Projev předsedy Senátu Parlamentu ČR Petra Pitharta k vojákům kontingentu AČR v SFOR

Bosenska Krupa, 28.října 1997


Dámy a pánové, vojáci, důstojníci a poddůstojníci Armády České republiky!

 

Je 28. října 1997. Žádné kulaté výročí, i tak ale případná příležitost připomenout si vznik našeho státu v roce 1918. Tehdy mimořádně obratné úsilí trojice Masaryk, Beneš a Štefánik mezi státníky zemí tehdejší Dohody získalo na váze, a především na věrohodnosti, až díky našim vojákům - dobrovolníkům v zahraničí, našim legionářům ve Francii, v Rusku, v Itálii.

Ano, nejdříve byla tehdy armáda, a teprve s ní jsme mohli přesvědčit svět, že si stát zasloužíme, československý stát by nemohl být vyjednáván, kdyby nebyl předtím vybojován.

Lidé, kteří nejsou ochotni obětovat v krajním případě i své životy, mohou docela dobře žít a přežívat jako ti, kteří obývají kus jakéhosi území, jako obyvatelstvo, jako populace. Takoví lidé však nemají právo uspořádat si život podle svých vlastních představ, to jest ve vlastním státě. Kde není vůle k brannosti, tam se země může kdykoli proměnit v nástupní či nárazníkové prostory pro jiné, v cvičiště, ve střelnici. Země jejíž obyvatelé nejsou ochotni se bránit, si nezaslouží svobodu ani samostatnost.

Rozhodl jsem se přijet za vámi v tento den státního svátku proto, že dnešní Česká republika za mnohé vděčí právě vám, našim novodobým legionářům. Vy dokazujete, že naše země má své vojáky. Z rozhovorů s mnoha evropskými i světovými státníky, politiky a diplomaty jsem se přesvědčil, že jsme byli pozváni k vyjednávání, na jehož konci by měl být náš vstup do NATO, do velké, do veliké míry díky vám, díky vašim výkonům, díky vaší spolehlivé službě.

Zde v rámci SFOR v Bosně vzniká zárodek naší budoucí armády, armády opravdových vojáků. Vím, že se vám zatím u nás doma ne vždy dostává respektu, který zasluhujete. Naše armáda se bude muset ještě v mnohém změnit - její budoucnost je ale i ve vašich rukou. Ale již dnes platí, že také díky vaší těžké službě zde je naše země brána vážně.

Česká republika byla tedy pozvána do společenství, které již prokázalo vůli a připravenost bránit hodnoty, které učinily Evropu Evropou, i s její severoamerickým výhonkem. Myslím Evropu otevřenou, tolerantní, do které donedávna patřilo i Sarajevo, multikulturní město na rozhraní několika duchovních a kulturních světů. Dostává se nám neopakovatelné příležitosti vstoupit do společenství, které nestojí proti žádnému jinému společenství, ani proti žádnému určitému státu, ale především proti chaosu v jeho nerůznějších i nejnepředvídatelnějších podobách. Je to aliance proti násilí všeho druhu, které začíná stydlivě zakrývanými rasovými předsudky, pokračuje násilnou asimilací či vysidlováním a končí terorem a genocidou.

Proti jedné takové podobě chaosu, proti nacionalistickému šílenství, stojíte tu stovky kilometrů od domova, na stráži vy. Dokazujete, že český, moravský a slezský voják může být přinejmenším stejně dobrý voják jako voják kanadský či francouzský, polský či australský. Když ovšem nemá uniformu jen pro parádu, zbraň jen na rozborku a sborku, kázeň jen pro cvičák a pořádek jen kvůli sobotní kontrole rajónů. Když má svou vlastní odpovědnost: svůj vlastní úkol, svoji vlastní odpovědnost, svoji důstojnost.

Na podzim 1938 byla armáda Republiky československé připravena postavit se wehrmachtu nejen na obranu svou vlastní, ale i na obranu Evropy. Kdyby takoví tehdy byli státníci, politikové! Malicherní politikáři bez špetky fantazie tehdy rozhodli jinak. Jsem přesvědčen, že nic horšího se sebevědomým občanům svobodného státu, natož mužům ve zbrani, nemůže stát, než že pochopí svůj vlastní úkol, svoji vlastní odpovědnost, svoji vlastní čest a nabídnou obět nejvyšší, že podají důkaz ochoty položit životy, a ta oběť, ta nabídka je – odmítnuta. Odmítnuta, jako kdyby v krámě nabízeli přes pult nějaký šmejd. Tehdy jsme ztratili, nikoli vlastní vinou, především právě čest jako atribut vědomí si vlastní ceny. Zkrátka, přestali jsme si vážit sami sebe. Tehdy byla našemu národu nalomena páteř. Taková potupná rána se hojí jen těžce a v každém případě pomalu.

Za druhé světové války naši zahraniční vojáci na západě, na východě i na jihu měli pak možnost tuto ponižující potupu odčinit. Celá následující desetiletí však byli odstrkováni, ponižováni i perzekvováni. Vaši předchůdci v Zálivu v roce 1991, posléze tady, v zemích bývalé Jugoslávie a vy dnes v Bosně jste první, kteří po dlouhé době zase měli a mají po dlouhé době příležitost dokázat, že náš voják je skvělý voják, když není nucen si na vojáka jenom hrát, ale když má možnost jím skutečně být. Jsme národem Švejků a poručíků Smiřických jenom když je nám zbraň do ruky vnucena – tehdy se švejkováním bráníme zabíjet ty, které nám za nepřítele určil někdo, kdo si na nás dělá právo, jež jsme mu dobrovolně nedali.

Dostali jste tedy příležitost pro Čechy dosud tuze vzácnou, příležitost nehrát si na něco, ale něčím být, a dokázali jste ji využít. Podobně ji dokázali využít vaši kolegové doma v čase oněch strašných povodní. Tvrdím proto, že voják České republiky není voják do kasáren, není ani na parádu, natož na dril, na buzeraci. Je to inteligentní a statečný voják, když má možnost brát sám sebe vážně.

Využili jste tedy příležitost a za to vám patří uznání a poděkování. Vyslovuji vám obojí nejen jménem Senátu Parlamentu České republiky, ale jménem všech našich lidí, kteří ve svobodném světě chtějí chodit se vztyčenou hlavou. Ne jako politováníhodné oběti, ne jako ti věčně kýmsi osvobozovaní, ale jako ti, kteří si cení své osobní svobody i svobody svého národa, svého státu nade vše.

Vy jste ti, kteří nám doma dodávají sebedůvěry: také díky vám získáváme jistotu, že nezůstaneme trčet někde na přestupní stanici mezi Východem a Západem, mezi provinční malicherností a velkorysým evropanstvím, mezi opatrnou přikrčeností a sebevědomím svobodných občanů. Svobodných občanů svobodného národa, svobodného státu. Díky vám začínáme chápat, že svoboda není nikdy zadarmo, že vyžaduje ochotu ke službě, v krajním případě i k  oběti.

Přeji vám dnes sváteční myšlenky, sváteční náladu, i když vím, že je to pro vás den služby jako jiné.

Snad ne tak docela jako jiné: vždyť jsem vám přivezl vzkaz, že víme, že jste zde a že si vás za to vážíme.

invex_1.gif (12873 bytes)