Vážené dámy a pánové, paní starostky a páni starostové,

ke Svitavám, Kadani a Třeboni přibude dnes další město, které získá ocenění za nejlepší přípravu a realizaci Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón.

    Blahopřeji jeho starostovi či starostce, radním toho města a všem, se kterými spolupracovali při péči o památky, v neposlední řadě blahopřeji občanům toho města.

    Ale především jim všem chci poděkovat. My jsme toho za poslední desetiletí mnoho zapomněli, v neposlední řadě také poděkovat si, když je za co. Uznat si vzájemně, že něco přece děláme také dobře. Snad každý z nás to zná, že když se nám dlouho nedostane uznání, klesáme na duchu. Je bezvadné být k sobě zdravě kritičtí, ale pak ještě také musí přijít uznání, poděkování, pohlazení. Nevím, jestli se to dá nějak racionálně zdůvodnit, ale vím, že když to nepřichází a nepřichází, ztrácíme nejen motivaci,ale i schopnosti, které jinak máme.

    Dobrá, chci tedy poděkovat vítěznému městu, ale zdaleka ne jen jemu. Radnic, myslím tím, lidí na radnicích a kolem nich, všem, kdo si zaslouží poděkování, mimo jiné také za péči o památky, je mnohem, mnohem víc.

    Vím to z vlastní zkušenosti, protože hodně jezdím po České republice a srovnávám. Srovnávám Prahu a její politické, občanské prostředí se světem nepražským. Je to u nás už takový zvyk, že se úroveň naší politické, občanské kultury příliš přímočaře odvozuje od poměrů pražských, přesněji řečeno malostranských: jako kdyby Strakova akademie, okolí Sněmovní ulici a Valdštejnského paláce byly něčím víc než sídlem tří ústavních institucí. Protože poměry pražské jsou v poslední době poněkud neurovnané, nepřehledné, neboť lidé, kteří v nich působí, se nejen neumějí, ale mnohdy ani nechtějí domluvit, vznikl, také díky nepříliš vynalézavým, poněkud stereotypním médiím, sugestivní obraz Čech, Moravy a Slezska jako říše téměř kocourkovského neumětelství, podvodnictví, neschopnosti, zkrátka babráctví.

    Není to pravdivý obraz. Vím z vlastní zkušenosti, že politické a občanské poměry mimo tento sebestředný, poněkud ješitný ústavní areál jsou začasté docela normální, věcné, dělné, ovšemže plné starostí, nejednou však již docela evropské. Nevím, proč si dobrovolně necháváme vsugerovat, že jsme nemožnější, než skutečně jsme.

    Ale možná, že to vím: převládá mnohdy totiž téměř nereflektovaná, centralistická, "prahostředná" mentalita. Není to tedy ani zdaleka jen věcí územního uspořádání, je to relikt možná ještě obrozenecké úcty ku Praze, kde přece působí všichni naši zasloužilí velikáni, kde jsou svatostánky našich pohnutých dějin, naší zprvu útlé kultury.

    Nepočítám-li právě náš střed a také východ kontinentu, málokde v Evropě cítím takový rozdíl mezi metropolí a regiony a jejich ohnisky jako v České republice. Když říkám necítím, mluvím o pocitech, ale ty jsou přece nejdůležitější. Jsou nakonec důležitější než územně správní a územně samosprávní uspořádání státu, protože žijeme ve světě prožitků, nikoli administrativních schémat. Citový, kulturní, politický centralismus je v nás zažrán tuze hluboko a není to dobré, není to vůbec evropské, přesněji řečeno západoevropské. Ta Evropa, k níž se chceme připojit, je cílevědomě diverzifikovaná, decentralizovaná, pestrá.

    Také proto je tak důležité Vaše sdružení, proto zasluhuje vší myslitelné podpory. Která ovšem až dosud musí zase přicházet - inu odkud? A jsme zase u toho.

    Děkuji Vám za Vaši starost nejen o památky, ale především o uchování, leckdy teprve znovuprobouzení neopakovatelného ducha Vašich měst. Bez tohoto ducha, bez nepřenosné atmosféry Svitav, Kadaně, Třeboně, Budyně nad Ohří, Kutné Hory či Kroměříže bychom se v Evropě docela ztratili někde mezi dálničními přivaděči a železničními koridory.

    Hlavní městem České republiky nechť je alespoň pro tento den jedno ze tří posledně jmenovaných měst. Hlavními městy nechť jsou vlastně všechna města, které si nelze splést s jinými městy.