Tma.
Kde to jsem?
Co se to se mnou stalo?
Proud otázek vyvěrá z mé neklidné mysli a odráží se od neviděných stěn zpátky ve mně. Duní mi v hlavě. Je mi jako bych vypila láhev špiritusu, vyskočila z letadla bez padáku a dopadla do sklepa mrakodrapu v moderně architektonickém střihu. Nenapínám svoji paměť příliš, protože sama moc dobře tuším, že to, co objevím, se mi nebude líbit.
A nelíbí.
Proklínám lidskou zvědavost. Svojí zvědavost. Sebe.
Když vám zkrachuje banka s životními úsporami, je to zlé.
Když vám zkrachuje banka s penězi na splacení hypotéky, je to na provaz. Jen hlupák vkládá kapitál do nejistých jistin a ztracených pohledávek. Jen hlupák věří tomu, kdo zklamal důvěru všech kolem sebe.
Být hlupákem je vyskočit z letadla bez padáku.
„Ten tě zradí,“ nebyla pro mne rada, kterou bych slyšela a vyslechla, přestože jsem byla obklopena lidmi, kteří to opakovali pořád dokola.
Neposlechnout rady přátel je vypít láhev špiritusu na lačný žaludek.
Dopadla jsem tvrdě, jsem rozlámaná a mrtvá.

***

Světlo?
Jen plamínek. Nebo hvězda, která je příliš daleko?
Přestože jsem zlomená a mrtvá, vyrazila jsem mu vstříc, abych našla jeho zdroj a ohřála si ruce.
Bojím se. Bude to jen plápolající jiskra, která zhasne, jak se mi to stalo již tolikrát? Bude to oheň, jehož spalující žár mne zuhelní, jak se mi to již stalo? Jiskra je příliš krátká pro potěchu srdce, požár příliš nenasytný než aby myslel na druhého.
Bojím se, doufám, že ON bude hřející plamen.
Zjistím to, až k němu dorazím.

autor - Tok ra