CLICK 25

Že se u nás, v Čechách a na Moravě (Slezska se to ani moc netýká), dělají velice kvalitní hry, už nepochybuje ani zarytý antinacionalista. A co více; často jsou čeští designéři rovněž revolucionáři svého oboru. Operace Flaspoint dala svým způsobem vzniknout novému odvětví akčních her, Mafia je mezi sobě rovnými unikátní svým důrazem na příběhovou linku, Vietcong zase otevřel téma, které jakoby do té doby zůstávalo očím herních vývojářů skryté. A s podobnou ideou přišel i herní harcovník Karel Papík, který je hlavním designérem hry Cold War a vůdcem týmu, který se nám rozhodl tuto herní pecku nadělit pod stromeček. A my, váš drahý Click, vám nabízíme ke svátečnímu i všednímu počtení recenzi na tento kousek. Jen těžko můžeme srovnávat neumělou a neodbornou recenzi napsanou během několika hodin s profesionálně odvedenou hrou, jejíž vývoj trval čtyři roky, ale na druhou stranu si uvědomte, že naše články dostanete zcela zdarma, což se vám u hry stěží zadaří…

Matt Carter, hlavní figura hry, kterou se budete snažit provést až k závěrečné animaci, není zrovna archetyp superhrdiny. Tajný agent to není, drsný bojovník za svobodu v budoucnosti také ne a k cynickému zlodějíčkovi trousícímu mrazivé hlášky má taky docela dost daleko. Je to člověk trochu inteligentnější než my ostatní „průměrní“ a o kousek otrlejší. Bodejť by ne, původním povoláním je novinář, což ovšem ještě neznamená, že budete ve hře čelit nástrahám, které vám budou klást soudruzi do cesty k vašemu vytouženému cíli – možnosti udělat rozhovor z Brežněvem (i když soudruhů potkáte ve hře dost a na nástrahy taky dojde). Příběh hry se drží poněkud tradiční linie – úvodní odhalení, problém a každé další řešení přináší další a ještě větší potíže a až když vyřešíte megaprůšvih, můžete si oddychnout a jít spát. To je jedna strana mince, konkrétně líc, rub je o poznání vypucovanější. Jak zasazení příběhu do tvrdě totalitního SSSR, tak jeho skutečně pečlivé zpracování, které nepostrádá smysl pro detail, dělají z dějové linky jednu z vůbec nejkvalitnějších prací v oboru. Sice se nedočkáte cinematičnosti Hlaf-Life 2, ani důrazu na příběh z již jmenované Mafie, ale stále ještě hledíme dost vysoko na to, abychom mohli označit scénář Cold War za elitu.

A na řadu k ocejchování se dostalo technické zpracování, které by se v obou dvou ohledech (audio/video) dalo označit za mírně až středně nadprůměrné. Kdybych měla být opravdu upřímná, musela bych podotknout, že Cold War nevypadá nijak zvlášť pěkně, ale to je z veliké části zaviněno prostředím, ve kterém se odehrává. Možná vás to překvapí, ale v kobkách komunistických papalášů je o líbezné západy slunce, nadmíru pestrobarevnou vegetaci a umělecké artefakty nesmírné ceny docela nouze, což činí jak prostředí, tak i grafiku trošku strohé. Navíc může zamrzet absence možnosti reálně ovlivňovat vzhled hry kromě nastavení rozlišení, což je nepochybně atribut spojený s verzí pro X-Box (pro který byla hra vyvíjena primárně). Pokud máte konverzí po krk, nezoufejte, kromě chudé nabídky v Options vám příliš mnoho prvků konzole nepřipomene, ani jindy tak problematické ovládání, jehož jednoduchost však tolik nevynikne po záplavě Samů Fischerů a Princů z Persie, kteří připomínají cirkusové akrobaty a přitom se ovládají pár klávesami. Ale to jsme poněkud odbočili od grafiky, která je kromě ponurosti vcelku dobrá a v jejích technických specifikacích se to jen hemží technickými výrazy, které každý hráč důvěrně zná, ale skoro nikdo netuší, co vlastně znamenají. Ovšem od konkurence už jsme si tak trochu navykli na padání a posouvání všeho, co není pořádně přikurtované k zemi či ke stěně, a na to krásné salto vzad s minimálně dvojitým vrutem, které udělá každý umírající nepřítel po zásahu koltem do malíčku levé ruky. Nic takového, přátelé. Jestli chcete zažít realistickou fyziku, tak vstaňte od monitoru a jestli chcete hledět na akrobatické výkony, tak za pár měsíců držte palce Aleši Valentovi, ať nám zase přiveze nějakou tu zlatou.

Hudba je na tom podobně, když ji odpustíte od uší bijící neoriginalitu a zoufalý nedostatek invence, potěší vás výborným sladěním s tempem hry a vcelku příjemnými melodiemi. Zvuky jsou brilantní, ale to už je v dnešní době docela standart.

Připadá vám také, že přetahování o hru s největším počtem různých typů zbraní se už tak trochu vleče a málokoho zajímá? Potom bude pro vás Cold War příjemným osvěžením, protože ve hře najdete dvě (skutečně pouze DVĚ) konvenční řešetnice – pistolku a veleznámý samopal AK-47, kterých se po světě povaluje už možná více v digitálních verzích než těch skutečných. To však v žádném případě neznamená, že byste měli málo prostředků, jak zabít soudruhy nepřátele. Omlouvám se, že jsme to nezdůraznila hned na začátku, ale Cold War se řadí mezi stealth akce, takže prst na kohoutek budete dávat jen v těch nejkritičtějších situacích. Jinak si s cháskou leninisticko-socilatisckou budete muset poradit jinak, dost možná prakem či třeba etherovou minou, ale tyhle a spousty dalších udělátek si budete muset vyrobit sami a to z předmětů, jež naleznete poschovávané po ševelech a které jsou mimochodem nedesignované takřka mistrovsky, takže se i díky rozmanitému hernímu konceptu málokdy vyskytne situace, kdy lze problém před vás postavený vyřešit jediným způsobem. Kombinování předmětů by jen šílený recenzent označil za adventurní prvek, ale řekněme si, že to dodává hře tak trochu jiný, méně akční rozměr. Co je ale potěšitelné je fakt, že tvorba nových vymyšleností není jediná „novinka“, kterou Cold War přináší (já vím, já vím, už jsme to párkrát viděli, ale za posledních pár let se to v pořádně hratelné verzi neobjevilo ani jednou). Rentgenový fotoaparát se na první pohled tváří opravdu zajímavě a ve hře jej opravdu často použijete (zvláště když s ním můžete omračovat nepřátele), ale náš profesor fyziky by měl k tomuto kousku techniky dozajista výhrady. I citlivá biologářka by možná zaplakala nad tím, že chudáčky už tak dosti ozářené stráže z Černobylu omračujeme dalším elektromagnetickým zářením.

Dalším zajímavým prvkem hry je obtížnost, která je rozhodně vyšší než by si přál kdejaký hráčsky greenhorn. Na střední obtížnost je hra dohratelná ještě téměř pro každého, ale onen „každý“ musí mít pevné nervy a vědět kde má quick load, který je naštěstí velice rychlý. Kromě klasického příběhového módu můžete hru pokořit i v režimech Time Run, Pacifist a Ghost, jejichž náplň je jasná snad každému, kdo má za sebou půl roku angličtiny nebo jednu dohranou hru v cizím jazyce. Názvy jsou však tak trochu zavádějící, poněvadž ten, kdo se rozhodne rozjet hru jako pacifista (a nikoho nezabít) na nejtěžší obtížnost, ten musí být pořádný „masochista“, nebo lépe řečeno „sadista“.

S umělou „inteligencí“ je často problém. Nejinak je na tom i Cold War. Občas se protivníci sice kryjí velice chytře, ale většinou je převezete jedním ze starých triků z dob Dooma; stoupnete si za dveře a čekáte a podobně. Rovněž se mi během hraní vnucoval pocit, že počítačem ovládaní nepřátelé tak trochu podvádějí a nechovají se podle pravidel daných logikou. Často ví naprosto přesně kde se nacházíte, aniž by vás měli šanci zahlédnout. Jindy se až podivujete jejich ostřížímu zraku, který vás zmerčí kdykoliv vylezete ze stínu, a přesné mušce, která se postará o řádnou frustraci zvláště ve vyšších obtížnostech. Kapitolou pro sebe jsou civilisté, které pravděpodobně bez výhrady tvoří chovanci Jedličkova ústavu, to vás ale namíchne jen tak dvakrát za celou dobu strávenou u hry, což je nějakých patnáct hodin. To není s přihlédnutím k dalším herním módům zrovna málo. Styď se, Call of Duty, Max Payne a podobná holoto krátká!

Ač může recenze vyznívat rozporuplně a na pochvalnou ódu jsem uvedla až příliš mnoho záporů, věřte mi, že když se do hry dostanete, budou vám všechny negativa připadat jako detaily čtvrté kategorie důležitosti, snad jen kromě občasné frustrace, ale ta je znakem mnoha skvělých her. Nejlépe však uvedu na pravou míru můj názor na hru krátkou a jemnou parafrází citace z jedné veleznámé české balady (a vy si můžete lámat hlavu s tím, jaká to je): „Z prvu trpká zdá se, později však sládne.“

Co říci; není to zrovna Mona Lisa, ale na výhru provinční výtvarné soutěže to stačí. Kdybych byla zodpovědná recenzentka, dala bych hře zasloužených 80%, ale já jsem si (ani nevím proč) tuto hru nějak zamilovala, takže by mi utrhlo srdce dát ji méně než o pět bodíků více. Alespoň do začátku.

INFO

Rok vydání - 2005, Žánr - Stealth akce, Web

Výrobce - Midware Studios, Distributor - Dreamcatcher, HW nároky - CPU 1,2 GHz, 512 MB RAM, 64 MB 3D karta

Hodnocení = 85