Vaše konference by byla první konferencí, kterou bych navštívil jako předseda Senátu - kdybych mohl. A byl bych býval chtěl sledovat celý její průběh. Cesta delegace Senátu Parlamentu České republiky v Polsku jako první návštěva této komory v zahraničí mi v tom bohužel zabránila. Chci tím říci, jak velmi mě problém, který budete dnes a zítra posuzovat, zajímá a jak silný vztah ke zdejší krajině mám.

Jezdím na Šumavu skoro čtvrt století. Přečetl jsem o ní kdeco a mluvil o ní s desítkami místních lidí. Některé mapy znám už téměř zpaměti. To mi ovšem nedává právo zaujmout k otázce "Co s kůrovcem?" jiné stanovisko než osobní, než stanovisko amatéra, což doslova znamená stanovisko "milovníka". Ani takové stanovisko však nyní zaujmout vlastně nemohu, pokud nechci zneužít své současné funkce.

Budu tedy raději mluvit o tom, co pro mne Šumava znamená. Šumava je unikátní příklad soužití člověka a hor. Podle mého názoru však nikoli člověka jako především okouzleného poutníka, ale spíše skláře, člověka výrobce dřeváků, ručního papíru. Člověka dřevaře, stavitele Vchynicko-tetovského kanálu.

Šumava je pro mne zkrátka kulturní krajina, krajina člověkem dotýkaná jako málokteré horské území, krajina člověkem poznamenaná v dobrém a ovšemže i ve zlém. Miluji Josefa Váchala a myslím si, že mu rozumím, ale jeho Šumava je pro mne spíše vytržením ze skutečnosti než čímkoli jiným.

Stalo se, že také ze Šumavy jsme velkou část jejich obyvatel vyhnali, ačkoli právě na Šumavě bylo soužití Němců a Čechů relativně pokojné. A pak už jsme ji už nikdy nedokázali znovu obydlet - nejen proto, že se stala územím železné opony. Hlavně proto, že vyhnání bylo činem nejen proti právu v evropském smyslu, založeném na individuální, nikoli kolektivní odpovědnosti, ale i proto, že bylo zásahem proti přirozenosti vztahů mezi horami a jejich obyvateli.

Co jezdím na Šumavu, hledám proto, co v ní zbylo po lidech, kteří ji museli opustit, ačkoli v ní po generace žili a pracovali. To je to, co dojímá mne. Zmizelého pralesa Váchalova zajisté lituji také, ale více mne dojímají ruinny prastarých stavení, která prolézám, abych nalezl otlučený modrý hrneček. Šumava je pro mne zkrátka kdysi hustě obydlená a dnes poloopuštěná lidská krajina. Jak si s ní poradíme?

Můj podpis najdete pod zákonem ČNR, kterým byl zřízen Národní park Šumava. Nejspíše jsme se tehdy dopustili nějaké chyby v zadání, protože od první chvíle existence parku jsem se přel s jeho představiteli o tom, co s lidmi. Totiž co s překážejícími obcemi? Lidskými sídly? Nikdy jsem nesdílel představu, že obce jako třeba Modrava a Horská Kvilda mají ve zájmu obnovovaného pralesa postupně zaniknout, jak dosud stojí v platných dokumentech. Vždycky jsem byl přesvědčen, že Šumava bez lidí, ovšemže místních, usedlých lidí, je nesmysl, přímo protimluv. Že by to byl jen zpupný pokus proměnit ji v něco, čím v posledních stopadesáti letech nikdy nebyla. Že by to bylo vlastně dokončením vyhnání. Čím byla Šumava, když ještě neměla ani jméno, o tom k nám mluví Váchal. Moje Šumava byla a je Šumava Klostermannova, krajina obydlená lidmi práce.

Nechci tu říci více, než co cítím. Šumava žije nebo umírá jen v lidském čase. Z nějaké větší výše, z většího odstupu je to jistě jiná scéna, jiná dramatická podívaná. Jiný čas. Z vrcholu Luzného, pouhých 1313 metrů nad mořem, kam jsem vystoupal dvakrát po sobě v letech 1995 a 1996, vnímám právě dnes lidský rozměr času těchto hor. Odtud alespoň já viděl prudký postup zkázy. Poprvé v životě a vlastní oči viděl jak zkáza postupuje geometrickou řadou. Z tohoto vrcholu vnímám zkrátka lidský čas, za který se přimlouvám, protože se přimlouvám za úctu ke všem těm dávno mrtvým, kteří tento kus země obráběli svou prací, zkrápěli svým potem.

Také si dovedu představit jinou scénu, jiné drama a jinou působivou katarzi, kterou v sobě nejspíše potenciálně vskutku stále má. Ale to je jiná Šumava, tisíciletá Šumava více méně bez lidí jako rušivého momentu. Taková byla do jisté míry Šumava odsunu, Šumava železné opony. Také ovšem Šumava, která člověku káže absolutní pokoru v době, kdy na pokoru, kdy pokora, už je pozdě, kdy pokora může neublížit než pomoci. Šumavu liduprázdná.

Kdyby to bylo na mně, nechtěl bych už dnes zavádět na Šumavu znovu medvědy. Ze všeho nejvíce bych chtěl obnovit Šumavu obydlenou lidmi, kteří v ní chtějí žít už dnes a ne až za desítky, stovky let.

Myslím si, že spor o to, jak dnes zasahovat či nezasahovat proti kůrovci, je sporem o to, co byla, je a bude Šumava. O to, jaký čas je pro ni relevantní. Z jaké výšky se na ni chceme či musíme dívat.

Historie Šumavy je v posledních stodvaceti letech historií také mnoha zcela chybných a do jisté míry již nevratných rozhodnutí. Myslím si, že to musíme brát v úvahu právě nyní, kdy se musíme opět rozhodovat. Jakkoli se nešťastný Josef Váchal obrací v hrobě.

Petr Pithart