Debata nad článkem George Sorose V březnovém čísle měsíčníku Nová Přítomnost (3/1997) byla publikována diskuse nad článkem finančníka a filantropa George Sorose o budoucnosti otevřené společnosti. Diskuse se účastnili kromě Petra Pitharta také Václav Klaus, Tomáš Ježek, Marion Dönhoffová, Ivan Dejmal a Milan Znoj . Co ohrožuje otevřenou společnost? George Soros uvažuje o povaze dnešního kapitalismu a lidské omylnosti. Známý maďarsko-americký milionář a obhájce otevřené společnosti George Soros, kterého i u nás mnozí znají jako mecenáše Charty 77 a později Středoevropské univerzity, napsal nedávno do amerického časopisu The Atlantic Monthly zásadní článek "Kapitalistická hrozba" (který přetiskla také další periodika, u nás Lidové noviny z 31. ledna), v němž nově hodnotí vyhlídky otevřené společnosti a nebezpečí, která jí hrozí. Pro čtenáře, kteří dosud neměli možnost se se Sorosovým textem seznámit, přinášíme výtah jeho nejdůležitějších myšlenek. V době, kdy psal Karl Popper, to byly totalitní ideologie. Dnes je to podle Sorose magická víra v blahodárné působení trhu, sociální darwinismus a domněnka, že "bezuzdné sledování vlastních zájmů může vést k rovnováze a míru". Vedle těchto omylů, které Soros věcně vyvrací, je tu i pohodlnost politiků, kteří promarnili příležitost vybavit náš svět "mechanismy a nástroji, které jsou k ochraně otevřené společnosti nezbytně třeba". Otevřená společnost je pojem, který Karl Popper převzal od Bergsona. Otevřená společnost na rozdíl od totalitních odmítá monopol na pravdu: různí lidé mají různé názory a zájmy a je úkolem institucí, aby jim umožnily žít spolu v míru. Přírodní vědy mohou předpokládat, že jejich tvrzení poznávanou skutečnost neovlivňují. O světě, v němž žijeme, nemůžeme nikdy zjistit poslední pravdu, protože každé naše zjištění ovlivní jeho skutečnost. Mezi lidskou společností a vědami o ní je tedy to, čemu Soros říká "reflexivita": obousměrná zpětná vazba. Od sedmdesátých let začal Soros otevřenou společnost podporovat svými nadacemi, které se zejména ve Východní Evropě osvědčily: lidé tu věděli dobře, co nechtějí. Po pádu komunismu se ukázalo, že pojem otevřené společnosti potřebuje určitější a pozitivní vymezení. Soros je totiž přesvědčen, že je i nadále tím nejlepším vodítkem pro politickou praxi, jenže se dnes ocitá v jiném prostředí a je konfrontován s jinými hrozbami. Nový nepřítel Jednou z nich je obecné přesvědčení, že společným zájmům nejlépe slouží, když každý sleduje jen své vlastní. Pokud se však ztratí sám pojem obecného zájmu, musí se společnost zhroutit. Soros pečlivě rozlišuje, že zatímco totalitní režimy potíraly otevřenou společnost cíleně, postoj laissez-faire ji ohrožuje nevědomky. Nicméně současné společnosti, které se otevřeným velice blíží, nechtějí hájit hodnoty a instituce, na nichž jsou postaveny. Teorie laissez-faire mají s totalitními ideologiemi společné, že se dovolávají vědy jako zdroje poslední pravdy. Už tím se prohřešují proti axiomu otevřené společnosti. Vědecký nárok marxismu Popper vyvrátil, u dnešních teorií je to obtížnější, protože se opírají o ekonomii. Původní teorie dokonalé soutěže a přirozené rovnováhy mezi nabídkou a poptávkou však předpokládaly dokonalou znalost a velký počet účastníků trhu, aby ceny nikdo nemohl významně ovlivňovat. Když se ukázalo, že předpoklad dokonalé znalosti nelze udržet, začali ekonomové oddělovat nabídku a poptávku, jako by to byly dvě na sobě nezávislé věci; jen tak totiž dovedou vysvětlit, jak se tvoří ceny. To však - zejména na kapitálovém trhu - rozhodně neplatí: křivky nabídky a poptávky nelze pokládat za nezávisle dané, neboť do obou se promítají očekávání událostí, jež tato očekávání ovlivňují. To je typický příklad reflexivity. Proto finanční trhy nesměřují k rovnováze, nýbrž kolísají podle očekávání účastníků. Potom ovšem také neplatí, že volný trh vede k optimální alokaci zdrojů. Ekonomie však ve snaze napodobit přírodní vědy předstírá dokonalou znalost, která odporuje předpokladům otevřené společnosti a z důvodu reflexivity ani není možná. Jak tato skutečnost společnosti ohrožuje, ukazuje Soros na třech příkladech. Ekonomická stabilita Z historie víme, že finanční trhy se mohou zhroutit a že to znamená katastrofu. Proto vznikly ústřední banky a jiné regulace. Ideologové laissez-faire tvrdí, že krachy vznikly nesprávnou regulací, a protože se drží předpokladu dokonalé znalosti, vyvozují z toho, že správný je opak - totiž žádná regulace. Jenže naše znalosti dokonalé nejsou, a tak může být špatné obojí: regulování i neregulování. O stabilitu je totiž nutné cílevědomě pečovat. Krach se nikdy vyloučit nedá, protože lidé chybují, je však třeba se z něho poučit - a regulovat lépe. Před dvěma sty lety se dalo předpokládat, že lidé se řídí pevně danými hodnotami a Adam Smith svou ekonomickou teorii spojoval s mravní filosofií, jež tržní mechanismus přesahuje. Když se však tržní mechanismus začal šířit do reklamy a marketingu, které se snaží preference kupců ovlivnit, předpoklad přestává platit. Lidé dnes v nejistotě dokonce pokládají peníze za kritérium hodnoty: dražší bude i lepší. Tak dnes posuzujeme umělecká díla i druhé lidi: bohatý zasluhuje obdiv. To, co mělo sloužit směně, se stává základní hodnotou, takže se poměr, postulovaný ekonomií, staví na hlavu. "Víru v principy nahradil kult úspěchu. Společnost ztrácí své zakotvení." Sociální darwinismus Předpokladem pevně dané nabídky a poptávky i odmítáním vládních zásahů potlačila ideologie laissez-faire přerozdělování příjmů. Také zde předpokládá dokonalou znalost, takže je-li přerozdělování příčinou neefektivností a zkreslování trhu, nevidí jinou možnost, než je odstranit. Jenže bohatství se hromadí a nerovnosti pak mohou přerůst mez únosnosti. Podobnou úvahou o duplicitách výroby odstranili komunisté konkurenci a zavedli centrální plánování. V argumentu proti přerozdělování je shrnuta i teorie o přežití schopnějšího. Tu zde vyvrací už skutečnost, že majetek se dědí a potomci úspěšných a bohatých lidí většinou už nebývají tak schopní. Rozhodně je sociální darwinismus, založený na zastaralé teorii evoluce, špatným vodítkem pro civilizovanou společnost. Ostatně evoluce se děje mutacemi, jimž v lidské společnosti odpovídají chyby. Mezi živočišným druhem a jeho prostředím je také reflexivita: každý je součástí prostředí pro ty druhé. Slogan o přežití schopnějšího zastírá také skutečnost, že spolupráce je stejně důležitá jako soutěž. Mezinárodní vztahy Podle jiné podezřelé vědy, geopolitiky, státy nemají principy, nýbrž jen zájmy, určované jejich zeměpisnou polohou. Tato deterministická teorie, odvozená ze zastaralé vědy, však nemá odpověď pro případ, kdy se stát rozpadne. Mimo to neuznává žádný zájem kromě vlastního. Po pádu komunismu vznikla jistě nedokonalá, ale globální otevřená společnost. Tu dnes neohrožují vnější nepřátelé, ale domácí tyrani, kteří chtějí vnitřní potíže řešit vnějšími konflikty. Bipolární svět byl velmi stabilní. Když se zhroutil, teorie laissez-faire nedovolila využít toho k zavedení nového světového pořádku. Postkomunistickým společnostem nikdo nepomohl a příležitost učinit z OSN účinný nástroj míru jsme už promarnili: ochota k reformám je pryč. Bosna až příliš připomíná Habeš 1936, ale k řešení chybí politická vůle. Přitom otevřená společnost nevznikne pouhým odstraněním vládních zásahů a útlaku. Je to složitá struktura, o niž je třeba pečovat. Příslib omylnosti Dnešní světová společnost má sice jakési společné zájmy, třeba v životním prostředí, jsou však velmi slabé. Společnosti drží pohromadě sdílené hodnoty, jež vyrůstají z kultury, z náboženství, z tradice a dějin. Sdílenou hodnotou dnešních společností by mohla být otevřená společnost - ovšem vymezená trochu jinak. Místo Popperovy dichotomie otevřené a uzavřené společnosti vidí Soros otevřenou společnost jako kompromis mezi právy jednotlivce a tím, co drží společnost pohromadě. Není ohrožena jen z jedné strany, ale odevšad: jednak komunismem a nacionalismem, ale také nestabilitou kapitalismu laissez-faire i "gangsterským" kapitalismem některých postkomunistických zemí. Tzv. asijský model chce zase spojit tržní ekonomiku a opresivní stát. Otevřená společnost je otevřená pro zdokonalování. Stojí na uznání lidské omylnosti a na ochotě se z chyb poučit. Lidská společnost se nemůže řídit vědou, protože v ní chybí objektivní a nezávislá fakta. Přesto potřebuje spolehlivá kritéria pravdy, aby proces pokusů a omylů mohl pokračovat. Taková kritéria mají všechny kultury a všechna náboženství, jenže je pokládají za absolutní. Otevřená společnost uznává, že její sdílené hodnoty jsou věcí diskuse a volby. K tomu stačí, abychom se shodli, že otevřená společnost sama je žádoucí. Člověk potřebuje články víry, protože jeho poznání nemůže být úplné. Takovým článkem by měla být i víra v otevřenou společnost. Ta ovšem není snadná: "je-li něco jako pravda a spravedlnost - a dospěli jsme k přesvědčení, že ano - chceme je všichni mít". Pro otevřenou společnost jistě mluví její úspěchy: prosperita, vynalézavost. Ale to není dobrý argument: platí-li to, co jsem řekl o reflexivitě, úspěch ještě neznamená pravdu. Kult úspěchu podkopává smysl pro dobré a špatné, čímž ohrožuje samy základy společnosti. Otevřená společnost vyžaduje, aby jí byli občané oddáni, ale ani to ještě nestačí. Sama totiž nemůže předkládat pevné názory na společenské cíle (neboť by přestala být otevřená), a to znamená, že v otevřené společnosti musí lidé věřit ještě v něco jiného. V otevřené společnosti nevadí, jsou-li jejich víry různé. Ale nestačí být demokratem: každý musí být liberální, sociální, křesťanský nebo jiný demokrat. Víra v otevřenou společnost je nutná, ne však postačující podmínka. Chtít odvozovat politické a společenské jednání z filosofických základů se může zdát beznadějným počínáním. Máme tu však historický precedent. Osvícenství bylo oslavou možností rozumu a i když vedlo k hrůzám Francouzské revoluce, právě z něho vzešla i moderní svobodná společnost, lidská práva a americká Deklarace nezávislosti. Po dvou stoletích vlády rozumu bychom měli uznat, že i rozum má své meze. Je na čase vypracovat koncept, založený na lidské omylnosti. "Kde se rozum zmýlil, omylnost může mít úspěch", uzavírá Soros svůj text. Petr Pithart, předseda Senátu ČR: Spekulant, který dokázal na burze za jednu noc "vyhrát" na britské vládě miliardu dolarů, varuje před kapitalismem. Muž, který jako soukromník investoval do cílených procesů rozkladu totalitních režimů nejen ve střední a východní Evropě více než celé státy, tvrdí, že neregulovaný tržní kapitalismus je dnes pro svobodu nebezpečnější než komunismus či fašismus. - Je to snad příběh pro sentimentální levicové spisovatele či triviální příběh pro psychoanlytiky, ala Bedřich Engels? Nevěřme tomu, není. Soros tvrdí, že neexistuje žádná objektivní realita, o kterou by se mohla opřít ekonomická teorie, aspirující na to, být vědou. Samo teorií inspirované ekonomické chování, chování na trhu, totiž ekonomickou realitu utváří, je její součástí, takže lze říci, že věda je pak toliko iluzí, čili pohledem dvou zrcadel nastavených proti sobě. Vždyť Soros vydělal přece své miliardy tím, že využíval chyb těch, kteří si namlouvali, že si počínají vědecky či alespoň racionálně - a on vskutku nejednou uhodl, jaké chyby budou muset udělat, budou-li chtít být opravdu důslední. Jeho ohromující bohatství je nepřímým důkazem, že život je vždycky složitější než všechny teorie a doktríny. Jakákoli teorie se stává ideologií, bere-li sama sebe příliš vážně. Podlehnu-li pokušení vnést do idejí vědu, přinejmenším logiku, putuji do krajiny ideologie, ať chci či nechci. Co je ostatně ideologie, než prvoplánová "logika idejí", jak postřehl již Masaryk? Taková logika mě svádí, abych z poznání, že trh je nutnou, nikoli však postačující podmínkou svobody, vytrhl a absolutizoval jen první (vědečtější) část věty. Ve chvíli, kdy tomu uvěřím, udělal jsem z pravdivé věty větu ideologickou a položil jsem základy tržní ideologie. Jinde a jindy taková logika svádí, abych z poznatku, že regulační mechanismy jsou nedokonalé, dovodil, že ty neregulované jsou dokonalé. V tu chvíli jsem ze základní směrnice transformace postkomunistických zemí, z privatizace, začal vytvářet ideologii. Podobně mohu zabloudit, když neudržím pohromadě celé tvrzení, že bez politických stran je politická svoboda nemožná, ale že politické strany ji samy o sobě garantovat nedokáží. Je-li pravda nedosažitelná, nemusím z toho přece dovodit, že pravda vůbec neexistuje. Ideologie je velká netrpělivost, a zárovň velká pýcha lidského rozumu: když už toho tolik víme, dokonce si myslíme, že to hlavní, ("trh je nutnou podmínkou"), neodoláme a vyrušíme ten neznámý zbytek ("nikoli však podmínkou postačující") a neštěstí je hotovo. Takový logický zkrat vždycky vede k utopii - ale velmi nás dnes klame, že to nemusí být jen utopie ráje na zemi, utopie spravedlnosti a rovnosti. Můžžžžžže to být třeba i utopie neomezeného růstu celkovvého bohatství. Společná těmto utopiím je iluze, že lze nepočítat s omylem, s nevědomostí jako s něčím, co není nahodilé, nýbrž co je podstatné a nanitelné. George Soros se označuje za žáka a pokračovtele Karla Poppera. Myslím, že po právu. Popper uznával za přínosné jen teorie, které samy sebe konstruují tak, aby je bylo možné vyvracet. Ideologie je naopak vždycky odměřeně neosobní, koherentní, bez mezer. Měla by odpuzovat svou hotovostí, uzavřeností, ale často právě tím, totiž svou "instantností", přitahuje frustrované. Takovou vědou může být i teorie tržního kapitalismu, jakkoli ve svém pojmovém aparátu počítá se spontánností a s omyly. Její logický celek může být stejně neprůstřelný jako celky jiných ideologií. Když je přece předpoklad "nutný", tak proč by musel být "nikoli postačující"? Ani ne tak rozum, jako pýcha rozumu tu kapituluje tím, že zdánlivě vítězí. Chytrý burzovní spekulant Soros volá si tak za svědka, za spojence lidský sklon k omylu, omylnost, čili onu prazákladní vědomost o tom, že co víme, je, že nevíme nic. A to, co Soros přece jen ví, je jistota, že bez víry je rozum slepý. Sokrates, to byl ten opravdu svobodný člověk. Ovšemže svobodný znamená někdy až do hořkého konce. Marion von Dönhoff, vydavatelka německého týdeníku Zeit. Superkapitalista Soros si dělá starosti, že "neomezené stupňování kapitalismu laissez-faire a rozšíření tržních hodo všech oblastí života ohrožuje naši otevřenou a demokratickou společnost." Je to tak? Domnívám se, že ano. Před dvěma lety jsem v Karlsruhe dostala otázku, co drží moderní společnost pohromadě. Odpověděla jsem, že to, co ji nakonec zničí - neboť pokud se kapitalismus nepodaří zcivilizovat, musí zaniknout stejně, jako před ním už socialismus. Proč musí zaniknout? Protože jádrem tržního hospodářství je soutěž a motorem soutěže egoismus. Chci-li přežít, musím být lepší než ostatní, musím podávat větší výkon a víc vydělat - jakýmikoli prostředky. Tak se ztrácí veškerá vnímavost pro právo: roste korupce, mnohde zasahuje až do vlády; klima celé společnosti, všedního dne, stále víc ovládá brutalita. Právě takové laissez-faire, tržní hospodářství bez uzdy, bez etických mezí, v sobě nese zárodek zániku. Bez minimální etické shody všech nemůže společnost přežít. Každé společenství - třeba i spolek - musí mít pravidla hry a normy chování, jinak se všechno rozpadne a nakonec zůstane jen volání po vládě silné ruky, aby zjednala pořádek. Hospodářskému systému laissez-faire odpovídá docela určitá představa člověka. Je to homo oeconomicus, který si přísně racionálně a přesně vypočte maximum možného zisku. Hlásá svobodu bez sebeomezení a individualismus, který nezná meze ohledu na společnost. Následky principu laissez-faire jsou nejlépe vidět na Východě. Hovořila jsem s profesorem Harvardské univerzity Jeffreym Sachsem - zastáncem neomezeného trhu - v době, kdy se chystal ke spolupráci na reformách v Polsku a pak i v Rusku. Abych ho trochu vyprovokovala, řekla jsem: "Nedovedu si představit, že by se bez předchozího ustavení politických struktur dalo skočit po hlavě z řízeného hospodářství do trhu a z autoritativní společnosti do společnosti permisivní" Na to Jeffrey Sachs: "To je úplný omyl. Potřebujete jen dva předpoklady: soukromé vlastnictví a volné ceny. Všechno ostatní zařídí trh." Výsledkem tohoto postupu, který se nezdržuje otázkami společenské spravedlnosti a solidarity, jsou na Východě mafie a na Západě společnost, v níž za posledních 10 let bohatí v USA a ve Velké Británii o 20% zbohatli a chudí o 10% zchudli. Myslím, že Soros má pravdu. Tomáš Ježek, předseda Burzovní komory Burzy cenných papírů v Praze: Pan George Soros je úctyhodný muž, který věnoval veliké peníze na to, aby se východoevropské spoooooolečnosti po pádu komunismu co nejdříve zbavily jeho dědictví. Tyto peníze však mohou být také velmi nebezpečné. Tím, že dodávají vážnosti troufalrokům pana Sorose v oblasti ekonomické teorie a společenských věd vůbec. Kdyby můj student na Vysoké škole ekonomické řekl, že F.A.Hayek je apoštolem doktríny laissez-faire, jež je založena na tvrzení o dokonalé znalosti, sklidil by u spolužáků smích. Když totéž napíše pan Soros, otisknou to v The Atlantic Monthly, v Guardianu, v Zeitu. A ani se nazačervenají. Hayek se problémem lidských znalostí skutečně zabýval, ale tak, že rozpoznal určující význam naší neznalosti, zlomkovitosti našich znalostí. Faktu, že "každý člen společnosti může mít pouze malý zlomek znalostí, které mají všichni, a že každý je tudíž neznalý většiny faktů, na nichž fungování společnosti spočívá. Charakteristickým znakem pokročilých civilizací je však právě toto využívání mnohem většího objemu znalostí, než kdokoli sám má, a tudíž faktu, že se každý pohybuje uvnitř soudržné struktury, jejíž většinu determinant nezná. Civilizace spočívá na faktu, že my všichni máme prospěch ze znalostí, které nevlastníme". "Z nezbytné neznalosti většiny jednotlivostí, která vstupují do řádu velké společnosti, pramení ústřední problém celého společenského řádu." F.A.Hayek se skutečně stal jedním z intelektuálních zdrojů společenské transformace české společnosti. Avšak proto, nebo také proto, že silně napadal právě doktrinu laissez-faire: "Jako by někdy existovala doba, kdy se nevykládalo žádné úsilí na zdokonalení právního rámce tak, aby trh fungoval prospěšněji nebo aby se jeho výsledky doplnily." "Laissez-faire nebylo nikdy ničím víc, než jen ryze praktickou zásadou. Vyjadřovalo vskutku protest proti zneužívání vládní moci, avšak nikdy neposkytovalo kritérium, jehož pomocí by bylo možné rozhodnout, které jsou ty pravé funce vlády." Hayek ukázal, že pravou funkcí vlády je vedle poskytování veřejných statků vynucování pravidel správného chování. Teprve vynucování těchto pravidel je s to vytvořit ve společnosti řád. Souhlasím s panem Sorosem, že po pádu komunistického systému přišla všeobecná deziluze. Nebyla to však deziluze z univerzálních konceptů, jak si myslí on, není pravda, že by zklamala otevřená společnost a hayekovské principy liberálního společenského řádu. Zklamání přišlo proto, že část postkomunistické české společnosti a jejích politických představitelů pochopila svobodu chybně jako nepřítomnost pravidel správného chování a jejich vynucování. Z psychologického hlediska se to dá pochopit: stát měl z komunistické minulosti špatné svědomí a tak chtěl ukázat, že s donucováním je konec. Právě neporozumění liberalismu (kapitalismu, svobodnému systému, otevřené společnosti, tržnímu hospodářství) jako řádu, který stojí a padá s vynucováním a soustavnou kultivací pravidel správného chování, je zdrojem zklamání uvnitř české společnosti. Ta má totiž od poloviny 90. let rostoucí pocit, a pan Soros jí dodává "světové" argumenty, že trh je nutně rejdištěm podvodníků a těch, co jdou bezohledně za svými sobeckými zájmy. Ve skutečnosti "jen" selhává základní funkce vlády, která by měla udržovat řád svobodných lidí, tj. vynucovat pravidla správného chování. Náprava tedy není v odhození "kapitalismu", nýbrž v tom, aby vláda začala razantně dělat to, co má, tj. vynucovat dodržování zákonů a pravidel. Jenom to dává naději. Ivan Dejmal, ekolog: Svědectví uvnitř systému mají vždy nesmírnou hodnotu. Ani ne tak objevením nového světa nebo naopak potvrzením podezření a soudů, které jsme s danou věcí my ostatní spojovali, ale především v nnnnnnáhledu chyb a limitů systému ze strany těch, kteří s ním tím či oním způsobem spojili svou existenci. Z těchto svědectví se dozvídáme, proč nedošla naplnění očekávání s daným klást otevřenou společnost do kontrastu se svobodou jednotlivce a s principy tržní soutěže? Cožpak nejsou právě svoboda a trh těmi nejvlastnějšími znaky otevřené společnosti? Nedovedu si také představit, jak by si mohla doktrína "laissez-faire" osobovat nárok na "absolutní pravdu", jak píše G.Soros. Chce tím snad říci, že je víra v člověka, v jeho rozum, v jeho schopnosti absolutní pravdou, nebo si snad myslí, že je překonaným dogmatem? Tím méně si umím představit, že by společnost svobodných jednotlivců, založená na volné soutěži a tržní směně, mohla obsahovat zásadní rozpor mezi zájmy jednotlivců a zájmy společnosti. Zastánci svobodné společnosti se také nevyznačují slepou vírou v jakousi abstraktní či nadpřirozenou "magickou moc trhu", jak naznačuje G.Soros. Pouze vidí v člověku jedince, schopného samostatně hledat a volit své příležitosti, a věří v jeho racionalitu. Nevěří naopak v racionalitu kolektivního rozhodování za člověka a místo člověka. Nevěří v "kolektivní hodnoty", ani v konstrukce "nových řádů", v nichž by nové elity a jejich reprezentanti (noví páni Sorosové) vnucovali člověku své představy o morálce a o jakýchsi všelidských hodnotách. Lidské dějiny jsou bohaté na katastrofické vize a proroky "nových řádů". Ukazují nám rovněž, že snahy (jakkoli vedené dobrými úmysly) dát lidem "víc než pouhou svobodu" vedly vždy k omezení této svobody. Otevřená společnost nemůže být ani "středovým polem" mezi svobodou a totalitou, ani "třetí cestou" mezi kapitalismem a socialismem. Má-li G.Soros skutečně na mysli něco takového, moc bych si přál, aby to tímto pojmem neoznačoval. Jiří Musil, sociolog, Univerzita Karlova: George Soros se během několika let stal komentátorem proměn soudobého světa, čímž vyvolal pozornost vlád, mezinárodních organizací, ale také tisku, od britského časopisu Economist, přes německým Spiegel a až ke kanadskému The Globe and Mail. Ať již s ním souhlasíme nebo ne, není pochyb o tom, že Soros klade sobě i nám otázky, které jdou k jádru svízelů naší současné západní civilizace. Avšak, jak už to bývá, významné články, které se snaží co nejúsporněji vyjádřit složité skutečnosti dnešního světa, mohou být proto poněkud zkratkovité, a ne zcela srozumitelné. Především je nutno se ptát, z čeho pramení Sorosova nedůvěra k standardním názorům hlavního a politicky nejvlivnějšího proudu soudobé ekonomické teorie. Zkoumat, kde se vzala jeho skepse, kterou vyjádřil již v roce 1994: "Věřím ve volné trhy a demokracii. Liším se však od zastánců laissez-faire v jednom bodě: nestačí pouze sledovat vlastní zájem. Musíte nadřadit společný zájem svobodných trhů, demokracie, otevřené společnosti nad vlastní zájem, jinak tento systém nepřežije." (Soros on Soros, 1995, str.228). Soros tyto své závěry opírá o dva základní zdroje. Prvním je jeho studium filosofie na London School of Economics, kde ho rozhodujícím způsobem ovlivnil Karl Popper. Druhým je jeho dlouhodobá osobní zkušenost z fungování kapitálových trhů a z chování účastníků těchto trhů. Oba tyto zdroje formovaly jeho obraz dnešního světa. Jeho jádrem je filosofická teorie lidské omylnosti. Nejde přitom jen o omylnost jedince. My všichni si musíme uvědomit, že naše vědění o světě, zejména o společnosti a o jejím fungování, je neúplné a nedokonalé. Svět a společnost nás vždycky nějak překvapí a zaskočí. Naše obrazy světa jsou jen nedokonalé modely. Pokud však jsou budovány na základě zkušenosti a rozumu, pak jsou nepochybně lepší než obrazy opírající se o jiné zdroje, o nekontrolovatelné důkazy, o zcela subjektivní soudy. Soros nevyzývá k módnímu mravnímu a kulturnímu relativismu. Naopak, vědomí omylnosti našeho poznání nám může pomoci budovat pevnější soustavu hodnot, s jejichž pomocí můžeme činit svá rozhodnutí. V tom byl Soros velmi blízko jednomu ze zakladatelů sociologie, Maxu Weberovi, který zdůrazňoval, že věda je nástrojem a že nám tudíž sama o sobě neříká, co máme dělat. Naše rozhodnutí mají samozřejmě počítat se svými důsledky - to platí zejména v politice - ale konec konců jsou opřena především o naši volbu hodnot, kterým dáváme přednost před jinými, čili o naše přesvědčení, nebo chcete-li o naši víru. Nemůžeme se spoléhat výlučně na rozum, musíme mít nějaké přesvědčení, musíme některým hodnotám přikládat větší důležitost než jiným. Soros správně poznal rozdíl mezi přírodními a sociálními vědami. Přírodní vědy se zabývají událostmi, které se dějí nezávisle na tom, co si o nich kdokoliv myslí, jsou to fakta. Když však součástí událostí jsou myslící účastníci, je vše jiné. Aktivní účastník není nikdy jen pozorovatelem. Skutečnost poznání mění samotnou skutečnost. To nazval reflexivitou. Co to znamená v praktickém životě a zejména v ekonomii? Převážná část dnešní ekonomické teorie je konstruována bez ohledu na tuto reflexní teorii o chování člověka a lidských vztahů. Podle Sorose je ekonomická teorie platná jen jako hypotetická konstrukce, která nepočítá s touto reflexivitou. Když pak použijeme závěry takové ekonomické teorie na reálný svět, může to vést k falešnému obrazu. A o to Sorosovi jde, tvrdí, že ekonomické teorie, o které se dnes opírají četné vlády, mezinárodní organizace, jsou velmi elegantní teoretické konstrukce. Jejich aplikace je možná, vytvoří snad "dobrou ekonomii", ale nevytvoří otevřenou společnost. Schází jim další hlediska, osobně bych řekl hlediska sociologická a politická. Společnost není stroj složený z jednotlivců nepřetržitě odhadujících prospěšnost svých rozhodnutí. Tento obraz je nebezpečným zjednodušením. Jeho aplikace do všech důsledků nám může způsobit mnohé obtíže. Sorosův obraz současnosti se mi zdá srozumitelný. Jako sociolog bych ještě dodal, že moderní společnost může dobře fungovat a zůstat svobodná pouze na základě dohody - jakési obnovované společenské smlouvy, v níž se její jednotlivé složky pokusí sladit své často velmi odlišné zájmy. Milan Znoj, filosof a politolog, Filosofická fakulta UK Sdílím sice přesvědčení, že laissez faire může škodit demokracii, nicméně Sorosova hlavní teze, že nepřítelem otevřené společnosti se nyní stává kapitalismus volné soutěže, se mi jeví nedostatečně doložena. Podle Poppera se nepřítel otevřené společnosti pozná podle toho, že není ochoten předložit své teorie, návrhy a požadavky k otevřené racionální diskusi. V ní nemá nikdo patent na rozum, vše je kritizovatelné na základě racionálních argumentů a zkušenosti a za platné je přijato jen to, co v této racionální zkoušce obstojí. Teorie, které hlásá nepřítel otevřené společnosti, se takové zkoušce vyhýbají a jsou racionálně nevyvratitelné. Nelze v jejich případě zjistit, jaká empirická zkušenost je vyvrací. Všechny argumenty tyto teorie obracejí ve svůj prospěch. Prostě vědí, co je dobré pro všechny, takže žádné otevřené hledání toho, co je rozumné a podle dosavadních zkušeností dobré, není třeba podstupovat. Aby Soros doložil svou tezi, musel by ukázat, že teorie laissez faire je nevědecká v popperovském smyslu. K tomu ovšem nestačí doložit, že je to teorie nereálná, mylná nebo škodlivá. Pokud jsme totiž schopni škodlivost dané teorie prokázat a řídíme se jí i nadále, může to svědčit o naší hlouposti, nikoli však o tom, že žijeme ve společnosti, kterou laissez faire připravila o otevřenost. Troufám si tvrdit, že neoklasická ekonomická teorie, jež laissez faire obhajuje, je vědeckou teorií, a není ani totalitní ideologií, ani nepřítelem otevřené společnosti. Konec konců je stále možné, že ji na základě zkušenosti a rozumu odmítneme. Dá se ukázat, že laissez faire škodí, ale není to otevřenost společnosti ve výše uvedeném smyslu, která by šířením volného trhu zacházela na úbytě. Uděláme-li z celého světa tržiště, otevřený zřejmě zůstane. Za své ale nejspíše vezme lidská a občanská sounáležitost, zakrní otevřený veřejný prostor, kde by se jinak mělo utvářet společné mínění lidí, kteří spolu pracují a žijí v určité společnosti. Dokonce lze tvrdit, že právě teorie laissez faire je teorií otevřené společnosti. Sám Popper byl toho názoru, jak dokládají jeho poznámky o Hayekovi. Věděl ovšem též o škodlivosti kapitalismu volné soutěže, jak o tom svědčí jeho rozbory Marxe. Obě teorie, Popperova a Hayekova, mají společný liberální kabát. Obě připouštějí pluralitu v hledání dobra a pluralitu v hledání pravdy. Zatímco Popperova otevřená společnost je sdružení jedinců, kteří v racionální diskusi hledají řešení svých problémů, je Hayekova svobodná společnost sdružení jedinců, kteří k dosažení svých cílů využívají úsilí druhých lidí sledujících zase své cíle. Pouto, jež je drží pohromadě, je tržnice. Laissez faire je z tohoto hlediska liberalismem přepjatým, který se vskutku může stát hrobařem občanské společnosti, neboť v tržnici občana nepotkáš, tam se honí jen obchodníci. Ve finále je možno dát Sorosovi za pravdu. Není ale třeba popírat, že trh je efektivním mechanismem distribuce statků ve společnosti - efektivním, nikoli optimálním. Ne každé efektivní rozdělení statků je rozdělením spravedlivým a ekologicky šetrným. Liberální koncept otevřené a svobodné společnosti je třeba překročit směrem k občanské společnosti, ve které je pouto mezi lidmi silnější. Budeme-li hledat tímto směrem, je třeba dát pozor, abychom se nedostali do opačného extrému. Mnozí rádo by příznivci občanské společnosti by jí totiž rádi vepsali do čela nějaké nejvyšší mravní dobro, které by z neotesaných obchodníků patřičnou převýchovou udělalo pravé občany. Naštěstí i bez toho může být společnost spravedlivá a ekologicky šetrná. V tom je jistá naděje do budoucna. Chce to ale proplout mezi Skyllou neomezeného trhu a Charybdou mravního lyrismu. Petr Pithart |