Předseda Senátu Petr Pithart: Vážený pane předsedající, vážené paní kolegyně, vážení páni kolegové. Deklaraci, která je předmětem naší dnešní rozpravy, vyjednaly vlády a podepsali ji jejich představitelé. Protože nejde o mezinárodní smlouvu, ale právě o prohlášení, tedy o projev politické vůle, Deklarace by bez dalšího zavazovala právě jen ty vlády, které ji podepsaly. Vlády však přicházejí a odcházejí, a tak by se touto Deklarací příští vlády nemusely cítit zavázány. Proto se česká a německá strana dohodly, že ji předloží k aprobaci ještě také parlamentům obou zemí. Ty tvoří širší politické zázemí, z něhož se budou v příštích letech a možná i desetiletích vytvářet vlády budoucí. Souhlas parlamentů je tak zárukou, že Deklarace nebude jen pomíjivým gestem.

Říkám to všechno proto, že vůbec není lhostejné, jak se někdy tvrdí, jakým poměrem hlasů Parlament Deklaraci případně schválí. Když se tady pro ni vysloví jen ti, kteří tu představují vládní koalici, bude sice schválena, ale bude - alespoň z hlediska tohoto Senátu - nadále zavazovat jen současnou vládu. Hlasy koaličních senátorek a senátorů jsou toliko hlasy stávající vlády. Tímto možná nadbytečným výkladem se obracím hlavně k těm kolegům v tomto sále, kteří dosud váhají - a já nepochybuji, že se vší odpovědností - zda mají na konci tohoto jednání zvednout ruku pro schvalující usnesení, respektive pro jaké usnesení.

Dovedu si živě představit jejich pochybnosti, jejich výhrady, respektive pochybnosti a výhrady jejich voličů. Stačí se přece podívat na mapu volebních výsledků do této komory podle jednotlivých volebních obvodů. Kolegové sociální demokraté byli přece zhruba z poloviny zvoleni právě v obvodech, kterých se tragické události let 1938 až 1946 dotýkaly daleko více než jiných obvodů. My ostatní bychom na to neměli zapomínat.

K textu Deklarace navíc vskutku lze mít výhrady. Některé formulace se mohou jevit jako nevyvážené. Jsou myslitelné výhrady v tom smyslu, že chybí to či ono. A tak lze chápat, že kdekdo na české i na německé straně je přesvědčen, že on sám by napsal lepší, výstižnější text.

Vážené paní senátorky, páni senátoři, nejde však o text, o více či méně výstižná slova a věty. Nejde o verbální pochopení něčeho, co je stěží uchopitelné. Nejde o znění definitivního soudu nad dějinami, nejde o objektivní historickou studii - je-li taková studie vůbec možná. Jde o zřetelný a v tomto smyslu nedvojznačný projev vůle nedopustit, aby ani politické ani právní požadavky, opírající se o události v minulosti, vstupovaly dnes, zítra a pozítří do vzájemných vztahů našich dvou zemí.

Text sám je jen pokusem shrnout historické a etické argumenty ve prospěch této vůle. Pokusem zajisté nedokonalým, ale pokusem, na kterém se shodly dvě strany. To je hodnota, kterou je třeba ocenit. Sebeúplnější, sebevýstižnější text, za který se staví jen jedna strana, nevyváží cenu byť nedokonalého prohlášení, pod které se podepisují strany dvě. Vždyť je to poprvé, kdy se v jednom dokumentu podařilo Čechům a Němcům zároveň přihlásit se k vlastní odpovědnosti, aniž tím chci tyto odpovědnosti srovnávat.

Navrhuji souhlasit s oním podstatným, totiž právě s projevem vůle přestat si hrozit, přestat se strašit požadavky a nároky, odvozenými z minulosti. Debata o minulosti, o odpovědnosti na jedné i na druhé straně by však naopak měla začít. Dosud vlastně nezačala debata mezi těmi Němci, kteří tu kdysi žili s námi a kteří stále ještě vnímají převážně jen své vlastní utrpení. Nezačala pořádně ani debata česko-česká.

Velká česko-německá debata je teprve před námi. Jsem přesvědčen, že tato očisťující debata o minulosti bude teď moci konečně začít. Protože s přijetím Deklarace se můžeme zbavit obav, strachu, nejistoty, které nám bránily vážit naši historickou odpovědnost, neboť jsme se až dosud obávali, že připustíme-li a, bude nás druhá strana nutit udělat b. Jsem přesvědčen, že domácí debata o minulosti nakonec posílí naše národní sebevědomí. Nemohu si však v této souvislosti odpustit stanovisko k problému odškodnění.

Vláda České republiky v roce 1994 odmítla čekat na to, až se druhá strana konečně rozhodne a z prostředků rozpočtu České republiky vyplatila částky jako formu adresného zmírnění škod způsobených českým obětem nacismu. Učinila tak ve výši, která přesáhla srovnatelná odškodnění v bývalých komunistických zemích. K mému překvapení na to německá strana nereagovala.

Proto se obracím na vládu České republiky a posléze na správce česko-německého fondu budoucnosti, aby co možná bez prodlení našli způsoby, jak prostředky fondu, přinejmenším náš podíl v něm, proměnit v přímé, individuální a okamžité přilepšení obětem nacismu. Mám zejména na mysli lékařskou a lázeňskou péči, pomoc při řešení bytových problémů apod. Mnoho času nám nezbývá. Opakuji, nejde o to, zda se našim obětem již dostalo či nedostalo přiměřeného odškodnění v penězích. Jde o to, že se jim nedostalo morálního zadostiučinění z německé strany.

Nehoruji však pro to, abychom se od německé strany dožadovali nápravy. Na tu je, podle mého názoru, již dávno pozdě.

Našemu národnímu sebevědomí, naší národní hrdosti neprospěje, budeme-li se této nápravy donekonečna dožadovat. Prospěje mu naopak, když si v logice postupu, který již v roce 1994 zvolila vláda, pomůžeme my sami, a to tím, že chybějící adresnou, individuální satisfakci z německé strany našim spoluobčanům nahradíme vší myslitelnou péčí.

Budu hlasovat pro usnesení, které Deklaraci schválí. Budu tak hlasovat proto, že jsem přesvědčen, že je to Deklarace proti strachu. A strach, náš strach je to, čeho se obávám ze všeho nejvíc. Strach anebo chybějící národní sebevědomí, to vyjde nastejno.

Slova k Deklaraci navíc, slova, která v Deklaraci nota bene jsou obsažena, jsou podle mého názoru zaříkáváním, pískáním si v nočním lese, jsou tím, čím se ovšem označujeme za toho, kdo se nepřestal bát. A protože si myslím, že se zdaleka nebojíme jen Němců, ale také oné stále odsouvané česko-české debaty o minulosti, navrhuji obejít se bez zaříkávání. Sebevědomý národ to nemá zapotřebí.

Přispějme dnes svou trochou k tomu, abychom už brzy byli takovým národem. Děkuji vám.