kemp, Malova borovina, Smrčina, Bída, obecní les, červeně značená cesta, Bahna, Na Struze, Stěžník, po hrázi, kemp
Z kempu jdeme po cestě k rychtě a odtud po silnici k Jakubovicům. Silnice byla vybudována v r. 1906 jako spoj z Čermné přes Jakubovice do Lanškrouna. V příštím roce 1907 byla postavena na náměstí měšťanská škola a hned v r. 1908 tu při silnici od rychty podle rybníka k lesu vysázeli žáci školy ovocné stromky, višničky. Mrazová kotlina, těžká nevhodná půda a rybník byly příčinou špatného růstu, každý rok jich několik zaschlo, zmrzlo a netrvalo dlouho a nikdo nevěděl o zasazených višních. Odbočíme k Malově borovině a cestou si připomeneme, že tady poblíž napravo v lese se v r. 1912 zastřelil čermenský doktor Josef Šarich. Byl činný v protirakouské politické akci, hrozilo mu prozrazení a proto volil smrt. Asi před 10 lety jeho syn v těchto místech hledal smrt označený křížem, kde jeho otec skonal. Jistě nás mate označení lesíka “Malova borovina”, když tu borovici sotva uvidíme, vesměs samý smrk. Název se ujal před staletím, kdy tu rostly statné borovice v řídkém porostu. První majitel lesu, Josef Marek, obecní radní, pak i starosta obce, se přiženil na číslo 185 k Marianě, dceři Františka Malého a třebaže tu hospodařily 3 generace Marků, říkalo se tu u Malů. Názvy Malova borovina a Malův most na Smrčinu nám připomínají Františka Malého, koželuha z r. 1818. Řídký les s mýtinou, s výsadbou malých smrčků, při rybníce v letech po první světové válce /1920 -1930/ byl svědkem zábavy a veselí čermenských občanů. Konaly se tu hasičské výlety s malým kolotočem a kolem štěstí, vyhrávala tu kapela samouků bez not, známá Haťa paťa a střídaly se zpěvy podařených kupletů. Nejvíc zábavy a smíchu bylo na prknech na rybníce, když jezdec na kole spadl do vody. Dnes už jen ti nejstarší vzpomínají na jednoduché a prosté zábavy nedělních odpolední, kdy se tolik všeho nedostávalo a přece radost nechyběla. Za lesíkem při cestě nedaleko rybníka se nízké vyvýšenině říká “Na kopečku”. Tam po léta bývalo oblíbené místo koupání smrčinských dětí a mládeže. “Koutem” /místní jméno/ přicházíme do jedné z nejlidnatějších částí naší obce “Smrčiny”. V pozemkové knize už roku 1570 jsou uváděna zde tři čísla coby rolnické usedlosti. Je tu uváděno číslo 83 s Václavem Juklíčkem (dnes Vojtěch Formánek), číslo 84 s Prokopem Hejným (Adolf Peichel) a čís. 99 s Jiřím Šafránkem (poslední majitel Komárek, dnes výstavba “na Špici”). O nic není tedy Smrčina mladší než jiné části obce. Ze zvědavosti se pídíme, proč název místního nebo pomístního jména vznikl. Ve Vašíčkově místopisu obce Dolní Čermná čteme zápis na čísle 123. Když v první polovici 18. stol. se zde usadil Ignác Kylar, byly na Smrčině jen 3 chalupy a větší část byla porostlá smrkovým lesem a říkalo se za potokem “na Smrčině”. V r. 1771, kdy bylo provedeno očíslování domů, bylo na Smrčině už 21 čísel (celkem v obci 249). V místě, kde Smrčina končí se říká “Na špici”. Přes Smrčinu k Mariánské hoře přes “Bídu” vedla prastará cesta do Lanškrouna. Už v roce 1865 tu byla vyměřena první silnice z Čermné do Lanškrouna, ale František Tschepen zvaný “Čípa” z horní části obce, majitel velké patrové hospody a velkoobchodník s vínem dokázal na hejtmanství v Lanškrouně, aby silnice vedla z Třešňovce po jeho pozemku k hospodě a dále přes potok ke Krčmě. Ze “Špice” nejjižnějšího cípu Smrčiny, okolo lesíka a Komárkovy kapličky stoupá cesta prudce vzhůru ke kótě 449. “Na Bídu”. V roce 1876, kdy lidnatost v Čermné byla největší, postavili zde manželé Jan a Rosalie Andrlovi chalupu z vepřovic /nevypálené cihly/ a dřevěných špalíků – z bídy. Začalo se tu říkat Na Bídě, udrželo se to dodnes i když chalupa byla v roce 1929 zbořena. U cesty po obou stranách bývalé chalupy stojí socha Panny Marie a kříž ve stínu dvou asi 80 letých lip. Odtud je úchvatný pohled na Dolní Čermnou. Vidíme dlouhé údolí podle potoka Čermenky, s lesíkem, hladinou rybníka, s kulisou “Panského lesa” a v pozadí s věncovím kopců /Červený vrch 528, Klekarova hora 519, Varta 508/. Přes rybník jako prst se tyčí věž kostela a v pozadí vpravo vystupuje dominanta – lesnatý hřeben Hůry /519 m/, který je pěkným ukončením na scéně čermenského panorama. Pohledem vlevo vidíme komplex Panských lesů o výměře 130 ha, jejichž okraj po celé délce tvoří “les obecní” o výměře 32 ha. V roce 1936 se Čermná rozdělila na Dolní a Horní Čermnou, rozdělil se i les podle daňové základny, takže k Dolní Čermné připadlo 19 ha a k Horní Čermné 13 ha. Po první světové válce byl obecní les vyňat z polesí lesa Panského. Nedaleko v obecním lese bychom našli místo, kde nařízením c. k. úřadů v druhé polovici 19 století bylo zřízeno tzv. mrchoviště. Sem se zakopávala uhynulá nebo utracená domácí zvířata – koně, hovězí dobytek, prasata, psi a kočky, což prováděli pohodní, jinak zvaní rasi nebo antouškové. Také zvířata utracená při kontaminaci sem byla zakopána. V době první světové války a ještě těsně po ní, v době hladu, byla některá zakopaná zvířata vykopána, v noci odnesena, dobře uvařena a snědena. Dělali to otcové a matky chudých, početných rodin, aby dětem mohli dát najíst. Kupodivu chodili jsme s jejich dětmi do školy a nebylo slyšet o onemocnění otravou masem. Z místa výhledu odbočuje nalevo červeně značená cesta, z níž máme pěkný pohled na část Horní Čermné v pozadí s Kalhotami. Na obzoru vidíme nejvýchodnější část Orlických hor se Suchým vrchem /994 m/ a Bukovou horu. Celá krajina pod Suchým vrchem a Bukovou horou, než splyne s lanškrounskou kotlinou, je prý nejkrásnější část Orlických hor. Pod Betlachovým statkem odbočíme cestou okolo bývalé Markovy pískovny, přejdeme vpravo přes zasypanou struhu a po lávce potok Čermenku. Jsme v komplexu rašelinných půd zvaných místním jménem “Na bahnech”. Celé ložisko leží na pravém břehu potoka Čermenky, je asi 600 metrů dlouhé, místy až 100 metrů široké a jak uvádí v obecní kronice učitel Pecivál, nepříliš vydatné (11/2 – 31/2). Asi polovina oblasti rašeliny se nalézá v Horní Čermné, kde místní jméno “Mešina” /Kyselá půda – vyskytuje se zde mnoho mechů/. Naši dávní předkové asi výraz rašelina neznali a používali staršího výrazu – bahno, dodnes se tedy užívá původní “Na bahnech”. Koncem třicátých let majitel pozemku František Ježek začal s nepatrnou těžbou pro zahradníky a zahrádkáře. Po druhé světové válce v padesátých letech začaly Státní statky těžbu ve velkém. Tehdy Červený kříž v Dolní Čermné s předsedou učitelem Frant. Chmátalem nechal udělat rozbor rašeliny a bylo zjištěno, že má takové účinky jako rašelina ve Františkových Lázních. Ministerstvo zdravotnictví prosadilo zákaz těžby a rašelina má zůstat jako rezerva pro Čsl. lázně. V Dolní Čermné při stavbě budovy MNV se počítalo s umístěním rašelinných lázní menšího rozsahu s několika vanami, od čehož se však upustilo. V prostoru vytěžené rašeliny bujně dnes rostou břízy a v nejbližším okolí tůrní vysoký rákos. Vyvěrají tam dva silné prameny. V hloubce 3 m je tvrdá vrstva usazeniny a pod ní oblázky s pískem (podzolové půdy). Začátkem tohoto století bylo na Bahnech okolo 20 chalup. Dnes je jich jen 14 a výstavba je z důvodu možné těžby rašeliny zakázána. Tam, kde vidíme zděné domky bylo použito velké množství pilotů (dřevěné koly do země zatlučené). Cesta po Bahnech podle potoka, ve stínu olší, javorů a dubů bez všeho provozu je příjemná procházka. Na levém břehu potoka v blízkosti závodu na mísení krmiv stojí dva mocné duby u nichž nelze udat stáří. Staří pamětníci tvrdí, že před osmdesáti lety byly stejné. U čísla 130 se dáme cestou vzhůru, přejdeme silnici a nedaleko cesty po levé straně stojí vic než 200 roků stará dřevěná chaloupka, původně výměnek statku č. 135. Na druhé straně je větší chalupa v dobrém stavu z počátku 19. století. Dřevěné chalupy jsou ponejvíce všechny z let 1790 – 1800. Jdeme po jedné z nejstarších cest v Čermné. Potok Čermenka, všelijak klikatý zamokřil okolí a proto naši předkové v dávné minulosti, po obou stranách potoka vybrali cesty na vyvýšených místech. Přesvědčujeme se na Blahotinci, na hranicích obce, kde naše cesta na pravé straně potoka vybíhá na pahrbek Roháč, jde okolo Ráje k faře a před selskými statky vzhůru k Budišovu a Ježkovu statku dále do Horní Čermné. Zatím druhá cesta po levé straně potoka prudce vystoupí od Blahotince vzhůru k Jansovu statku a ta šla od záhumení gruntů k Rychtě. Odtud vedla Obecním lesem na záhumení Smrčiny, k Aplovu mlýnu, po struze, okolo Markovy pískovny a pokračuje do Horní Čermné . Naše procházka vede po pravé straně potoka po cestě, nazvané po vybudování silnice r. 1886 “Stežník”. V místech, kde Stežník probíhá rovinou luk uzříme u statku č. 187 snad snad nejstarší strom v Dolní Čermné. Lípa má největší objem ze všech dolnočermenských stromů, je vykotlaná a těžko rozhodnout o jejím stáří, snad 250 – 300 roků, možná i více. V roce 1653 je tu na gruntě podle pozemkové knihy uváděn Martin Pecháček s připomínkou kantor. Zmínka ve školní kronice uvádí školu v r. 1666 a byla to chalupa, která při číslování domů v r. 1771 dostala číslo 11. Roku 1894 se krejčímu a malozemědělci Vincencovi Junkovi v čp. 201 narodil syn Vincenc, náš první automobilový závodník, který se roku 1928 na automobilových závodech v Nürburgringu v Německu ve 34 letech zabil. Jeho pamětní deska je umístěna v průčelí školy. Nedaleko na silnici u rybníka u čís. 204 si připomeneme strážní budku německých ordnerů a financů se závorami, jež rozdělovali obec. V r. 1938 šla totiž hranice mezi Protektorátem a Sudetami po hrázi rybníka a obec prožila až do konce války mnoho útrap a strádání. Cestou po hrázi si o rybníku něco povíme. Podle místopisu Čech jej okolo r. 1450 založili majitelé lanškrounsko-lanšperského panství Kostkové z Postupic. Leží v nejširším úvalu čermenském, kde byly vhodné podmínky k jeho založení. Hráz je asi 100 m dlouhá, v nejširším místě u paty loviska 10 m široká a tam také 5 m vysoká. Má výměru okolo 15 ha, je však z poloviny zarostlý rákosím. Byl panský, patřil k němu mlýn a velký lán pole. Obojí bylo pronajímáno mlynářům. Ti také se starali o hospodaření na rybníce a jeho výlov. Rybníky zde odedávna byly budovány pod dozorem zkušených rybníkářů a robotou poddaného lidu. Hráz je sypaná jílem, který byl z blízkosti nabážen a dusán tažnými voly. Vnitřek hráze je vydlážděn kameny. U hráze a u loviska ještě před 30 lety byla hloubka více než 3 m. Dnes je rybník zanešen nánosem z polí a je tu jen něco přes 1 m vody. Bezpečnost občanů v dolní části obce zaručoval splav a proto býval důkladně opravován a udržován. V roce 1963 byl splav nákladem 750. 000,-- Kčs vybudován ze žulových kvádrů a stavidla s lávkou ze železné konstrukce. Do té doby býval vždy splav z prken a stavidla s pohodlnou lávkou 1 m širokou z trámoví a fošen. Stav vždy odolal náporu vody při průtržích mračen i jarního tání s lijáky, nikdy v minulosti nebyly ohroženi lidé. Povodí potoka Čermenky, jen po rybník, má asi 20 km2 , a hráz a splav sehrály nesčetněkrát svou hlavní roli. Pohled na stříbrnou hladinu rybníka s labutěmi a vodním ptactvem, s vyhlídkou na panské lesy, vzhůru k Bídě a dále k Mariánské hoře s přilehlou Smrčinou, by zasloužil, aby na hrázi umístěné lavičky posloužily k posezení a potěšení z výhledu na jednu pěknou Čermenskou partii. Přijdeme k Sauně, vybudované po roce 1960 MNV. Tady u náhonu na mlýn, kde se říkalo “U zahrádky” bylo v roce 1937 vybudováno koupaliště. Jednota Sokol zřídila jednoduché kabiny na převlékání, obec zpevnila mělký břeh a zkoupila několik loděk, které za mírný poplatek byly půjčovány. Rybník s koupáním, přilehlé Panské lesy i malé lesíky selské v okolí, pěkná členěná krajina s kopci s vyhlídkami po obci a po okolí přivábily tehdy letní hosty o prázdninách a po několik roků v letní sezóně se v hospodách vyvařovalo na 400 obědů, mimo strávníky v soukromí. S rybníkem je spjato dětství a mládí několika generací Čermáků. V létě koupání, v zimě klouzačky. Zůstaly nezapomenutelné dojmy do stáří. A nyní od sauny přejdeme silnici a vrátíme se zpět do prostoru kempu. Celý okruh asi 6 km. V místech rašeliniště nad Ježkovým statkem, v roce 1988 – 1989 v zájmu zásobování Lanškrouna pitnou vodou se začaly provádět průzkumné vrty. Plánuje se, že v hloubce 300 m se narazí na bohaté zdroje vody velkého podzemního jezera letohradského. Práce se konají v těsné blízkosti naší naučné stezky a jistě nás zajímá v těch místech složení půdy. Je tu 1,5 – 3 m ložisko rašeliny, pak do 60 m jsou naplavené půdy a do nynějška (30.9.1989) do hloubky 250 m samý hutný tvrdý slín. K hloubení použito postupně 3 vrtných souprav.
Materiál ze země tlakem vynáší půda. Podle zprávy
vedoucího vrtné soupravy bude se dále pokračovat v
hloubení až do 300 m. |