Již před více než 20 léty tu byla postavena stáj pro mladý dobytek, známá “Salaš”, jméno se ujalo tak, že i hlavní cesta do hor, po které se vyhání dobytek na pastvu se nazývá “cesta k salaši”, nebo také “cesta do hor”.

Po ní se vydáme na okraj Klekarovy hory /519 m/, kde na rovině cesty, po pravé straně v řídkém lese spatříme jednu z nejstarších čermenských památek, tzv. “smírčí kříž”. Takovéto kříže se podle magdeburského nebo norimberského práva začaly stavět za posledních Přemyslovců a stavěly se i v dalších staletích v místech, kde přišli vraždou nebo v boji o život lidé. Kříž zde na Kobylici je okresním konzervátorem uznán jako původní. Postaven byl asi o 50 m výše v lese u dnes již zaniklé cesty po skončené třicetileté válce. /v r. 1648/. Kříž je těžký a masivní a je z pískovce. Byl postaven na svahu, proto se po čase vyvrátil. V borůvčí a pod jehličím byl donedávna těžko k nalezení. V roce 1979 jej s povolením MNV několik ochotných občanů přivalilo k cestě a znovu postavilo. Nenese letopočet ani jméno, jen kopí je na něm vysekáno a s tímto se váže název “Kobylice”. V přiznávací tabele z roku 1676 se pastvina čermenské rychty nazývá “Koňská hlava”, z toho se během doby ujal název “Kobylice”.

Učitel Vincenc Vašíček ve své práci “Stopami minulosti” uvádí, že zde ve třicetileté válce padli Švédové. Ti v roce 1642 po několik měsíců drželi Lanškroun. Při pátrání po nepříteli a při rabování selských statků narazili na císařskou hlídku, svedli s ní těžký boj. Zde na otevřené pastvině přišlo o život více vojáků z obou stran.

O kus dále odbočíme po pastvině k nejvyššímu bodu Klekarovy hory vysoké 519m, odkud bylo dříve možno shlédnout nejen větší část obce Čermné, ale i celý kraj do široka se táhnoucí až po obzor nejvýchodnějšího cípu Orlických hor s dominantami Suchým vrchem /994 m/ a Bukovou horou /958 m/, Toto úchvatné panorama se také nejednou stalo námětem ka malování.

Pro zajímavost uvádíme příběh kronikáře Josefa Vacka, jak jej zapsal do kroniky.

“Bylo to po vánocích, byl sníh a mrzlo. Tkalců Martin nadělal sobě vějiček a chtěl na Klekarových horách políčit na kvíčely. Šel brzo zrána /hodiny asi neměli/, než se rozední, aby již byl na horách. Když přišel ke starému prosychajícímu jeřábu, uslyšel dusot a v zápětí viděl, že se sem ženou vlci a škrábali se na strom. Tam se ale dostat nemohli. Začali tedy výt a sedli si každý z jedné strany pod jeřáb. Oči jako uhlíky svítily na Martina. Ten se zprvu potil, ale když slyšel troubit ponocného nad rybníkem půlnoc, začalo ho mrazit. On přece nevydrží v takovém mrazu sedět do rána na stromě, přemrzne, spadne a vlci se do něho pustí. Už mu začaly údy tuhnout, když ho napadlo, že se vlci bojí ohně. Vzpomněl si, že má v kapse křesání, nůž s ocilkou, kousek kamínku /zvaný pazourek/ a hubku. Sáhl do kabátu, vytáhl křesání a křesal, až jiskry začaly padat na zem a na vlky. Ti se polekali a utekli. Za chvíli se jeden vlk ozval na Hůře a druhý na Červeném vrchu. Rychle slezl Martin ze stromu, nechal vějičky vějičkami a utíkal co mohl domů.”

Škoda, že je dnes vrchol zarostlý lesem, bez výhledu. Je to nejvyšší bod, z něhož však i dnes lze Dolní Čermnou a blízké okolí pozorovat.

Přidáme teď do kroku a vrátíme se na cestu. Při cestě je žleb na napájení jalovic na pastvě. My se po chvilce dostáváme na tolikrát už uváděnou “cestu na horách”. Dávno a dávno naši předkové vedli cestu po horách, vyhnuli se osadám, kde při potoku byla zamokřená místa a formani pak měli s těžkými povozy potíže. Také přesuny vojsk se tudy dály za dávné minulosti.

Smírčí kříž na Kobylici nám to připomíná. Cesta vede téměř po vrstevnici, po levé straně jsou převážně lesy, ale po pravé straně krajina členěná úžlebím a kopci a právě v těchto místech povstalo mnoho pověstí jak je Josef Vacek zaznamenal. Jednu pověst uvádíme:



O překladeném mezníku

Za horami mezi polem a loukou bylo za večera vidět, jak někdo pobíhá po mezi a hlasitě volá: “ Kam to mám dát, kam to mám dát?” Mezi lidmi se o tom hodně povídalo a tomu místu se každý vyhýbal. Jednou šel po mezi u oné louky jeden pocestný. Také viděl někoho volat a pobíhat po mezi. Když pocestný slyšel “Kam to mám dát, kam to mám dát”, dodal si odvahy a odpověděl: “Dej to odkuds to vzal”. Teď se zjevení k němu přiblížilo a on poznal člověka, jak nese mezník. Mezník (velký kámen) položil na pravé místo a děkoval smělému muži, že ho zbavil nekonečného úkolu. Vyprávěl mu, že za života tento mezník přeložil a pak za trest musel po smrti nosit mezník tak dlouho, než mu někdo na jeho volání “Kam ho mám dát”, odpoví: “Dej ho tam, kdes ho vzal”.

Půda všude červená – permský útvar. I nejvyšší vrchol rozvodí na našem úseku se nazývá “Červený vrch” (528 m) a ten v lese nevýrazně nejvyšší místo v blízkosti Kreuzigerova kříže, zahaluje. Snad bychom si měli připomenout místo v lese mezi Klekarovou horou a známou Vartou, které se nalézá na severní straně hřbetu hor. Říkají tu dosud “Na horkách” a lesík patřil začátkem tohoto století zemědělci Františku Šilarovi. Tehdy tu začal kopat uhlí. Použil jednoduchého zařízení, rumpálu, kde čtyři chlapi točili (později benzín. motoru) a v hlubině někdo vybíral do okovu zeminu. Obecní kronika uvádí o vrtu tento zápis: V roce 1912 jsme vrtali “Na horkách” až do hloubky 64 m. Složení zemské vrstvy je následující podle poznatku řídícího učitele Kulhánka, známého geologa: první vrstva – asi 27 metrů – je permský útvar, potom skála – křemen 8 m – a pod skálou byla asi 1, 55 m bílého útvaru o hutnosti kameninového nebo porcelánového nádobí. Potom vrstva třetihorního útvaru, přecházejícího do permského útvaru promíseného uhelným povrchovým lepem až do 60 m hloubky a dále útvar neznámého původu.”

Ani v 60 m hloubce však uhlí nenašli. Obec tehdy přispěla Šilarovi na jeho nákladnou a záslužnou práci částkou 25 korun.

Přecházíme na katastr obce Petrovic a zde je ještě více členitá krajina než v Čermné. Hned po pravé straně cesty je místo, které se nazývá “Korejtka”. Když vyjdeme z této dlouhé a srázné úžlabiny pozemků petrovických, to už nedaleko před námi vyvstává “Hůra”, která svým širokým temenem impozantně dominuje Petrovicím. Nejvyšší místo nad Adamovým jezerem měři 519 m.

Celý útvar Hůry i s jižním svahem k obci je vápencového původu (opuka), zatímco severní svah obce je permský a celý katastr i s Hůrou měří 255 ha. Petrovské polesí Hůry má 85 ha. Obec má 240 obyvatel a 75 čísel. Jak se poměry měnily dokazuje dokument Soupis církevních realit z roku 1714, kdy Petrovice měly 74 obyvatel na 255 ha a sousední obec na druhé straně Čermné Jakubovice měly na 350 ha 178 obyvatel. Dnes mají Jakubovice jen 104 obyvatel.

Nejstarší písemná zmínka o Petrovicích je v listině krále Václava II. z roku 1304, kdy spolu s dalšími obcemi lanškrounského panství byly darovány klášteru. Svého rychtáře měly až r. 1700.

V blízké Hůře, snad ještě před husitskými válkami, postavil neznámý nízký šlechtic nad Adamovým jezerem dřevěnou tvrz. Kde pak obecní kronika petrovická zaznamenává některé petrovické pány. V husitských dobách to byl Jeník z Mečlova, rod Strachotů, pak to byli pánové Blíživští z Blížejova a na Petrovicích a po nich Jan Licek z Rýzmburka a na Petrovicích.

Všichni byli náboženství pod obojí a jezdili do Čermné do kostela sv. Jiří. Rodina pánů Blíživských vymřela pravděpodobně za moru v roce 1585 a byli pochováni pod dlažbou kostela. Deska byla při přestavbě kostela v r. 1860 vyňata a umístěna v síňce bočních dveří do zdi. Poslední majitel tvrze Jan Licek z Rýzmburka a na Petrovicích po Bílé hoře v r. 1622 prodává svůj malý majetek knížeti Lichtensteinovi za 5340 kop a s jinými emigranty odchází pro víru do ciziny. Tvrz byla asi ve třicetileté válce vypálena a neexistují z ní žádné pozůstatky.

Hůra patří k nejzajímavějším okruhům čermenským a stezka č. 7, která prochází celým jejím komplexem až na Blahotinec, nás seznámí s její historií, pověstmi, rostlinstvem.

Občané petrovičtí, než si v roce 1889 postavili svou kapli a v roce 1893 vybudovali vedle kostelníka hřbitov, chodily cestou okolo Jansovy kapličky do Čermné a tam také pochovávali své mrtvé. Ještě začátkem roku 1800 chodily děti do školy do Čermné, potom je učil petrovický chalupník ve svém obydlí. Až roku 1874 byla postavena škola, jak dodnes stojí na okraji obce. Na druhém konci obce nad silnicí, jež byla postavena teprve roku 1906, stojí bývalý panský dvůr.

Sem chodili i jezdili robotovat osadníci z Čermné i Jakubovic. V roce 1725 bylo ve dvoře 42 krav, 14 jalovic a 295 ovcí. V každé chalupě drželi kozy, které se pásly na jižním svahu pod Hůrou a odtud se udrželo dodnes jméno “Kozlince”.

Petrovice měly i éru “uhlokopů”. V roce 1899 chudí chalupníci založili kutací společnost s podíle 20,-- Kč. V místech, kde zastavuje autobus ve vylámané skále, na okraji kopali do hloubky 60 m aniž narazili na uhelnou vrstvu. Jen na černý lepek, který se sice rozžhavil, ale neshořel.

Narazilo se na velmi silný pramen vody, takže práce byla ztížena. Dohled měl důlní inženýr z Německa, kterého sem pozval lanškrounský lékárník Erxleben. Kutání bylo v roce 1901 zastaveno a jak vypovídají nejstarší pamětníci, haldy černé zeminy dlouho tu ležely a stará košatá hruška se do hlubin země propadla.

I rybníček tu petrovičtí měli a v něm trapiče hastrmana. Měli tu svou zvoničku, která shořela i s několika okolními chalupami při požáru a zvon z této zvoničky se roztavil.

Na OÚ uchovávají kamenné kladívko z mladší doby kamenné, které objevili dělníci při melioraci.

Odcházíme z Petrovic okolo jižního cípu Hůry a zastavíme se u několika chalup s názvem “Blahotinec”. Do nedávna tu stály 4 chalupy a ty vždy patřily do Petrovic. Název pochází od toho, že než v r. 1906 tu byla vybudována silnice, vedly přes oba potoky – petrovický i Čermenku – dřevěné nízké mosty, které byly často zaplaveny vodou a lidé se pak brodili a plahočili.

Tak vznikl název “Plahotinec” a později se vyvinul “Blahotinec”. Jmenované mosty přes potoky nesly název “Ovčí mosty”. Po nich honili panští ovčáci stáda ovcí na selské úhory. Říkalo se, že ovčičky mají zlaté nožičky. Na cizím se pásly a vlnu stříhali ovčáci pro pány.

Ze silnice u mostu odbočíme podle lesa doprava. Procházíme okolo bývalé Jansovy tírny na len. Tady v době první světové války a hlavně po ní pracovali obyvatelé Čermné za nepatrný výdělek. Jdeme dále po “Staré cestě”, kde opodál stojí statky. V pátem statku na mírném návrší /čp. 57/ se narodil roku 1899 Jindřich Štýrský. Jeho otec, učitel v Čermné a v Petrovicích, se na statek přiženil. Syn měl být po otci učitelem, i ústav učitelský v Hradci Králové vystudoval, ale jeho sklony k umění jej přivedly k malířství. Statek prodal a jako akademický malíř se věnoval surrealismu. Zemřel v mladém věku za druhé světové války.

Tam, kde se napojuje naše cesta na silnici, na její levé straně, se v domě čp. 250 narodil v r. 1912 akademický sochař Ladislav Faltejsek. V loňském roce vystavoval svoje práce v místnostech obřadní síně.

A to už jsme nedaleko náměstí, kde vedle restaurace zahneme k dětskému domovu a do prostoru kempu.

Trasa měří okolo 5 km.

Prameny : Místopis Dolní Čermné: Vincenc Vašíček a Jan Dušek
Půdní mapa obce Dolní Čermné
Jansova kronika
Petrovická kronika
Pověsti a prameny Josefa Vacka
Obecní kronika
Paměti čermenských a petrovických občanů