Američan japonského původu Francis Fukujama vydal v roce 1989 knihu pod názvem “Konec dějin”, která se záhy stala bestsellerem. Vydržela jím však být jen několik málo sezón.

    Fukujama tvrdil, že od nynějška, po úplném pádu komunismu, který předjímal správně, na této planetě vlastně již o nic závažného nepůjde, protože liberální demokracie je všude na nezadržitelném vítězném postupu. A nad ní či za ní přece už nic není. Zkrátka konec dějin. Konečně mír, i když trochu nuda.

    Jeho vize budoucnosti se tak poněkud podobala definici socialistického realismu: také ten přece býval ironicky charakterizován jako umělecký styl, zobrazující urputný boj dobrého s ještě lepším.

    Bestsellerem se Fukujamova kniha stala proto, že všichni, anebo skoro všichni, uvěřili, že příčiny konfliktů se v tomto našem světě definitivně vyčerpaly.

    Budu hlasovat pro naše přičlenění k NATO nikoli jen proto, že se Francis Fukujama mýlil, ale hlavně proto, že úspěch jeho knihy ukázal, jak jsme my lidé lehkověrní, jak málo rozumíme současnému světu, jak se s chutí a s vervou mýlíme i docela zásadně. Jak naše schopnost předvídat se paradoxně zmenšuje s tím, jak se svět scvrkává a jak máme stále více a více informací. Jak často nás pak dramatické události zaskakují nepřipraveny.

    Fukujama měl možná svou knihu nazvat raději "Konec stability", protože s koncem bipolárního světa bezpečnostních rizik spíše přibylo, než ubylo. Nemělo by nás to překvapovat. Svoboda bývá vskutku darem nad síly člověka, nad síly mnohých lidí. Ti ji zatím leckde vskutku neunášejí a pak ovšem hledají nepřítele, protože si sami se sebou nevědí rady. Nevědí zkrátka, kdo jsou, čí jsou, jsou-li svobodní. A kdo hledá nepřítele, ten jej už vždycky našel.

    NATO je pro mne spojenectvím těch, kteří jsou odhodláni těžké břímě svobody a odpovědnosti nést, nést je bez iluzí, i když vždycky s pevným přesvědčením, že všechna ostatní snadná řešení, která se musejí obejít bez svobody, jsou ve skutečnosti cestou do pekla.

    NATO je pro mne spojenectvím proti chaosu, který však bude napříště povstávat spíše ze slabosti než ze síly, spíše z nejistoty než z pevného přesvědčení, spíše z lidské stejnosti než z rozdílnosti.

    Nemyslím si, že takový chaos bude vždycky nutně propukat jen kdesi mimo nás, mimo svět tohoto spojenectví. Pevně však věřím, že jej nikdy nezachvátí celý. To proto, že to je a bude spojenectví, které nejen toleruje, ale pěstuje pluralitu, diverzitu, multikulturalitu jako poslední, totiž nejspolehlivější předpoklad stability, konec konců míru: jenom ve svobodném světě, ve kterém vedle sebe žijí lidé různých věr, ale i různých skepsí, různých jazyků i barev pleti, různých vkusů i nevkusů, různých politických vyznání i různých životních stylů, jenom v takovémto vlastně nepřehledném, chcete-li nepořádném světě se nemohou lidé zbláznit do nějaké praštěné ideologie všichni najednou.

    Severoatlantická aliance je pro mne zajisté toliko lidským, tedy jen nedokonalým dílem, přitom však právě dílem zdokonalitelným. Je především závazkem k demokracii jako k vnitřnímu předpokladu míru domácímu i míru navenek.

    Zánět na jednom místě těla aliance nelze tedy nikdy vyloučit: vzpomeňme jen Řecka ovládaného po léta juntou plukovníků. Zdravý celek tohoto velkého těla usnadnil zhojení tohoto zánětu a v tomto smyslu je NATO zárukou i do budoucnosti.

    Aliance se odvážně rozhodla vydržet i členství zemí s autoritářským režimem, myslím na Španělsko a Portugalsko. Demokracie se tam pak vracela relativně snadno a s politickou a ústavní kulturou, jakou bychom si přáli mít i u nás doma. Opět platí, že také proto snadno, také proto s takovou velkorysostí, že zdravé demokratické tělo aliance bylo dosti velké a silné.

    Severoatlantická aliance je v tomto světě spojenectvím nikoli proti někomu, ale proti doslova všudypřítomným pokušením fanatismu a fundamentalismu nejen kolem nás, ale i v nás samotných. Ve vnitřní pluralitě tohoto společenství, kterou nad jiné srozumitelně vyjadřuje právo veta jednoho každého jeho člena, je tak relativně nejspolehlivější záruka míru v tomto nejistém, nepředvídatelném světě.

    Můžeme zajisté snít o dokonalejších zárukách, o ideálnějších aliancích, o andělštějších motivech. Hledám však mír již na tomto světě. Budu hlasovat pro přičlenění naší republiky k tomuto spojenectví.