otto: Jen kurvy se musí líbit, básně ne. (F. X. Šalda)

 

 

Počínaje tímto číslem začínáme se sérií kratších článků pojmenovaných jako „Čtenář poezie“. Dali jsme si vcelku nelehký úkol naplnit tento cyklus něco málo myšlenkami a pohledy na naši oblíbenou  poezii. Poezii, která má podle našeho mínění našim čtenářům rozhodně co nabídnout. Je naprosto nepodstatné, zdali námi zavedený seriál článků bude mít pět pokračování, tři pokračování, nebo zda skončí tímto prvotním pokusem. Naší snahou je přiblížit vám v tomto netradičním prostředí poezii, která podle zažitých představ čtenáře oslovuje pouze z ohmataných stránek literárních časopisů. Není to tak. A kudy jinudy by mohla vést cesta, než právě na „stránkami“ média, v němž vedle sebe koexistují počítačové hry, filmy, hudba, mobily a nebo právě poezie?

 

 

Poezie se vždy řadila spíše mezi rubriky, na které nebyl v našem magu kladen zas až takový důraz. Vedle naší autorské tvorby vám nyní chceme nabídnout rovněž něco trochu jiného. Nechceme a nehodláme vám suplovat literární výchovu, z uvedených fakt vás přeci nikdo nebude zkoušet. Chceme spíše pomoci vám seznámit se vybranými autory a jejich tvorbou, do které by pak pro vás mohlo být snadnější ponořit se. (Nenabízíme porozumění a analýzy, protože pro ně autorovy iniciály znát nemusíte.) V závěru článku vás vždy čeká námi zvolená krátká ukázka z autorovy tvorby. Ať se vám líbí.

 

 

Jan Skácel - Smuténka

 

Básník

 

Pro první naše seznámení s poezií jsem vybral mou oblíbenou sbírku básní, jíž je Smuténka Jana Skácela. Tento básník patřil k nejvýraznějším autorům v období po skončení druhé světové války. Něco málo slov o osobnosti tohoto českého básníka možná zazní z úst vašeho učitele v hodinách českého jazyka a literatury v závěru čtvrtého ročníku střední školy, proto jaksi není předpokládat, že by právě poezie tohoto autora zabírala zvlášť významné místo ve vašem kulturně – literárním povědomí. Obvykle se  něm dozvíte, že pocházel z jižní Moravy a byl členem básnického hnutí Host do domu, tedy uskupení autorů sdružených kolem stejnojmenného časopisu.

 

 

Něco málo nudných faktů. Jan Skácel pocházel z učitelské rodiny. Krajinou jeho dětství byla jižní Morava – část jej prožil v Poštorné a v Břeclavi. Tam také roku 1933 nastoupil ke studiu na místním gymnasiu. O pět let později přechází na gymnasium v Brně – Králově poli. Po maturitě v roce 1941 chvíli pracuje jako uvaděč v brněnském kině Moderna, aby byl následně roku 1942 totálně nasazen jako dělník na stavbu dálnic a silnic v Rakousku. Po skončení druhé světové války nastupuje v Brně ke studiu češtiny na filozofické a pedagogické fakultě, studia však sám po třech letech opouští.

 

Do světa literatury vstupuje díky svému příteli a O. Mikuláškovi, dalšímu z významných českých poválečných básníků. S osobou O. Mikuláška jej vedle přátelství řadu let pojí rovněž jeho žena Božena, která byla nejprve manželkou Mikuláškovou a následně Skácelovou.

 

V letech 1952 a 1953 pracuje jako údržbář ve strojírenských závodech v Brně-Líšni. Od dubna roku 1953 působí v literárně dramaturgickém oddělení českého rozhlasu. Roku 1963 se ujímá šéfredaktorského postu v časopise časopisu Host do domu. V této pozici setrvá dalších šest let

 

V období normalizace je odsunut na okraj oficiálního literárního proudu. Publikuje jen zřídka, vždy nejprve v cizině. Ortel „škodlivé poezie“ vynesený nad jeho tvorbou je zrušen až  v 80. letech, tedy na sklonku básníkova života. Jan Skácel umírá těsně před listopadovými událostmi roku 1989.

 

Básně

 

Co se Skácelo díla týče poezii začíná publikovat až v druhé polovině 50. let. Z tohoto období je rovněž jeho prvotina pojmenovaná Kolik příležitostí má růže, která je ze značné míry utvářena soudobým hledáním hodnot lidského života. Z dalších děl zmiňme sbírky Co zbylo z anděla a Hodina mezi psem a vlkem. Po těchto dvou básnických sbírkách následují autorova díla Smuténka a Metličky v nichž se alespoň trochu pozvolna mění básníkova poetika a dosud užívaný volný verš podléhá tradičním veršovým formám. Později následují sbírky Dávné proso a Naděje s bukovými křídly u nichž je cítit důraz kladený na existenciální rovinu – což je důsledkem jakéhosi vynuceného mlčení, které na Skácela uvrhlo období normalizace.

 

Poetično

 

Někteří z vás dočetli až sem a možná si myslí, že jsem se zpronevěřil svému prohlášení o tom, že nechceme, aby tyto řádky byly jen další kapitolou literární historie vytrženou z kontextu.

 

 

Hlavním důvodem těchto řádků však zůstává poezie Jana Skácela, mnou sevřená na okamžik v hrsti díky úžasné sbírce básní Smuténka. Básně této sbírky mohou působit až obyčejně, ale je zarážející v jak málo slovech dokáží uzamknout krásnou posmutnělost. Smuténka je sentiment mezi hrou se slovy a minimem zbytečných gest. Není to pouze sled nádherných obrazů (ano, i takto podle mne lze tyto básně vnímat) ale i za básní tušený hlas vlastního svědomí, který čtenáři dopřává nejen hromadění pocitů, ale i slastný pocit katarze a uvolnění. Jednotlivé básně se sbírky spojuje především mistrné práce s náznakem, ale i prostá krása jednotlivých veršů, které se stanou malými dvířky do vaší duše.

 

Netvrdím, že Smuténka je nejúžasnější básnickou sbírkou světové poezie. Pouze tiše šeptám, že pro sychravý podzim a nebo chvíle, kdy je prostě smutno, si neumím představit lepší společnost. 

 

RACER

 

Vybrané básně ze sbírky Smuténka Jana Skácela:

 

 

Pořád

Neúnavně po celý den sněží,

jako by chuligáni ubili

lahvemi od piva

na nebesích labuť,

a smutné peří dolů padalo.

 

Tolik se bojím ticha do němoty

té tíhy na stromech a věčnosti,

co v lidech přestala.

A nestydím se ani za nehet

za svoji úzkost, bože, ty to víš.

 

Padá to na mne tiše, beze slova,

jak marná lítost,

aspoň té jsme schopni,

a na laskavé slovo čekáme,

zatímco venku, za oknem to padá.

 

A pořád dál a hůř.

 

 

Smuténka

To až se v září stmívá,

už bez sametu, drsně, naholo,

po polích chodí smuténka

a zpívá,

 

smuténka chodí kolem hrud

šedých jak skřivani a zpívá,

 

(je příběh starší nežli já,

než moje smrt,

než smutek ze mne, odpusť)

 

zpívá si na poli smuténka

a chodí

po konopných cestách podzimu.

 

 

 

Březen

V sobotu odpoledne oschnou polní cesty.

 

Od lesa přijde do dědiny jaro.

Pod paží ponese si skřipky,

prastarý nástroj z trojitého dřeva.

 

Některý večer pak se ozve v sadech píseň.

 

A dlouho do noci a na jediné struně

neznámý hudebník nám bude vypravovat

tu prostou věc.

 

 

Jiná smuténka

V noci jsem slyšel smuténku.

Přišla a prostředním prstem

ťukala na sudy,

jestli je víno doma.

 

Všechno chce o nás teď vědět

smuténka za nás smutná.

Klepala na sudy.

Potmě je tolikrát líto.

 

 

Elegie

Už jenom ty a já jezdíme lokálkami

okolo rybníků a kolem starých hrází,

kde padá tma a padá na rákos.

 

Už jenom ty a s námi starý bůh.

 

Je strašně starý, starší než ty hráze,

má křivý prst a lítost jako saze

snáší se na kraj – samí havrani.

 

 

Dopis

Jela jsem posledním autobusem z náměstí.

Večer byl tíživý a rmutný

jak prázdná voda.

 

Pořád jsem měla pocit,

že otevřeným oknem odpluji

a připojím se k mráčkům na obloze.

 

Abych se aspoň trochu utěšila,

rozhodla jsem se, že dříve, nežli vzlétnu,

povzdechnu z hloubi duše.

 

Aby tu po mně zbylo něco nahlas.

 

 

Příliš čistý sníh

Vždycky, když padne první sníh,

mráz zamkne tůně na tři zámky,

zahodí klíče do studánky

sekerou třikrát rubané,

 

bývá mi smutno jako nikdy.

Jako by vítr s duše svál

poslední lístek prudce bílý

a všechno čisté polím dal.

 

A zaplakal bych plný studu.

Čistota jasná na polích.

To tiché nebe…Jednou budu…

Umřeme všichni pro ten sníh.

 

 

Prameny:

SKÁCEL, Jan. Smuténka. Praha: Československý spisovatel, 1967.

Slovník českých spisovatelů od roku 1945. Díl 2, M-Ž. red. Pavel Janoušek. Praha: Brána, 1998.