Larry, můžeš se představit?
Jmenuji se Larry, Larry Imperiale,  a jsem z Colorada v USA.

Řekni nám o tom, jak jsi začal hrát Frisbee, co Tě přivedlo k Freestylu, prostě tvůj frisbíjácký životopis.
Když jsem studoval na college v severní Kalifornii, jen tak jsme si házeli a nikdo z nás nevěděl, že Frisbee jako sport vůbec existuje.  A tak jeden z nás do disku třeba kopnul, druhý ho odrazil, třetí chytil - mysleli jsme si, že to je dobrej vodvaz.  A pak jsme se dozvěděli o lidech, kteří uměli disk odrazit i několikrát za sebou, o klukovi, který když šel po ulici, nadhazoval si disk, ze strany do něj párkrát klepnul a udržel ho tak chvíli ve vzduchu. A taky jsme se doslechli o lidech, kteří uměli točit disk na nehtu.  To mi bylo tak 18 – 19 let. Tak jsme se, všichni současně, naučili diskem točit, bylo nás tehdy asi 5. Potom jsme všichni začali hrát Ultimate, a tak jsme současně dělali Freestyle i Ultimate.  Tohle bylo v době, kdy ten sport teprve začínal, takže nebylo moc turnajů.
Pak se ve městě objevil jeden kluk, jmenoval se Kevin Givens (?), a ten v té době jezdil po turnajích, měl holku, a my z něj byli úplně hotoví: „Ty vole podívej, točí to na nehtu, chytá za nohou!" , uměl i takové věci, jako flamingo, flame dots a my na něj jenom koukali.  V tý době jsme točili diskem na nehtu a mysleli si, že jsme jediný na světě, kdo něco takovýho dovede.  A tak jsme se začali učit Freestyle, díky Kevinu Givensovi, který si pak, mimochodem, změnil jméno - říká si teď Skippy Jammer.  Je to ve Freestylu veličina. Stal se i mým partnerem a vyhráli jsme spolu několikrát mistrovství světa, ale to už je pár let. Ze začátku jsme všichni dělali Freestyle i Ultimate dohromady.  Pamatuji si, jak jsem říkal, to mohlo být tak v roce 1979: „Ježíš, já mám Ultimate mnohem radši než Freestyle".  Ve škole jsme měli místní ligu, několik týmů, které spolu soutěžily - v té době jsme hráli zónovou obranu.  A asi jsme nebyli tak skvělí, ale určitě netradiční - používali jsme zónovou obranu při úplně každé hře, ani nevím proč.  Ale fungovalo to slušně.
A pak viděl Kevin Givens mého partnera Allena a povídá: „Allen, ten má pro Freestyle talent." Neřekl, že mám talent já, ale řekl to o Allenovi, a to mě motivovalo. Tak jsme spolu s Allenem začali jezdit na Freestylové turnaje. Na těch turnajích byli lidi, kteří s diskem dělali úplně neskutečný věci, jenom jsme valili oči.  Vždycky, když jsme přijeli z turnaje, trénovali jsme všechno, co jsme viděli. A všichni jsme se navzájem motivovali: „Hele, co umím, na to ty nemáš." Tenkrát každý uměl něco, co neuměli ostatní.  Byla nás parta, trénovali jsme 3-krát až 4-krát týdně Freestyle, a při tom všem ještě hráli Ultimate.
Potom jsem se přestěhoval do San Franciska, kde jsem studoval na Stanford University a hrál Ultimate.  Byl jsem už slušný Freestylista, jezdil jsem na turnaje a dostával se pravidelně do semifinále. Na Stanfordu nebyl žádný jiný Freestylista, tak jsem trénoval sám, vždycky na lajně.  Foukal vítr, sám jsem si disk nadhodil, roztáčel ho po stranách – airbrushing. Airbrushing jsem se učil sám, začal jsem být ve Freestylu opravdu dobrý. A v té době mě také požádalo několik opravdu skvělých hráčů, abych s nimi hrál.
Ještě na škole jsme byli, Brian White (?), Jim ??? a já, jako tým na turnaji v Santa Barbaře. A hráli jsme opravdu dobře, lidi o nás říkali: „Tihle kluci jsou dobrý, a budou ještě lepší."  Dobře jsme tam začali a dostali se do finále. Věř tomu nebo ne, ale bylo tam 92 freestylových týmů.  Bylo to obrovské.  To bylo asi v roce 1979. Ve finále jsme obsadili poslední, 8. místo, ale bylo to  super,  byli  jsme  hrozně  šťastní.  Hráli  jme pak celé léto - v tom samém roce se konalo i mistrovství světa v Austinu, v Texasu, a tak říkám: „Fajn, Briane, Jime, musíme jet do Austinu na světový šampionát, to je naše velká šance." Oni ale nechtěli, nemohl jsem je přemluvit.  Skončilo to tak, že jsem hrál s někým jiným - ten člověk byl opravdu výborný.  A tím nastal můj životní, freestylový zlom, kdy jsem se zlepšil mnohem víc, než moji parťáci, a oni už to nikdy nedohonili.  Bylo to proto, že jsem začal jezdit na turnaje, zatímco oni ne, a právě to mě posunulo na vyšší úroveň.  A potom jsem vyhrál svůj první velký turnaj, to jsem hrál s jedněmi z nejlepších Freestylistů vůbec, Joey Headaucklinem (??) a Richie Smithem, a ti, ačkoli jsem nebyl tak dobrý jako oni, se mnou hráli proto, že jsem měl styl odlišný od všech ostatních.  Dělal jsem air-brushing, kopal jsem do disku, a to nikdo jiný nedělal. Lidem se to líbilo, a tak mě ti dva požádali, abych s nimi hrál v Philadelphii. Letěl jsem tedy do Philadelphie a tam jsme to nakonec vyhráli.  Moje letadlo odlétalo v 7 hodin, turnaj končil v pět, a tak jsem musel odjet dřív, než vyhlásili výsledky. Druhý den ráno jsem z domova někomu zavolal, a ten člověk mi říká: „Vyhráli jste!" Měl jsem děsnou radost. Můj další velký úspěch v té době přišel na turnaji v Rose Bowl - to je obrovský stadión v Los Angeles. Na tenhle turnaj se kvalifikují nejlepší hráči, podle počtu bodů z předchozích turnajů - za každé umístění na turnaji získáváš body a když dosáhneš určitého počtu, Wham-O zaplatí tvůj pobyt s cestovními náklady na tento turnaj. Musíš ovšem soutěžit s diskem Wham-O, to je podmínka. Na finále se dívalo 50 000 lidí, bylo to obrovské, fakt neuvěřitelné. Byl to dost prestižní turnaj. V létě toho roku jsem byl dost nemocný, museli mi vyoperovat slezinu, byl jsem v nemocnici asi 10 dní.  To bylo asi 6 týdnů před Rose Bowl.  Rychle jsem se uzdravoval, věděl jsem, že na tom turnaji budu schopen hrát, i když ne na sto procent. Nakonec jsem hrál s klukama, kteří si říkali Toe-Jams, protože měli ve zvyku plivat si na nehty u nohou.  Uměli bezva věci a když mě požádali, abych s nima hrál, měl jsem docela radost. Dostali jsme se až do finále Rose Bowl, to bylo prostě fantastický.  Vylezli jsme na plac, okolo bylo těch 50 000 lidí a pořadatelé nás ohlásili: „The Toe-Jams a Larry."  Umístili jsme se na 3. místě. Byla to prostě paráda.  Už jenom hrát před tolika lidma byl zážitek.
Od té chvíle bylo mým snem vyhrát mistrovství světa a US Open.  Už v té době jsem měl za sebou vítězství na několika velkých turnajích, ale ještě pořád jsem nebyl mistr světa.  Po Rose Bowl jsem začal hrát s chlapíkem, Billem Wrightem, který teď vlastní The Wright Life. Začali jsme spolu hrát proto, že jsme měli podobný styl hry - oba jsme točili disk na stejnou stranu – proti směru hodinových ručiček, což člověku pomůže v sehranosti. Měli jsme tedy oba styl, který v kombinaci velice dobře vypadal, tak jsme si řekli: „Fajn, zahrajem si. spolu."  První velký turnaj, který jsme vyhráli, byl US Open v Los Angeles v roce 1983.  Choreografie byla na hudbu z filmu „2001 – Vesmírná odysea" a celou první minutu našeho vystoupení jsme této hudbě zcela přizpůsobili.  Třeba, když opice ve filmu objevily monolit, my jsme to hráli tak, jako že jsme objevili Frisbee.  Dokonce to přenášela televize - 40 miliónům diváků - uvedli to slovy: „…a nyní je scéna, jak pračlověk objevil Frisbee." Naše celé vystoupení se skládalo ze dvou minut hudby „2001" a tří minut „Talking Heads", tehdy trvalo jedno vystoupení 5 minut.  A my jsme ten turnaj vyhráli - vyhráli jsme US Open. Dokonce jsme vyhráli 1500 dolarů, poprvé, co jsme vyhráli tolik peněz…vlastně jsem od té doby už nikdy tolik peněz nevyhrál.  No, bylo to super. Pořád jsem ale nebyl Mistr světa. Vyhrál jsem sice nejprestižnější turnaj (US Open je obvykle prestižnější, než světový šampionát), ale stejně jsem si ještě nemohl říkat Mistr světa.
Spolu s Billem jsme tedy hráli i v příštím roce na Mistrovství světa v Santa Cruz v Kalifornii, to bylo v '84. Choreografie byla na klasickou hudbu z filmu Walta Disneye „Fantasia".  Skladba se jmenovala „Čarodějův učeň". Udělali jsme na tuto hudbu opravdu dobrou choreografii a vyhráli jsme, takže jsem se roku 1984 konečně stal Mistrem světa a splnil si svůj cíl.
Po Mistrovství jsem nějakou dobu hrál s jinými partnery a vyhrál světový šampionát i v dalším roce v Minnesotě.
Potom jsem stonal s kyčelním kloubem, museli mi ho operovat, a nehrál jsem Frisbee 2 roky.  Když jsem se z toho vylízal, vrátil jsem se zpátky, bez větších ambicí, tehdy jsem byl prostě šťastný, že si vůbec můžu zahrát po tom zranění. Hrál jsem s lidmi jako Skippy Jammer, Tommy Leitner (?) a John Jewel (?).  Ti tři spolu hráli v týmu už dost dlouho, ale nikdy nevyhráli žádný pořádný turnaj.  A před Mistrovstvím světa v roce 1988, které se konalo v Santa Barbaře, mi najednou John Jewel povídá: „Larry, nemůžu tam jet, mám něco se zádama, nemůžu hrát.  Mohl bys to vzít za mě?" A já na to: „Fajn, beru, pojedu místo tebe."  Zastoupil jsem ho tedy a vyhráli jsme! A potom jsme mezi léty 1988 až 1996 vyhrávali každý rok Mistrovství světa nebo US Open. Občas jsme se proházeli, JJ se vrátil a hráli jsme já, Skippy a JJ, pak opět Tom, já a Skippy, vyhrál jsem i s jedním klukem dvojice a loni jsem s Billem Wrightem a Randym Silvi (?) zase vyhrál světový šampionát i US Open. A takhle jsem tedy vyhrál 10 titulů mistra světa a 5krát US Open.

Jak se posuzuje Spirit of the Game ve Freestylu, v čem spočívá?
Spirit of the Game ve Freestylu je o něčem úplně jiném než v Ultimate. Rozhodčí zde nehrají takovou roli, i když... Když nastoupí tým a hraje skvěle, technikou i choreografií, jsou jasnými vítězi.  Pokud to tak je, je to dobře. Když máš ale dva týmy, oba s dobrou technikou i choreografií a různým stylem, to je potom oříšek. Zvolíš-li jeden systém hodnocení, vyhraje jeden z nich, při volbě jiného systému, by třeba vyhrál ten druhý. Hodnotím-li zpětně svou vlastní sportovní kariéru, byly situace, kdy jsem vyhrál, ačkoli jsem podle mého názoru vyhrát neměl. Na druhou stranu jsme měli i vystoupení, o kterém jsem byl přesvědčen, že zvítězí - třeba v Santa Cruz v roce 1982 - a přesto se tak nestalo. Myslím, že nakonec nula od nuly pojde.  S tím, ale nemá Spirit of the Game nic společného.
Spirit of the Game je už v tom, když společně sestavuješ vystoupení, a předvádíš pro diváky.  Pro mě je ale Spirit of the Game někde jinde.  V okamžiku, kdy skončí finále, se totiž všichni rozběhnou na hřiště hrají všichni společně – pět nebo šest lidí ve skupině. Všechno je to spontánní a prostě si to užíváš, jeden to roztočí, druhý odrazí, třetí chytí… Všichni prostěhrají dohromady a to je, pro co žiju, co mě baví nejvíc.  A jamování – jdete do parku, pustíte muziku a jamujete.  O tom to je.

Ještě zpět k tvojí osobě.  Co děláš, když nehraješ Frisbee?
Pořád jsem pracoval v oblasti počítačů. Začal jsem jako programátor, a pak jsem založil vlastní firmu. Takže jsem to dělal tak, že jsem po práci sedl na letadlo, sobotu a neděli strávil na turnaji, po finále hned zase na letiště, často jsem opouštěl turnaj, aniž bych vůbec znal výsledky. Pak jsem prodal svojí firmu IBM, přestěhoval se ze San Diega v Kalifornii do Colorada - rozhodl jsem se, že na pár let přestanu pracovat. A co dělám teď?  Lyžuju, letos jsem prolyžoval 75 dní, jezdím na horském kole, hraju Frisbee a občas dělám zadarmo konzultanta svým kamarádům, kteří začínají podnikat v počítačích. Hodně času věnuju Frisbee, dělám propagaci Freestylu - teď sestavuju na Internetu Frisbíjáckou mapu světa, aby tam byla každá země.

Jak dlouho jsi tedy „nezaměstnaný„?
Přesně jeden rok.

Čím to je, že jsi lepší, než většina ostatních, co člověk musí udělat pro to, aby byl stejně dobrý?
Já si ale vůbec nemyslím, že jsem lepší, než ostatní, naopak myslím si, že existuje mnoho hráčů, kteří jsou lepší než já.  No, není jich moc, ale jsou. Mají skvělou techniku a dělají věci, o kterých se mi ani nesnilo, já si ani nedosáhnu na prsty u nohou. Vloni jsem byl vyhlášen hráčem roku, protože jsem vyhrál hodně turnajů. A článek na Internetu začínal: „Ačkoli si Larry ani nedosáhne na špičky nohou…"  Nejsem nejlepší, nemám takovou techniku, ani ladnost pohybu, ale ty turnaje jsem vyhrál proto, že můj styl je velice vzrušující, vždycky je to na hraně a lidi se rádi dívají na hráče, který je udržuje v napětí. To znamená, že disk už je málem na zemi, a pak ho v posledním zlomku sekundy vykopneš a lidi jenom udělají: „Oooh!", a pak ho chytíš. Lidi mají rádi takový styl. Dalším důvodem je moje soutěživost a soustředěnost. Před vystoupením  se hodně soustředím, víc než většina ostatních hráčů. A také hodně chytám, takže mám vysoké hodnocení provedení a obtížnosti.

Soustředěností myslíš to, že hraješ jenom Freestyle?
Ne, hodně lidí dělá jenom Freestyle, ale když já nastoupím na hřiště, existuje pro mě jenom Frisbee, vítr a já.  V té chvíli nemám v hlavě nic jiného.  Ostatní hráči nejsou tolik soustředění.

Jak trénuješ?
Jsou dva druhy tréningu.  Při tom prvním jdeme prostě ven a jen tak hrajem.  V parku si pustíme muziku a hrajem.  To děláme většinu roku. A  když se blíží turnaj - například loni jsme vyhráli Mistrovství světa, použili jsme stejnou skladbu, jako na US Open, který jsme také vyhráli.  Můj parťák Randy žije v Seattlu a druhý bydlí, jako já, v Coloradu. A tak na jeden víkend přiletěl Randy na tréning, vybrali jsme muziku, o které jsme již měli hrubou představu. To byla první věc, a sice věc velice důležitá, protože nemůžeš trénovat společnou skladbu bez toho, abys věděl, na jakou hudbu to budeš hrát. Hodně hráčů to nedělá, což je veliká chyba, protože my tak získáváme vysoké skóre za prezentaci, protože naší hru máme sladěnu s hudbou. Takže přijel Randy, a pak jsme jen tak jamovali, abychom se zahřáli a protáhli. Potom jsme začali pracovat na té soutěžní skladbě.  A to už nebývá jamování, to je tvrdá práce: „Ty se postav tady, co kdybych ti to takhle poslal, ne, to je blbost, to nejde…"  A pak si to posíláte a občas se hádáte a x-krát to opakujete a skladba se tak dost rychle vyvíjí. A tak na konci třídenního tréningu to prostě pořád a pořád opakujem a celé to vybrušujem. Máme třeba nějakou sekvenci, kterou zkazíme 4krát z 5 pokusů. Což znamená, že to nejspíš musíme změnit, protože to nefunguje, jak bychom si představovali. A tak to pořád upravujem a na konci to sepíšem a pošlem si to po Internetu, abychom měli každý kopii. Kdybys to četl, vůbec bys netušil o co jde. Například letos jsme to před Mistrovstvím světa udělali tak (letos nebylo US Open, ale jenom MS na Havaji), že jsme na tom pracovali už v květnu. Pak jsme to sepsali a od té doby jsme se neviděli.  A teď se sejdeme na Havaji ve středu před turnajem a budem to pilovat. Samozřejmě to bude frustrující, protože to bude pořád: „Jakže jsme to dělali?" -  prostě nepůjde to tak hladce. A ještě nejspíš uděláme pár úprav, protože už nebudeme mít tu „svalovou paměť". Takhle to budeme dělat třeba 10 krát denně. Potom začnou předkola, ale tam ještě tu skladbu nepředstavíme, protože se určitě dostaneme do semifinále. Pak se ale může stát, že v semifinále už budeme muset použít naši skladbu, to záleží na konkurenci. Když budou hrát skvěle a z naší skupiny se mohou dostat dál jenom první tři týmy a bude jasné, že mohou postoupit 4, pak předvedeme tu skladbu.  Ale raději bychom si jí nechali až na finále, aby to bylo neokoukané. Na druhé straně, zahrát to v semifinále má tu výhodu, že si to vyzkoušíš pod tlakem a to já osobně preferuju. Musíš ovšem počítat s tím, že lidi, kteří to uvidí v semifinále, tě budou posuzovat i ve finále a nebude to už pro ně nic nového. Viděl jsem to v Seattlu, a bylo to fakt smutný. Jedna dvojice, která měla skvělou skladbu s ojedinělým nápadem - bezdomovec. Jeden z nich vystupoval v obleku, druhý byl oblečen jako bezdomovec a na pásku byla nahraná slova: „Nemáte drobné?  Nemáte drobné? …" Když jsem to viděl, naskočila mi husí kůže, říkal jsem si: „Bože, to je nejlepší skladba, jakou jsem kdy viděl!" To bylo v semifinále. Ve finále to pak předvedli ještě jednou a už to tak nezapůsobilo. Možná, že to dokonce zahráli líp, už ani nevím, ale nemělo to ten původní efekt. Mně by to jako rozhodčímu nevadilo, já bych si řekl: „Kruci, to bylo tak jedinečný a musím to odměnit.",  ale skončili až druzí. Za týmem, který tam prostě vylez, a jen tak jamoval. A to bylo dost smutný, protože si myslím, že je důležitější předvést opravdovou skladbu, než jenom jam. V tom je to nebezpečí, když předvedeš svou skladbu v semifinále.

Jak dlouho trvá taková skladba?
Dvojice 4 minuty a trojice 5 minut.  Někdy se to zdá jako věčnost, jindy to uběhne hned.

Jsi presidentem Freestyle Players´ Association (FPA).  Jak tato organizace funguje?
Není to velká organizace. Koordinuje bodování výkonů, vydává publikaci „Forum„ a největší věcí, kterou teď máme, je stránka na internetu (http://www.frisbee.com). Je to skvělá stránka s výborným servisem. Nepříjemnou věcí je, že ve Freestylu nemáme dost nových hráčů.  Měli jsme asociační schůzi a dohodli jsme se na pár věcech, jak Freestylu udělat reklamu.  Vymyslel jsem pro tu akci název: právě jsem měl s sebou rohlík a mazal si ho marmeládou a z toho jsem odvodil název „Spread the Jam".  Takže teď budem přesvědčovat lidi o tom, jak je Freestyle bezva. Jak už jsem říkal, na turnaji v roce 1979 se sešlo 92 týmů. Když se na turnaji v současnosti sejde 20-25 týmů, je to dobrý turnaj. V minulosti měl totiž každý z těch 92 týmů jiný styl. I když třeba nebyli tak technicky vyspělí, měli jednu věc, která byla dobrá. Teď z těch lepších umí všichni všechno. Je to na tak vysoké úrovni, že pokud chce někdo nový dosáhnout úrovně světového šampióna, trvá to strašně dlouho. A to je frustrující. Takže někdo se na mě možná dneska díval na pláži a řekl si: „Vždyť já to neumím točit ani na prstě a ten chlapík to dělá na lokti a na palci u nohy, kope do toho…Tohle se nikdy nemůžu naučit! To raději budu hrát Ultimate, tam můžu být hvězdou hned, mám-li jen trochu sportovního talentu.  A tak před těmi 20 lety atleticky zdatní hráči, kterým se líbilo Frisbee, dělali spíš Freestyle, zatímco teď hrají Ultimate. Takže se pokoušíme dělat různé věci, abychom lidi k Freestylu přitáhli. To je největší projekt, o který se FPA teď stará.

Jak se ti líbil turnaj v Rostocku?
Když jste mě na čtvrtečním tréningu na ten turnaj pozvali, myslel jsem, že spíš nepojedu. A pak jsme si o tom povídali dál na koncertě Chinaski a ukecali jste mě. Potom jsme jeli celou noc, dostali se tam v 6 ráno a já si říkal: „Panebože, to byla ale pitomost, jet takovou dálku!" A pak jsem asi 2 hodiny spal v tělocvičně spolu s 300 dalšími lidmi, vzbudil se, na snídani jsem vůbec nikoho neznal, nikdo se se mnou nebavil a já si zase říkal: „Ježiš, co já tu vůbec dělám?"  No, a v podstatě od tohoto okamžiku to bylo super.  Přišli jsme na hřiště, našel jsem si tým, se kterým jsem hrál, hned jsme začali - hráli fakt dobře, všechno jsme v sobotu vyhráli, bylo to prostě super!  Byl to tým z Berlína, skvěle mě přijali a všichni byli fakt… Víš, jezdím občas na Ultimatové turnaje ve Státech, jako divák, nebo Freestyler na lajně a ani zdaleka se tam necítím tak vítaný, jako v Rostocku. A to bylo ještě před tím, než kdokoli věděl, že hraju Freestyle. Prostě se tak chovají ke všem. To se mi líbilo nejvíc, jak se mnou lidé jednali. Podobnou zkušenost jsem neměl nikdy předtím. A pak jsem dělal Freestyle vedle hřiště a nějaký idiot ohlásil, že jsem mistr světa. Nejdřív mě to uvedlo do rozpaků a tak jsem přestal a hrál Ultimate a měl jsme skvělé zápasy a Spirit of the Game, o tolik lepší v Evropě, než v USA! V každé hře, při každém výhozu si potřeseš rukou s hráčem, kterého bráníš. Tohle v USA nikdy nevidíš! Tohle obrousí trochu to ostří soutěživosti a připomene ti, že to děláš především pro potěšení než pro výhru, jiná mentalita, než která je v USA. To se mi opravdu líbilo. Potom jsem našel pár lidí na Freestyle. Zvedl se Burton, Geoff z Polska a lidi se dívali a to už byla zábava…
…promiň, ale na jednoho člověka jsi zapomněl.
Koho myslíš? … Jo Kirsten! No, ba ne. Nejdřív jsme hráli já, Geoff a Burton. Lidi se dívali a opět nás ohlásili, a to už jsme ve hře pokračovali. A oceňovali to, tleskali - na Freestylovém turnaji by nikdo, snad kromě mě, netleskal. Ocenili každou věc, kterou jsme udělali. Později jsme s Geoffem udělali malou exhibici a já jsem nikdy neviděl lidi takhle reagovat! Bylo to fenomenální. Stačilo, abych si zavázal tkaničku a už fandili! To bylo neskutečný! Tahle část se mi opravdu líbila. Taky jsem byl rád, že jsem mohl ukázat Freestyle lidem, kteří ho v takové formě nikdy neviděli. Jedinou věc, kterou  bych  udělal  jako organizátor jinak - v Německu by potřebovali nějaké zmrzlináře. Bylo strašný horko. To byla asi jediná temná stránka celého turnaje. Jinak to bylo prostě úžasný.

Jak se ti líbili Queen Revival?
Queen Revival v podstatě stáli za hovno. Turnaje Ultimate jsou známé svými Ultimate party. A tady se prostě smíchali němečtí turisté s hráči, rozředila se tím zábava, nemluvě o té mizerné kapele. Pro většinu hráčů, nebo aspoň pro mě bylo daleko zábavnější prostě sedět před tělocvičnou a povídat si. Queen Revival, no…,vlastně bylo celkem zábavný vidět na nich prudícího Burtona. To byla ozdoba jejich koncertu. Burton tancující na melodie Queen.

A další průběh večera?  Máš ještě co dodat?
…Němci jsou velice přátelští, opravdu velice přátelští.  A vůbec, když jsem hrál s Discipuli, byli fakt milí, nenechali mě odjet dřív. V té době už jsem ale ani já nechtěl odjet dřív. A také jsem byl čestným členem českého týmu, vyfotili jsme se spolu, bylo to moc pěkné. A vidět Shucky´s Camera ve finále a všechny Němce, jak Čechům dělají kotel! Proti jinému německému týmu (který, myslím, mnoho z nich rádo nemělo). Skandovali během hry, Shucky´s … Camera …Shucky´s …Camera, to bylo bezva. A nakonec druhé místo -   České Ultimate si tak získalo velký respekt. Další věcí, kterou perfektně zvládli, bylo, když nějaký tým musel odjet dřív, jako třeba ti Švédové. I když to bylo uprostřed vaší hry a možná to trochu vyvádělo z koncentrace, najednou ohlásili, že Švédové odjíždějí a každý je zdravil. A dokonce i mě: „Larry Imperiale odjíždí!„ A zazpívali mi i písničku! Něco o tom, jak míchám cement na stavbě, nedávalo to žádný smysl, ale bylo to super! A ve finále, i když Češi celý turnaj nevyhráli, bylo nejlepší vidět Renatu skočit a chytit disk v zóně.
- ptal se a překládal Jary -
 

zpátky na první stranu

ringel@vol.cz

This page hosted by