
Selské lesy, Kalhoty, Ježkova pískovna,Bahna, Na
Struze, Smrčina, Malova borovina, kemp Z kempu přejdeme jakubovickou silnici, okolo sauny a cestou po hrázi si povíme o jeho minulosti. Podle místopisu Čech jej okolo roku 1450 založili majitelé lanškrounsko – lanšperského panství, Kostkové z Postupic. Leží v nejširším čermenském úvalu, kde byly vhodné podmínky pro jeho založení. Hráz je asi 100 m dlouhá, v nejširším místě u paty loviska 10 m široká a víc než 5 m vysoká. Rybník má výměru okolo 15 ha, je však z poloviny zarostlý sítím a rákosím. Byl panský a patřil k němu mlýn a velký lán pole. Mlýn i pozemky byly pronajímány mlynářpům, kteří se starali i o hospodaření a výlov rybníka. Rybníky byly odedávna budovány pod dozorem zkušených rybníkářů. Hráz je sypaná jílem, který byl navážen z blízkého okolí a byl dusán tažnými voly. Vnitřek hráze je zpevněn kameny. U hráze u loviska byla ještě před 30 lety hloubka 3 m. Dnes je rybník zanešen nánosem z polí a je tu hloubka okolo 1 m- Bezpečnost obce v dolní části obce zabezpečoval splav, a proto býval důkladně opravován a udržován. Poslední důkladnou přestavbu provedlo místní JZD v roce 1963 nákladem 750. 000,-- Kčs. Splav je vybudován ze žulových kvádrů a stavidlo s lávkou železnou konstrukcí. Dříve býval splav z prken a konstrukce stavidel i lávka z trámoví a fošen. Splav po staletí vydržel veškeré nápory vody při průtržích i jarních táních a nebyly nikdy ohroženy životy lidí. Povodí potoka Čermenky má jen po rybník rozlohu více než 20 km2. Pohled na stříbrnou hladinu rybníka s labutěmi a vodním ptactvem s vyhlídkou na Panské lesy, vzhůru k Bídě i k Mariánské hoře by zasloužily, aby na hrázi byly umístěny lavičky k posezení a k pokochání se pohledem na přírodu jedné z nejkrásnějších čermenských partií. Snad by stálo za to, připomenout hranici mezi Sudetami a Protektorátem v letech 1938 – 1945, která procházela po hrázi rybníka. Strážní budka ordnerů a německých finančníků stála o kousek výše při silnici, kde závorami rozdělovala naši obec. Cesta podle “Hrdinova statku” kolmo protíná vrstevnice prudkého dlouhého svahu, zvaného odedávna v mapách “Pustina”. Nejvyšší kóta měří 485 m a je odtud vidět téměř celá Dolní Čermná. Můžeme si všimnout, jak roste nová výstavba okolo náměstí, díváme se na hladinu rybníka s kulisami Panského lesa, který tvoří levé křídlo naší panorámy s Mariánskou horou /503 m/. Pod Bídou /449 m/ spatříme část obce “Smrčinu”, též s rostoucí zástavbou. Na protilehlé straně poznáváme “Klekarku” /519 m/, která má dnes už celé temeno zarostlé lesem. Věnec hor přechází k “Vartě” /508 m/, pod níž si jistě všimneme “Jansovy kapličky” /444 m/, která byla postavena na počátku 18. století. Za ní v oboustranně ostrém korytě tušíme Petrovice. Zbývá přehlédnou už jen lesní hřeben “Hůry” s nadmořskou výškou 519 m. Vedle Hůry můžeme při dobré viditelnosti spatřit siluetu letohradského zámku. Celý komplex svahu Pustiny je převážně písčitý s podzolovým spodkem. Svah je na sluneční straně a půda dává jadrné obilí. Projdeme “Selskými lesy” a po cestě téměř po rovině dojdeme na silnici vedoucí z Bystrce do Horní Čermné. Nedaleko silnice po pravé straně je kóta 504 m, asi o 20 m vyšší, z níž jsme před chvílí shlédli Dolní Čermnou. Po levé straně silnice je už katastr hornočermenský a o kus dál vpravo je polní cesta, která rozděluje obec na horní a dolní. Před námi se rozprostírá roztroušená osada, zvaná “Kalhoty”. Lidská obydlí jsou zde prý rozestavěna do tvaru kalhot. Osada byla založena v první polovině 19. století na hranicích pozemků selských gruntů u Dolní Čermné. V roce 1892 byla postavena silnice od Krčmy k Bystříčku a tím samota Kalhoty dosáhla lepšího spojení a okolním světem. Jdeme kousek po svažující silnici a před autobusovou zastávkou odbočíme po červeně značené cestě doprava. Jdeme přes kotu 476 m po hřebeni hřbetu s malebným výhledem na Horní i Dolní Čermnou, k Ježkově pískovně a odtud pohledem přejdeme přes “Mešinu” a “Bahna” k obzoru, kde vidíme Mariánskou horu. Odbočíme na cestu, po níž se vozí těžený písek a z ní sejdeme ke známé “Ježkově lípce”. Z “Budišova kopce”, vzdáleného asi 80 m se nám otevře nádherný výhled na celou naši obec s rybníkem a okolím. Jistě nám proběhne hlavou myšlenka, jak je naše obec z každého vrcholku a v každém ročním období jinak krásná. Pod prudkým srázem hřbetu směrem na sever uvidíme prostor bývalé “Applovy cihelny”. Tato cihelna byla postavena v roce 1892, ložiska hlíny vznikla naplavením vod v geologických dobách. Měla 14 komor na pálení cihel a větrné kolo na čerpání vody. V roce 1938 bylo pálení zastaveno. V padesátých letech zde bylo uskladněno velké množství brambor, v krutých mrazech se tu topilo a cihelna vyhořela. V šedesátých letech byla pec i komín demolovány. Pod lípou ve srázu se v minulém století začal těžit písek. Dokonce se odtud navážel i při stavbě měšťanské školy. Protože však měl písek mnoho odpadu při prohazování, s těžbou se v Budišově pískovně přestalo. Vracíme se zpátky na dobrou asfaltovou cestu a uvědomujeme si, že celý masiv Pusitna, Selských lesů, Kalhot, až po Ježkovu a Budišovu pískovnu je celý písčitý s podzolovou spodinou. Přicházíme k silnici, kde je mezi stoletými lipami schovaný asi 200 let starý, Ježkův statek. Tento statek měl jednu svoji zvláštnost. A to, že statkem procházela cesta na Bahna, zadními vraty se vjíždělo do dvora a předními se pokračovalo dál. Průjezd dvorem trval do roku 1886, než byla vedle postavena silnice. Pod silnicí roste bujné rákosí a břízky na rašelinné půdě. Naši předkové pro rašelinu používali název “bahno” a tak vzniklo staré místní jméno “Na bahnech”. Část tohoto celku se nachází v katastru Horní Čermné a nazývá se “Mešina” (kyselá půda, roste mech). Celý komplex je asi 600 m dlouhý, necelých 100 m široký a jak píše učitel Pecival v obecní kronice, je vrstva půdy silná 1,5 m – 2,5 m. Už koncem třicátých let začal majitel František Ježek těžit rašelinu pro zahrádkáře. Po 2. světové válce začal státní statek Lanškroun těžit rašelinu ve velkém. Tehdy nechal čermenský červený kříž udělat rozbor této rašeliny. Bylo zjištěno, že má účinky jako rašelina ve Františkových lázních a tak ministerstvo zdravotnictví prosadilo zákaz těžby. Při stavbě budovy MNV v Dolní Čermné se počítalo s umístěním rašelinných lázní menšího rozsahu. Od toho se však upustilo. Nyní rašelina zůstává jako rezerva pro léčebné účely. Přejdeme potok Čermenku a jdeme po prastaré původní cestě, po levé straně mineme mlýn, který na struze zřídil v roce 1718 František Cejnar a kde mlynařilo 5 generací Cejnarů. Místní jméno “Na struze” se dodnes udrželo. Roku 1888 mlýn zakoupil Josef Appl a příští generace zde zřídila moderní mlýn, pilu i tkalcovskou továrnu. Dokonce zakoupila už zmíněnou Applovu cihelnu. Dnes je tu závod na výrobu krmných směsí, zůstal pouze komín bývalé tkalcovny. Okolní budovy jsou z velké části přebudovány. Odtud je jen skok do nejlidnatější části obce, do “Smrčiny”. V pozemkových knihách jsou uváděny 3 zahradnické usedlosti už z roku 1570. Nebyli tu zahradníci, tak se jen psali do gruntovních knih, ale hospodáři na menších výměrách. V knize je uváděno č. 99 Jiřího Šafránka, č. 84 Prokopa Hejného a č. 83 Václava Juklíčka. Z toho plyne, že Smrčina není mladší než ostatní části obce. V přilehlém “Panském lese” se odjakživa dařilo smrkům a v minulosti jich tu bylo jistě mnoho. Ve Vašíčkově místopise se dočteme, že v 18. století, když přišel do Čermné Ignác Kylar, byly na S,rčině pouze 3 domy, zbytek byl zarostlý smrkovým lesem. Přes Smrčinu vedla prastará obecní cesta přes Mariánskou horu do Lanškrouna. Už v roce 1865 tu byla vyměřena silnice z Čermné do Lanškrouna. Silnice ale nevedla, jak bylo původně vyměřeno a začala se stavět až v roce 1873. Tehdy mocný magnát, majitel hospody a velkoobchodník s vínem prosadil, aby silnice vedla po jeho pozemcích k hospodě a přes potok ke Krčmě. V roce 1866 po bitvě u Hradce Králové stihla pruská armáda rakouské jednotky a když naplánovanou silnici nenašla, musela i s děly projet po úzkých a špatně sjízdných cestách k Lanškrounu. Prušáci byli velmi rozzlobeni a vyplatili starostu obce Josefa Marka ranami holí za to, že silnici zakreslená na mapách nebyla dosud postavena, ač on nemohl za to, že vedla jinudy. U Malova mostu odbočíme přes Kout špatně sjízdnou cestu k lesíku, zvanému “Malova borovina”. Borovina i Malův most jsou pojmenovány po majiteli Františku Malém, který v roce 1818 v domě čp. 185 vykonával práci koželuha. Právě jeho dcera Marina se stala manželkou Josefa Marka, pozdějšího starosty obce, o kterém jsme se už zmínili. Cesta k Borovině vede kolem rybníka, kde je vyvýšenina s názvem “Na kopečku”, kde se v létě koupala děcka a omladina. Tento cíp lesa, i když převážně smrkový, se už odedávna nazývá “Malova borovina”. Ale ještě ve třicátých letech zde velkým dílem převládal les starých borovic, z části tu byla mýtina a z části vysázené mladé smrčky. V těchto místech se konaly časté hasičské výlety s malým kolotočem a kolem štěstí a vyhrávala tu kapela samouků, která si říkal “Haťa paťa”. V těsné blízkosti lesíka přejížděli jezdci na kolách prkna přes okraj rybníka. To se užilo smíchu, když jezdci spadli do vody. Dnes už vzpomínají jen ti nejstarší na tyto jednoduché a prosté nedělní zábavy, kdy nechybělo radosti a legrace, i když byla nouze. Okruh dlouhý 6 km končíme po jakubovické silnici opět v kempu. Prameny: Místopis Čech |