vzácnými hosty jsou dnes v tomto sále nikoli nejvyšší funkcionáři státu, politici a hodnostáři všeho druhu. Vzácnými hosty jste vy, kteří jste se aktivně postavili proti poměrům, na dlouhá léta nastoleným právě před půl stoletím. Mnozí z vás totiž nebyli jen obětmi, ale aktivními odpůrci režimu, který pod přísliby socialismu a komunismu nastolil vládu teroru, strachu, lži, konformity a cynismu. Dali jste přednost vnitřní svobodě ve věznicích, koncentračních táborech, pomocných technických praporech, v podřadných zaměstnáních či vystěhováni kamsi do Vystrkovů, před životem ve lži, v iluzích, v rezignaci.

    Takovýchto sálů by mohlo být naplněno mnoho, kdyby bylo možné pozvat všechny takto vzácné hosty, kteří dosud žijí – u nás doma i ve světě, kam kdysi odešli do exilu.

    Nevešli by se pak do celého Pražského hradu, kdyby se v něm měli setkat všichni ti, kteří se tohoto dne nedočkali. Přesto mějme stále na paměti znepokojující skutečnost, že tito všichni živí i mrtví tvořili vždy jen menšinu národa.

    Pomysleme však především na ty, kteří se dneška nedočkali proto, že byli o život násilím připraveni. Nepřipravil je o ně jakýsi režim, jakési anonymní poměry, ale konkrétní lidé – vyšetřovatelé a prokurátoři, soudcové a kati, velitelé věznic a bachaři, strážci hranic, udavači, agenti. Dělo se to v atmosféře poblouznění nemalé části národa, odporu jen mála statečných a pasivního přizpůsobení se mnoha. Nemalujme však obraz pouze černobílý: nebylo ani málo těch, kteří sice řekli poměrům “ne” jenom potichu, zato však cílevědomě usilovali o něco pozitivního, aby se totiž zlo nestalo všeobecným, aby se u nich alespoň zastavilo.

***

    Podle oficiálních údajů Úřadu pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu bylo za politicky motivované činy odsouzeno a popraveno více než 240 lidí. Poslední až v roce 1960. Někteří další byli popraveni ve skutečnosti za politické delikty, které STB, prokurátoři a soudci pokrytecky kriminalizovali. V letech 1948 až 1968 přišlo ve věznicích o život nejméně 2 127 lidí. Mnohá úmrtí byla však podezřelá – takřka šest set vězňů zemřelo na srdeční zástavu, u stovky úmrtí je uvedeno “příčina smrti nezjištěna”. Ve vyšetřovací vazbě zahynulo přinejmenším 170 lidí. Při ilegálních přechodech hranic bylo zavražděno nejméně 295 lidí. Nepochybujme o tom, že všechna tato čísla jsou minimální – obětí bylo jistě více, nedají se však zatím přesně prokázat.

    Jak máme na tyto lidi, na Miladu Horákovou či na Heliodora Píku, abych za všechny připomenul statečnou ženu a neohroženého vojáka, jak máme na ně myslet, jak na ně dnes vzpomenout? Nemysleme na ně především jako na oběti; na prvním místě si zasluhují úctu, respekt. Byli to bojovníci.

    Jedno je totiž zcela zřejmé a vrhá to na režim, únorem 48 nastolený, to nejhorší světlo: první byli na řadě právě vojáci a odbojáři. Lidé, kteří statečnost a vůli ke svobodě již osvědčili, a hrozilo tudíž, že budou i nadále jednat podle svého svědomí. Proto již v únorových dnech byl na pražské ulici zajištěn hrdina domácího odboje Vladimír Krajina. První systematický zacílený represivní útok směřoval proti vojákům, ať již přišli z východu či ze západu. Pověstný hradčanský “domeček”, ve skutečnosti mučírna, byl plný důstojníků Čs. armády, kteří za naši zemi nasazovali životy. Proto byli nebezpeční, proto museli být preventivně likvidováni, zastrašováni. Režim se zbavoval nejlepších lidí národa.

    Na dlouhá léta, ze strachu před vírou dodávající ve chvílích nejtěžších statisícům sílu, likvidoval církevní řády, zavíral do žalářů stovky duchovních, řadu z nich připravil o život. Nemohu nevzpomenout za mnohé na kardinála Josefa Berana, na litoměřického biskupa Trochtu, na umučeného faráře Toufara.

***

    Jak to tehdy mohli lidé strpět? Jak je možné, že když v březnu 1948 představoval Gottwald parlamentu novou vládu, zvedlo pro ni ruku všech 240 přítomných poslanců ze tří set, nikdo nebyl proti, nikdo se ani nezdržel hlasování?

    Vzpomínkou na první polistopadové výročí února odbočím jen zdánlivě. Tehdy v roce 1990 byl výjimečně teplý den, byli jsme oblečeni jen nalehko, prezident Havel mluvil z pověstného balkonu Kinského paláce před naplněným náměstím a nálada byla skvělá, přímo rozverná. Zdálo se tehdy, že už tím se únor jaksi odestal. Dnes jsme o osm let starší, a doufám, že alespoň o tolik moudřejší. Snad již dnes víme, že minulost je v nás zažraná mnohem hlouběji, než se nám chtělo věřit a že jsme stále ještě neudělali to nejdůležitější pro to, abychom ji v sobě překonali. A právě vy, vzácní hosté, to víte.

    Mnozí z Vás patří mezi členy občanských sdružení, spolků a organizací, které včera na pražské radnici naší veřejnosti připomenuly neblahé výročí textem společného prohlášení. Jasně jste v něm řekli, to nejdůležitější: “…onen katastrofální obrat ve vývoji naší země a společnosti byl v nezanedbatelné míře způsoben také nedostatkem odvahy pojmenovávat věci správným jménem”. Varovali jste, že je zanedbáním přední občanské povinnosti, neodporuje-li se lži a násilí v jakékoli podobě a s jakoukoli tváří. Ano, v jakékoli podobě a s jakoukoli tváří.

    S tím nejspíše souvisí také přesvědčení mnohých z vás, že opravdového zadostiučinění se vám po listopadu 89 nedostalo. Bylo by pošetilé vyvracet vám to. Byly rehabilitace, veřejná vyhlášení, byly zákony, byly vyplaceny jisté částky odškodného. Skutečné zadostiučinění vypadá však jinak a mnozí z nás to dobře cítí. Kdo selhal? Nemyslím, že selhali především jednotliví lidé, politici, zákonodárci, soudy, ani zvlášť zřízené úřady. Příčinou nebyla a není ani nějaká smířlivost k viníkům. Skutečné zadostiučinění by totiž mohlo být toliko přirozeným důsledkem spontánní a široce sdílené vůle hledat pravdu o minulosti. Nebylo však a není dosti takové vůle. Je tu příliš mnoho nepříjemných pravd pro příliš mnoho lidí - vždyť to také všechno trvalo příliš dlouho. Nemůže to nikoho z vás utěšit, ale mějme alespoň odvahu říci, že dnešní česká společnost nemá zatím své solidní, počestné, střízlivé, a přitom sebevědomé jádro, střední vrstvy, aby skrze pravdivé poznání učinila zadost vašemu utrpení, vašemu boji. Vždyť právě střední stav byl po únoru 48 systematicky likvidován – nejen že byly zestátněny jejich dílny a obchody, že jim byly sebrána pole a zničen tak v této zemi vztah k půdě, ale byl navíc kulturně, duchovně, tedy sociálně zcela vyvlastněn, vykořeněn. A po listopadu 89 se podniklo tuze málo, aby se tento stav opět ujal své nezastupitelné role být i mravním těžištěm národa.

    Právě z tohoto hlediska musíme ještě mnoho udělat k porozumění také všemu tomu, co k únoru 48 vedlo, co jej usnadnilo, co mu dalo vzápětí tak širokou podporu. Nemělo by nás od toho odradit ani vědomí, že všechno bylo v zásadě předurčeno již Mnichovem, a především výsledky druhé světové války, že bychom tak jako tak dopadli nakonec zhruba stejně. Výsledek byl vskutku fatální. Osobité cesty, které k němu usnadňovaly cestu, určují však dosud naši současnost, zejména zůstávají-li nepojmenovány, neanalyzovány.

***

    Byli tehdy takoví, kteří viděli dost přesně a pojmenovávali, co viděli, ale nebylo jich dost: Ferdinand Peroutka, Pavel Tigrid, Václav Černý, Michal Mareš, Edvard Valenta, abych jmenoval některé publicisty. Byli takoví, kteří dávno před únorem prohlédli antidemokratickou podstatu politické taktiky KSČ, ale ani jich nebylo dost: Helena Koželuhová, Fráňa Zemínová, Ota Hora, abych jmenoval politiky. V jejich psaní a v jejich projevech lze najít mnohé odpovědi na palčivé otázky.

    Jak ale bylo kupříkladu možné, že násilí se hned vzápětí ujalo jako samozřejmost? Nebylo tomu tak, že jen změnilo svůj směr? Že si vybíralo jen jinak, podle jiných kriterií, ale zase jen skupinové definované oběti? Nebyl u nás vylučovací princip, totiž všeobecné přijímání kolektivního chápání viny, uplatněn již dříve? Promysleme, zda národní myšlenka nebyla po válce, jakkoli nacisté hrozili naším vyhubením, těžce zneužita. Vždyť pod národní, nikoli pod občanskou vlajkou byl zformován onen uzavřený klub politických stran, vylučující opravdovou opozici, Národní fronta, tato past na důvěřivé a slušné demokraty. Obsahovala totiž v sobě již od počátku zárodek mocenského monopolu těch, kteří budou mít nakonec nejméně skrupulí, pro které je demokracie dobrá jenom tehdy, když oni ještě nejsou u moci.

    Budeme se už asi vždycky přít o to, kdy a kde to všechno začalo. Vzpomeňme na tomto místě alespoň na ty, kteří byli ti první, první odvlečení. Naši občané, Masarykovi hosté, totiž ruští emigranti a jejich děti. Naše úřady se tehdy rozhodly neodporovat tomu. Po únoru byli do táborů, do PTP, do pohraničí odesílání vojáci, politici, studenti, živnostníci, duchovenstvo, sedláci, intelektuálové. Někteří si o svůj osud sami řekli tím, že se postavili proti moci a budiž jim za jejich odvahu vzdána čest. Další prostě patřili do určité kategorie a stihl je osud celé skupiny, navíc svévolně vymezené.

    Bylo mnoho, mnoho těch, kteří sdíleli osud své skupiny, svého “třídního původů”, jak se pak říkalo: ze státních a veřejných služeb muselo po únoru odejít ke třiceti tisícům lidí, národní výbory opustilo na čtyřicet tisíc nekomunistů, armádu opustila téměř třetina důstojníků, k pěti tisícům jich bylo. Čtvrtina vysokoškoláků byla vyloučena ze studia a s nimi na pět set jejich profesorů. Polovina ředitelů podniků se stala nepohodlnými. Desetitisíce nespolehlivých učitelů, novinářů a dalších intelektuálů se musely živit jako nekvalifikovaní dělníci v  továrnách. Desetitisíce tak zvaných buržoasních rodin pohůnci režimu násilně vystěhovali z jejich bytů do vzdálených míst země. V táborech nápravných opatření se v letech 1948 až 1954 vystřídalo na osmdesát tisíc nespolehlivých a těch, jejich původ byl “buržoazní”. Asi šedesát tisíc mužů stejné kategorie se v letech 1950 – 1954 dostalo do PTP. Žaláře okusilo 262 500 lidí, desetitisíce z nich se vrátily s podlomeným zdravím, mnozí předčasně zemřeli…. Zemi opustilo v letech 1948 – 1989 k třem stům tisícům lidí, často to byli ti nejlepší z nás. Mnozí pak celou svou novou existenci věnovali úsilí zvrátit poměry u nás. Řekl bych při této příležitosti, že ani těmto lidem jsme neuměli jasnou, nedvojznačnou řečí poděkovat.

***

    Bylo by možné pokračovat výčtem desetitisíců lidí, kteří byli pod nejrůznějšími záminkami propuštěni ze státních služeb později a dalších a dalších postižených. Ale především: žádným způsobem nelze vyčíslit ani přesněji popsat zmarněné či zplaněné životy, sny, které nebylo možné uskutečnit, cesty, které nebylo možné podniknout, lidské vztahy, které nemohly být naplněny. Něco z toho evokuje krásná literatura: myslím tu na Karla Pecku, Jiřího Muchu, Jana Zahradníčka, Zdenu Salivarovou, Bohumila Hrabala, Jiřího Stránského a na řadu dalších. Nic z toho se nedá nikdy vyčíslit, jsou to nezaměnitelné lidské osudy – můžeme jim jen tu s pokorou, tu se studem, tu jen s údivem naslouchat a přemýšlet o tom, co jsme dělali, co jsme si mysleli my ostatní, které únorová lavina represe z těch či oněch důvodů nezasáhla, anebo kteří z ní dokonce přímo či nepřímo, vědomě či bezděčně, po nějakou dobu či až do listopadového zvonění profitovali.

    Chtěl bych vám, vzácní hosté, v této souvislosti také říci: soudní lidé v této zemi si ani na chvíli nepomysleli, že represe sedmdesátých a osmdesátých let je srovnatelná s tím, co jste prožili vy. Jen v jednom smyslu je srovnatelná: právo v tom všem hrálo toliko služebnou roli.

    Československý únor vyburcoval Západ k větší bdělosti a uspíšil vznik atlantické obranné aliance. Po padesáti letech stojíme i my před jejími branami. To by opravdu mohl být definitivní konec tohoto truchlivého příběhu, této půl století trvající dějinné objížďky. V létě 1947 se Gottwald, Masaryk a Drtina v Moskvě dozvěděli, že Stalin si nepřeje, abychom přijali pomoc Západu v podobě Marshallova plánu a vláda se zachovala podle jeho vůle. Moskva dnes není hlavním městem sovětské říše, ale přesto se neubráním úlevnému srovnání, že dnes před delegací Senátu označí ministr obrany Ruské federace rozšiřování NATO a naše usilování stát se členem aliance za “novou realitu”, aniž se na nás snášejí výčitky, či dokonce hrozby. Jsme rovnoprávnými partnery, také proto, že se chováme jako sebevědomí představitelé samostatného státu, protože v náš postoj vyústila polistopadová zahraniční politika našeho státu, avšak také proto, že máme za sebou zkušenost února 1948.

    Tato zkušenost nám přináší navíc povinnost důkladněji a nejspíše kritičtěji zkoumat léta 1945 – 1948, která únoru předcházela, anebo k němu více či méně přímo vedla. To je memento stále platné: demokracie je nejvíce ohrožena, když si lidé myslí, že je s ní všechno v pořádku. Vidím před sebou desítky československých filmových předúnorových týdenníků, které již dlouho promítá česká televize. Poznáváme z nich my, kteří jsme tu dobu neprožili, že se blíží dramatický zvrat, že je zaděláno na teror, na koncentráky, na popravy nevinných lidí? Obávám se, že nepoznáváme – spíše si to domýšlíme. Lidé před padesáti lety většinou také netušili, jinak by si jistě počínali jinak.

***

    Jsme-li rozčileni, zpravidla zevšeobecňujeme, a tím se dopouštíme první obtížně napravitelné chyby: jistěže nebyli všichni slepí. Doufám, že je tu mezi námi pan Josef Lesák, který jako mladý poslanec vedl první protestní průvod studentů na Pražský hrad – to bylo 23. února 1948. Měl jsem tu čest být s ním po listopadu poslancem ČNR a chci na jeho příkladu ukázat, že byli lidé, kteří viděli – tím více je slepota ostatních zarážející. A vím také, že pan Lesák a jeho průvod se nemohl ocitnout na filmovém pásku – leda na tom, který sloužil identifikaci pro Státní bezpečnost.

    Ještě jednu větu ocituji ze včerejšího stanoviska pamětníků na Pražské radnici: “Buďme si vědomi, že ztráta historické paměti vede vždy na scestí”. Je to podle mého nejdůležitější věta celého textu, a vůbec není banální.

Nejdůležitější pravdy nejsou složité. Desatero je jednoduché, a také není banální. Poučení z února není složité, ale není ještě dostatečně prožité, promyšlené. Je to poučení o tom, že svoboda je nedělitelná. Že lidé jsou odpovědni za své skutky a ne za to, že podle nějakých společných znaků patří – dejme tomu, že opravdu patří – do nějaké skupiny lidí.

    Vzácní hosté tohoto vzpomínkového odpoledne, vy jste za tuto jednoduchou pravdu nasazovali své životy v dobách, kdy to mnoho lidí nechápalo.

    Budiž vám za to vzdávána čest, dnes i zítra. Z naší paměti nechť nikdy nevymizí ti, kteří v tomto boji ztratili své životy.

Děkuji vám, že jste mne vyslechli.