Jako bych se díval z okna. Unylý sníh padal vlekle, pomalu jak jen sníh padat dokáže. Zavřít oči a představit si ten dům. Otáčet se po všech směrech, nacházet své, stále nové, být nablízku. Byl jsem tam již několikrát. Pokaždé, když otevřel jsem dveře a viděl točité schodiště před sebou, nedokázal jsem odolat. Já vstoupil. Černobílé fotografie na stěnách, zvláštní deska otáčející se dokola hrajíc stále tutéž prostupnou melodii. Kanadský domek? Možná. Americký styl? Možná… Nedaleko hor, pod dvěma vrcholy, blízko lesů? Zcela určitě. Co ale nedokázal jsem nikdy rozkrýt, byla zahrada s modrými růžemi. Jak sníh padal, ty růže tam zůstávaly dál. Bylo chladno, v mrazu se zastavovalo i srdce, ale jakoby něco z povzdálí hřálo. Pokaždé, opakuji pokaždé, když sedal jsem k večeři se stále týmž vzorovaným servisem, přicházela v černých střevících a šatech v pase rozšířených. Vlasy světlé, hladké, oči lesklé, pronikavé. S hudbou v sobě samé. Někdy jsem zůstal sedět, strnut a fascinován zároveň. Někdy se odhodlal vstát a nadechoval jejich růží ve vlasech…

Jednou, slunce už zapadlo, otevřel jsem znovu dveře. Ty samé dveře. Vstoupil na sníh, zavřel oči před světlem projíždějícího kabrioletu a svými kroky ubíral na krajině. Už jsem nesedal v tom křesle, snad ani ty moudré, klidné děti a jejich básně nevídal. Sníh byl hluboký a těžký. Tmavě žlutá, zlatavě zářící barva středové čáry silnice ubíhala rychleji a rychleji. Divné ovoce, snad píseň, se vystřídalo s připraveným vozem. Já nasedl do něj a spatřil něčí obraz ve zpětném zrcátku. Zadní sedadlo.

Krajina ubíhala a mizela dál. Když konečně jsem zastavil, nebylo vidět nic vyjma sněhu padajícího všude kolem. Ta dívka, snad má žena, mizela a zase se navracela ve vzpomínkách, oči však již nespatřovali nic z toho, co ještě donedávna každým dnem vídaly. Byla to hodně hluboká noc a chlad sílil. Chlad v srdci.

Na tapetách tmavě modrého nádechu se objevovaly stromy. Vysoké jehličnany. Přišla jiná dívka, zpívala sametově krásnou melodii. Tak ale temnou, že duše pomalu opouštěla tělo. To upadalo do sněhu společně s tváří, všemi obrazy, vzpomínkami, budoucností a sny. Sníh se naplnil krví něhy, růže modře povznesly nad obzor a slzy upadaly v zapomnění…

Dům se pousmál, měsíc prohloubil, jí zbělaly vlasy a duše plála se závěsy ve větru, který napovídal, že nazítří mé oči nespatří…

… pódium v lesích a stíny v oblacích.

autor - Speedy Daniel