Tato trasa je nejdelší, měří okolo 15 – 16 km a prochází téměř po celém obvodě Dolní a Horní Čermné. Ale patří také k nejhezčím ze všech okruhů, protože má nejen pěkné vyhlídky po Čermné a okolí, ale prochází i malebnými údolíčky ramen potoka Čermenky.

Z kempu projdeme okolo dětského domova a přes náměstí pokračujeme silnicí. Před bývalou Vaškovou hospodou odbočíme po několikrát již zmíněné cestě vzhůru k obzoru na sever. Necelých 100 m po levé straně strála první dřevěná škola, později čp. 11, postavená v roce 1666. Do té doby učili učitelé ve svých obydlích. V místopisu obce Dolní Čermné čteme, že chaloupka byla roku 1799 prodána učiteli Josefu Markovi. Není známo, zda děti učil dále ve své chalupě, nebo kde jinde se tehdy učilo.

Pokračujeme cestou až k rozcestí do Ráje, kde stojí kamenný sloupek s obrázkem, který byl původně po r. 1814 postaven na Mariánské hoře. U něj se každoročně po léta scházeli poutníci před dlouhou pěší cestou do Maria-Zell v Rakousku. Cesta do Ráje je i s loukami rozorána a pěstuje se tu obilí. Díváme se do rozkošné kotlinky, kde v polovici minulého století bvla postavena čísla 516, 540 a 549. Do roku 1945, tedy asi za 100 let, nebylo po nich ani památky. U bývalé Suchomelovy stodoly nad údolíčkem trůní dva staré prosychající stromy, lípa a klen. Odtud se díváme do půvabného údolíčka s okolím.

V jedné z chalup nějaký Šilar, zvaný Kocourek, vyučený sirkař, se svou ženou a tovaryšem, vyráběl podomácku ročně velké množství sirek. Chasník se od fosforu, s nímž pracoval, otrávil a zemřel. Když se pracovalo naplno, bylo i s roznáškou zaměstnáno 5 osob. Než se sirky vyráběly v továrně v Sušici, vyrábělo se na Kunčicích a okolí podomácku na 4 mil. sirek denně.

V blízkosti “Ráje” se za první republiky hrála v přírodě velká výpravná divadla, kde účinkovalo na 170 osob.

Nemůžeme se dost nabažit pohledu z kopečka nad klenem nebo lípou do blízkosti i do dáli. Postřehneme nejbližší pahrbek “Roháč” s několika chalupami a za ním na dosah ruky masiv zalesněného kopce “Hůry”. Jak jinak se nám odtud jeví s širokými verměřovickými loukami u Hůry v olších skrytý potok Čermenka, na jehož vodě podle pozemkových knih od roku 1563 “Podhorský mlýn” klapával a dříví na pile řezal.

Proti našim zrakům se prostírají široké lány polí s Jansovou kapličkou postavenou asi v roce 1720 na kótě 440 m. Na obzoru se pne kopec “Varta” s nadmořskou výškou 508 m, jejíž vrchol je dnes zalesněný. Donedávna byl vrchol holý a plnil v dávných dobách strážní úkol. Dříve se tu zapalovaly ohně a v pozdějších dobách se odtud vystřelovaly barevné rakety. Z nejvyššího místa na Vartě bylo vidět do okolí na všechny strany jako nikde jinde. Vedle Varty zahlédneme ještě zalesněný hřeben hor s Klekarovou horou (519 m). Vpravo vedle Hůry při Tiché Orlici uvidíme Kunčice a Orlici a při dobré viditelnosti dohlédneme i na letohradský zámek. Pohled od bývalé Suchomelovy chalupy je opravdový ráj na pohled.

Vracíme se na cestu k Jablonnému, jež byla ve starých mapách 6 – 8 m široká a patřila v našem kraji k hlavním cestám. Nebyla to cesta ledajaká. Tudy se dopravovalo vše, co lidé potřebovali, rachotila tady kola a skřípaly brzdy těžkých formanských vozů jedoucích do hor a do Kladska. I vojenské transporty ve válkách tudy táhly.

Zde také někdy okolo roku 1970 našly školní děti s učitelem Hájkem 2 kamenné buchy na ubíjení zvěře. Jeden ve velmi dobrém stavu byl uložen v krajském muzeu v Hradci Králové. Druhý měl ulomený otvor pro násadu a není známo, kde se nyní nalézá. Buchů se užívalo v pradávných dobách a my si uvědomujeme, jak dávno tu už pulsoval život.

Okraj obce s loukami, přes pahrbek Roháč, Ráj, dále ke kravínu až po Saharu a Mlynářův kopec, má jílovité půdy s množstvím kamení, pole nejsou příliš úrodná. Kanadské topoly zasazené JZD v roce 1955, coby větrolamy proti větrům z údolí Tiché Orlice, nesplnily svůj úkol a mrazivé severáky sužují tento kraj dál. Díváme se proti svahu, který se zvedá k obzoru. Je obrácen ke slunci, s půdou značně písčitou a z obou stran chráněný závětřím lesů. Lidé pracující na poli v žáru slunce, bez sebemenšího vánku v závětří se cítili jako “Na Sahaře”. Název vznikl v době kolektivizace a udržel se dodnes. Téměř na vrcholku svahu je cesta lemovaná skupinkami stromů a keřů a tvoří hranici katastru verměřovického. Podíváme-li se nazpět, je odtud hezký pohled na Dolní Čermnou.

Naši cestu v blízkosti několika břízek tu na vrcholu svahu křižuje cesta z Horní Čermné do Vermněřovic. Dnes zarůstá trávou, ale byla donedávna hojně užívanou zkratkou (nejméně o 3 km) z Horní Čermné do Verměřovic k vlaku. Dnes už nikdo neví, co tenkrát lidé zažili strachu, když ráno za tmy nebo večer chodili touto cestou a co zkusili v mrazivých větrech, v zimních plískanicích nebo v závějích sněhu. Strategická cesta pokračuje rovnoběžně s cestou k Verměřovicům a nedaleko odtud odbočuje k severu a dolů po svahu k Bystříčku, dále k Jablonnému a poblíž toku Tiché Orlice do Kladska, které ještě do poloviny 18. století patřilo ke koruně české. Stojíme nyní na hranicích tří katastrů – dolnočermenském, verměřovickém odtud na západ a na sever od cesty je katastr bystřecký. Je odtud pěkný pohled nahorské obce. Dole pod námi v údolí se několika chalupami ukazuje Bystřec, za masivem kopce se skrývá Jablonné nad Orlicí, o kousek dále ve svahu leží seskupená obydlí občanů sobkovických. Vlevo se vypíná Faltusův kopec, vysoký 638 m.

Po celé délce horizontu se táhne hřeben Těchonínského lesa s Vysokým kamenem (843 m), dále Suchý vrch (995 m) a Buková hora (954 m). Pod masivem lesů Suchého vrchu hledáme horskou obec Jamné, které se ve velkém výškovém rozdílu svažuje k Jablonnému.

Po prohlídce a orientaci pokračujeme podle zmíněných břízek cestou do “Farského lesa”. Při cestě nedaleko okraje Farského lesa (asi 20 ha) ještě v roce 1980 stály 3 (snad i 4) neveliké kamenné kříže, coby mezníky k označení hranic. V roce 1702 – 1703 je nechal postavit čermenský farář Václav Musílek, ale dnes bychom je zde marně hledali. Cesta Farským a selskými lesy Bystřeckými je rovinatá, ale odvozem dřeva rozježděná a plná kalužin.

V místech, kde les končí a začínají lány JZD, odbočuje dolů po svahu nová provozní cesta k silnici od Bystrce na Kalhota. Původně šla cesta přímo rovinami polí a vyúsťovala na silnici u kóty 492 m.

Po silnici po červené značce se dostaneme do hornočermenské osady, zvané “Kalhoty”. Snad proto nesou název Kalhoty, že 7 chalup nebo statků bylo postaveno ještě při rozdvojených cestách (než byla v r. 1892 vybudována silnice) do tvaru kalhot. Byly postaveny okolo poloviny minulého století na odtržených pozemích dolnočermenských statků čp. 110, 135 a 140.

V místě autobusové zastávky odbočíme na své procházce směrem doleva a pokračujeme dobrou vozovkou, bývalou “Horáckou cestou” k Ježkovu statku č. 257. V lese po pravé straně cesty se po mnoho desetiletí lámal opukový kámen ke stavbám a do cest (lom je dnes zarostlý lesem). Uvědomujeme si, že tu nastupuje po písčitých podzolových půdách útvar vápencový, který se táhne přes Báj a Stežník do Zlomů a dále do Nepomuk. Bývalá Horácká cesta, jež vedla svahem čermenských a výprachtických polí, je dnes zorána a velký lán polí přechází dole v údolíčku v úzký proužek luk, po nichž se mírně svažuje naše cesta do Báje. Dovídáme se, že neveliká plocha polí, lučin i lesíka po pravé straně cesty se v letech kolektivizace začala nazývat “V Rakousích”. Snad proto, že jsou to pozemky odlehlé, vzdálené a cesta na pole pro družstevníky byla stejně, jako dříve pro žence do Rakous, hotovou výpravou. Po pravé straně je stráň selských lesů. Najdeme tu tři bývalé těžiště opuky. V dobách, kdy se začal pěstovat jetel, hospodáři své přední písčité pozemky pováželi opukou, která má asi 16% vápna. Opuka se těžila a rozvážela ponejvíc v zimě na saních, přes zimu pěkně rozmrzla a na jaře před jarními pracemi se hromádky rozházely.

U lesní cesty ve stráni je možno nalézt vzácnou léčivku – mařinku vonnou, která ve velikém množství tu roste.

Pokračujeme podle lánu polí k samotě v “Báji”. Přes pole se dostaneme k potoku Bájence. Při potůčku jsou splanělé louky, plné bujně rostoucího devětsilu, jež nás udivuje svými ohromnými listy. Nikde jinde nenajdeme tak bohatou vegetaci této rostliny. Potůček Bájenka s křišťálově čistou vodou je jedním ze dvou ramen potoka Čermenky, které se u Krčmy v Horní Čermné stékají. Lehce jej překročíme a sledujeme lidské obydlí, které tu v třicátých letech přestavěl zde na samotě majitel Josef Hejkrlík, když i kus stráně s opukovým kamenem musel vylámat, aby získal stavební materiál a větší prostor pro stavbu. Dnes tu nikdo nebydlí, jen bývalý osadník sem dojíždí, vyrábí košťata, košíky, žebříky a jiné potřebné nářadí.

Samota Báj měl původně 3 chalupy. Byly postaveny v polovině 19. století. Jedna chalupa je úplně rozbořena, z druhé zůstala parcela, kde stojí chata a jen číslo 261 tu zůstalo.

Za stavením pokračujeme cestou do lesa. Rovně cesta vede do Bystrce a vpravo cestou vzhůru, okolo bělokoré jedle se pustíme ke Stežníku. Pozastavíme se ještě u chaty se zahradou a bazénem ke koupání, do nějž se voda přivádí z potůčku Bájenky. A ještě jedno zastavení v Báji. Asi 40 m výše od rekreační chaty sejdeme po příkrém svahu k potůčku a spatříme dnes už vzácný jev, který daleko široko není k vidění. Stojí tu obr mezi stromy, smrk, jež se pne k nebi do výše snad 45 m. Ve výši prsou člověka má průměr asi 1 m a odborníci odhadují, že má 9 m³ a je starý více než 150 let. Marně bychom hledali někde strom tak mohutný, vysoký a zdravý, jež ční nad ostatní stromy v okolí. Právem nese označení – strom chráněný státem. Do nedávna tady v lese Stroužném jemu podobných rostlo několik.

Plni obdivu šplháme po příkrém svahu k cestě, jež se vine polem a malými lesíky a asi po 1 km chůze se ocitáme opět mezi lidskými obydlími, na “Stežníku”, u hospodářského stavení číslo 26. Dříve než přijdeme na Stežník, máme po levé straně cesty velký komplex polí zvaných “Rovně” s nejvyšším místem v celé Čermné, kótu 553 m. Pohledem vlevo vidíme jak údolíčka potoku Zlomenky, tak i dlouhý příkrý svah k Haldě, který se zvedá nad houštinou stromů. Po polní cestě přicházíme na úzkou, ale dobrou stežnickou silnici, vybudovanou v roce 1919 po první světové válce nákladem obce čermenské. Osada čítá asi 40 hospodářských stavení a chalup. Byla založena před více než 200 lety na odkoupených pozemcích čermenských statků. V nadmořské výšce o něco víc než 500 m, v půdě vápencového původu tu dobře rostou ovocné stromy i vlašské ořechy. Sejdeme po mírném svahu do údolíčka a jsme ve “Zlomech”. Samota čítá asi 6 – 7 čísel, z nichž 2 jsou na bývalém katastru čermenském a ostatní po levém břehu Zlomenky patří do Nepomuk. V případě zamokření terénu přejdeme potůček a jdeme po jeho levé straně okolo chalup málo používanou cestou okrajem lesa zvaného “Ptáčník”. V místech, kde je přes potůček položen dřevěný můstek, přejdeme na louku.. Potůček Zlomenka pramení na Haldě pod družstevním kravínem v úzkém údolí mezi olšemi. Právě jako Bájenka protéká polními a lesními údolíčky do Horní Čermné, kde se oba potůčky u Krčmy spojují a tvoří potok Čermenku.

K další procházce se dáme úzkým pásem lučin vpravo od vodního toku, rozkošným údolíčkem naší Zlomenky, kde se po pravé straně prudce zvedají družstevní lány s nejvyšším bodem 549 m, zvaným “Suchý kopec”.

Po levé straně nad potůčkem se jako hradba tyčí les, zvaný “Ptáčník”. A to už jsme na katastru obce “Nepomuky”, kde nás vítají jen a jen samé lesy. Orné půdy po úpravě je tu jen asi 1/4 (145 ha), ač celý katastr má asi 650 ha. Obec je mladá, založená roku 1790 z bývalého panského ovčína, zvaného Záhuba. Tehdy při parcelaci v době robot zabrali první osadníci jen malé výměry pastvin v obavách z robot. Proto rozsáhlé pastviny ovčince po založení obce byly zalesněny. U rozložitého dubu v údolí zabíhal sem ostrý klín katastru hornotřešňovského, takže turista tu mohl stát jednou nohou v Horní Čermné, druhou v Horním Třešňovci a rukou sáhnout na strom stojící na území Nepomuku.

A vítá nás nová samota stojící na mírném svahu, skrytá za kopci v údolí. Jsme v “Matějkově”. Jsou tu tři chalupy obrácené k východu a čtvrtá asi o 100 m níže. Samota vznikla někdy v polovici minulého století a že tu bydleli 2 Matějkové, začalo se tu říkat v Matějkově. Za 2. světové války se tu ukrývali partyzáni, když jim hrozilo zatčení. Němci za ukrývání trestali i smrtí.

Projdeme samotou mírně do svahu a přijdeme na dobrou provozní cestu a po ní sejdeme okolo hospodářského stavení u Marků po můstku přes potůček k silnici do Nepomuk. Do roku 1945 se tu říkalo v Sebranicích a spolu s Matějkovem bvly postaveny na katastru Horního Třešňovce. Po válce obě osady byly připojeny k Nepomuku, takže má Nepomuk asi 54 čísel, z nichž některé jsou obývány jen přechodně. Leží na rozvodí moří, které vede přes Mariánskou horu ke Kreuzigerovu kříži. Cesta, která křižuje silnici, se u čísla 42 dvojí, rovně jde přes Sebranice a druhá obtáčí zmíněné číslo a pokračuje na západ k Mariánské hoře. Je žlutě značená a vede z Lázku přes Sázavské lesy, Nepomuk, Mariánskou horu a dále na Lanšperk.

Z cesty po rozvodí je na obě strany pěkný výhled. Po pravé straně sledujeme do široka po svahu a dole při potoce rozloženou Horní Čermnou. Po levé straně je z některých míst při dobré viditelnosti nádherný výhled do široké kotliny lanškrounské. Po levé straně se tyčí kužel Rychnovského kopce, vysoký 586 m a v jeho okolí určujeme, kde která obec leží. Jako na dlani leží před námi do široka rozložené, s vysokými komíny, věžemi kostelů a městské radnice, staré, bývalé okresní město Lanškroun. Udává se, že je postavené roku 1250 a po léta v minulosti bylo sídlem majitelů panství lanškrounsko-lanšperského, později sídlo hejtmanství a okresu. Pohledem zpátky vévodí hornaté a hojně zalesněné krajině Lázek s rozhlednou, vysoký 684 m.

A po pravé straně v údolí potoka Čermenky i vysoko na přilehlých kopcích mezi ovocnými stromy je Horní Čermná. I zde, stejně jako v Neépomuku a na Stežníku, jsou výborné podmínky pro pěstování ovoce. Půdní mapa obce Čermné nám ukazuje, jak velké plochy katastru v Horní Čermné jsou půdy hlinité (místy dost hluboce), bez mrazových kotlin. Za nevelikým lesem “Homolkou” se po levé straně objeví ojedinělá stavení Horního Třešňovce, zatímco většina obce ukrytá v údolí a ve stromoví není vidět.

Opět naše oči sklouznou k nevšední malebné romantice členěné krajiny Stežníka, Brodu a Báje, protkané četnými lesíky. Teď už máme na dosah ruky Mariánskou horu s přilehlými panskými lesy. Vyplatí se nám, když sejdeme kousek cesty po silnici dolů ke skupince líp po pravé straně, kde stojí mohutný, 6 m vysoký kříž, zvaný “Čípův kříž”, který nechal postavit roku 1816 sedlák a majitel velké hospody, později velkoobchodník s vínem – Němec – František Tschepen, lidově zvaný Čípa. Vedl velkoobchod s vínem a mezi soudky vína pašoval do Pruska hledané poctivé rakouské stříbrňáky. Jeho statek i hospoda stály v místech základní školy v Horní Čermné. Přestavěl statek i hospodu čp. 128, měl mnoho párů koní a velmi zbohatl. Když na hranicích celní orgány na pašované stříbrňáky v soudcích přišly, zaplatil 2x ohromné pokuty, o všechno přišel a v chudobě zemřel v Horním Třešňovci u dcery. Pochovali jej v Dolní Čermné, kde pak i jeho manželka byla pochovaná. Byl to člověk, který vládl obcí, jehož slovo platilo i na hejtmanství v Lanškrouně, velice podnikavý, schopný obchodník, jemuž se nakonec nevyplatila touha po majetku a bohatství. Umělecký náhrobek na zdi kostela sv. Jiří na hřbitově nám připomíná jeho slávu i pád.

Pohledem vlevo se nám otevře panoráma širokého čermenského úvalu s rybníkem a plošinou polí zvedajících se mírně k Farským a Selským lesům. Dále sledujeme podle potoka Čermenky a Tiché Orlice zalesněný hřeben Hůry a vpravo obce Kunčice, Orlice i Letohrad a některé přilehlé obce Orlických hor. Za vyjímečně dobré viditelnosti, zejména kolem měsíce května nebo září, lze odtud vidět celé Orlické hory, ba i Krkonoše se Sněžkou.

Po této jedinečné podívané se ubíráme k poutnímu místu na Mariánské hoře. Pokračuje tu rozvodí moří a tvrdí se, že voda ze střechy kaple k severu teče do Severního moře, zatímco voda z jižní strany střechy teče do moře Černého. Kostel je postaven v roce 1868 a později byl rozšířen. Ubytovací hospoda byla postavena v osmdesátých letech minulého století. Křížová cesta pochází z roku 1886. Po mnohá desetiletí se zde konaly poutě a scházeli se tu poutníci z českých i německých obcí. Mariánská hora byla také nedělním dostaveníčkem čermenských a třešňovských sousedů při holbě piva. I mládež sem k vycházkám do lesů s oblibou chodila.

Ale scházeli se tu poutníci z okolí už někdy v polovině minulého století k dlouhé pouti pěšky do Maria-Zell v Rakousku. Cestu dlouhou přes 600 km vykonali poutníci tam i zpět neobyčejně rychle, za 21 dní. Spali po stodolách a po hospodách, cestou si sami vařili. Po 40 let je vodil vůdce poutníků Leopold Fiala a bývalo jich prý některý rok až 200.

Poslední veliká pouť na Mariánské hoře v září 1938 byla manifestací českých lidí proti záboru českých obcí do Sudet. Na 5. 000 lidí se tu sešlo, aby vyjádřilo svůj odpor proti tvrdému diktátu. Mluvčí kanovník Stašek zemřel pak za války v koncentráku.

Pokračujeme po rozvodí po červeně značené cestě na západ do Panského lesa, kde lesní správa bývalou lesní cestu rozšířila, příkopy po straně vyhloubila, místy jí dala jiný směr. Tudy vede cesta k silnici do Jakubovic. Zastavíme se u borovice, o které nikdo neví, jak je stará.

V Jakubovicích před autobusovou zastávkou odbočíme doprava a je třeba si povědět něco z minulosti vesničky. Jakubovice jsou stejně jako Čermná a všechny okolní vesnice jmenovány v roce 1304 v nadační listině krále Václava II. jako dar novému zbraslavskému klášteru u Prahy. Tehdy prý 5 bratrů – Jakub, Rudolf, Albrecht, Petr a Michal, jako rychtáři, založilo obce Jakubovice, Rudoltice, Albrechtice, Petrovice a Ostrov (Michelsdorf). Jakubovice byly odedávna německé a patřily k faře a škole v Čermné. Podle dokumentu z roku 1719 o zajištění fary v Čemrné měly Jakubovice 170 obyvatel. Jakubovičtí docházeli do Čermné nejen do kostela, děti do školy, ale i do mlýna, na pilu, za řemeslníky a později i na poštu. Vesměs to byli lidé pracovití, poctiví a vládla oboustranná shoda a spokojenost mezi čermenskými i jakubovickými občany. Děti, i když chodily po roce 1873 do německé školy v místě, docházely tak alespoň na 1 rok do školy v Čermné, aby se naučily česky. Dnes je to obec pohraniční, osídlená, má 105 obyvatel a jen 36 osídlených domů.

Škola je z roku 1873, kostelík z roku 1850 (ale už dříve tu stála dřevěná kaple a okolo hřbitůvek). Varhany v kostelíku vyrobil jakubovický truhlář Hýbl, který také zhotovil varhany na Mariánské hoře. Vyráběl také housle. I dnes mají Jakubovice odborníky na výrobu a ladění hudebních nástrojů.

Katastr obce měří 351,8 ha, pozemky obhospodařuje Státní statek Lanškroun. Nejnižší místo, kde malý potůček opouští katastr, je 376 m a nejvyšší bod je poblíž cesty ke Kreuzigerovu kříži na rozvodí moří 506 m.

Opouštíme malou vesničku po provozní cestě státního statku a ještě kus cesty jdeme po červeně značené cestě, pak odbočíme doprava na původní důležitou cestu ke Kreuzigerovu kříži. I tady vysoká mez při hluboké, vyježděné cestě připomíná její starobylost a význam. Dnes opuštěná, rozježděná – a přece zde dávno a dávno pulsoval život. Tudy formani vozili těžké náklady, přesunovala se celá vojska i osamělí chodci bezpečně došli k jistému bodu, Kreuzigerovu kříži na křižovatce.

Zastavíme se před vstupem do lesa, kde jakubovičtí myslivci postavili posed. Odtud je daleký výhled do kraje, kde splývá nejvýchodnější cíp Orlických hor s lanškrounskou kotlinou. Dominuje tu Lázek (714 m) a Rychnovský kopec (586 m). Na levém křídle se táhne mohutný hřbet, lidově zvaný Jílovice s nejvyšším místem Palicí (613 m). Za hřebenem Jílovice leží Česká Třebová a dole pod hřbetem v údolí ukrytá leží obec Ostrov. Masiv hřbetů Jílovice jsou pískovcové skály. Opracované pískovcové kvádry se odtud vozily daleko po okolí. Nejen sokly čermenských budov se z nich zdily, ale jak dokazovala kniha výdeje jednoho lomu, vozily se osekané kvádry až do Prahy na stavbu vltavských teras. Dokonce prý se vozily i na dokončení teras slavného Petrohradu, a to po železnici z České Třebové. Napadá nás, jak všechno má svůj čas, slávu i zapomenutí. Cestou si uvědomujeme, že jsme přišli do červeného permského útvaru, který zasahuje přes Horní a Dolní Dobrouč, Petrovice a dále do nitra krajiny.

Cesta vede při okraji lesa s větvovím starých stromů široko přes cestu překlenutým. Procházíme místem hlavního evropského rozvodí, jež tu končí. Vzniká nad Bukovou horou, jde přes Čenkovice, Výprachtice, po Haldě do Nepomuk, k Mariánské hoře a prochází Panským lesem až do míst, kam právě přicházíme.

V místě, kde se naše cesta prudce svažuje, je vyježděná a vymletá dnes zarostlá a neprůchodná, odbočíme doprava na novou, provozní lesní cestu. Kus cesty dále, v místě, kde stojí skupinka buků, s označením lesního dílu č. 12, jsme zase na původní cestě. Je tu pracoviště lesních dělníků, kteří tu třídí vytěžené dříví.

A to už jsme na křižovatce cest u Kreuzigerova kříže; rovně pokračujeme po hřebenu hor přes Hůru, Kunčice, Letohrad, Žamberk k Náchodu a dále k severu. Naše trasa pokračuje cestou z Horní Dobrouče, od Litomyšle. Dolů pokračuje k rychtě, přes náměstí k Jablonnému nad Orlicí a do Kladska. Orientačním bodem byl právě od roku 1784 Kreuzigerův kříž, který postavil majitel hornodobroučské rychty, rychtář T.Kreuziger. Nevíme proč byl zde, daleko od lidského obydlí, postaven. V roce 1982 tu čermenští zahrádkáři zasadili 2 lípy a postavili lavičku. Nutno ještě připomenout, že než byla v r. 1887 vybudovaná silnice (tedy před 100 lety), byla zde křižovatka hlavních cest našeho kraje.

Pod námi se sklánějí k severu zahrádkářské sady o výměře víc než 11 ha, založené v roce 1951. Než tu byly zasazeny stromy, byl odtud nádherný výhled k obzoru Orlických hor. Zahrádkáři tu vybudovali i množství rekreačních chat.

Při klesající cestě, už skoro při úpatí Červeného vrchu (528 m), se jistě rádi zastavíme a napijeme vody ze známé a vyhledávané studánky v “Crku”. Křišťálová voda, která vyvěrá pod břehem, je téměř bez dusičnanů a veršík na dřevěné tabulce vybízí k zastavení a občerstvení. Snad rádi odpočineme po dlouhé procházce v tichém chládku lesa na lavičkách, které zde umístili zahrádkáři.

Po krátkém odpočinku opouštíme prostor sadů a po rovinaté cestě sejdeme k Myslivecké chatě. Vlevo před lesíkem a mysliveckou chatou se nám ukáže vrchol kopce, nazvaný Červeňák s lyžařským vlekem pro začátečníky.

Dole, v místech bývalého kurníka, odbočuje vpravo cesta, zvaná “hornodobroučská umrlčí cesta”. Po ní nosili nebo vozili hornodobroučští osadníci až do druhé poloviny minulého století své mrtvé na hřbitov do Čermné.

A při cestě na louce Emila Cejnara bylo ve třicátých letech dočasně povoleno majitelem hrát fotbal. Hrálo se tu až do druhé světové války.

A to už přicházíme opět do kempu, kde si po této namáhavé procházce rádi odpočineme.



Prameny: V. Vašíček a J. Dušek : Místopis obce Dolní i Horní Čermné
Obecní kronika čermenská
Farská kronika
Půdní a výšková mapa obce Čermné
Paměti čermenských a jakubovických občanů
Tereziánský katastr
Paměti Josefa Vacka z Dolní Čermné
 

Zpracoval: Jan Šilar