ne 10. 12. proběhl v ostravském klubu Parník koncert dnes již nikoliv neznámé osobnosti naší hudební scény – písničkářky Radůzy.

Již nezvykle dlouhá fronta před vchodem a netradiční uspořádání „sálu“ předznamenávaly, že se bude dít něco výjimečného. Plánovaný začátek koncertu byl vypsán na 20:00. Asi kolem čtvrt na devět se na jevišti objevila drobná kýchající a posmrkávající dívka vzbuzující dojem, že nese Radůze kytaru.

 

 

Jenže za malý moment se otáčí s omluvným výrazem k publiku a bere do ruky heligonku. Krátký potlesk a toužebně očekávaný koncert může začít…

Na Radůze byla patrná jistá počáteční nervozita i pokročilé nachlazení. Proto se koncert rozjíždí jen zvolna, konkrétně dvěma staršími kousky. Zatím se nikdo z publika výrazněji nepřidává, jen sem tam je slyšet ojedinělé bručení.

Pak ale Radůza zrychluje tempo, přidává na síle hlasu, a najednou je vše jinak – dřív tiché publikum s ní zpívá se stejnou razancí kousky z jejího nového alba, které prokládá cizojazyčnými písničkami (například i v polštině, francouzštině či italštině) s dovětkem, že kdo by snad nerozuměl dané řeči „Nedopadlo to dobře“.
 

 

Asi za půl hodiny Radůza odkládá heligonku a bere do rukou kytaru. A stejně jako prve za heligonku, i nyní se po každém rychlejším kousku za svůj nástroj schovává, jakoby se styděla, že se nechala tak unést, jako by ji bouřlivý potlesk vyváděl z míry. Naštěstí to nikdy netrvá příliš dlouho. A jede se dál.

Po kytaře přichází na řadu ještě jiný nástroj – klavír. Na něj hraje Radůza tři novější pomalejší písně, asi aby se publikum trochu zklidnilo, než přijde další „heligonková“ nálož, jež co nevidět následuje.

Blíží se samotný závěr koncertu. Diváci si Radůzu vytleskávají celkem asi třikrát. Pokaždé hraje starší věc a jakožto bývalá učitelka hudební výchovy na soukromém gymnáziu diváky nabádá, aby zpívali s ní. Jelikož jsou všichni výborně naladěni a její písně jim nejsou neznámé, ozývá se Parníkem souznění hlasů i duší.
 

Na samotný závěr si Radůza vybírá píseň v italském dialektu, která se prý hrává na konci oslav. Poté už si nikdo netroufá ji vytleskávat, všichni se poslušně zvednou a kráčejí do svých domovů. Mnoho z nich už se jistě – stejně jako já – těší na další setkání s touto mimořádnou a velice osobitou zpěvačkou.

Takže: doufám, že zase brzy! Na palubě Parníku…
 

CAYETTANA