"Vlastně nevím, jak mám chápat celou myšlenku nezávislosti. Znám lidi, kteří točí filmy za půl milionu, ale mají kolem sebe producenty a lidi, kteří jim radí, koho obsadit, jak stříhat, co změnit ve scénáři. Jen se snaží udělat si jméno."

Se jménem Jima Jarmusche se často spojuje označení jako „nezávislý filmař“ (nebo dokonce „král nezávislých“) a když se řekne právě onen tajemný „nezávislý film“, většině lidí, aniž by třeba viděli od něj jeden jediný snímek, si vybaví zrovna jeho jméno (a ještě možná Johna Cassavetse, režiséra Stínů a Ženy pod vlivem, spadajícího spíše k undergroundu 60. let, ale o tom dnes není řeč a nemá přehlídku… což je škoda). Ovšem sám tvůrce tohle označení nemá rád, protože ho to nějak nedefinovatelně umělecky svazuje, tudíž je na místě použít dělení filmů Alexandera Payna, tvůrce Občanky Ruth, Kdo s koho, O Schmidtovi a Bokovky, který filmy na Mezinárodním filmovém festivale v Karlových Varech rozdělil na „osobní“ a „neosobní“, přičemž na ty „osobní“ se těžko shánějí peníze, pokud tvůrce nemá stálého producenta či producentku, ale zase má na druhou stranu úplnou autorskou svobodu nad svým dílem. 

"Nikdo mě nepožádal! Nevyhýbám se mu; jen se snažím udržet tvůrčí kontrolu. Kdyby mi ji v Hollywoodu zaručili, už jsem tam,“ odpověděl tvůrce na otázku, jestli by natočil mainstreamový film.

„Musím si věci dělat podle svého, jinak nezaplatím účty. A velké honoráře mě nepřitahují, protože nemám velké výdaje."

Pokud jsem zmínil vedle Jima Jarmusche jako jednoho z předních zastupitelů nezávislého/osobního filmu i Johna Cassavetse, není dvou tvůrců, kteří by se svým režijním rukopisem tak moc od sebe lišili, ač jsou často spojováni: John pracuje čistě s dialogy a na nich staví své postavy, navíc pomocí „dokumentárního“ snímání ukazuje na hercích i jejich vady, což je polidšťuje (často bývá zmiňován Peter Falk v Ženě pod vlivem), naopak Jim používá co nejlépe minimum dialogů a hrdinové jsou sice běžní lidé, vymykající se ze společnosti, i když na rozdíl od Cassavetesových děl netrpící žádnou psychickou poruchou, jenže klasická vžitá identifikace je v případě rané tvorby Jima Jarmusche téměř nemožná.

„Souvisí to s mou vášní pro literární formy. Básně jsou nádherná věc a to prázdné místo na stránce kolem nich je stejně působivé a dráždivé jako samotný text,“ vysvětluje Jarmusch ne-příběhovitost svých filmů.

V porovnání bych mohl pokračovat dál, postavy v dílech Cassavetse uvízly a nemohou dál, jsou zacyklené, naopak ty od Jarmusche někam většinou putují, u Johna jsou vyzrálé charaktery v jistém milníku života, Jim nabízí svým divákům mladé tváře, které se většinou vyléčí ze své naivity a filmy jsou často o tomhle střetu. („Baví mě dívat se na Ameriku očima cizince.“) Pokud postavy neoplývají tímhle „neotrkáním okolním světem“, často jsou jím u Jarmusche zhrzeny a bývají cynikové, čemuž nasvědčuje i černý a absurdní humor jeho děl, naopak u Cassavetse humoru moc nenajdeme a pokud nějaká postava jedná komicky, většinou to hraničí a poté i následně propukne v psychózu.

„Život je akumulací spousty maličkostí, které jsou smutné, hloupé, legrační, kruté či nádherné. Nerozlišuji podstatné a nepodstatné a nesoustředím se jen na ty nejdramatičtější okamžiky, protože ty banální a hloupé věci jsou úplně stejně hodnotné a důležité. Radši bych natočil film o muži, který jde vyvenčit svého psa, než o čínském císaři,“ odůvodňuje zdánlivou „normálnost“ a poklidnost svých filmů.

Ale ten nejhlavnější rozdíl, který je očividný na první pohled i skoro slepého člověka, je ten, že John Cassavates ukazuje žánr v jeho čistotě a sleduje ho jako nahý subjekt, zatímco Jim Jarmusch z něj vytěží jenom to základní a dá mu nádech parodického rázu. A k tomu všemu Jim tříští syžet většinou do několika jasně dělených kapitol prostřednictvím nápisů, John vypráví komplexně a s narací si nepohrává.

"Ve filmu mě přitahuje forma vyprávění road movie (…) Pokud jste na cestě, mimo svůj domov, nejste obeznámeni se svým okolím, vaše fantazie pracuje jinak, můžete jinak interpretovat skutečnost - přináší to směs komiky a odcizenosti."

PODIVNĚJŠÍ NEŽ RÁJ: Podivnější než ráj to u nás bude mít velice těžké s diváckou recepcí, a to říkám i přes všemožné nominace a ceny jako Zlatá kamera v Cannes, Rotterdamu, Locarnu a Sundance, protože se Jarmusch snaží přiblížit formální stránkou filmu k jednomu velkému filmaři, kterého obdivoval, a tentokrát to není ruský klasik Andrej Tarkovskij jako v případě Mrtvého muže, ale japonský minimalista Jasudžiro Ozu a jeho filmy Tokijský příběh alias Příběh z Tokia (který jste mohli zhlédnout pár let zpět díky Projektu 100), Banshun a Dekigokoro. Styl Jasudžira Ozua se vyznačuje tím, že jsou postavy v záběru rozmístěny symetricky, změnu času či prostoru signalizují krátké série statických krajinných záběrů a kamera snímá figury z nízkého postavení.

„Hrdina je pro mě mnohem podstatnější než zápletka, ale moje filmy mají příběhy – jen méně důležité.“

Podivnější než ráj původně začalo jako krátký absolventský 30minutový film natáčený v roce 1982 a až později byl rozšířen na 3 části, kdy první „Nový svět“ se točila v New Yorku, druhá „O rok později“ v Clevelandu a třetí poslední pod názvem „Ráj“ na Floridě. Bez zajímavosti také není jistě ani to, že byl celý film točen s kontaktním zvukem – sestříhaným poté následně metodou „konec ke konci“, navíc každá filmová scéna je jeden dlouhý nepřerušovaný záběr, následován několika sekundami černé obrazovky. Film vznikl ze zbytkového materiálu, který Wim Wenders věnoval Jarmuschovi z ostatků svého filmu Stav věcí. Ale to se na něm nijak nepodepsalo a za pozornost rozhodně stojí scéna, kdy se vydávají hlavní hrdinové k jezeru.

Svým druhým filmem se Jarmusch zapsal do paměti diváků i kritiků, kteří začali rozpoznávat jeho autorské znaky a dokonce psali, že je velice málo režisérů, u nichž stačí zhlédnout jen prvních pár minut jejich filmu a hned víte, od koho to je a na čem jste, což platí právě o Jimu Jarmuschovi. Již tady je zjevné, že ani tak nejde o skutečné, při samotném uvědomění velice banální příběhy, ale o celkovou náladu díla, jež se někomu může zdát poněkud nudná. Ale podle toho, co píše slavný americký kritik Roger Ebert, který film prvně zhlédl spolu s dalšími diváky v Cannes, většina po skončení, nebo vlastně ještě při závěrečných titulcích odměnili film potleskem ve stoje, a to i přesto, že se jednalo ze 3 o lidi, kteří nemluví vůbec anglicky!  Podivnější než ráj vybočuje z Jarmuschovy tvorby hlavně tím, že nuda již zde není jenom v samotném dění a myslí postav, ale zamezuje jim jednat, uskutečnit svůj americký sen…

TAJUPLNÝ VLAK: tragikomedie pohrávající si s mýty, vrcholný představitel postmoderny, oscilující někde mezi romantickým filmem, nadpřirozeným thrillerem a detektivním příběhem s prostým klimaxem, vyhrál hlavní cenu na festivalu v Cannes, velice umným způsobem postupně a náročně proplétá tři příběhy do sebe takovým způsobem, že hlavní místo děje si diváci filmu oblíbili natolik, že dokonce jezdily turistické zájezdy jen kvůli tomu, aby se podívaly na památný filmový hotel, aby pak následně zjistily, že již neexistuje. Tajemný vlak, první Jarmuschův film točený v barvách a zároveň nejpesimističtější dílo tvůrce dávající na frak americkému snu, je jeden z filmů, kam by mohl spadat i Bubba Ho-Tep, Muži v černém a Pravdivá romance, dokazující, že Elvis Presley ještě stále žije; film, který slavný francouzský tvůrce a představitel nové vlny, jenž se vyloupnul z slavného časopisu Cahiers du cinema, Francois Truffaut, popsal jako „snímek, v němž se míjejí lidé jako vlaky v noci a kde se božský Elvis zjevuje jen těm, kteří ho svému životu vůbec nepotřebují“.

Sám Jim Jarmusch ale Tajuplný vlak, závěrečnou, exotičtější etapou volné trilogie (Podivnější než ráj, Mimo zákon a Tajuplný vlak) připodobnil spíše k Pasolliniho práci a Canterburským povídkám. Tajuplný vlak byl velice rozporuplně přijímán kritikou, která čekala a vlastně po dramaturgické stránce chtěla satiru, sociální kritiku a trochu toho černého humoru, ale zapomněli jaksi na to, že Jim Jarmusch je vlastně ve své podstatě básník a romantik, a film podle toho vypadá – nejde tam ani tak o to, jak je narace tříštěna, kam Jarmuschovy postavy doputují, ale co prožijí na své cestě, ty malé epizodky… Samotný vlak, v názvu titulovaný jako tajuplný, je vynikající metaforou toho všeho ve filmu, protože ani tak nejde o to, kolem čeho projíždí a koho veze, ale co je při tom slyšet, o paralelních životech lidí, kteří se nikdy nesetkají.

NOC NA ZEMI: Bylo by velice jednoduché odsoudit Noc na Zemi, protože sléhává ve všech aspektech, které si Jarmusch vytyčil, ale nebylo by to vůbec čestné, i když se přesto stále jedná o nejhorší film, který můžete zhlédnout v rámci Přehlídky filmů Jima Jarmusche. Dílo, které jeho fanoušci zatratili kvůli ztrátě nezávislé integrity, popisuje několik epizod z taxíků ve světových metropolí, které se odehrávají ve stejnou chvíli, ale nikoli na stejném místě – a každá je poctou jinému filmařskému stylu, čemuž odpovídá i přesně padnoucí obsazení, v kterém je film nejlepší a nejspolehlivější. Zjevným odkazem jsou i jména jednotlivých pasažérů či rovnou taxikářů, nejzjevnější je Mika a Aki, což je jasný odkaz na filmaři Miku a Akiho Kaurismakiovy, ale je zde i narážka na jinou postavu z Jarmuschova filmu, kde si také zahrál Roberto Benigni, a to konkrétně Mimo zákon, kde se také objevuje postava se jménem Helmut, který je zde jedním z řidičů taxíku, konkrétně v New Yorku. 

Noc na Zemi je velice poetický film ve své vlastní podstatě, protože jednotlivá světová velkoměsta jsou zde vylíčena jako jednotlivý aktérové dění, kteří do něj sice přímo nezasahují, ale nepřímo je ovlivňují. Noc na Zemi je sice poetický film, ale neskutečně smutný poetický film, který má nepřekonatelnou melancholickou atmosféru, na jejímž vytváření se podílí i hudba „dvorního skladatele a písničkáře“ Toma Waitse, který si ve filmu nezahraje a překvapivě ani není slyšet v rádiu, jak tomu bylo v Tajuplném vlaku. Pokud jsem kdysi napsal/prohlásil, že trio Podivnější než ráj-Mimo zákon-Tajuplný vlak by se dalo považovat za trilogii, protože se v nich objevují postavy, které nejsou vůbec potřebné, ale dodávají filmu jistý duchovní  rozměr. V tom případě by byla Noc na Zemi první díl z volné trilogie, kde je zjevný přechod (ovšem chtěný!) do mainstreamovějších vod, což se dá vypozorovat jak na volbě žánru, tak i herců a jisté podbízivosti, i když se nekoná relaxační sledování a pouhé přitakávání, ale zájem a vtáhnutí do dění. Jarmusch v Noci na Zemi mj. odzkoušel to, co mu u Mrtvého muže již vyšlo, ale zde to působí poněkud polovičatě – obsadit docela známou či zprofanovanou, ale rozhodně zajímavou začínající hollywoodskou hvězdičku do role, která se vymyká z její kinematografie -  ano. Narážím na herecký part Winony Riderové v Noci na Zemi, který Jarmusch napsal Winoně přímo na tělo, když ji bylo teprve 20 let. Zahrála si potetovanou a drsňáckou taxikářku-ranařku ve filmu Jima Jarmusche, který vypadá, jako kdyby ho ani nenatočil „král nezávislých“ – jde tu o postavy, ale ne o to, co cítí, ale co říkají a k jakým otázkám se vyjadřují. A věřte mi, stojí za to jim naslouchat.

Pokud jste Noc na Zemi  neviděli a z předchozího nejste moc nadšeni, mohu vás ujistit, že většina fanoušků snímek zavrhla poněkud nelogicky ještě předtím, než ho zhlédla, takže se bude opakovat to, co se děje teď při nejnovějším Jarmuschovi, Zlomených květinách, které mají také spoustu hvězdných jmen, které se Jarmusch snaží pošpinit, netypický závěr a poněkud klišovitou zápletku – ale výstavba zůstává stejná,  jde stále o ten americký sen a jeho podoby, což Jarmusch zvládá lépe než v Tajuplném vlaku, abych ve všech těch jmenovaných negativech vystřihl i něco pozitivního.

MRTVÝ MUŽ: se může jevit jako atypický film Jima Jarmusche v jeho filmografii (rozhodně je spolu s Ghost Dogem divácky nejpřístupnější a v anketách o nejoblíbenější Jarmuschův film zastupuje přední místo), protože je nám vyprávěn vlastně soudružný a pospolitý příběh, který má pouze jisté zdání „epizodičnosti“, navíc oproti ustáleným hereckým jménům jako John Lurie, Roberto Benigni, Tom Waits, Steve Buscemi (výjimkou je Alfred Molina a rocker Iggy Pop jako transvestita) se zde objevuje poměrně to hvězdné Depppovo, jehož role Williama Blakea bývá spolu s tou Ed Wooda u Tima Burtona nazývána jako jedna z nejlepších. Jarmusch je znám tím, že vedle neherců obsazuje nějakou tu hvězdu, kterou chce ukázat v jiném světle, než se předtím divákům ve svých filmech prezentovala, a naštvat tak trochu její fanoušky (Jim to udělal již předtím v povídkovém a barvitém snímku Noc na Zemi,  kdy napsal roli tvrdé potetované taxikářky přímo na tělo tehdy dvacetileté Winoně Ryderové). Při bližším pohledu a průzkumu je ale jasné, že se role samotářského podivína v podání Johnnyho Deppa neliší moc od dvou prototypů postav, které jinak ztvárňuje: 1. zmíněného podivínského, mírně šíleného samotáře (vzpomeňme jenom na Střihorukého Edwarda, Karlíka a továrnu na čokoládu, Hledání Země Nezemě), nebo 2. transvestitní narcistní  postavu (Piráti z Karibiku, Ed Wood, Než se setmí).

„Někteří lidé mají dar být před kamerou přirození.  Může to být někdo, kdo vystudoval hereckou akademii, nebo váš instalatér.“

Jenže sečtělý divák, anebo i ten, který maximálně přečetl novinový program a sportovní dvou stránku v nedělním Blesku, rozpozná „básnickost“ některých vět ve filmu, jež poukazují na to, že Jarmusch chtěl být opravdu kdysi básníkem (v New Yorku studoval literaturu a chtěl být spisovatelem), jenom akorát moc navštěvoval Paříž (hlavně v posledním semestru) a tamější Francouzskou filmotéku, kde na něj zapůsobil Michelangelo Antonioni, s nímž má společný zdravě-pesimistický náhled na svět a prvek odcizení i to, že nahodilé věci jsou předem připravené a kompozice slouží pro lepší zorientování, a Jean-Luc Godard, s kterým ho pojí autobiografický ráz svých raných filmů a natáčení tzv. na koleně  ve skutečných ulicích v naprostém chaosu a neklidu.

Je jasné, že když je hlavní (anti)hrdina černobílého (anti)westernu Mrtvý muž pojmenován William Blake, dočkáme se většinou odkazů na jeho díla, a taky že ano: celá jedna postava, Thel, je z knihy „The Book of Thel“, poté se jedná již jen o přesně slovo od slova o ocitované věty, každá z jiné knihy. Věta „The visions of Christ that thou dost see/ Is my vision´s enemy“ vyřčená „Nikým“ je z Blakeovy „The Everlasting Gospel“, Nikdo také prohlásí „The eagle never lost so much time as when he submitted to learn from the Crow“, což je pro změnu z „The Marriage of Heaven and Hell“, závěrem „Every night and every morn/ Some to misery are born/ Every morn and every night/ Som are born weet delight“ je z básně „Auguries of Innocence“. (…) Ovšem nepadají zde věty pouze z knih a básnických sbírek, převážně těch Blakových, ale také z písní, čemuž by mohl být příkladem text „Some are born to sweet deligt and some born to the nedless night“ z písně „End of the Night“ od Doors. (…) A v aluzích by se dalo pokračovat nadále, protože jména dvou šerifů, které Blake jakožto Johny Depp zabije, jsou Lee a Marvin, což dohromady dává jméno Lee Marvin, jenž je převážně známý hlavně díky Tuctu špinavců a nadále z Ciminových Lovců jelenů a Fullerovy Velké červené jedničky. Jim Jarmusch je prý údajně zakládajícím členem polo-tajného spolku nazvaném Sons of Lee Marvin, který byl míněn hlavně jako vtip a mezi další členy patří stálice Jarmuschových filmů jako muzikant Tom Waits, John Lurie, Iggy Pop a Neil Young (ten složil hudbu k Mrtvému muži a na oplátku o jeho kapele Crazy Horse natočil Jarmusch celovečerní dokument Rok koně), poté Nick Cave, Thurston Moore a Richard Boes. Vstupní kritéria do klubu jsou ta, že osoba musí mít nějakou fyzickou podobnost se synem herce Lee Marvina (to samozřejmě vylučuje ženy), většina členů sdílí smýšlení a reprezentují a vyjadřují uštvaný, vyřízený a zničený život. Členové klubu se někdy setkávají, aby se mohli dívat společně na filmy Lee Marvina.

Postava Billy Bob Thorntona, u nějž si Jarmusch zahrál v jeho režijním debutu Sling blade/Smrtící bumerang, je pojmenována Big George Drakulious, což je jméno (samozřejmě bez toho „Big“)  muzikanta a producenta pro Black Crowes a Toma Pettyho a Hartbreakers. Jarmuschova bílá kštice je dokonce natolik známá a on postavou tak kultovní v zemích jako je Evropa a hlavně v Japonsku, že když se objevil jako prodavač v Smrtícím bumerangu, diváci mu v sále tleskali. Role, kterou hraje Jared Harris, má jméno Benmont Tench, ale Benmont Tench ve skutečnosti existuje a je právě členem kapely Tom Petty and the Heartbrakers.

Jarmusch má na svém kontě zatím celých 10 filmů, u nichž je v druhé půli načaté právě Mrtvým mužem zřetelný krok do mainstreamovějších vod, což bylo již mírně patrné u Noci na zemi, vhodné pro větší okruh diváků, díky níž si od svých pravověrných fanoušků ale vysloužil označení „zrádce“. Kritizovaná přeplácaná barevnost a obsazení známých hereckých tváří vedla Jarmusche k tomu, že se v případě Mrtvého muže vrátil k černobílému materiálu, i když žánr je stále otevřen širší obci diváků (Noc na zemi byla komedie, Mrtvý muž (anti)western a Ghost Dog: Cesta Samuraje mix asijských bojových snímků, drsných blaxploatation bijáků 70. let, italských mafiánských kousků v „akčním“ gangsterském dramatu). Právě Ghost Doga: Cestu samuraje lze brát jako dokončení a dořečení věty, kterou Jarmusch načal v Mrtvém muži, týkající se vyrovnání se s otázkou života a smrti, toho být připraven odejít z tohoto světa. V Mrtvém muži na to Williama Blakea (postavu Johnnyho Deppa) připravuje indián „Nikdo“, kterého si zahrál Gary Farmer, jenž si stejnou roličku střihl právě i v Ghost Dogovi, kde také pronáší stejnou hlášku „Stupid fuckin´ white man,“ těsně před tím, než je zabit. Obě postavy (Blakea a Ghost Doga) navíc mají stejný morální kodex ohledně smrti a také vedle sebe někoho „na cestách“ (a oba jsou „tak trochu magoři“), kdo je na to připravuje a dalo by se říct, že v závěru přejímá jejich místo a nosí si s sebou jistou čistotu a krásný náhled na nehezký svět (což je příznačné pro většinu „jamuschovských“ cizinců  (cirkusácký emigrant z východního Německa a taxikář nevědoucí kde je brzda a kde plyn si v Noci na zemi pokaždé nalezne zákazníka, který se sám odveze domů, Roberto z Mimo zákon skončí v Malé Itálii, i když v bažinách, a mladí japonští milenci mají Elvise hluboko v srdci).

Jarmusch, na rozdíl od Wima Wenderse, který Jimovi poskytnul zbylý filmový materiál ze svého Stavu věcí na rozšíření absolventského snímku New World na druhý celovečerní Jarmuschův film Podivnější než ráj, má rád minimalistické a animálně heroické westerny Sama Peckinpaha a rozmáchlé spaghetti-westerny Sergia Leoneho (Wenders se spíše navrací ke klasikám od Johna Forda a Leoneho nemá rád kvůli pyšnosti a vševědoucnosti). Ovšem Mrtvý muž na první pohled  má společného se Samem Peckinpahem leda jednu jedinou scénu, která by mohla spadat do „žánru“ heroic-bloodsheet (ano, tu s policitsou Leem a policistou Marvinem), který Peckinpah vlastně založil a John Woo se jim později inspiroval  ve svých HK filmech (např. Killer, Lepší zítřky)… Na ten druhý je zde však zřetelná podobnost drsných obrazových kompozicí, působivých svou výtvarnou stránkou, a prostupujícími motivy a tématy všemi filmy, o opakováním hudby a stavěním na ni ani nemluvě – oba tvůrci demytizují americký sen s ironií sobě vlastní. 

KAFE A CIGÁRA: Určitě všichni stejně jako já čekáte (ač jste ho třeba i viděli, ale bez titulků, jak běžel třeba na MFF Karlovy Vary) na nový film krále nezávislých filmařů Jima Jarmusche a požadujete „nový kousek od svého oblíbence s rozcuchaným blonďatým kštírem hned“, ale ve skutečnosti se nejedná o jeho nejnovější film, protože úplní první epizodu, jež uvádí též film a v níž si zahrál excentrický Ital Roberto Benigni  proslavený u nás díky snímku Život je krásný a spíkr Stewen Wright – natočil celkem před 18 lety v roce 1987, tedy ještě 4 roky předtím, než mohl budoucí Pinokkio vejít do povědomí širší veřejnosti v roce 1991 pomocí Jarmuschova povídkového filmu Noc na zemi, který byl inspirací i pro českého tvůrce, režiséra (např. Rok ďábla) a scénáristu (např. Samotáři) Petra Zelenku při práci na scénáři a režii dnes již v pravdě českých kultovních Knoflíkářů.

Většina příběhů byla natočena jen za účelem pobavení mezi natáčením, proto mohou jednotlivé prvky působit podbízivě (fotka mafiánského bosse z Jarmuschova Ghost Doga - Cesty samuraje při rozhovoru dvou herců z téhož filmu o škodlivosti kafe a cigaret), ale dotočený zbytek, aby se Kafe a cigára dostala aspoň do těch klubových kin - vychází na prázdno (některé povídky zapomenete při odchodu z kina, vybavíte si jen geniální herce v nich, jmenovitě obdivuhodnou dvouj-kreaci Cate Blanchettové v Sestřenicích, rozhodně po právu nominovanou na cenu nezávislých filmů za nej. herecký výkon ve vedlejší roli), poněkud nadbytečně, nezáživně a prchavě (že by umělecký záměr, aby se podtrhla prchavost dialogů a monologů, celé konverzace lidstva?).

Největší hvězdy hrají paradoxně v nejslabších povídkách (storka s empatickým Billem Murrayem, jenž skvěle vyvážil tragikomickou polohu své postavy, a RZA a GZA, kteří složili hudbu pro Ghost Doga  - Cestu samuraje), nezávislí herci zase v těch nejlepších (i přes předem odhadnutelnou pointu v příběhu Bratranci? se Vaše cinefilská duše bude určitě tetelit blahem při narážkách na současnou hollywoodskou komerční a britskou nezávislou scénu v podání Alfreda "Spider-Fridy" Moliny a Stevea "Non stop party" Coogana; znalci hudby si vychutnají zase diváckou cenu ve Waršavě a Zlatou palmou v Cannes oceněný rozhovor o tvorbě hudebníků Iggyho Popa a Toma Waitse, jediných hudebníků, kteří si zahráli i ve filmu a jejichž sklady jsou zároveň na soundtracku): vše je podřízeno obsahu, i forma (přizpůsobení kafím a cigárám, černá je zde v symbióze s bílou; vše se odehrává v tzv. fyzickém prostředí, ukotvené v realitě a důvěrně známé, které ovšem působí jako sémantické, což by zabralo samostatnou studii, na kterou tu nemám čas a ani místo, jen doporučuji sledovat sladění ubrusu, cukřenky apod. na stole, hlavně když kamera zabírá dění svrchu – a nemyslím tím pozorovat záhadně miznoucí a přibývající cukr či párátka, o přibývající a ubývající kávě raději ani pro jistotu opravdu nemluvě).

Po zákazu kouření v kavárnách dostaly natočené povídky nový rozměr a mohly být provokativně v jednom celku uvedeny do kina jako taková zajímavá „komerční sebevražda“, když se uvedení na DVD zamítlo kvůli dramaturgické výstavě příběhů, kdy se přechází od nestarších povídek k těm nejnovějším, na nichž je vidět, jak moc se vše změnilo a z absurdní komiky se volně a nenásilně přejde na dramatičtější vyjádření a názory jednotlivých protagonistů jednotlivých povídek.

Kafe a cigára jsou takovým hezkým nezávislým bonbónkem, spíše sladkým cukříčkem tvůrce, s minimální uměleckou výpovědí (pokud nějakou mají, je to leda smutná zpověď odcizení), kde se ale linou bohužel komerčnější tóny z jinak undergroundové desky z jukeboxu v oblíbeném baru, který svým vzezřeným vypadá značně industrializován. A navíc tahle deklarace "svobody slova" vyznívá spíše jako propagace v názvu označených prvků, takže čím víc máte v lásce jednu ze dvou deklamovaných propriet, tím více se Vám budou Kafe a cigára určitě líbit. (…) Velice příznačné je, že si sám Jarmusch zahrálv posledním "skeči" nazvaném Šampaňské,  v němž popíjí se svým kamarádem odpornou a nechutnou kávu, v hlavě si přehrává své oblíbené písně a hudbu, a zatvrzeně se rozhodne, že si bude představovat, že popíjí velice chutné chardonei, ač je mu nabízená zhořklá káva. I tenhle film, stejně jako postava Jima Jarmusche-umělce bohužel zhořkl a i přesto, že je tenhle nápoj podáván plný perlivých skvostných hereckých bublinek ve skleničce od šampaňského či toho nejlepšího vína, ona chuť, spíše pachuť - vyprchá… a jazyk těžkne s přibývajícími minutami...  Král nezávislých filmařů se loučí se svou předchozí tvorbou opravdu stylově, nechybí jeho herci z předešlých filmů a i způsob narace je formou tříštění, i když, třeba nikdy nebyl Jim Jarmusch opravdu tak nezávislým filmařem, jak se mu ve skutečnosti připisuje (vždyť v jeho filmech hrál i Johny Deep!), ale jako každý „nezávislák“ měl akorát problémy se sehnáním financí na realizaci snímků. 

Příjemný zážitek přeje ministerstvo zdravotnictví!

autor - Marek