Odtud, z této budovy, 5. května 1945 oznámila ČNR, že se za dosud nepřítomnou vládu zvanou košickou ujímá vlády v zemi. V duchu tohoto provolání k národu pak také organizovala a koordinovala povstání českého lidu. To začalo toho dne spontánně zdaleka ne jen v Praze. Záhy se právě budova rozhlasu stala místem, o které se bojovalo. Padla tu pak řada bojovníků. Německá armáda po té, co tu ještě stačila vraždit civilisty, Prahu opustila, vláda z Košic přijela o pět dní později, 10. května 1945. Košic. Vzápětí se ukázalo, že nehodlá splnit slib, který dříve dala, že totiž do sebe zahrne představitele domácího odboje.

    Třída, ve které budova rozhlasu stojí, se pak přejmenovala z prvorepublikové Fochovy na lidovědemokratickou Stalinovu. Tento posun jmen má svou krutou logiku i symboliku. Povstání českého lidu bylo pak po desetiletí také naší vlastní skepsí bagatelizováno, čímž jsme bezděčně vyšli vstříc nikoli české střízlivosti a sebekritičnosti, jak jsme se domnívali, ale tlaku Moskvy, která si květnové povstání, organizované Českou národní radu, nepřála. Prostě proto, že neprobíhalo pod její kontrolou. Nepřála si ovšem žádné povstání, tedy ani povstání Varšavanů či Slováků.

    Krátký a truchlivý příběh pádu naší poválečné demokracie, který definitivně končí únorem 1948, začíná tak doslova již v prvních hodinách po skončení války, kdy si politikové z Moskvy i Londýna bez odporu nechali vnutit moskevskou vůli a jako v jediné poválečné evropské zemi nezahrnuli do svobodné vlády domácí odbojáře. Politikaření již tehdy zvítězilo nad odpovědnou politikou.

    Budova, před kterou stojíme, je toho svědkem a lidé, kteří tu padli, byli mučedníky této první      poválečné porážky, kterou jsme pochopili až když bylo pozdě.

    Dovolte mi jednu osobní vzpomínku. Po třiadvaceti letech jsem odtud mluvil k výročí osvobození. Svá slova jsem adresoval také do Moskvy. Právě 9. května 1968 jsem v poledních Živých slovech varoval před tím, že by se před Československým rozhlasem mohly znovu objevit tanky. Stalo se. A opět tato budova svědčila a opět tu lidé padli mrtví na dlažbu.

O čem svědčila? Proč tu znovu padli mrtví na dlažbu?

    Svědčila o tom, že svoboda slova není samozřejmostí, která se dá koupit někde na trhu či předplatit na leasing. Dlažbu skrápěla krev, protože svoboda země není nikdy jistá, nikdy se neobejde bez pečlivě bdělosti, přečasto se neobejde ani bez obětí.

    Čest památce těch, kteří tu padli. Padli na místě, které za oběti stojí. Náš Český rozhlas je mnohem, mnohem více než technické zařízení. Je to jeden ze symbolů svobody, kterou nám žádný cizí zachránce či osvoboditel nikdy definitivně nezaručí.