Robert Fulghum, v minulosti muž mnoha zaměstnání, debutoval knižně v roce 1988, kdy byla vydána první z jeho útlých knih, plných pouček, životních moudrostí a příběhů (měl jsem to štěstí a dostala se mi přes časem do rukou). Se stránkovou útlostí si vystačil i v dalších letech, to když sepsal hned 6 knih. Jistě si však každý, alespoň trochu literárně-kulturně vzdělaný člověk vzpomene na předchozí rok. V České republice totiž, jakožto v prvním státě světa, vyšla bezmála 500 stránková publikace, román. Román, který se od Roberta Fulghuma snad ani nedal čekat. Nesepsal ho za jediný rok, naopak, trvalo mu to mnoho let. Mnoho let cestoval, poznával, spřádal plány a vytvářel si jistě v duchu, i na papíře, koncepci pro svůj budoucí trumf – Třetí přání. Knihu, která se po vydání u nás ihned stala bestsellerem a která před minulými Vánoci mizela z pultů obchodů skoro tak dobře, jako mizí Harry Potterové a jejich košťata rok co rok…

Trocha learismu
„Bylo jedno děvče, které jmen mělo pět,
to dokázalo rozvinout každičkou z holých vět.
Pak setkalo se s mladíkem, jenž metal žhavým kotlíkem,
a… zůstalo děvčetem, které jmen mělo pět.“

Třetí přání, ve vydání nakladatelství Argo, se však od mnohých knih na trhu v řadě věcí liší. Především od dalších knih krásné literatury. Je to dáno mnoha ilustracemi (Karen Lewisové), bohatostí popisů, odboček, množstvím témat a množstvím míst, v kterých se octneme (Kréta, Řecko, Anglie, Španělsko, Japonsko, Francie – velmi krátce i Praha) a bezesporu také množstvím notových zápisů (Davida Caldwella), básní či např. plánků. České vydání se opravdu může pyšnit jak skvělou tržní prezentací, tak především samotnými listy, které vás skutečně detailně dovádějí až na místa, ve kterých se kniha odehrává. Není to bezbřehá samoúčelnost, umělé obohacení, nýbrž báječný doplněk k četbě a příjemná atmosféra, která vás nutně musí pohltit. Avšak k čemu by vše bylo, kdyby vás naplno nepohltil příběh, že? Pohltí?

V prvém případě bych rád podotkl, že Třetí přání není mistrovským kouskem bez chyb, které se tu a tam do příběhu vkrádají. Možná je to dáno rozlehlostí, možná intimně/popisným stylem psaní, možná je to dáno nevyvážeností tří příběhů, která čas od času pro mě byla patrná. Těžko říci, v čem Robert Fulghum vlastně ztrácí. Naopak přesně vím, v čem autor knihy nabírá a čím čtenáře oslovuje – nalézá v nás, nebo alespoň některých, určitou životní shodu, poukazuje na situace či skutečnosti, které nám jsou blízké a podává vše v duchu lidském, pokorném. Nabádá nás zamyslet se nad svým vlastním osudem. To je to hlavní, myslím že i naplněné přání knihy.

Přát si ale budeme ještě více. Příběh tří lidí. Příběh muže, zcela pro zbylé dvě postavy neznámého. Příběh dalšího, tentokráte muže v letech, zcela pro zbylé dvě postavy neznámého. Příběh ženy, zcela pro dva ostatní neznámé. A přeci. V jedny chvíle, v jedny okamžiky, se všechny příběhy slévají do jedné linie, navzájem ovlivňují a tvoří. Zde nastává bohatost osudů, řady otázek a jen řádky odpovědí…

„Je to oko, jímž procházejí tvá slova.“

První osud se točí okolo pohledné Američanky Alice. Tajemné ženy s bílými vlasy a vášní pro cestování. Druhý osud se týká Alexe Evanse, postaršího Řeka s anglickým pasem a s infantilní i vážnou, velkou duší a odhodláním. A konečně třetí osud svírá ve svých ramenech Max-Pola Millaye. Američana, který hledá nový smysl svého života. O čemže vlastně příběhová linie bude? O třetím přání, které není o ničem jiném, než  o hledání svědka svého života. Pomocí deníků, pomocí dopisů, pomocí setkání, vyprávění a hlavně pomocí sbližování.

Je jasné, že Třetí přání má své pokračování v podobě knihy Třetí přání 2, která se právě nedávno dostala na pulty obchodů. Dá se tedy očekávat, že některé osudy  budou rozpleteny a otázky zodpovězeny (jistě ne všechny). A jelikož Třetí přání je knihou tajemnou, trošku záhadnou, ne každý se dočká kýžených výsledků a ne každý bude po čtení zcela spokojen. Já však spokojen poměrně byl. Nevadilo mi, že gradace nevedla k cílům a že všechny tři osudy neměly konečné rozřešení, naopak, uvítal jsem pootevřená vrátka k dalším pokračováním i náladu, která se od prvních stránek se mnou celou dobu čtení nesla. Jenomže pár výhrad se dostavilo i do mé mysli, heslovitě bych namítal něco proti plýtvání slz (až příliš slziček se dostavilo – zkrátka nedokázal jsem uvěřit všemu), pro Evropany trošku unavujícím popisům míst a historie a zcela určitě bych měl námitek ohledně poutavosti jednotlivých příběhů či situací. Zkrátka, abychom tomu rozuměli, mne mnohem více pohltil osud Max-Polla a Alice, který od prvních náznaků líčil spletité city, postupné sbližování, které bylo patrné, avšak žádný čtenář by nedokázal tušit, zda-li se vše dovede k cíli a zda-li bude sbližování trvat až do konečných stránek. I to bylo lákavé. Naopak někdy příliš prostoru dostal Alex Evans. Od prvních chvil si čtenáře sice získává svou báječnou povahou a zajímavými nápady, ale s přibývajícími stránkami mi občas v příběhu působil rušivě. Ne snad pro svůj vlastní osud, ale pro ovlivnění osudů dalších. Na druhou stranu je dobré si přiznat, že třetí lidskou stránku to od počátku chtělo, jen bych nakládal trochu jinak s důležitými a naopak banálními, trochu zbytečnými situacemi.

„Měsíc je dům,
v němž přebývá mysl.
Dívej se pozorně:
Pouze pomíjivost trvá.
I tento plovoucí svět pomine.“

Víc bych o příběhu nerad prozrazoval, mohlo by to být citelné zasažení do případných čtenářských zážitků, které na vás mohou čekat. Nerad bych odtajnil smyčku, osud a konečná rozřešení, kterých se dostává a zároveň i nedostává… Jsem ale rád, že se příběh nestal povrchním, i když i to se mohlo klidně stát. Že všichni zúčastnění, i přes své méně pozitivní stránky pro příběh, přinesli jinou notu, ze které se složila konečná melodie. Já myslím, že valčík…

Občas se zasmějete, to když se dostává na nevraživost Řeků a Turků, občas se i poučíte a naleznete nové poznatky ohledně např. osobností jakými byli Claude Monet nebo Edward Lear. Čas od času se v osobách jistě i poznáte, ať už v kterékoliv. Nejednou vás příběh osloví a inspiruje (mne samotného inspirovala situace ohledně svědka svého života). Robert Fulghum dokazuje, že to je spisovatel a že je schopen velkých příběhů s množstvím témat, citů a že tak tvoří s hravostí. Avšak aby to všechno neznělo až příliš idylicky, se šťastnými slzami. Myslím a zároveň věřím, že štěstí a naše třetí přání nevydrží po celou dobu našich dnů, očekávám v příštím díle zásah… i když sám nevím, zda-li ho žádám…

autor - Speedy Daniel

Pamatuji se na Fulghumova slova, která zazněla na otázku ohledně toho, proč si myslí, že ještě nedostal Nobelovu cenu za literaturu: „Protože mým knihám rozumí až příliš lidí.“ Což je zajímavá charakteristika jeho děl. Jest-li na tom něco pravdy bude, to musí posoudit každý sám nezávisle na ostatních. Každopádně Třetí přání mne utvrdilo v tom, že Robert Fulghum umí rozehrát báječné chvilky i nálady. I to bohatě stačí k tomu, abyste si knihu patřičně užili. Já si navíc odnesl ze čtení jeden krásný zážitek a zkušenost – poznávám, jak chutná svědectví a co pro člověka znamená nalézat spřízněnou duši…

.

INFO

Originální název - Third Wish, Rok 1. vydání - 2004, Autor - Robert Fulghum

Překlad - Lenka Fárová a Jiří Hrubý, Ilustrace - Karen Lewisová, Hudba - David Caldwell, Nakladatelství - Argo (2004)