Dámy a pánové, vážení přátelé,

vítat na svět novou knihu přináší téměř stejně dobrý pocit jako vítat na svět právě narozeného člověka. Říkám to i přesto, že kniha, kterou vítáme dnes, je vlastně nová jen do jisté míry. Poprvé vyšla uprostřed války, před pětapadesáti lety, v londýnském nakladatelství Jarrolds Publishers anglicky a toto je její první vydání v mateřštině a v rodné zemi jejího autora.

O něm, o doktoru Milanu Hodžovi, o osudu jeho odkazu, se tu dnes chci krátce zmínit. Hodža, ač svými činy sehrál za svého života kromobyčejně významnou roli v dějinách Slovenska i Československa, upadl brzy po své smrti v neoprávněné zapomnění a jeho odkaz byl na dlouhá desetiletí zamlčován.

Zeptáte-li se na pražské a možná i bratislavské ulici lidí i jen o málo mladších než jsem já, kdo byl Milan Hodža, bude to velká náhoda, jestliže narazíte na někoho, kdo dokáže odpovědět jinak než mlhavě. Avšak tento muž stál u zrodu moderní slovenské politiky, později u zrodu Československa a na sklonku první republiky třikrát za sebou v čele československé vlády!

Přitom Hodža byl v našem prostoru a ve své době výjimečným zjevem. Svými geopolitickými koncepcemi, svým pojetím střední Evropy, přesahoval nejen svou dobu, ale paradoxně i tento prostor.

V šestadvaceti letech stává se poslancem uherského sněmu. Už tehdy má v hlavě zárodky koncepce spojování slabých národů v silnější celek, schopný vzdorovat hegemonům. Ač veden silnou ideou, nechová se nikdy idealisticky a snílkovsky: když se domnívá, že to prospěje dosažení cíle, jde za ním prostředky, které si volí sám. Nebojí se spolupracovat s následníkem trůnu Františkem Ferdinandem dEste. V oněch dobách a v kruzích, v nichž se pohyboval, to byla extravagance, dobrodružství, které mohlo startujícímu politikovi také zlomit křídla. Ještě dlouhá léta bude mu to ostatně za zády vyčítáno, ještě na sklonku života, v exilu, bude tento spolutvůrce Československé republiky podezříván, že uvažuje monarchisticky, že připravuje půdu pro restauraci Habsburků, ač právě toto ve své koncepci středoevropské federace odmítá.

Individualistický, svrchovaně samostatný a do jisté míry riskantní způsob politického uvažování mu byl vlastní celý život. V prvních dnech existence Československé republiky, když byl v Budapešti pověřen vyjednáváním s Károlyiho vládou, zachoval se opět, jak mu velela vlastní hlava, vlastní úsudek, nikoli podřízené postavení. Oproti výslovným pokynům vyjednal prozatímní demarkační linii a Benešovi i spojencům tím způsobil nemalé potíže, než se jim podařilo maďarskou vládu donutit, aby se řídila linií určenou spojenci. V roce 1929 ve vzpomínce na tuto událost, vysvětloval vyjadřoval svůj postoj takto: „Sme povinni dve věci svojím súčasníkom: vykonať všetko i za risiko svojej osobnej bezpečnosti, i na vlastnú zodpovednosť.“

Samozřejmě, že s tímto životním názorem, se svým granseigneurským životním stylem nemohl Hodža nebýt v příkrém rozporu s akurátním a opatrnickým Eduardem Benešem. Oba tito muži požívali domácí i mezinárodní autority, každý však ze zcela jiných příčin. Jejich vztah musel být prazvláštní a velmi nerovnovážný a to až do Hodžovy smrti.

Nemuselo však jít pouze o rozpory názorové a naprosto rozdílný pracovní i životní styl. Je dost pravděpodobné, že se Beneš mohl cítit Hodžou celoživotně ohrožován. Už v půli dvacátých let Hodža neskrýval své aspirace na křeslo ministra zahraničí. O deset let později, po abdikaci Masarykově, byla i jemu několikrát nabízena prezidentská kandidatura a jak v Přítomnosti napsal Ferdinand Peroutka - „podle všeho toho co víme, by to byla bývala kandidatura úspěšná.“

V exilu vzájemné rozpory vyvrcholily. Beneš Hodžu dlouho podezříval, že jako předseda vlády si v září roku 1938 objednal u francouzského velvyslance v Praze Delacroixe pověstný telegram ministru zahraničí Bonnetovi, jímž pak mohla československá vláda odůvodnit přijetí anglofrancouzských návrhů na odstoupení území, když Francie odepře svou pomoc.

Mimochodem, podle svědectví Ladislava Feierabenda, Beneše podráždila i kniha, jejíž první slovenské vydání právě vítáme. „Po uveřejnění Hodžovy knihy Federation in Central Europe,“ píše Feierabend, „mě Beneš na ni upozornil, ale o jejím obsahu se mnou nemluvil, ač věděl, že jsem velmi blízko Hodžovu plánu na vytvoření středoevropské federace. Od Opočenského jsem však věděl, že Hodžova kniha vzbudila u Beneše nelibost. Beneš maje Hodžovu knihu v ruce ukazoval Opočenskému na titul autora Prime Minister of Czechoslovakia a řekl, že to je první podvod. Poznamenal, že o T.G.Masarykovi je v knize zmínka asi třikrát, ale o Kramářovi asi čtyřikrát a že jeho (Benešovo) jméno není uvedeno ani v úvodu, ani v osobním rejstříku, ač kniha jedná o údobí 1918 až 1938. Beneš řekl Opočenskému, že je mu jedno, co si o něm Hodža myslí, a že ho kniha nezajímá. Opočenský však ve svém deníku 28.února 1942 poznamenal, že Hodžova kniha Beneše zřejmě nepotěšila.“

Hodža, zejména poté, co odjel z Anglie do Spojených států, zcela otevřeně varoval americké ministerstvo zahraničí před Benešovou přílišnou orientací na Sovětský svaz. Jeho Memorandum „Europa na križovatke ciest“, přináší vskutku naprosto jinou zahraničně politickou koncepci než byla Benešova, koncepci mnohem ostřeji vidoucí nebezpečí komunismu a sovětského expansionismu a z toho plynoucí důsledky pro střední Evropu.

Tento pátek uplyne od smrti Milana Hodži třiapadesát let. Zemřel přesně tři týdny poté, co se Spojenci vylodili v Normandii, příliš brzy, než aby svou vizí poválečné střední Evropy mohl jakkoli ovlivnit její vývoj. Samozřejmě, lze říci, a nejspíše je to pravda, že sféry vlivu byly v té době již rozděleny, že již nebylo moci ani vůle, která by tuto zemi i celou střední Evropu mohla vyrvat ze stínu rudé hvězdy, srpu a kladiva. Přesto však lze jen litovat, že osud nedal Milanu Hodžovi příležitost alespoň více ovlivnit poválečné postoje politiků i prostých lidí - když ničím jiným, tak svou schopností myslet i jednat samostatně a být připraven nést za to zodpovědnost. Alespoň v tom já spatřuji nejdůležitější poselství jeho života i díla, které nás, byť opožděně, právě oslovuje.

Petr Pithart