ilmy, které nesou podpis Jima Jarmusche mají sice své specifické publikum, to však nemění nic na tom, že každý další filmový projekt tohoto režiséra a scénáristy je předcházen tu menším, tu větším očekáváním. Jim Jarmusch koneckonců od kritiků neobdržel titul ‘krále amerického nezávislého filmu’ bezdůvodně. Jeho zatím poslední snímek Zlomené květiny získal jednu z cen na filmovém festivalu v Cannes a českým divákům se představil i na festivalu karlovarském. S jistým zpožděním se tomuto filmu podařilo proniknout i do české distribuce a svoji premiéru v českých kinech si odbyl 3. listopadu 2005.

Film vás seznámí s osobou postaršího donchuána Dona Johnstona. Linka příběhu se začne odvíjet ve chvíli, kdy Don obdrží dopis od jedné ze svých bývalých milenek, v němž se píše, že má dvacetiletého syna, který se jej nyní pokouší vyhledat. Na dopisu však chybí podpis, a Don tak netuší, která z jeho starých lásek mu toto zásadní sdělení adresovala. Na popud svého souseda, amatérského detektiva, se rozhodne vypátrat, která z jeho bývalých přítelkyň mu dopis zaslala.
 

 

Vzhledem k tomu, že téměř totožná příběhová osa byla již několikrát námětem pro nemalé množství rodinných či romantických komedií, možná si řeknete, že na filmu Zlomené květiny toho zase tolik zvláštního být nemůže. Originál však z příběhu dělá jeho uchopení a nesmíte zapomínat s kým máte tu čest, neboť Jim Jarmusch je skutečně velmi zručným filmařem. Tam, kde bychom obvykle očekávali jenom nános klišé lze v Zlomených květinách nalézt skvěle napsané dialogy, zdařile vykreslené postavy, trochu sentimentu a inteligentního, místy i lehce absurdního, humoru.

Zlomené květiny působí až sympaticky obyčejně. V protikladu se současnými trendy, kdy rychlý prostřih střídá prostřih je Jarmuschuv film poskládán z dlouhých statických záběrů oddělovaných stylovou zatmívačkou, které svojí délkou často balancují na samé hranici únosnosti. Přesto ani na chvíli nepůsobí nudně, většinou díky dobře odpozorovaným detailům a působivé barevné kompozici. Hlavní však je, že právě díky tomu se daří filmu budovat specifickou a silnou atmosféru, kdy film plyne s úžasnou samozřejmostí ve svém pomalém tempu.
 

 

Zlomené květiny zcela stojí na hereckých výkonech představitelů hlavních rolí. Coby starý mládenec Don Johnston se vám v další ze svých vážných rolí představí komik Bill Murray. Po filmech Ztraceno v překladu a Život pod vodou (recenze E25) předvádí další ze svých výborných výkonů a to i přesto, že pro jeho výrazový rejstřík lze skutečně jen stěží nalézt přiléhavější označení než „herecký minimalismus“. S tváří strnulou v posmutnělém výrazu dodává ději filmu trochu větší hloubku, a Zlomené květiny se stávají výraznějším zážitkem právě díky jeho perfektně svedenému hereckému sólu. Ani jeho hereckým kolegyním není co vytknout, pokud zabrousíte pohledem k hodnotící tabulce, zjistíte, že ve filmu si rovněž zahrála například hvězdná Sharon Stone, která z filmu přesto nijak výrazně nevystupuje, stejně jako zbývající herečky známých (nebo alespoň lehce povědomých) jmen po Murrayově boku.

Ve filmu rovněž hra silnou roli hudba, spíše komorní, ale jímavá a dobře dotvářející atmosféru, když podobně jako obrazová stránka filmu do sebe uzamyká nejrůznější narážky směřující k příběhu samotnému.
 

 

Co filmu vytknout? Příliš mnoho mě toho nenapadá a tak jsem nucen konstatovat, že nejslabším místem filmu je jeho závěr. Jistě, ani naše životy se neuzavírají určitými konci, ale nejasné vyznění Zlomených květin lze ocenit opravdu až s odstupem a na rovinu zde říkám, že někteří z vás jej nedocení nikdy.

Zlomené květiny nejsou filmem pro každého, přestože není těžké se do filmu Jima Jarmusche ponořit a porozumět mu, trochu tradičně na vás z plátna spiklenecky pomrkává někdy až mnoho náznaků a odkazů, které nejspíše nedokáže porozumět nikdo jiný než režisér a scénárista sám. I tak jsou však Zlomené květiny vítaným chvilkovým vysvobozením z náruče ze všech stran útočících komerčních spektrálů.

 

RACER

 

JAK HODNOTÍ JINÍ?
Premiere: FilmPUB: CSFD:	**** ***** 81%