elikož se, s veškerou skromností, považujeme za všestranný magazín nejen o PC hrách, rozhodl jsem se, jak už jste si jistě všimli, vás pravidelně fackovat i knižními recenzemi. Bohužel, i s tímto závazkem vůči našim čtenářům jsem se neustále probouzel s ledovým potem na zádech a myšlenkou, čím vás ještě víc kulturně vykrmit. Probdělé noci se střádaly a začaly se na mně čím dál víc podepisovat. Od nevyhnutelného kolapsu mne nakonec zachránila spásná myšlenka sestoupivší ke mně v záchvatu geniality, a tak jsem si vzal na krk další bohulibé předsevzetí a to, rozšířit svou pozornost při psaní knižních recenzí i jinými směry než SFFH (sci-fi, fantasy, horror – tak to pro příště zapamatujte). A co může být lepšího, než v takovém případě sáhnout po klasice? Nemusíte se bát, tím nemyslím dvě stě let staré rukopisy, i když i na to možná časem dojde, nikdy neříkej nikdy. Dnes se však podíváme na dílo z pera opravdového mistra ve svém oboru, Maria Puza. Pokud čirou náhodou nežijete posledních pár desítek let v jeskyni nebo se vám toto jméno ještě větší náhodou nějakým záhadným způsobem vyhnulo:-), tak slovíčko Kmotr s velkým K už znáte určitě (já vím, že ty, ty a ty ne, ale nic si z toho nedělejte, od toho tu jsem…:-) Ano, hádáte správně, čeká vás recenze na Kmotra, tak už to nebudeme protahovat, neboť už jsem se, myslím, vykecal dost.

Těžko můžu napsat něco, co již o tomto románu nebylo řečeno. Jedná se bezpochyby o vrcholné dílo jednoho z nejznámějších autorů 20. století, jenž právě díky němu získal slávu. Mario Puzo napsal Kmotra jako svůj třetí román a když se v roce 1969 poprvé objevil na pultech obchodů, stal se okamžitě bestsellerem a získal takový obdiv, že ti, co ho četli, odmítali uvěřit, že autor neměl s mafií nikdy nic společného, jak se můžete dočíst v oslavné anotaci na vnitřní straně obálky. A přestože nevěřím zdaleka všemu, tak těmto slovům jsem po přečtení rád uvěřil. Kmotr je po všech směrech velice kvalitní dílo bezpochyby hodné obdivu, ovšem jeho největší sílu vidím v jedné věci a tou je skvělý námět. Puzo zvolil (nejspíš – do hlavy mu bohužel nevidím) mě velice sympatickou metodu, kdy pro svou knihu nejprve vybral velice atraktivní kulisu – mafiánské prostředí New Yorku z dob svého ranného mládí – a teprve pak vytvořil kvalitní příběh, který tomuto prostředí absolutně podřídil, a tím umocnil jeho „sílu“ a učinil jej uvěřitelnějším. V podstatě se dá říct, že příběh by se bez onoho prostředí samostatně neobešel, což je, podle mého názoru, jedním ze základních požadavků na kvalitní tvorbu z prostředí odlišného naší každodenní realitě, ať už se jedná o historický román, sci-fi nebo příběh odehrávající se na druhém konci světa.

 

A co se v Kmotrovi dočtete konkrétně? To vám samozřejmě neprozradím. Mohu jen zopakovat, že se jedná o silný příběh na pozadí mafiánského New Yorku 30. let minulého století. No, něco snad přece jen utrousím. Úctyhodný Don Corleone za svůj život vytvořil mocnou famiglii ovládající velkou část newyorkského podsvětí, ovšem nad jeho říší se stahují mračna. Spolu s jeho organizací jste tedy vtaženi do událostí, které se poněkud vymykají stereotypu poklidného života ve střední Evropě na začátku třetího tisíciletí. Poznáte časy, kdy byl pro zradu jediný trest, poznáte časy, kdy slovo čest znamenalo víc než život, ale nebyla to rytířská čest… a poznáte muže, kteří toho všeho byli součástí. Pokud jste hráli Mafii, tak možná vzdáleně tušíte, o čem mluvím, ale vězte, že tu správnou představu jen tak nezískáte. Existuje jen jediná možnost, přečtěte si Kmotra.

A aby to nekončilo jako reklamní leták, tak ještě pár slov na závěr.Musím ještě jednou podotknout, že se mi kniha velice líbila a zvědavost mě určitě dřív nebo později přinutí prozkoumat podrobněji celé Puzovo dílo. V souvislosti s knihou bych chtěl ještě zmínit filmové zpracování, režírované F.F. Copollou, jež u nás vyšlo i na DVD. V hlavní roli Corleonova syna Michaela se zde osvědčil tehdy začínající Al Pacino a samotného Dona ztvárnil fenomenální Marlon Brando, jehož projev a herecký výkon je pro mne vrcholem hereckého umění. Také bych rád zmínil připravovanou herní adaptaci The Godfather, na kterou jsem už stihl v čísle 26 vypotit krátké preview. To je tedy všechno, co jsem měl na srdci a nezbývá mi, než vám popřát dobrou zábavu, až se ponoříte do lítého boje pěti newyorkských famiglií za časů Dona Corleona.

 

GEORGES