Litvínov, 28. dubna 1998

Dámy a pánové, vážení přátelé,

v potu tváře chléb ze země dobývati budeš, připomíná prastarý text, kolem kterého vznikla evropská civilizace. A přece v posledních letech překvapivě mnoho lidí u nás uvěřilo, že chléb netřeba dobývat, že stačí jej koupit, protože všechno lze koupit a prostředky ke koupi chleba a vůbec čehokoli lze si opatřit důmyslným marketingem, dovedným manažeringem, chytrými tahy na trhu cenných papírů. Jaké dobývání, jaký pot tváře, stačí přece šikovně nastavit diskontní sazby a bohatství se k nám pohrne.

    Mnozí lidé vskutku zapomněli, že bohatství vzniká nakonec vždycky z práce, a práce, ta mnohdy bolí, práce člověka občas poškozuje, ničí, práce si dokonce někdy vybírá daň v podobě lidských životů. Nechci tím vůbec říci, že skutečná práce je jen ta, ze které bolí tělo, chci ale říci, že bez této práce se nikdy neobejdeme. Neobejdeme se bez práce, která poškozuje zdraví pracovníků, ohrožuje je na životech.

    Dnešní den smutku není výzvou ke smíření se s tímto stavem jako s něčím osudovým, protože mnohé škody na zdraví, mnohé oběti na životech nepochybně nebyly a nejsou vůbec nutné. Tento den je tu proto, aby nás varoval, aby nás nabádal znovu a znovu prověřit, zda jsme pro bezpečnost všech pracovníků v České republice udělali opravdu všechno.

    Avšak Mezinárodní den smutku vskutku je také připomínkou tragické stránky lidského pobývání na světě, kterou žádný politický režim nedokáže zcela vyhladit. Nejen plakátový optimismus, jak se přezdívalo lživému optimismu minulého režimu, ale také plytký konzumní optimismus billboardů dnešní doby jsou doufám marným pokusem o ohlupování lidí, kteří vědí, jak vznikají skutečné hodnoty, s jakou námahou, s jakými riziky, s jakými obětmi vznikají. Vědí to proto, že je sami vytvářejí.

    V lidských obětech práce, také v obětech zdejší tragedie, k níž tu došlo před sedmnácti letech, si to naléhavě připomínáme. Na pětašedesát mrtvých z dolu Pluto dnes myslíme.

Čest jejich památce.