Dámy a pánové, vážení přátelé,

před pětapadesáti lety, v pondělí 22. června 1942, stála ještě na tomto místě původní ves Ležáky. Zbývaly necelé dva dny do osudného 24. června, kdy oddíly SS, polního četnictva a ochranné policie Ležáky obklíčí, vyvlečou obyvatele z domů, vyloupí domy a osadu do základů vypálí. Tu noc budou na pardubickém popravišti do svítání umírat nejprve ležácké ženy, poté muži. Třináct z ležáckých dětí bude později odvlečeno do Lodže, jedenáct z nich zemře v plynových komorách v Chelmnu...

Chci využít dnešní příležitosti k tomu, abych spolu s Vámi nejen vzpomněl ležáckých padlých, ale především se zamyslel nad smyslem jejich oběti. Když jsem tu byl naposledy s Vámi byli mezi námi ještě bratři Vaškové, synové jednoho z padlých odbojářů, které tehdy od smrti uchránilo jen to, že se narodili právě v době tragedie Ležáků. Byla tu také jejich matka, paní Vašková. Vzpomeňme na ně a na všechny, kteří se dnešního vzpomínkového dne nedožili.

Chci dnes s ještě větším důrazem říci to, jsem naznačoval již před pěti lety a co považuji za podstatné zejména pro nás, kteří jsme německou okupaci zažili jen krátce jako děti nebo se narodili až po ní. Co si musíme připomínat právě v těchto týdnech, kdy se rozhodujeme, jak v budoucnu zajistíme naši bezpečnost.

Jméno Ležáky bývá vzpomínáno o 14 dní později než jméno Lidice, které potkal podobný osud. Lidice vešly nejen do našeho, ale do celosvětového povědomí jako prvořadý symbol zrůdnosti nacistického běsnění. Památka Ležáků byla jen o málo víc než regionální záležitostí. Zdejší lidé, kteří usilovali o spravedlivější obraz tragedie Ležáků se stávali nepohodlnými. Proč tomu tak bylo?

Toto srovnání mě vede nikoli k nesmyslnému sporu o velikost oběti, ale k hledání důvodů záměrného opomíjení, ba podceňování památky Ležáků. To má podle mého soudu docela jiné příčiny, než to, že Ležáky byly menší, že obětí tu bylo méně a že Lidicemi řada vyvražděných obcí u nás začíná.

Jak osud Lidic, tak i Ležáků je zajisté také dokladem nacistické bestiality. Avšak zatímco první tragédie je svědectvím o mučednictví nevinných, vyhlazení Ležáků byla odpovědí na aktivní protinacistický odpor. V  minulých desetiletích  nebylo žádoucí vzpomínat na hrdiny. Spíše se hodilo připomínat pasivní mučednictví: Právě proto je naší povinností tragédii Ležáků pojmenovat a zdůraznit.

Překrucování skutečného obrazu domácího odboje mělo pro minulý režim zjevný politický smysl: ti, kdo se vědomě vzepřeli nacistickému násilí, kteří vsadili své životy i osudy svých rodin, to nebyli přizpůsobiví lidé, od nichž bylo možno očekávat, že budou mlčící většinou, že budou poslušně volit kandidáty Národní Fronty, že budou papouškovat, co se jim řekne a dostavovat se na povinné manifestace. Naopak, byli to potenciální rebelové - a podle toho se s nimi zacházelo.

Komunistická propaganda, vycházející vždy z překrucování dějin, vyzdvihovala zahraniční odboj před domácím, přičemž zamlčovala význam odboje nekomunistického.

Nechci ani v nejmenším zpochybňovat památku žádného odboje. Chci však říci, že do našeho povědomí se po dlouhá desetiletí jen málo zapisovala jména hrdinů, jako byli Smudek, Balabán, Morávek, Mašín, Bartoš... Výsledný obraz o našem protinacistickém odporu, a tak nakonec o našem národním charakteru, tak vlastně byl deprimující. Měl totiž takový být. Ano, neměli jsme mít sami o sobě valné mínění, měli jsme se domnívat, že jsme až na pár uvědomělých soudruhů, národ trpných přizpůsobivých českých lidiček, dávajících přednost klídku před vlastní ctí. Raději se do ničeho neplést! Měli jsme tak být udržováni ve vědomí, že ani proti nové totalitě nemáme šanci.

Jen náhodou, z vlastní píle jsme se dovídali - a mnozí se vůbec nedovídali - o statečných mužích, kdo se za protektorátních nocí vraceli do své okupované vlasti, připraveni k oběti nejvyšší. Mám nyní na mysli výsadky skupin Silver A, Silver B, Anthropoid, Out Distance, Bioscop, Steel, Intrasitive, Antimony, Calcium, Barium, Sulphur, Clay, Carbon, Wolfram, Embassy a další. Za krycími anglickými názvy jsou osudy desítek českých a slovenských lidí, kteří se za svrchovaně nebezpečných okolností vraceli domů do vlasti, i těch, kteří se jich za neméně nebezpečných okolností doma ujímali. Všichni až na několik slabochů byli srozuměni s tou nejvyšší obětí a mnozí ji také přinesli. Vraceli nám a dodnes nám pomáhají vracet čest. Bez nich bychom byli právě jen ubohé oběti.

Teprve posledních sedm let hledáme jako národ otevřeně cestu k našim moderním, k celým, nekorigovaným dějinám. Proto si dnes připomínáme zejména hrdinství lidí, dnes již mnohdy neznámých, které svědčilo o spontánní vůli k odporu a odboji. Znovu a znovu si připomínáme, že právě oni byli mravní elitou našeho národa. Nedělejme si iluze, bez takových lidí, bez mravní elity se neobejdeme ani v budoucnu.

Smyslem přepisování dějin, zdůrazňování spíše obětí než bojovníků bylo zbavit národ hrdosti na jeho mravní elity, a tak ho učinit poddajnějším. Komunistický režim správně tušil, že lidé, kteří bojovali s totalitou nacistickou, se nejspíše postaví na odpor i nové totalitě. Také proto byl oficiálně pěstován kult nevinných obětí, kult mučednictví, nikoli kult bojovníků.

Vážení přátelé, právě toto mě vede k tomu, abych zopakoval slova, která jsem tu již řekl před pěti lety. Takový je podle mého názoru smysl úcty k Ležákům, k lidem, kteří tu zemřeli. Rozumějme mu jako svědectví o české odvaze a české vůli k brannosti. Uchovávat toto svědectví je naší nejvyšší povinností nejen vůči nám samotným, ale především vůči budoucím generacím.

Stát, pro který nejsme ochotni položit v situaci jeho ohrožení své životy, je jen kulisou státu. Stát nejsou úřady na jedné a daňoví poplatníci na druhé straně. Nejsou to jen výhody, nároky a práva, jsou to také povinnosti, které máme hlouběji než v zákonech zapsány ve svých srdcích. Stát je sdílený smysl pro čest, pro službu. Stát je v neposlední řadě vůle jeho občanů bránit jej proti jeho nepřátelům. Nikdo nás nebude bránit, nepřesvědčíme - li sebe i svět, že jsme především odhodláni bránit se sami.

Naše slova musejí být přímá a jasná: ano, ano, ne, ne. Obojakost, vytáčky všeho druhu, populistické, ale naprosto nezodpovědné snění o neutralitě, všelijaká podmiňování naší účasti v NATO, řeči typu ano, ale..., to všechno by těžko obstálo, kdybychom o tom měli přesvědčit statečné lidi z Ležáků. Buď se spolu s ostatními demokratickými státy Západu chceme bránit všem myslitelným ohrožením, nebo nechceme. Pak tedy pěstujme český kult mučednictví, kterým pohrdal a kterému se vysmíval již T. G. Masaryk. Pak raději zapomeňme na Ležáky, vyhněme se jim velkým obloukem.

Zdroje sebevědomí národa, které tolikrát procházelo krizí, jsou tady, mezi těmito ztišenými stráněmi. Je jím neokázalé hrdinství obyčejných venkovanů, občanů chudé kamenické osady Ležáky.

Čest jejich památce.

Petr Pithart